V naší nejtemnější hodině, kdy bude skavení říše válčit mezi sebou a samotná obloha bude znít pochodem našich nepřátel, z našeho středu povstane spasitel vyslaný Rohatou krysou. Zrozen z vrásnivce a lsti nás povede z trosek k vítězství nad našimi nepřáteli.

Prastaré skavení proroctví

Prolog

Ve středu špatně osvětlené komnaty oltář z nejčistějšího vrásnivce tepal stěží potlačitelnou mocí. Povrch měl auru všepohlcující temnoty, která přibývala a ubývala vlastním ponurým pulsem, černé světlo dychtivě pohlcovalo ostatní a umožňovalo jen prchavě zahlédnout složité runy a znaky vyryté hluboko do každé části kamene.

Na oltáři byla částečně viditelná svíjící se ležící postava. Zcela zaplavena ďábelskou gloriolou zůstávala částečně ponořena do nepřirozené záře magického kamene.

Tvor mohl být kdysi bělosrstou skavení samicí, ale nyní mohl být stěží poznatelný. Odporný záměr jej vrhl z přirozeného stavu do pokřivené hrůzy urážející oko.

Levá paže proměněné nešťastnice byla svíjícím se chapadlem, zatímco pravá se změnila v zakrnělou kočičí tlapu. Vířící kůže sebou trhala a byla plná jizev a ostnaných výčnělků, které nechávaly příležitostně místo pro trs potem zvlhlé bílé srsti.

Hlava obludnosti byla hrozivě pokřivena, jak byla opakovaně dotčena dychtivou nákazou vrásnivce. Vypouklé bulvy sloužící jako nevýrazné oči stály na stopkách z žilkovatého masa a vyrůstaly z ochablé brady.

Nad dlouhýma očima leželo růžové hlodavčí ucho, zatímco nalevo byl třesoucí se čenich, jehož vousy nyní zakrněly. Kruhová tlama napravo byla přikrášlena drobnými zahnutými zuby, podobně jako zející chřtán pijavice. Z tlamy vycházelo ostré pištění téměř bolestivé výšky. Byl to křik sebeodporu a nesnesitelné bolesti.

Morskittar to sledoval bez soucitu z hloubi stínů. Jako zhoubný přízrak lhostejně studoval křivitele klanu Moulder pečující o mladou samici.

Lorda rozpadu mnoho stálo získat jejich jedinečné služby a ještě víc získat dostatek vrásnivce pro jejich pokus.

Samice byla vybrátna z nejlepšího otrockého rodu, aby byla jeho družka, díky jejím bystrým, ač latentním čarodějným schopnostem a samozřejmě pro svou nevšední odolnost k dychtivým prstům mutace.

Po jejich spojení křivitelé začali naplňovat její tělo přesně odměřenými dávkami čistého prášku, čímž jí zaplavili syrovou magií a naplnili každou její buňku mocí.

Když se blížila nekontrolovatelná mutace, skaveni klanu Moulder využili své rozsáhlé vědomosti o transmutaci živých organismů a zajistili, že mutující energie byla odvedena ze zárodku do nešťastné matky.

Navzdory její abnormální odolnosti čiré množství vrásnivce donutilo její tělo začít se křivit a přetvořilo její maso, dokud se před ním nezměnila v odpornou věc.

Její křik narazil na hluché uši křivitelů. Byli zvyklí na žalostné, úpěnlivé prosby jejich živých objektů ze své dřiny v klanovém hnízdě v Pekelné díře a nedojaly je žádné zvuky trýzně.

Když byl jeho první potomek ječící samicí vyvržen na svět, zaujatý lord klanu Skryre přišel blíž.

Šílený křik se stal hlasitější, když spatřila svého prvorozeného, ač prvozplozenec by bylo asi přesnější označení, vzhledem k jeho vzhledu.

Kňourající slimák ze zkrouceného a pulsujícího masa byl zakrátko následován tajemným ještěrem bez hlavy či paží. Ten byl následován spojením hlodavce s hmyzem a byl milosrdně mrtev.

Dále se objevil obézní, mléčně býlý novorozenec. Navzdory nafouklé velikosti vypadal normálně dokud jeho bledá kůže náhle nevybuchla fialovým plamenem, který předčil neproniknutelnou půlnoční temnotu kolem oltáře.

Nepřirozený žár plamenů neubližoval svému zdroji, ale nebyl tak vybíravý k ostatním a matka dostala záchvat, když jí zažehnutí zápalného potomka spálilo nohy.

Křivitel jednal rychle, kovovým klepetem sebral trup a opatrně odnesl pekelné dítě pryč, a velmi zrychlil, když se kov začal tavit díky žáru vydávaného kůží dítěte.

Vypadla další zrůdnost s tělem zdánlivě nemajícím kostru. Volný odulý vak se klepal a zlostně syčel, když se pištivá, téměř bezmasá obludnost připojila k obludnému vrhu a rozhlížela se třema očima.

Morskittar soustředěně sledoval průběh s rostoucí nervozitou.

Bylo to zábavné, ale musí se objevit normální potomek. Potřebuje normálního potomka, aby jeho plán fungoval, myslel si, a jeho znepokojení rostlo s každým znetvořeným novorozencem.

Netečný chlupatý kočkovitý hybrid byl odnesen s vnitřnostmi příliš znetvořenými, než aby přežil počáteční jiskru života.

Osporné siamské čtyřče bylo poněkud z těžkostmi zrozeno. Kůže svíjících se skavenů spojených v pátěři byla zcela průsvitná a jasně ukazovala pohyb každého svalu a tep každého pulsu vlnící se sítí žil.

Morskittar vydechl uklidněním, když se objevil normální, zdravý, bezsrstý a slepý skavení novorozenec.

Dovolil si skrytý úsměv uspokojení, když se objevil poslední potomek.

Křik matky se stával vyšším do nesnesitelné výšky, než skončil umírajícím bručením a celé její břicho vybuchlo a pokrylo strop mazlavou vlhkostí. Krev pokryla vše v okruhu šesti sáhů od oltáře, jak kusy střev pršely po celé oblasti a ozývalo se jen směs kapání mrholení a lehké čvachtání.

Barevné dítě vstalo z nespoutanou radostí vykreslenou na své ďábelské tváři a čtyři pružné paže kolem hrudi odhalily ostré pařáty na každém prstu.

Šlachovitá postava potomka byla pokryta matnou krví, ale pod ní byla vidět temná trnitá kůže místo kožešiny.

Hrbolatá a protáhlá lebka nesla jediné rudé oko pod klenutým čelem s dlouhými rohy kroutícím se ze skrání. Dlouhý čenich obludy měl dvě řady zkroucených zubů a z nich visící kusy masa svědčily o jejich účelu.

Křivitelé rychle vytáhli další pár dlouhých kovových kleští. Opatrně chytili matkovražedného tvora, zatímco ten se svíjel v krvavé jámě z vnitřností svého rodiče. Tvor hlasitě pištěl nevrlým protestem, jakoby mu pouhý dotek kleští nějak způsoboval bolest. Zrůda škrábala kov a udělala doň hluboké rýhy, než se uchýlila k divokému šlehání po krtví pokrytém rámu.

Křivitelé ji uložili do klece, kterou rychle a pevně zamkli. Pouhý pohled na oltář potvrdil obavy z jejich výrobku.

Samice byla mrtvá a osm ostatních nenarozených sourozenců bylo zabito při netrpělivém úniku obludy z dusivého vězení dělohy.

Křivitelé prohledali zbytky a vzduch zněl kovovým vrčením, když vražedný mutant divoce škrábal na své vězení a ječel rozčilením, že je znovu uvězněn.

Morskittar přikvapil k jedinému přirozenému dítěti a zvedl zavinuté dítě do náruče. Tento něžný čin vypadal neskutečně v porovnání s panovačnou mocí pána ničivého černokněžnictví. Novorozenec slabě zakňoural, jak hledal pozornost a teplo rodiče.

'Ten postačí', rozhodl se tiše lord rozpadu a zavinul jej do záhybů svého otrhaného, znaky pošitého roucha.

"Co máme udělal s ostatními, lorde Morskittare?", zeptal se strakatý křivitel se třemi roztřepenými jizvami přes čumák, nepochybně získané, když se přiblížil příliš blízko nebezpečné obludě.

Tajemní mutanti proň neměli cenu, ale mohli být užiteční k zajištění mlčení klanu v této choulostivé záležitosti.

"Vezměte si je zpět do Pekelné jámy. Darujte je smečkovládci Škůdcovi jako dar od klanu Skryre. Může s nimi dělat co se mu zamane, neboť jako tento novorozenec neexistují", děl a opustil se svou výhrou místnost.

"Jak si přejete", odvětil křivitel se stěží utajenou radostí. Jeho oči se rychle pohybovaly po objektech s vášnivou a zvědavou touhou, z možností a příležitostí, které nebízeli pokřivení novorozenci, se mu zježila srst.

1.

Morskittar si klidně hověl ve známém pohodlí svého věky starého trůnu. Vzduch ve velké shromažďovací komnatě byl chladný a suchý jako ve starobylé hrobce. Žádný zvuk krom hlubokého pravidelného dýchání dvanácti lordů rozpadu nerušilo klid. Ale byl to vážný klid, který nesmírně přispíval k dusivé atmosféře děsu spojené se samými základy této posvátné katedrály nekonečně temné moci.

Samotný sál byl příliš temný, aby mohly být rozeznány vnější zdi, což ho činilo nekonečným a nanejvýš neblahým a zastrašujícím.

Silný kužel rudého světla sálal zhora z neviditelného zdroje. Neznámá záře plně osvětlovala měděný kruh šest kroků široký, takže kov plál přízračnou září a osvětloval trojúhelníkový znak Rohaté krysy.

Černý kamenný stůl obklopoval karmínově osvětlený kovový kotouč a táhl se dvanáct kroků v obvodu. Pevný okruh měl jediný vstup dost široký pro tři osoby.

Za tímto otvorem ležely obrovské temné dveře umožňující vstup do sálu, ale díky úmyslnému nedostatku světla byl vchod jen stěží viditelný. Jen nachový sloup světla poskytoval stopu k jejich lokaci, neboť záře také sloužila ke sporému osvětlení srsti těžce ozbrojené elitní gardy po stranách, jejichž albínská kožešina byla zbarvena září.

Přímo naproti tomuto vstupu leželo symbolické sedadlo Rohaté krysy postavené zde k poctě velkého boha skavenů, který byl třináctým členem Shromáždění jeho absolutním vládcem.

Šest míst bylo stejným dílem postaveno na obou stranách rýsujícího se temného trůnu a bylo zabráno lordy rozpadu. Zlí skavení páni byli rozpoznáni díky složitým klanovým vrásnivcem tkaným korouhvím visícím před nimi a začarovaný materiál jim propůjčoval znepokojivý pohyb.

Morskittar seděl po levici Rohaté krysy naproti své nemesis, velezřeci Kritislikovi. Tato sedadla nejblíže k duchovnímu trůnu skaveního boha byly přiděleny nejmocnějším z hrozivých lordů a zůstala po stalení nezměněna.

Největší skavení vůdci byli již shromážděni a to samo o sobě byl důvod pro nemalé starosti.

Morskittara toto svolání Shromáždění zastihlo nečekaně. Pouhá míra vlivu a moci potřebná k tomu, aby uchovala věci stranou jeho zkoumání, ukazovala na práci jeho největšího soka a protivníka.

Náboženská kasta vroucně vyhlašovala svou nestrannost, ale zjevně bojovala a čelila jeho plánům s podezřelou četností. Nyní čelil možné hrozbě nepřipraven, aniž byl mluvil, podplatil, vydíral či zastrašil ostatní lordy, aby mu pomohli nebo alespoň zůstali neutrální.

Mračil se z hloubi své kápě, když pach jeho souseda, morového arcilorda Nurglitče, dosáhl k jeho nosním dírkám.

Morskittar cítil silný odpor ke klanu Pestilens a rád by jej viděl rozdrcen. Považoval je za příliš ctižádostivé, a ač to byla typická skavení vlastnost, moroví mniši byli hrabiví na úroveň nebezpečné hlouposti. Jejich klan díky tomu dvakrát vrhl skavenstvo do hrozné občanské války.

První příležitost nastala zhruba staletí po té, co člověčenec jménem Sigmar získal korunu v roce Krysovratu. Ač byl ztraceným kmenem od dob velké migrace trisíc šestset let předtím, klan se vrátil ze vzdálených tropických džunglí Lustrie s mocí morů, mistrovství nemocí a velmi nefouklým egem.

Měl absurdní požadavky bez opatrnosti či úcty a díky své drzosti vyprovokoval obrovskou občanskou válku. Klan Skryre byl vytrvalým a krutým účastníkem, který použil svůj mocný arzenál proti rádoby uzurpátorům a těm rebelujícím klanům, které se hloupě spojily pod hnijící korouhví morových kněží. Odpadlíci byli odhodláni dostat se na vlně války do postavení ve Shromáždění a Morskittar byl odhodlán je zastavit.

Válečný stav skončil po té, co klan Ešin použil taktiku nejčirejší hrůzy v roce Stínonožů, systematicky vraždil každou hlavní oporu klanu Pestilens.

Klan vytvořil mračno tak trvalého strachu, která nenechala morového arcilorda před jinou možností než žádat mír. Prostředníkem byl Nurglitč, jehož jméno všichni následníci převzali jako znak úcty a tradice.

Byl to první Nurglitč, který v souboji zabil lorda Vaska a získal od padlého válečníka titul a sedadlo ve Shrmáždění pro klan Pestilens, jenž drží dodnes.

Druhý případ boje byla Válka rouhání. Klan doručil do Říše potěšení z Černého moru, čímž vyhladil devět desetin člověčenecké populace v roce Černomasa. Spoušť jejich pohromy téměř dovolila skavenům porazit zbytky, kdyby nebylo zásahu Mandreda.

'Nechť shnije jeho jméno a je zatracena jeho věčná duše', pomyslel si Morskittar, když hořce vzpomínal na jednu z největších nevyužitých příležitostí skavenstva.

Když spojil hrstky přeživších, vytvořil promyšlený odpor, který nakonec překazil skavení vítězství o jedenáct let později v roce Mandredzhouby.

Se zvýšeným smyslem sebedůležitosti nafoukané a povýšené chování klanu Pestilens rychle podnítilo ostatní pokusit se připravit jeho pád. Více než šest staletí moroví mniši budovali svou moc a vychloubali se. Když divoké chvástání ohledně účinku červených neštovic na Bretonnii v roce Karmínozkázy nebylo naplněno, Shromáždění se sešlo, aby projednalo trest za toto velké selhání.

Vyloučení klanu bylo jisté, bylo třeba zajistit průkaznou a jednohlasnou volbu. Zatímco si pyšně vykračovali, ostatní lordi plánovali a v tajnosti se připravovali, aby se postarali o požadovaný rozsudek. Pak došlo k tomu, co se Morskittarovi zdálo jako čiré zoufalství, a sice se klan pokusil o improvizovaný puč.

Ojediněný boj se šířil skrz podzemní říši. Morskittarův oblíbený agent, Ikit Spár, vyhnal bídný klan a všechny ostatní bojující frakce z metropole, což umožnilo Morskittarovi stát se nesporným pánem Skavenmoru na téměř pět staletí. Byl to rok pojmenovaný po velkých ztrátách na životech následkem války a stal se rokem Krysovraždy.

Morskittar měl tu čest, že se ne méně než deset let jmenovalo po jeho činech a skutcích, které během té doby spáchal.

Šedí věštci se bez úspěchu snažili dohodnout mír a prohlašovali válku za odporné kacířství proti Rohaté kryse. Ale Morskittarova zavilost nestrpěla mír s kalnem Pestilens, jen jeho konečné vyhubení.

Pak jedné osudové noci šedí věštci povolali Rohatou krysu a velký bůh odpověděl svým zosobněním, čímž uklidnil lítý boj.

Každé výročí této epické noci bylo nyní oslavováno všemi skaveny jako výjimečně svatá doba. Říkalo se, že to byla noc věštící počátek velkého armagedonu, doby, kdy skaveni vystoupí a konečně získají nadvládu na vším světem.

Bylo to této noci, kdy zosobnění boha vytvořilo Sloup přikázání, které měli všichni poslouchat, a jenž měl přijmout nebo zabít potenciální uchazeče o členství ve Shromáždění.

Morskittar si živě vzpomínal na chvíli, kdy sebejistě položil ruku na třináctistranný obelisk z čistého vrásnivce. Kdy bylo tolik ctižádostivých uchazečů sežehnuto černým ohněm, až z nich zbyla vyschlá a zuhelnatělá slupka, Morskittar byl požehnán temnou aurou. Požehnání mu propůjčilo téměř nesmrtelnou dlouhověkost a ohromnou moc, jejíž omezení zkoumal dodnes.

Jeho sok, Kritislik, se brzo na to stal velezřecem, když se jeho předchůdce stal obětí při vyvolání největšího boha.

Rok byl pojmenován rokem Svatonoci na počest události a vzápětí následovala velká osudoválka. Tato válka současně proti hordám chaosu, legiím Říše a armádám Kisleva byla nařízena Shromážděním a měla očekávaný efekt na snížení populace klanových krysáků a běsnivců.

Snížení těchto obrovských počtů pomohlo zbavit se stále trvající hořkosti a nenávisti způsobené občanskou válkou. Masakry umožnily většině skavenstva začít znovu, přičemž došlo k dalšímu oslabení jejich nepřátel ve chvíli nejkritičtější.

Morskittarovo trpké hloubání ohledně klanu zkaženosti a moru bylo přerušeno, když velezřec udeřil jablkem schromáždění do stolu. Drsná koule vrásnivce byla prý prvním meteorem, který kdy dopadl z oblohy, a bylo s ní udeřeno jednou za každého přítomného člena a jednou za Rohatou krysu, celkem třináctkrát. Každý úder jablkem vytvořil barevné jiskry magické moci, které se rozlétly všemi směry a osvětlily zamračeného kněze třinácti barvami duhy.

Morskittar rychle přesměroval svůj celý prastarý intelekt k tomu, co mělo následovat, poslouchal nejjemnější tón, slabiky a nuance, hledal skryté významy v každém slově, frázi a dechu. Politická bouře vřela a mohlo to znamenat jen nepříznivé větry pro něj a jeho klan. Čelit jí by zajisté bylo nerozumné, takže hledal úkryt byla jeho oblíbenější a jediná taktika.

Paskrit, Vojevůdce-generél všeho skavenstva, promluvil první a položil základy spiknutí. Velezřec použil generála jako hlas svého plánu, což znamenalo, že jako zbraň použil vojenské záležitosti, což bylo divné vzhledem k čarodějnickému zaměření klanu Skryre.

Morskittar přemýšlel, zda Kritislik zamýšlí zatažení klanu Skryre do vojenských záležitostí. Byl to celý komplot nutící ho plýtvat zdroji lépe využitelnými jinde?

"Záležitost, kterou přináším Shromáždění, se týká člověčenského města Middenheimu. Klan Skrík požaduje pomoc v boji proti čarodějnému odporu přítomných člověčenců".

Klíčové slovo 'požaduje' Morskittarovi neuniklo. Nikdo nepožaduje nic od Shromáždění, každý žádá. Reakce na takovou zjevnost byla plánována a přišla od Kratče Zhoubyspára z klanu Riktus s přiměřeným množstvím zvoleného hněvu.

"Klan Skrík se odvažuje něco požadovat? Po generace nedokázali dosáhnout ani malého vítězství. Dávali nám jen selhání a nekonečné plýtvání. Člověčenští čarodějové ve městě jsou pouzí kněží a vesničtí kouzelníci. Pokud by byli podpořeni čaroději z těch prokletých fakult založených elfy z Ulthuanu, pak by měli důvod naříkat".

Morskittar se ihned ozval a dal svému hlasu přísný, chápavý tón, který naznačoval, že si je plně vědom, co se zde děje.

"A co byste navrhoval?".

Jakobych to nevěděl, visela ve vzduchu nevyřčená věta, což vytrhlo Kratče z jeho naučeného textu a potvrdilo Morskittarovi podezření, že byl přemluven.

Prastarý kouzlič přemýšlel, jaká hodnota ho uplatila a zda by nezaplatil lépe.

"Možná bychom měli bojovat ohněm proti ohni, což, lorde Morskittare?", děl vojevůdce Paskrit.

Hloupý tón byl Morskittarovi odporně průhledný, ale možná tak měl vypadat. Byl dohnán do pavučiny velezřece? Morskittar se rozhodl připomenout vojevůdci mnohé dluhy, které mu dlužil z minulých činů.

"Jak dobře víte, vojevůdče, vždy jsem slíbil pomoc klanu Skryre pro záležitosti považované za přínosné pro celé skavenstvo".

"Nesouhlasíte se strategickou důležitostí Middenheimu?", otázal se Paskrit způsobem rozčilujícího vyvracení.

Znovu se v rozhovoru objevilo člověčenské slovo, název města byl zcela v protikladu ke strohému štěbetání kvíkiše, skaveního jazyka.

Morskittar začal získávat jistý náhled do odhalení. Chtěli silnou účast klanu Skryre následovanou připraveným selháním k nahlodání jeho postavení. Jediná cesta úniku byla odklonit to, naznačit, že problém se týká vedení. Ale to možná byla očekávaná reakce.

Během úderu srdce Morskittar sledoval tuto cestu a došel k závěru, že chtějí buď jeho syna či jeho vyslance poslat do Middenheimu. Únik ze smyčky byl prakticky nemožný. Shromáždění bylo připraveno na tuto past a nebylo vyhnutí, pokud by nedošlo k obrovské chybě jeho nepřátel, ale ti byli všichni příliš prohnaní, aby klopýtli, když je tolik v sázce. Ale možná může stejně zaplést své nepřátele do chapadel jejich vlastních intrik.

"Ne, ale věřím, že klan Skrík potřebuje magickou podporu ve spojení s duchovním vedením. Možná nějaký šedý věštec, aby povzbudil naše síly".

Pokud by mohl donutit velezřece poslat vlastní agenty, ať už své potomstvo nebo emisary, pak by alespoň věděl, odkud nejspíše kouká zrada.

"Skvělý nápad, nad ním bychom se také měli zamyslet", doznal se velezřec Kritislik a přidal falešné nadšení, než pokračoval s náznakem promyšleného veselí.

"Ale je to nesporně problém vedení, kterému čelíme v Middenheimu. Hlavní starostí je, koho poslat?".

"Proč ne oblíbeného potomka kouzliče Morskittara? Váš prvorozený syn Maulokk by byl ideální, ne?", navrhl morový arcilord se zlomyslnou blazeovaností.

On byl očekávaný spiklenec a nedala se očekávat pomoc z jeho strany. Nyní nemohl Morskittar protestovat aniž by byl obviněn, že staví vlastní zájmy nad zájmy Shromáždění, a on byl příliš zkušený, aby udělal tak zjevnou a těžkou politickou chybu.

Morový arcilord nemohl odolat postrčit jej a radostně to udělal.

"Ano, použil jste mnoho svých zdrojů na tohoto kouzliče. Nechte ho alespoň být vhodným prostředkem".

Morskittar potlačil svou temnou nevraživost a poslouchal se zachmuřenou lhostejností, jak se před ním rýsuje plán.

"Skvělý návrh a dobrá příležitost pro Maulokka ukázat svou hodnotu", dodal velezřec.

"A aby se klan Skryre příliš nevyčerpal doprovodem kouzliče, pošlu oddíl svých nejlepších morových mnichů, aby mu sloužili", děl Nurglitč.

"Morový arcilord Nurglitč je příliš laskav", děl mdle Morskittar.

Morový arcilord se ve stínu ušklíbl, ale zůstal klidný, potlačil planoucí zlost, kterou byl jeho klan proslaven.

"Dobrá, přistupme k hlasování", prohlásil Kritislik, jelikož věděl, že další debata by jen oslabila jeho slabou podporu od osatních lordů.

Volba dopadla podle očekávání. Kritislik provedl svou práci bezvadně, zajistil si dostatek podpory, aby sám mohl hlasovat proti Nurglitčově řešení. Pokud by jeho potomek selhal díky sabotáži, velezřec by byl v postavení, kdy by mohl vyhlásit, že měl od počátku výhrady ohledně Maulokkových schopností. Morskittar neměl jinou možnost než svou volbou souhlasit a ukázat tak víru v prostředky vyplýtvané na Maulokka.

Pokud by Maulokk selhal ve svém úkolu či nesplnil vysoké očekávání Shromáždění, pak by byla budoucnost těžká i pro lorda rozpadu.

Bylo jasné, že nebude schopen pomoct či ochránit svého potomka ze dvou hlavních důvodů. Jednak bude potřebovat zaměřit své zdroje na podkopání Kritislikovy práce, ochránit sebe v případě Maulokkova pádu. Za druhé, jakákoliv pomoc by podkopala Maulokkovy úspěchy, což si nepřál. Také osatní budou připraveni blokovat jakoukoliv podporu.

Velezřec vyhlásil verdikt po třinácti úderech jablkem a jeho dech stoupal v obláčcích osvětlených jiskrami.

"V souladu s přikázáními velké a všemocné Rohaté krysy, jeho Shromáždění třinácti rozhodlo, že prvorozený syn kouzliče Morskittara z klanu Skryre bude povýšen do postavení vůdce sil klanu Skrík v člověčenském městě Middenheim. Jsou další věci, kterými by se Shromáždění mělo zabývat?".

Nebyly žádné, jediná záležitost byla zcela vyřešena s uspokojením pro její pachatele.

"Jako velezřec ve Shromáždění třinácti nyní ukončuji sezení. Všichni pozdravte Rohatou krysu".

Po opakování věrnosti a přidání svého hlasu ke sboru ostatních lordů Morskittar odešel již plánující pomstu.

2.

Maulokk se klidně rozhlížel po idilické krajině Močálů zkázy, bažiny se z jeho pozice v čele běsnivců táhly po celém obzoru.

Po jeho bocích stály k ochraně dva týmy jezzailů a jejich cvičené oči také sledovaly scénu, ale spíše hledaly nebezpečí a rozhlížely se mnohem pronikavěji.

Hustá mlha se kroutila nad temnými páchnoucími vodami a mazlavým bahnem a natahovala své éterické prsty po pokřivených shlucích černého obilí a podivných, nepřirozenějších rostlinách, které se objevovaly v dohledu jako boláky na nemocném těle.

Příležitostně se nějaký nezemský tvor vynořil z bahna či cupital z příkrovu pokřivené vegatece do jiné podobně zmutované květeny, znetvořená zvířata se nikdy nedostala zcela na dohled.

Zamlžená krajina se koupala v matném světle pronikavého kruhu, kterým bylo slunce skryté bázlivě za tlustými mračny, jako by se obávalo potřísnit své čisté paprsky o rodiště skaveních hord.

Maulokk zvedl svůj teleskop, otevřel jej a zkoumal netečnou podobu vraku. Stavba tohoto plesnivého obra vypadala tak zkroucená jako okolí. Prohnuté dřevo, rychlá práce a náhodné opravy deformovaly palubu a trup byl ověnčen slizem a shnilými provazy.

Divoká směs vesel čouhala z boků. Provizorní pádla se zdála být umístěna náhodně a jejich líné mlácení nepříliš úspěšně posouvalo škaredé plavidlo dále do mlhavé dáli.

Chumel malých člunů jezdil kolem a kodrcal se ve stopách plavidla, zatímco šlehaly biče dozorců, ozýval se křik bolesti a naříkavé lkaní zoufalých otroků nesené slabým mokřadovým větrem.

Maulokk pohlédl zpět na vetché plavidlo. Kolem dvaceti vychrtlých člověčenců bolestivě mrkalo ve slabém světle. Zůstali na malém ostrově obklopeném smrtícím blátem a třásli se strachem.

Byli oděni v hadrech a kusech oděvu a jejich kůže byla bledá od jejich podzemního uvěznění a křížena hlubokými jizvami od rozmanitých utrpení.

Několik kusů vrásnivce bylo získáno vzpurnými tvory z trupu lodi, ale nebylo to dost na nákup otroků.

Vzpurní otroci již byli odsouzeni k hroznému osudu opuštění v bažinách. Jejich osudem by bylo zemřít v bezedném močálu či být pohlcen jedním z podivných, neviděných a věčně hladových tvorů dlících v této říši ztýrané přírody. Pokud by přežili dost dlouho, mohli by dokonce zhynout hlady.

Maulokk soudil, že rychlejší smrt pro ně bude šťastnější. Podle něj byla jejich smrt lepší, než si vzbouření a zranění člověčenci zasloužili. Alespoň ve smrti mohou naposled posloužit skavenstvu.

"Zahajte zkoušku", zvolal na své tři důstojníky stojící kus od něj před jeho posledním vynálezem.

Byl tam Skrak, strakatý mistr věku dvanácti let oděn ve zdobeném karmínovém rouchu. Své levé oko ztratil v boji s běsnivcem a místo zaplnil pulsující kus vrásnivce. Dlouhá bezsrstá jizva běžela od kamene po jeho kápi a mířila dolů ke klíční kosti.

Dvě zdobené a začarované dýky s krysími lebkami na místě hrušky mu visely u pasu, zatímco na jeho zádech spočíval zkroucený, zubatý meč v pochvě z ogří kůže.

Skrak byl inteligentní, schopný a velmi ctižádostivý, ale v současnosti se Maulokka příliš obával, aby jej vyzval. Maulokk měl podezření, že kouzlič může mít dobře postaveného patrona, ale ten ještě neodhalil svou identitu či vůbec existenci na žádný stupeň jistoty.

Jeho druhým pomocníkem byl Kerik'k, grošovaný kouzlič ve vyšívaném temně fialovo-černém rouchu se špičatou kápí a vlajícím pláštěm.

Tento sedmiletý skaven byl těžce popálen v šarvátce s orky, když putoval do Temných zemí. Trojice trollů napadla jeho jednotku a pod vedením svých orčích vůdců obludy vyvrhly žíravou žluč na skavení oddíl včetně Kerik'ka. Žíravé cákance dopadly na jeho tvář a okamžitě rozežraly kůži, která se odloupla a v bolestech rozpustila.

Těžce zjizvené maso jeho rysů bylo nyní skryto a chráněno za maskou z opálené kůže černého orka sešitou dohromady hrubými švy.

Kouzlič byl těžce závislý na 'číku', silnému léku proti bolestem, který potřeboval nejnutněji, když jeho kyselinou potřísněná tvář zaplála zbylou bolestí. Byl to vhodný prostředek k vydírání, který mohl Maulokk využít, kdyby bylo potřeba.

Vrásnivec měl také na Kerik'ka záludný účinek, jelikož mu rostl jeden zahnutý roh z čela. Díky kožené masce se zdálo, že je to jen působivá ozdoba, ale byl zcela schopen rozervat břicho neopatrného soupeře.

Kerik'k nosil opasek s váčky a malými taškami a batoh s různou veteší. Jako hrabivec od přírody byl ztělesněním přísloví 'Nikdy nevíte, kdy to můžete potřebovat', a tak vždy zajišťoval, že má všechny nutné zásoby k pokrytí všech eventualit.

Maulokk věděl, že Kerik'k byl 'tajně' ve službách klanu Pestilens. Byl informován už dávno a zabil zrádce tohoto tajemství, aby urdžel znalost o tomto objevu skrytou. Pokud byl se klan Pestilens rozhodl jednat proti Maulokkovi, ten bude vědět, odkud nejspíš dostane podporu. Dalším bonusem přirozeně byla skvělá možnost dodávat klanu falešné informace skrz jejich důvěryhodného 'tajného' agenta.

Jeho třetím důstojníem byl Skrabik, bělosrdstý, pět let starý kouzlič v rudočerném rouchu s odpovídající kápí a pláštěm. Dva černé meče se zkroucenými zubatými ostřími ležely ve skřížených pochvách, kožené řemeny přes jeho hruď byly naplněné váčky a řadou tří vrhacích nožů. Skrabik často potíral čepele jedem, jenž sám vynalezl, kvůli čemuž Maulokk neustále nosil malou lahvičku protijedu, která byla tajně vyrobena proti tomuto ojedinělému jedu.

Dvě skavení lebky, duté a otevřené, ležely jako nárameníky přes roucho připomínajíce jeho největší nepřátele, které osobně zabil a ponechal si trofeje. Skrabik byl věrný tak, jak jen nějaký skaven může být, a byl to on, kdo získal ukradené nipponské rakety nyní připravené na test.

Tři střely byly položeny na malou dřevěnou podpůrnou rampu. Obal černých raket byl pomalován tajemnými runami a Maulokk významně změnil jejich vnitřek směsí vědy a temné magie, aby vytvořil smrtící směs.

Karick'k ukázal na doutnák a jeho prst zaplál temným plamenem. Doutnák vybuchl sršící září a proud jisker stříkal kolem, dokud nezmizel v pouzdře.

Ocas rakety vychrlil mračno černých jisker a hustého kouře, než prořízl vzduch s hlasitým, syčivým rachocením. Raketa ječela jako mučená bánší a nechala za sebou oblouk temného, štiplavého kouře jako stopu ukazující její pohyb.

Cílový ostrov rázem zaplavila bezuzdná panika. Člověčenci si zakrývali uši a křičeli v marné snaze přehlušit odporné kvílení, zatímco jiní běhali tam a zpět a snažili se najít způsob útěku.

Maulokk pozorně sledoval blížící se účinek, ale projektil přeletěl cíl a zabodl se do bažiny za ním.

Blesk pohlcujícího černého světla pohltil okolní krajinu a vychrlil o okamžik později gejzír bláta, vody z pražící základny ohně a nezdravého dýmu. Sežehlé kusy drnů vylétly vysoko do vzduchu, než dopadly líně zpět do vody a hořce syčely, když je chladná bažina okradla o jejich teplo.

"Dva kroky zpět, střela číslo dvě", prohlásil Maulokk.

Druhá raketa vylétla k obloze a její řev prořízl krátký okamžik omámeného ticha.

Maulokk přemýšlel, jak děsivý tón zaúčinkuje na trénované vojáky, neboť nipponské vynálezy obvykle vyvolávaly zmatek, ale s vrásnivcovou obměnou zjevně vštěpovaly paralyzující strach, který zjevně nechával člověčence zcela nechráněné před nastávajícím dopadem.

Raketa dopadla doprostřed ostrova. Znovu se objevil výbuch černého světla a přinesl Maulokkově pozornosti novou otázku. Byl to únik čiré magie? Jaký účinek by to mělo na čaroděje? Maulokk si udělal vnitřní poznámku, aby vyzkoušel fenomén, než zbraň použije v boji.

Tlaková vlna roztrhala maso a zpřetrhala kosti lidí. Paže byly utrženy, těla spálena a rozdrcena. Vrásnivcem sežehlé zbytky byly vrženy do bláta, aby se pomalu potopily do skrytých hloubek.

Mastný kouř se rozplynul odehnán jemným závanem větru, aby odhalil svévolný masakr, který postihl malý ostrov.

Zvířecí pištění a sténání umírajících a zmrzačených se ozvalo, aby rozptýlilo ticho. Strnulý šok přešel do odhalení zranení těchto testovacích subjektů.

"Vynikající", zašeptal Maulokk hledící na mrtvolné kusy a otřesené hromady s uspokojením.

"Odstraňte doutnák ze třetí rakety a sbalte ji. Skrak se ke mně může přidat na ostrov".

Maulokk dohlédl, aby byla střela odstraněna, než vyrazil, jelikož si nepřál být zasažen 'náhodným' výstřelem smrtící rakety.

Maulokk soustředil svou vůli na temné síly v neviditelných magických větrech vanoucích po planetě. Nahromaděná energie plynula jeho tělem a on vyřkl složitá slova kvíkišského čarodějnictví, která mu pomohla sílu zformovat. Jeho vrásnivcové brnění jakoby se neklidně vlnilo, tajemný kov cítil přízň magie Rohaté krysy proudící skrz něj.

Maulokk si představil dění na ostrově, vytvořil kolem sebe scénu vyvolanou ze zkušené paměti. Když se obraz zformoval, zmizel uprostřed oblaku sirného kouře a znovu se zhmotnil uprostřed masakru.

Půda kolem něj byla pokrytá silným lepivým kobercem krve, která se stále vypařovala v chladném vzduchu. Když začal opatrně zkoumat okolí, Skrak se objevil poblíž přenesen stejným kouzlem.

Nové zbraně měly být použity na bojišti, ale obava ze selhání a poškození reputace vedla u velké většiny projektů k tajným testům předem. Úplatky a finance potřebné k těmto mazaným pokusům byly nenávratné, ale takové výdaje byly nutné v případě nehody či problému.

"Raketa je silnější, než jsme očekávali", vyjádřil se Skrak, vytáhl dýku a dloubnul do bezrukého, zničeného trupu. "Smrtelný okruh je zdá se… tři kroky?".

"Souhlasím", děl Maulokk a překročil sténající tělo. Jeho jedna zbývající paže sebou přerušovaně škubala a jeho ústa slintala rudé chrchle, zatímco se pára zvedala rozervaného břicha ve vlnitých sloupcích.

Člověčenec žalostně bublal ztracen ve víru bolesti ze svých smrtelných zranění. Maulokk zavolal na Skraka, aby si ověřil své závěry.

"Šok se zdá opravdu značný. I mimo jistou smrtelnou oblast. Tento, například…", děl, vytáhl vlastní čepel a použil špici k označení. "Mohutné poškození tkáně".

Použil čepel k nadzvednutí rozedrané kůže na druhé paži a odhalil obnaženou lesklou kost.

"Kostra zdá se jen minimálně poškozena. Brnění by sloužilo jako dobrá ochrana před účinkem ve vnější oblasti".

Zkoumaný člověčenec se natáhl ke skavenovi a celý se třásl z nepředstavitelného utrpění.

Maulokk přezíravě odstrčil zkrvavené prsty svou zbraní a vstal, aby pokračoval ve svém zkoumání. Člověčenec vydechl těžkým dechem a škubal sebou v pomalé smrti proklínající s posledním úderem srdce všechny skaveny.

"Zde, pane", zavolal Skrak.

Maulokk se tím směrem pomalu odebral, vyhýbaje se hlubším hromadám čerstvého masa, vnitřností a utrženým pažím.

"Zvláštní, tento vypadá méně poškozen".

Maulokk pohlédl na samici. Její tělo neslo sežehlé znaky, její levá ruka byla rozdrcena a její nohy nesly mnoho ran. Maulokk kriticky pohlédl na dýmající kráter ve středu výbuchu.

"Byla chráněna ostatními", prohlásil a ukázal k roztrženému tělu.

"Ochrana nohou prakticky není, což je ponechává zbylým účinkům. Myslím…".

"Pane Maulokku", zavolal hlas.

Maulokk se obrátil od své zrakové pitvy a viděl jednoho z osobních poslů lorda Morskittara stojícího na břehu hlavního ostrova.

"Co můj otec chce?", zeptal se.

"Žádá vaší přítomnost. V sále kouzličů".

Maulokk se obrátil ke Skrakovi a schoval dýku.

"Dokončete posudek a vraťte poslední raketu do dílny. Připojím se k vám později".

Maulokk znovu vyvolal sílu kouzla a tentokrát se soustředil na sál. Představil si, že je ve vysoké komnatě, prastaré elfí architektuře pokryté skavením runovým písmem popisujícím jména a životy klanových hrdinů a jejich největší skutky. Vykouzlil obraz stříbrných a měděných košů na oheň lemujících zdi ve tvaru zkroucených krys, uvolňujících voňavé kadidlové a štiplavé vrásnivcové dýmy. Vybavil si řady skleněných koulí vznášejících se ve vzduchu zavěšené tam stálou magií, v nichž byly zachyceny blesky poskytující mihotavé osvětlné sálu.

Když otevřel oči, byl tam. Krátký náznak palčivé síry visel v jeho nozdrách a Maulokk jej zahnal vdechnutím opojné vůně dýmů. Okamžitě cítil jejich magický vliv procházející jeho tělem a posilující jeho bytost.

Vysoká, mocná podoba jeho otce stála vznešeně před ním zahalena v černé potrhané roucho, a jen pronikající obrněný čenich byl vidět v jeho hlubokém stínu. Jeho rudé oči plály neustálou zářící mocí hluboko v záhybech jeho špičaté kápě. Magické runy běhaly po každém nerovném záhybu. Tepané stříbrem jiskřily při odrazech pulzování bleskových koulí.

Kradmé cinkání brnění znělo, jak se elegantně pohyboval kupředu, každý pohyb vypočítaný a koordinovaný.

Maulokk pokorně poklekl na koleno a sklonil hlavu před svým pánem, otcem a idolem.

"Můj pane", prohlásil zdvořile.

Kovová rukavice vykoukla z rukávu a dotkla se jeho ramene. Maulokk jasně cítil mocná zaklínadla na kovu. Stisk byl ošidně lehký, neboť jednou viděl svého otce popadnout ogřího vojevůdce, který přijal skavení pomoc, a pak zapomněl na svůj závazek, a roztrhnout jej ve dví za jeho nedostatek porozumění.

"Povstaň, prvorozený", nařídil prastarý kouzlič.

Maulokk okamžitě poslechl a vzhlédl na lorda rozpadu. Morskittar byl o celé tři stopy vyšší než on.

"Byls vybrán stát se novým velitelem v útoku na Middenheim. Dostaneš pod své velení klan Skrík, několik šedých věštců a oddíl klanu Pestilens. Máš povolení vzít své pomocníky, ale ne jiné síly klanu Skryre. Můžeš uspět v tomto úkolu?".

"Kdy odcházím, můj pane?", zeptal se Maulokk netrpělivou sebedůvěrou.

"Dobrá. Máš deset měsíců na přípravu. Využij ten čas moudře".

Do Maulokka se náhle zahryzlo pochopení. Jeho otec by nikdy nedoporučil něco tak zjevného jako ostražitost, pokud by hrozba nebyla opravdu vážná.

"Nezklamu tě, můj pane", ujistil jej tváří v tvář tomuto náhlému vzedmutí nebezpečí.

"Jak jde práce s projektem vrásnivcových raket?", dotázal se Morskittar, čímž odbočil z tématu jednání a potvrdil svou neschopnost či neochotu rozvádět to dále.

Bez ohledu na to, jak Maulokk udržoval svou práci utajenu před každým, klanový vůdce byl vždy zcela informován. To mu nevadilo, protože nebylo ostudou, pokud vůdce vlastnil něčí tajemství. Pokud něco, byla to čest, že se dokonce zběžně zajímal o něčí práci.

Obyčejně by Maulokk dychtivě mluvil se svým rodičem, kterého vidí tak zřídka, ale nyní byl mnohem více odhodlán mluvit o své povinosti, aby nakonec poskytl svému otci pocit pýchy na svého jediného potomka.

"Jde to dobře. První testování naznačuje velký příslib".

Lord rozpadu se odmlčel, jelikož si všiml neklidné netrpělivosti u skaveního kouzliče. Přemýšlel, jak podobný je Maulokk jemu jako mladíkovi. Krátká životní doba proudila hrozivou rychlostí a snažila se o život v tempu vichřice. Bylo tolik plánů a intrik a tak málo času provést je.

Potřeba spěchat již není činitelem v Morskittarově životě, jeho dlouhověkost mu dala dost času dosáhnout všech svých záměrů rychlostí, která odpovídá jeho cílům, ale díky jeho smrtelnému původu, byl si vědom Maulokkově touze po rychlosti.

"Není pochyb, že chceš začít se svou prací. Nechám tě tedy započít".

Maulokk se hluboce uklonil a přivedl teleportační zaříkadlo zpět do popředí své mysli, neboť Sál kouzličů neměl dveře. Tato izolace zajišťovala, že jen kouzlič považovaný za dost hodného byl přenesen jiným na toto svaté místo. Jak tam jenou byl, mohl si jeho vzhled uložit do paměti a byl schopen se ma danné místo znovu vrátit vlastní silou.

Maulokk chtěl chvíli kráčet a přemýšlet, takže se rozhodl zhmotnit v temném bludišti chodeb v podzemní čtvrti klanu Skryre.

Podivné chemikálie, pronikavé plyny a exotická narkotika vytvářely typickou směs vůní v hrubých chodbách, kudy kráčeli kouzličové klanu Skryre. Byli mistři magie a vědy, kteří dokázali vytvořit ještě ničivější stroje pro zhoubný arzenál skavenstva a v této čtvrti byla jejich moc absolutní.

Učni sledovali inženýry na vyšší úrovně čarodějné zdatnosti. Nejlepší sudenti byli buď potomci kouzličů klanu Skryre nebo vybráni kvůli vlastnímu potenciálu a nakoupeni za velký majetek od rodičů a klanu.

Někteří byli prodáni klanu Skryre bohatšími skaveny, kteří doufali, že se z jejich potomků stanou inženýři nebo prostě uleví rodině od jejich přítomnost¨i a zbaví se dalšího hladového krku.

Otrocká služba učňů pro své mistry je připravila na zasvěcení do řad kouzličů. Pokud by nebyli vybráni jako vhodní pro tajemná cvičení, pomohlo jim to k vyškolení do nižších postavení.

Smíšeni mezi řadami kouzličů a nadějeplných dychtivců se tyto nižší kasty věnovaly vlastním jedinečným odvětvím.

Byli tu vrhači jedového větru, kteří nosili složitou ochrannou masku označující jejich kastu. Vrhači smrtících skleněných koulí naplněných vrásnivcovým plynem obvykle nosili svou ochrannou masku delší období. To jim umožnilo zvyknout si na težké, smysly omezující vybavení a operovat na bojišti bez překážek.

Od vrhače nezvyklého na zkreslený výhled z okulárů masky se těžko dalo očekávat, že pošle tuto na krátkou vzdálenost vrhanou a nesmírně křehkou střelu se spolehlivou přesností.

Vrhači vrásohně kráčeli v plynulých zástupech a přenášeli díly, zbraně a prázdné či připravené sudy s palivem. Skupiny se vždy snažily vynikat v každém zřetelu své povinnosti.

Skavení technik cvičil své míření a úzkostlivě čistil a staral se o svou svěřenou zbraň. Aby byl schopen vyčistit ucpání či opravit závadu v krizové situaci, stal se důvěrně obeznámeným s ní a jejím mechanismem.

Zatím jeho partner, nosič sudu s palivem, cvičil své schopnosti nošením kamenů a jiných těžkých nákladů. Procvičoval podpoření prchavé směsi vrásnivcového prachu, hořlavých chemikálií a inženýrské magie rychlostí a nade vše plynulostí. Jakékoliv otřesy by mohly vést ke smíšení směsi uvnitř a mít za následek katastrofální výbuch.

Jezzailové skupiny nosily své zdobené a mohutné zbraně s nemalou pýchou. Ti s menšími zkušenostmi sledovali ostatní. Učili se vše, co mohli z takového studia, a snažili se, aby jednoho dne získali vlastní prestižní jezzail.

Jen nejúspěšnější byli povýšeni do postavení, kdy jim mohla být svěřena mocná zbraň a její cenné vrásnivcové střelivo.

Vyšší stupně klanové hierarchie úmyslně pěstovaly rivalitu mezi skupinami ve střelbě. To zaručovalo vysoký stupeň přesnosti a rychlé nabíjení, které mělo velkou hodnotu na jakémkoliv bojišti.

Časté soutěže byly pořádány s obyčejným olověným střelivem, výbušné vrásnivcové kulky byly příliš cenné na plýtvání. Ti, kdož vyhráli takové turnaje, se mohli radovat se značné ceny jako vrásnivcových symbolů a nadřazenosti nad ostatními skupinami. Takové lákavé ceny byly velmi ceněny.

Jiní skaveni patřili mezi různé jiné třídy. Ochočené obří krysy nosily zprávy a balíky a pochůzkami usnadňovaly denodenní běh klanu a udržovaly skavení válečnou mašinerii v chodu.

Skaveni nejnižší kasty, masa podřadných otroků, jejichž námaha a věrnost je držela v bezpečí od návratu do překrysení a hladu zuřícími v celém skavenstvu, kde i nejschopnější shledávali přežití neustálým a namáhavým výkonem.

Takový osud byl pro šťastné, protože většina těch, kdož se znelíbili svým pánům, byla poslána do nejnižších stupňů otroctví. Dřeli se v rozpadávajících se, zaplavených chodbách v části své krátké a velmi bolestivé existence.

Maulokkovi vytanul na mysl nápad, že jeho mysl byl stimulována vystavením vrásnivcovým plynům pronikajícím síní. Jeho mozek bouřil kupředu ohromnou rychlostí, rozvíjel nápady a probíral je různými závěry, odhadoval eventuality a nespočet možností.

Procházel vinoucí se sítí chodeb a skaveni se rozestupovali před jeho rázným pochodem, jako před všemi kouzliči jeho postavení.

Oblast byla plná laboratoří, dílen a síní, kde pracovali inženýři a které byly osvětleny září pokusů či záblesky nehod.

Vzduch zněl pištěním a křikem triumfu, neúspěchu, frustrace, bolesti a zklamání. Smíchaný křik a vytí přehlušovalo i neustálý cinkot a rachocení tepaného kovu.

Hlasité zahřmění přitáhlo Maulokkovu pozornost svou blízkstí. Plameny, trosky a spálená těla vylétla do chodby před ním ze sousední dílny. Skaveni prchali s těly zcela zahalenými v jasných plamenech.

Maulokk odbočil, aby se vyhnul zácpě způsobené těmito každodenními událostmi v okrsku.

Minul čtyři černé běsnivce u vchodu do jeho vlastního doupěte a zavoval na svého sluhu.

Krot byl postarší skaven, který malátně pajdal, a jeho temná kožešina na některých místech vypelichala a zanechala holou kůži.

"Volal jste, pane?".

"Ano. Jdi k Ekritikovi. Řekni mu, že chci vědět, kdo vydal rozkaz postavit mě jako velitele Middenheimu. Také ať odhalí, jak hlasoval velezřec Kritislik a pošli sem hned můj doprovod. Mám práci mimo okrsek".

"Velmi dobře, pane", prázdně odvětil odcházející Krot.

Ekritik byl hlavní kontakt z Maulokkových informátorů. Jeho oči a uši v klanech a Skavenmoru byly dobře umístěny a dobře placeny za poslušnost, ačkoliv Maulokk stále udržoval malou skupinu obzvláště spolehlivých agentů umístěných do špionážního kruhu ke sledování informátorů. Takové špióni by odhalili každé zaváhání věrnosti či možnou zradu. Byla to běžná praxe a prevence většiny kouzličů jeho významu zajistit svou osobní ochranu před soupeři či zlovolnými nepřejícníky.

Maulokk se posadil a sundal si svou zdobenou helmu. Brnění s bodci a rohy bylo během kování zkušeně naplněno vrásnivcem jako jeho celý oblek. Temné skavení runy na jeho povrchu mu nejen poskytovaly ochranu před fyzickým zraněním, ale také nesnižovaly jeho čarodějné schopnosti. To byl nedostatek všech brnění krom těch ukovaných chaosem pro všechny kouzelníky.

Brnění bylo také pomstychtivé, když bylo zasaženo. Bylo schopné pojmout energii nárazu a přeměnit úder do poryvu odvetné, zákeřné energie.

Oblek byl darem od Morskittara a byl Maulokkovým nejcenějším vlastnictvím jen z toho důvodu, ač jeho tvrdá schránka mu často skvěle pomohla.

Začal se objevovat černý hlad a svíral jeho vnitřnosti, hrál si se střevy svými dychtivými prsty. Pokud se měl soustředit na cokoliv jiného než na jídlo, musel ho utišit. Došel k zásobám jídla, kde si vybral nasoleného hobita a začal jej líně žvýkat.

Maulokk během jídla naplnil dýmku. Namíchal směs práškového vrásnivce, arabského tabáku a různých mocných bylin, načež vytvořil magický plamen lusknutím prstů. Dým ze směsi nasál hlubokým douškem štiplavých výparů a okamžitě poklesl.

Směs rychle pronikla jeho synapsí, rozšířila jeho vědomí, vyčistila jeho myšlenkové procesy na křišťálový vrchol, jak se pohroužil do víru tornáda uvažování, které bylo transem.

Proč mu bylo poskytnuto velení? Byl jen čtyři roky stár, což ještě nebyla plná dospělost podle skaveních měřítek. Pravda, byl mnohokrát mocnější než ostatní podobného věku, díky čemuž dosáhl svého postavení inženýrského pána.

Maulokkova nadpřirozená spřízněnost s magií mu umožnila rychle překonat své učitele a pokračovat ve vzdělávání pod Morskittarem vybraným čelním kouzličem Ikitem Spárem, který měl dohlížet na nejvybranější studium čarodějnictví.

Ikit Spár byl nejspolehlivějším a nejvěrnějším agentem jeho otce. Jeho génius stál za kolem zkázy a byl mistrem magie skavenů, elfů a člověčenců, dobré i špatné. Ikit vybral studnice tradic po celém světě a vstřebal vše, co mohl najít, aby získal tajemné mistrovství, které bylo prakticky nepřekonatelné nikým mimo Shromáždění.

Složitě maskovaný skaven ztratil srst a maso z lebky a pravé paže při nepodařeném pokusu a vybudoval vnější kostru železa, křišťálu a mosazi, aby podpořil sílu a pohyblivost své vrásčité končetiny.

Schopnost umělé paže zdaleka předčila tu přirozenou, ale ne bez obětování mnohé zručnosti. Takový nedostatek byl bohatě vynahrazen včleněním zhuštěného vrásnivcového projektoru, který byl účinným překvapením pro nepřítele v boji.

Ikitova znalost okultních věcí byla vyčerpávající. Rozmlouval s největšími démony a nezasažen zíral do chmurných vnitřností každé hrůzy a děsu, co může život poskytnout.

Ikit byl neustále zaměstnán na Morskittarových různých pátráních a pochůzkách, což činilo Maulokkovy okamžiky pod silným vlivem velkého kouzliče řídké a nesmírně vzácné.

Bylo to nějakým způsobem podobné situaci s jeho otcem. Ale delší časová období s lordem rozpadu byly tráveny učením intrik a záležitostí politiky a vůdcovství a jak nejlépe využít a zužitkovat složitá a neurčitá omezení Rohaté krysy pro svou výhodu.

Skaven, který dokáže ovládnout křivolaký labyrint přikázání, byl snadno otevřen nekonečným výkladům a mohl se vyhnout většině nebezpečí a ospravedlnit téměř jakýkoliv čin. Srozumitelné a rozluštitelné náboženské zákony byly pro člověčence a elfy. Rohatá krysa dávala přednost zmatku a nejasnosti k ovládání svých milovaných dětí.

Z hlubin tranzu si uvědomil Krotův návrat. Starý skaven byl dlouhou dobu sluhou lorda Morskittara a od Maulokkova narození a současné smrti jeho matky se Krot ujal výchovy kouzličova potomka. To nezahrnovalo velké povinnosti, protože většinu Maulokkova času zabíralo vojenské, válečnické, vědecké a čarodějné cvičení.

Seschlá postava jej monotóně oslovila. Byl to neutrální hlas, který se svou mdlostí téměř vzpíral pochopení.

"Ekritik vám pošle zprávu, pane. Hned co něco najde".

Maulokk roztržitě přikývl, téměř nepostřehnutelně. Jeho mysl vířila jinými záležitostmi.

Strůjce poslání, pokud to nebyl jeho otec, by byl jen mluvčím někoho jiného. I taková informace se mohla ukázal užitečná.

Maulokk si byl jist, že Morskittar by se podělil o tajemství, pokud by byl za tím povýšením, takže jmenování přišlo od možného nepřítele. Takový čin znamenal očekávání selhání, které by buď zničilo jej nebo pravděpodobněji zostudilo jeho otce. Dobrá, on neselže. Uspěje a využije tohoto příkazu k podpoření vlastního bohatství a postavení.

Ku pomoci při setkání s požadavky úkolu ležícího před ním bude potřebovat spolehlivé vojsko, jehož železnou věrnost není snadné ovlivnit. Je čas uskutečnit dlouho připravovené plány.

Omamná energie trnazu začala slábnout, jeho puls se zpomalil a jeho mysl uklidnila jako usazenina v protřepané lahvi s vínem.

Maulokk si nasadil helmu a narovnal plášť, než vyrazil ven. Čekající doprovd běsnivců se postavil kolem něj jako hráz kožešiny a oceli.

Maulokk kráčel přímou cestou k okraji modravého, čarodějného světla označující teritorium klanu Skryre. Hranice byla strážena věrnými skaveními jednotkami, která zajišťovaly, že žádný jiný klan se nedostane snadno do oblasti technomágů. Žádný klan nebyl tak hloupý či sebevražedný. Řady jezzailů a vrhačů vrásohňů byly připraveny zmasakrovat vetřelce dlouho předtím, než vůbec dosáhl obranného postavení.

Za barikádami ležely táhnoucí se křivolaké chodby. Křivé průchody byly lemovány metanovými lucernami, což jim dávalo bídné osvětlení praskajícími modrými a červenými plameny.

Klidná a matná zář odhalovala odhozené zbytky kůže a holých ocasů, které byly vesměs skaveního původu. Mezi organickým odpadem cupitali skavení méně vyvinutí příbuzní. Malí bratříčci pilně sbírali co málo poživatelného zbylo.

Pach exkrementů a rozkladu byl pronikavý a píchal Maulokka v nose každým nádechem.

Chodby nepatřily k žádnému okrsku, proto byly obývány téměř výhradně uprchlými otroky a malými skaveními tlupami, které se rozprchly do úkrytů před skupinou klanu Skryre.

Na konci chodby velká kovová klec přijala skupinu a sjela s nimi do hluboké šachty pomocí otáčení obrovského kola. Několik v boji zmrzačených krysích ogrů uvázaných uvnitř se pachtilo s odvíjením silného řetězu připojených k nejvyšším rohům čtvercové klece.

Neustále na ně dopadala voda kapající z výšky, prosak z povrchu přinášející mrholení do podzemního světa. Déšť naplnil šachtu vzrušeným bubnováním kapiček o kámen.

Ve stinných nižších patrech vystoupili a pochodovali vedle nakupených davů otroků a nižších klanů ucpávajících cestu.

Tito skaveni bojovali o přežití ve špíně a nečistotě podle skaveního přísloví, že 'Rohatá krysy stvořila staré, slabé a zmrzačené jako potravu pro silné'.

Po zdech stékala odpadní voda z hořejších pater splachována naustálým prouděním vlhkosti z Močálů zkázy.

Barbarští dozorci nutili skupiny žalostných otroků do krajní dřiny. Tito tyrani byli obvykle původně sami otroky, a proto se věnovali krutosti, aby se nevrátili do podobného postavení.

Maulokk pohlédl na skavení skupinu právě zaměstnanou jako mnoho jiných při vyztužování zhroucených chodeb. Otroci se snažili zarazit všudepřítomnou hnilobu, zatímco se brodili po pás v ledovém blátě a byli šviháni bičem.

Maulokk došel k statnému dozorci a řekl mu, aby přivedl běsnivce jménem Karikk. Poháněč otroků rychle zaměnil svou pozici za nižší a odcupital do temné chodby, kde husté vodní provazce stékaly v přívalech z mnoha prasklin nahoře.

Karikk byl běsnivec z menšího vojevůdcovského klanu Rakib. Klan dokázal své schopnosti a byl pověřován mnohými úkoly z mnoha stran, pracoval pro kohokoliv, kdo zaplatil nejvíc. Žoldnéři byli zkušení a nelítostně zdatní, takže jim i šedí věštci svěřili obrovskou odpovědnost za získání vrásnivcového meteoru, který dopadl z nebes do Kisleva.

Před tím začaly kolovat zvěsti rostoucí s každým vítězstvím klanu. Pravily, že samotný velezřec pečuje o klan Rakib s nějakým zákeřným cílem. Také se předpokládalo, že albínská stráž věštců byli vlastně proměnění běsnivci. Mnozí se dohadovali, že klan Rakib se stal dodavatelem nového oddílu elitní stráže pro kněžstvo.

Skrz svou síť Maulokk objevil klanovou misi o několik hodin dříve a okamžitě vyslal vlastní agenty do Kisleva, aby získali cenné nebeské těleso. Také vyslal agenta, o jehož věrnosti měl vážné pochybnosti, aby zajistil, že přeběhlík nebude vědět nic o pravém cíli.

Agenti dosáhli místa první a podle pokynů se vydávali za šedé věštce. Tak dokázali získat podporu malého klanu z místní oblasti provedli nájezd na blízké vesnice. Po té zanechali jasnou cestu zpět do míst, kde se měl nejspíš vynořit klan Rakib z podzemí.

Nespolehlivý agent byl zabit ve spánku. Meteor byl uzavřen v ochranné ocelové schráně, skryt u těla mrtvého skavena a obě byly v tajnosti dopraveny Maulokkovi.

Když klan Rakib vylezl z temnoty, nastal lidský přepad. Klan zvítězil nad ubohou domobranou, ale to jim jen naznačilo, že byli oklamáni. Když dosáhli kráteru a nalezli jej prázdný, všechny pochybnosti byly vyloučeny.

Šedí věštci nikdy nebyli známí pro svou toleranci k selhání a nesnesli omluvy, zejména po té, co Maulokk vypustil zvěst naznačující, že klan nejspíš ukradl vrásnivec s úmyslem vykoupit se z poblémů nastalých po jeho ztrátě. To by jim umožnilo udržet zbylé značné bohatství pro sebe.

Klanoví vůdci byli veřejně sežráni zaživa a zbytek jejich sil byl zotročen jako lekce pro ostatní, kteří by plánovali zradu proti duchovním Rohaté krysy.

Nezáleželo na tom, zda šedí věštci věřili zvěstem, ale klanoví krysáci ano. To byl důvod nutící kněžstvo jednat takovým nejzazším způsobem. Pokud by nepožadovali trest proti možným zrádcům, pak by ztratili něco ze strachu, který je činí tak mocnými. Byl to strach, který potlačoval i nejmenší neposlušnost díky smrtelným obavám z fyzických následků a duchovních důsledků. Bez něj by skavenstvo neprokazovalo věštcům úctu ani pomoc.

Dozorce před sebou strkal Karikka s podrážděným postrkováním. Silně stavěný skaven byl zjevně ponížen. Jeho naježená černá srst byla promočená vodou a splihlá, což naplno ukazovalo jeho obrovitou postavu. Ač hubený a podviživený, stále měl silné svaly.

Karikkův pohyb byl apatický, jako u těch psychologicky zlomených a prostě čekajících na smrtící pařát. Neprojevoval odpor či strach z vítaného konce těžkého života.

"To je ten, o něhož jste žádal, pane", řekl dozorce, pohrdavě hleděl na skleslou trosku, a pak jej kopl do nohou, aby jej dostal na kolena. Běsnivec padl do vody a zavrčel bolestí, než se v obraně přikrčil.

Páchnoucí aroma kožešiny nasáklé splašky zasáhla Maulokkův nos. Pach byl závratný a nepříjemně ostrý.

"Vemte ho", nařídil Maulokk své stráži.

S náhlým zařinčením zbroje byl dozorce přišpendlen na zeď promočené chodby. Jeho nohy se zvedly nad zem a on byl pevně držen u zdi dvěma Maulokkovými strážci.

Vydával dlouhé pištění podřízenosti a švihal ocasem strachy, čímž čeřil vodu. Celé skavení tělo se chvělo záhadnou pohromou.

Maulokk vytáhl svou dýku a nejprve ukázal jílec očarované čepele Karikkovi. Zbraň byla během kování smísena s vrásnivcovým prachem a popsána mystickými runami, aby pronikla vším krom čarovného brnění. Dále byla napuštěna podstatou mnoha skavenů, takže způsobovala tomuto druhu těžký šok.

"Vezmi si to a zabij ho", nabídl mu Maulokk mírně.

Jak Maulokk předpokládal, Karikk byl zjevně zmaten, ale nenechal si ujít příležitost zabít skavena, který ho tak horečně bičoval a ponižoval. Běsnivcovo povýšené postavení ve společnosti z něj činilo příjemce nejhroznějšího zacházení, a nyní mohl vykonat pomstu.

Karikk popadl čepel a váhavě jí sevřel zvažuje možnosti. Náhle se rozhodl pro čin, vyskočil a vrazil čepel do dozorcova břicha.

Karikk použil zubaté ostří jako pilu a řezal nahoru, přičemž sledoval bolestivý pohled menšího tyrana. Volná střeva sklouzla a pleskla do mělké řeky páchnoucí tekutiny pokrývající podlahu.

Běsnivčí otrok vytrhl čepel. Zuby měl nyní plné kusů svalů a poslední dech dozorce ovál Karikkův čenich.

Vykuchané tělo ochablo a stráž jej nechala dopadnout do vody, aby bylo odneseno líným proudem. Mrtvola se mírně točila a zanechávala za sebou špinavé kusy vnitřností.

Karikk se obrátil k Maulokkovi a přemýšlel, zda má nyní umřít on.

"Ty jsi Karikk", prohlásil Maulokk. "Běsnivec nyní zaniklého klanu Rakib".

Skaven přikývl, ačkoliv to nebyla otázka, ale konstatování. Při připomenutí pádu svého klanu sevřel pevněji jílec dýky.

Stráž viděla pohyb a připravila se chránit svého pána, pokud by Karikk zaútočil. Kdyby byl Maulokk zraněn během jejich služby, pracovali by v těchto chodbách jako otroci nebo by pluli za dozorcem.

"Stali jste se otroky z rozmaru šedých věštců. Připravili vaše zničení. Nechtěli, abyste měli moc".

Slova zjevně potvrdila Karikkovu nejistou znalost událostí, takže se Maulokk rozhodl nechat jej přesvědčit o zbytku sám sebe a rozhodl se prostě učinit nabídku.

"Potřebuji věrné válečníky, elitu, která přijme mou přízeň a mou ochranu. Nyní víš, že věřit komukoliv jinému znamená lest a zradu. Jsem prvním synem lorda Morskittara a mám mnoho nepřátel, kteří použijí mé síly proti mně, a pak je zničí, aby zametli stopy. Takže zde je můj návrh, přijmi mé mecenášství a najdi dvacet jiných, kteří neohrozí tvé postavení mou zradou, načež budeš přijat o mé služby a nebudeš otrokem. Jaká je tvá odpověď?".

"A pokud odmítnu?".

"Přemýšlíš, zda tě nechám popravit za vraždu dozorce?", děl Maulokk, ale taková věc byla jeho mysli ve skutečnosti vzdálena. "Nic tak malicherného. Řeknu, že jsem to byl já, kdo ho zabil, protože to bylo vhodné. Nikdo se neodváží takový výrok zpochybnit".

Běsnivec se zamyslel. To byl rys, který Maulokk schválil, protože to ukazovalo, že Karikk nebyl zbrklý a přemýšlel o následcích svých činů. Na chvíli jej napadlo, zda takovým byl vždy už jako válečník, nebo to byla nová stránka jeho ducha vyrostlá od doby jeho zotročení.

"Pak přijímám… můj pane", potvrdil.

"Vyber si své druhy opatrně a vrať se sem. Pošlu jednoho ze svých pomocníků, aby tě doprovodil do tvého nového doupěte".

Maulokk se okamžitě otočil a odcházel s úmyslem nezdržovat se a neztrácet drahocený čas, který může lépe věnovat výhodnějším úkolům.

Během návratu mu do cesty padl krysák, blábolivě mumlající, který se úspěšně dokázal skrýt před pátravými zraky stráží. Běsnivci rychle pozvedli zbraně proklínajíce svůj nedostatek ostražitosti.

"Stůjte", prohlásil Maulokk, poznávaje kódované fráze z nesouvislé litanie. A také, žádný obyčejný krysák nemohl ošálit jeho stráž v takovém rozsahu.

"Nechte ho", nařídil a položil nohu na skavenovo břicho.

Cítil zprávu zasouvanou za holení chránič, a pak se zasyčením odkopl skaveního agenta se znechucením varováním.

"Zmiz, šupáku, než nechám své stráže otevřít ti bránici".

Když byl zpět v kořením navoněném soukromí svého doupěte, sedl si Maulokk a začal číst šifrované písmo na čistě přeloženém kusu pergamenu.

'Jmenování - klan Pestilens. Šedí věštci a oddíl morových mnichů přítomni. Velezřec Kritislik hlasoval proti'.

S roztržitým úsilím soustředil zápalné síly na papír, takže jej pohltil černý blikající plamen. Odhodil popel a zvážil situaci.

Klan Pestilens představil nápad, ale jak předpokládal, velezřec byl původce. Volba skrývající jeho účast a ukončující spojení k Maulokkově očekávanému a připravovanému selhání byla náznakem a poslání šedých věštců důkazem. Skutečnost, že to bylo více než jeden kněz, naznačovala, že jeden nebo víc bylo postradatelných a mohlo být popraveno pro sabotování Maulokkových plánů či dokonce za jeho přímé zavraždění.

Také se musel vyvarovat morových mnichů, protože ti mohli skrývat agenty nejčernějšího spiknutí připravených využít své inkognito a komplotovat proti němu. Plus tu byla další hrozby ctižádostivého mnicha dychtivého udělat dojem na své nadřízené zničením Maulokka odvážným, nezávislým útokem.

Jeho tři důstojníci přišli společně a Maulokk s nimi otevřeně promluvil.

"Byl jsem jmenován vůdcem klanu Skrík v Middenheimu".

"Gratuluji, pane", děl Skrabik vřele.

Ostatní vypadali podobně dychtivě, viděli příležitost pro bohatství a osobní postup. Maulokk pokračoval a mluvil s osvojenou horlivostí, aby propůjčil autentičnost svým falešným plánům.

"Takže se můžete připravovat s plnou znalostí mých cílů, můj plán je zahájit rozsáhlé období rozšiřování chodeb financované nájezdy a únosy než nastoupí vpád. To může zabrat několik let, ale obsazení Middenheimu nám zajistí místo v sálu kouzličů. Okamžitě se připravte na cestu. Práce na raketách bude pokračovat ve městě, takže sbalte potřebné vybavení a zbytek raket. Máme jen deset měsíců, takže spěchejte".

Maulokk povolal Skrabrica, když se trojice uklonila a chystala k odchodu. Ostatní svižně zamířili k různým kontaktům a podněcovat spletité úskoky.

Pokud by jejich páni byli nižšího postavení, pak by tito mecenáši očekávali, že udělá přesný opak vyhlášeného plánu a podle toho jednali. Ale jeho pomocníci měli pány značného významu, kteří takové úvahy dále probírali a pochopili tak prostý trik. Zpočátku budou předpokládat, že udělá opak a bude jednat, jak oznámil.

Zatímco se budou připravovat překazit jeho vpád, budou nepochybně pokládat svou kořist za neznalou jejich prohnanosti. Pochopení jejich pošetilosti dá Maulokkovi pocit uspokojení.

Čekal dokud Skrak a Kerik'k nebyli z doslechu, než promluvil k poněkud důvěryhodnějšímu Skrabikovi.

"Běž do nižších pater. Je tam skupina otroků pracujících na propadlých chodbách klanu Kreok. Běsnivec jménem Karikk tam bude čekat. Vezmi ho a jeho doprovod do doupěte naproti Nekikově. Chci, aby o ně bylo dobře postaráno. Nakrm je, kup několik dobrých samic, vykoupej je, obleč a splň potřeby, co by mohli mít".

Maulokk dal svému podřízenému vak vrásnivcových žetonů na splacení jakýchkoli pohledávek k uspokojení nových válečníků a poslal ho svou cestou.

Dva měsíce uplynuly, než navštívil své nové rekruty. Každý, kdo pohledl pokušení uprchnout, byl jimi chycen a odstraněn, zatímco zbytek musel být dobře vybaven nejlepším brněním a zbraněmi. Maulokk již zajistil služby nejlepších kovářů klanu Gnarš. Umění známých a velmi schopných klanových zbrojařů bylo velmi ceněno a nebylo levné. Jejich nesrovnatelné umění kování válečných předmětů tvořilo krutou ironii v porovnání s jejich klanovými krysáky, což byli bídní válečníci zřídka posílaní do bitvy díky vrozené schopnosti být zmasakrováni.

Jakmile byla jeho jednotka vyzbrojena pro boj, vycvičil je a nakrmil jídlem naplněným stimulanty a drogami, aby zvýšil jejich rychlost a růst svalů. Stanou se jádrem zcela věrných a velmi smrtících bojovníků.

Pokud by tento hypotetický nábor fungoval, bylo mnoho podobných otroků v obdobné situaci jako Karikk a jeho druzi, všichni schopnější na mysli i na těle existence v nižších podlažích. Existovali ve Skavenmoru jako nevyužitá studnice nelítostných zabijáků, která čeká jen na nabídku největších věcí, po nichž skavení srdce touží. Svoboda, moc, luxus a šance na spásu a pomstu byly ceněny nade vše, ale tito ke zkáze odsouzení a ubozí otroci si je nekonečněkrát více vážili.

V následujících dnech začne vydávat částky a otevře oči pěstované ve středu klanu Pestilens.

Bylo těžké najít někoho přístupného k úplatku mezi zbožným, pseudonábožným klanem, ale otroci a služebníci nejsou tak nároční k přesvědčení vyměnit své věrnosti za zisk. Strach z klanu činí takové informátory drahým luxusem a jako mnoho jiných, Maulokk mohl takových agentů využívat jen v čase nutné potřeby. Jako bylo právě nyní.

Jeho hlavní prioritou bylo pokusit se objevit, kdo v oddíle morových mnichů byl nově přidán a tedy byl možný agent morového arcilorda k jeho zničení.

Další problém byl vojevůdce klanu Skrík. Tento generál byl nejrozčilenější Maulokkovým jmenováním, zejména vzhledem k tomu, že to byl kouzlič, kdo jej odstrčil, a nikoliv šedý věštec nebo jiný válečník.

Maulokkův předchůdce v Middenheimu byl zbytečný pro plán a tedy to s ním bude muset být vyřízeno, než zkazí nějaké plány. Maulokk věděl, že nemůže jednat přímo proti vojevůdci a vrah klanu Ešin by lordy rozpadu mohl být vystopován zpět k němu. Maulokk věděl, že potřebuje jemnější komplot, aby se vypořádal s nepříjemným vůdcem.

Nelítostně uvažuje nad úkolem před sebou si ve chvíli nesporného bezpečí sundal brnění. Odložil svůj černý plášť a odepnul opasek s vaky spojující jeho tlustou, kovovou kůži.

S protažením vytáhl meč na zádech a odložil jej stranou. Očaroval vrubovanou čepel do karmínova po úspěšném vytvoření prototypu, jenž prodal černokněžníkovi chaosu za velký meteor vrásnivce.

Černokněžník byl neschopen využít svůj poklad, protože nevěděl, jak užívat svatý kámen. Než by ztrácel zdroje zabíjením jeho vlastníka, Maulokk souhlasil s výměnou.

Tři malé magické runy na zbrani byly výsledkem prastaré trpaslické tradice, která byla získána díky mučení trpaslického runotepce, když skaveni porazili podzemní pevnosti této rasy.

Runa byla magický upír. Během výroby přitáhla větry magie jako malý hladový vír. Držela tuto energii v sobě, což jí umožňovalo obnovovat svou moc sáním čerstvé energie přímo z pokřivení.

Nebezpečí bylo, že vysávající účinek nebyl omezen na větry a runa neustále pohlcovala magické schopnosti, pokud tepec nedokázal odolávat její parazitické moci. Vrozná magická odolnost trpaslického lidu je plně chránila, proto rozvinuli a následně ovládli toto esoterické umění.

Maulokova čepel nesla runu zvýšené přesnosti, další ovlivňující rychlost zbraně a poslední způsobující hrozná zranění každým zásahem.

K meči se na podlaze přidala jeho krví pokrytá dýka, a pak části brnění tvořících velkou hromadu půlnočního kovu.

Když si sundal lehkou gromrilovou košili ukradenou ve Zhufbaru, odložil dva magické amulety na cinkající oděv z nepřirozeně tvrdého kovu.

Lidský amulet třikrát požehnané mědi byl strážce a indikátor jedu a omezený štít proti světským zbraním. Druhý byl vrásnivcový amulet vytvořený v jeho vlastní kovárně, který dokázal oslabit a zmást protivníka v boji za předpokladu, že překonal jeho duševní odpor k tak ďábelské síle.

Maulokk byl nyní zbaven svých amuletů a své poslední obrany. Očarovaný prsten na jeho prstu byl s ním od jeho dětství a sloužil mu k ochraně proti zraněním spáchaných jinými skaveny.

Maulokk si rázně promnul svou brněním uhlazenou srst, znovu ji napjal a začal se čistit.

Konečně měl možnost zahájit své touhy. Maulokk věděl, že na něj Rohatá krysa shlíží, jako na všechny své děti, ale Maulokk věřil, že byl předurčen vládnout. Možná byl předurčen získat jednoho dne otcovo sedadlo nebo získat jiné pro zvýšení moci klanu Skryre.

S fanatickým zasvěcením k čarodějným a válečnickým schopnostem pro něj mohlo být za pár let možné porazit nižšího člena Shromáždění z jednoho vojevůdcovského klanu, ale k tomu bylo třeba bohatství, moc, respekt, strach a postavení. Tyto poklady mu jeho rodič nemohl poskytnout, neboť jejich propůjčení je popírá. Maulokk si byl dobře vědom, že některé věci na světě musí získat sám.

Rohatá krysa odmítla vést a chránit Maulokka, stejně jako to udělala jiným, ale to jen sloužilo k pomoci dokázat kouzličovo přesvědčení. Maulokk věřil, že velký bůh jej zkouší, nechává ho stoupat samotného, aby viděl, zda je hoden velikosti.

Maulokk obrátil svou pozornost zpět k úkolu a uvědomil si, že bude potřebovat odehnat od Middenheimu domorodé bestiáky. Bylo tam dost problémů, než aby přidával další vnější hrozbu.

Na chvíli přestal se svým čistícím rituálem, otevřel ztřeštěně zdobenou krabičku a vyjmul křišťálovou kouli. Vrásnivcové srdce okamžitě začalo netrpělivě žhnout a vypadalo nedočkavě při vyhlídce na použití.

Bez otálení aktivoval artefakt slinou a krví a poprášil jej vrásnivcovým prachem, aby pomohl nehmotným chapadlům koule dosáhnout pod jeho duševním vedením ke klanu Skryre na severu. Koule byla docela spolehlivý nástroj komunikace slušného soukromí a přesnosti.

Vlastník požadované koule odpověděl a pomalý a přesný hlas kouzliče Feskrita se ozval jasným tónem.

Kouzlič byl spolehlivým spojencem Maulokka a mohl s ním mluvit upřímně.

"Potřebuji tě k proniknutí do sítě kultů chaosu. V Holých kopcích je mnoho lesních goblinů. Řekni nejsilnějšímu kultu, že říšské síly se mobilizují, aby se pokusily vyhnat zelenokožce. Bylo by vhodné, kdyby kult měl napojení do divočiny k bestiákům nebo alespoň spojení na tlupu či dvě".

Kouzlič to úsečně potvrdil a přerušil kontakt, zanechav Maulokka jeho dluhu. Bylo zaručeno, že tento závazek bude někdy v budoucnu vyvolán a cena se zvedne podle Maulokkova postavení.

Maulokk věděl o tažení říšských sil proti hordě lesních goblinů už tři dny. Takový pohyb povzbudí stoupence chaosu a bestiáky k větší odvaze při jejich plenění, takže to odvrátí pozornost od Middenheimu a zajistí mu volnost pro jeho vlastní operace.

3.

Dva měsíce před tím, než měli odejít, svolal Maulokk své síly. Dvacet běsnivců bylo nyní připraveno bojovat a zabíjet pod jeho vlajkou.

Každý z válečníků nesl temnou kroužkovou košili, na které spočíval segmentovaný kyrys. Kolem krku měli nákrčník a ramena kryly nárameníky s ostny. Levý byl zdoben trojúhelníkovým znakem skavenů v temné rudé.

Kruhy zdobené siluetou Rohaté krysy byly připevněny k nárameníkům jako ochrana podpaží. Siluety byly považovány za znak štěstí mezi válečníky, zejména běsnivci.

Plastické helmy s ostny pokrývaly jejich hlavu a čenich kroužkovou kápí.

Černé náloketníky z temné oceli s přidanými chrániči pokrývaly předloktí a loket a jejich ruce byly uzavřeny ve špičatých rukavicích.

Chrániče stehen a holení chránily jejich nohy a jen jejich chodidla s drápy postrádaly kůži z půlnočního kovu.

U jejich pasu byl široký kožený opasek nesoucí v pochvě zkroucenou dýku a váček. Rozpuštěný rudý plášť s kápí byl připevněn k rozměrnému batohu se zubatým mečem po straně.

Každý z temných skaveních vojáků nesl dlouhou halapartnu. Čepel byla zle zubatá a její druhý strana byla lemována třemi zahnutými ostny. Hlava byla zakotvena na místě hrubými hřeby a spodek byl okován kvůli protiváze, což dělal základní zbraň jeho vojsk smrtící na obou koncích.

Maulokk opustil své důstojníky, kteří stáli po jeho boku, a rozhodl se jít se svými vojáky. Po několika měsících jim věřil víc než svým pomocníkům.

Bez překážek pochodovali chodbami podzemní říše, a pak se rychle dostali zpod města. Než by se staral o cestu, Maulokk uhnul a vedl je k jedné otrocké hrázi, aby viděl scenérii.

Sténající zajatci se lopotili s koši černého zrna z plání do tyčícího se mlýna. Sešlá budova zněla děsivým skřípěním kol drtících zrno k nakrmení mas. Dozorci byli také slyšet, vášnivě napadali ty, kdož se loudali pod vahou temného nákladu či v pohánění obrovských kol.

Maulokk ukázal zpět a promluvil k běsnivcům, kteří si dodávali odvahu při tak důvěrně známém zvuku usilovné práce.

"Pamatujte si tento pohled. Ať je ve vaší paměti, že do Skavenmoru se vrátite jako vítězové nebo vůbec. Vaše zkušenost vás vytvořila. Nyní musíte využít tuto vědomost k přežití a úspěchu".

Všechny oči se po jeho řeči obrátili k městu, všudypřítomná šedá mlha stále visela nad skavení otčinou a poskytovala pohled skrz stíny na podivné panoráma.

Mlha natahovala svá chaopadla přes scenérii, hladila budovu, která pronikala z bahna a zahalovala oblast.

Pomalu se objevila popraskaná dlažba, aby vytvořila pokroucené ulice, kde žila velká hejna skavenů. Mrtvoly a hustá špína zůstávaly skryty pod tímto kobercem naježených chlupatých těl a cupitajících tlap. Byla to stránka města, které bylo ztraceno očím náhodného pozorovatele, ale vzpoměl si na ni každý, kdo kráčel po ulicích.

Ke středu Skavenmoru se země rychle zdvíhala a nesla zničené prastaré domy. Kdysy královské obydlí neodolalo nenasitné hnilobě, která byla skavením darem městu spojených elfů, trpaslíků a lidí.

Nyní se dal v budovách špatně poznat rozdíl mezi bývalým oknem a dírou. Mdlé světlo bylo lze zahlédnout ve strašidelných věžích, horní oblasti byly místy, kde bylo často prováděno nebezpečné a nepořádné pseudočarodějnictví těmi, kdo nepatřili ke klanu Skryre nebo k věštcům.

Pražící pára a štiplavý kouř se valil z chodeb a prasklin vycházející z kováren a ohňů hluboko v zemi. Dým špinil vrstvy bledé mlhy, kazil jí jako skaveni kazili vše. Kouř vytvářel temnou černavou mlhu, která svírala zemi kolem hrubých komínů v hustých dusivých vrstvách.

V samém jádru města bylo srdce skavenstva. Chrám Rohaté krysy probodával agresivně nebesa navzdory všem bohům, jimž se architekti podbízeli. Temná mračna svírala rakovinové místo, jehož kameny byly nyní černé od sazí a seschlé krve. Kdysi elegantní a nádherně tepané formy byly nyné popraskané a pokřivené kroutícími se kořeny čiré magie proplétající se každou cihlou a vrstvou malty.

V nečisté mračny pronikající špici dlelo skavení kněžstvo a jejich elitní albínská stráž, která se nebála žádné smrtelné obludy a zabila by věštce i sebe na rozkaz. Fanatičtí válečníci tvořili jedinečnou sílu chránící a sloužící svatému místu jako soukromá armáda.

Někde uvnitř chrámu ležela velká místnost Shromáždění třinácti, kde Maulokk viděl svou jedinou pravou budoucnost.

Před znakem skavení nadvlády byl znak jejich boha. Sloup přikázání měl podobu třináctistranného obelisku z nejčistějšího vrásnivce s třinácti odstavci planoucího runového textu na každé straně. Rohatá krysy nařídila svým dětem poslouchat toto složité písmo svaté, když se zhmotnila o svaté noci a umístila zde sloup. A od té doby jsou skaveni přesně vedeni.

Maulokk věděl, že se bude muset dotknout svaté relikvie, aby dostal příležitost čelit lordu rozpadu v souboji. Pokud nebyl hoden šance, byl by pohlcen černým ohněm a zabit jako mnoho uchazečů před ním.

Avšak Maulokk měl tajnou víru, že jeho božstvo ho neopustí, když ten čas nadejde. Jiným skavenům mohla Rohatá krysa v životě pomáhat, učinila z nich hrdiny a legendy, ale Maulokk věřil, že jen ten, kdo se dostane ke sloupu sám, může doufat v ochranu Rohaté krysy. Bůh byl nestálý a náladový a jistě bude mít jen omezeně přízně pro ty, které si vybral pro božskou pozornost.

Pokud taková pozornost byla vyplýtvána na pomoc, pak bude zbytek jistě nedostatečný pro požadavky obrovského požehnání temné aury. Aureola chrání od smrtící záři sloupu a zajišťuje nevyzpytatelnou sílu a energii. To byla také proměnná, s níž nemohl Maulokk počítat pro své plány.

Lordi rozpadu již plně prozkoumali a zvykli si na neznámé parametry dané temnou aurou a Maulokk bude mít pouhou chvíli na přizpůsobení se nejzákladnějším schopnostem, než bude čelit mistrovi jejího užívání.

Takové prokleté činitele byly nepochybně důvodem, proč zůstali členové Shromáždění nezměnění po celá ta staletí.

Pohled na Skavenmor, skvostné centrum skavení vlády, znamenalo pro každého z nich něco jiného. Pro běsnivce to bylo jak Maulokk zamýšlel - bolestná připomínka zrady a otroctví a místo, které již nechtěli vidět znovu z nižších pater.

Pro Maulokka to byla druhá děloha. Zde vyrostl, byl vychován, nasycen vědomostmi a rozvinut. Nyní byl opravdu zrozen. Nyní jeho život opravdu začal.

S potěšeným srdcem svinul ocas a obrátil se, aby sešel do temnoty a chodeb dumaje nad situací a dychtiv vidět člověčenské město, kde se utká se svými nepřáteli.

Zatuchlé prastaré průchody hluboko pod povrchem se rozbíhaly do každého koutu světa a tvořily kolosální síť. Podzemní cesty byly naplněny klanovými krysáky, otroky, páchnoucími zbytky a odpadem. Ač mnozí hladověli a zoufali, nikdo nevztáhl tlapu či neodkryl zuby na jeho doprovod, jelikož věděl, že by to znamenalo okamžitou smrt.

Obešli skavení doupě Shnilou tůň na východě a pochodovali rychle na sever ke Klenbě a šedým horám. Když byli hluboko v oblohu pronikajícím masivu, skavení skupina odbočila k člověčenskému městu Nuln, než se dala severně na Střední hory a k Middenheimu.

Během posledního úseku cesty se k jejich uším dostaly zprávy o velkém bestiáckém útoku na Carroburg. Rozsah útoku Maulokka překvapil, ale dobře sloužil jeho potřebám.

4.

"Nemůžeš být zticha?", zabručel Hergar podrážděně.

Trpaslík si zakryl rukama uši, ale baryton byl stále slyšitelný. Hergar se posadil a zlostně zařval, jeho zvířecí křik se odrážel od stromů, dokud neztichl.

"Buď zticha, ty nevzdělaný křupane. Přerušíš mé modlitby k pánu Ulrikovi", odsekl klerik se zavrčením.

"Dobře, modli se tiše nebo ti urvu tvou hloupou kněžskou hlavu".

"Hulvát", zavrčel Dieter a vrátil se k pochmurné litanii.

Trpaslík na něj nevrle pohlédl, jak člověk pokračoval se zdrojem jeho podráždění. Jeho pohled byl klerikem rychle odhalen.

"Co?", zeptal se Dieter rozčilen neustálým vyrušováním a přemýtající, kde je problém.

Jakob se protáhl. Již byl probuzen a zcela se probral hašteřením, které nevypadalo, že by se chýlilo ke konci.

"Hergare, buď zticha a lehni si. Dietere, vypálí ti Ulrik oči, když modlidbu dnes zkrátíš?".

"Ne, ale…".

"Pak nás prosím nech spát".

Klerik vydal rozladěné zabručení a vstal z kolen. Prohrábl si svou dlouhou hřívu hnědých vlasů a pohladil si bradku podrážděným pohybem, načež se zabalil do své hrubé přikrývky.

Poslouchav nerušený zvuk divočiny, Jakub se ujistil, že zůstane nepřerušen, a pak se potěšeně uvelebil též s víčky těžkými a toužícími se zavřít.

Všichni čtyři byli napjatí. Mířili čelit neznámému nepříteli a z toho důvodu se vesničanovy peníze zdály každou hodinou menší.

Hergar byl pravděpodobně jediný, kdo se díval do budoucna k setkání s nepřáteli, protože jen pokud neuspěje a nenechá se zabít, tak bude opravdu zklamán.

Navzdory Jakobovým rokům se zavalitým válečníkem nesesbíral ještě ani nejmenší kousek pochopení podivné zabíječské mentality. Nemohl si pomoci od přemýšlení, jaká pokřivená trpaslická ideologie zrodila tak sebevražednou sebedestrukci. Ale navzdory svému nepochopení Jakob věděl, že se může na Hergara vždy spolehnout, zejména v boji.

Jakob a obrobijce byli druzi již více než dva roky. Původně se setkali, když Jakob ještě pracoval jako soudní mistr pro skupinu šlechtických prostopášníků po té, co opustil armádu hledět si vlastních cílů.

Plat byl slušný, ale znamenalo to jednat s nadutými a namyšlenými mladíky a chránit je před potížemi a urážkami, které způsobili. Pokaždé, když někomu překročili cestu jakoby přičarovali problémy, jenž musel Jakob uklidnit ať už uplácením či hrozbou násilí. Častěji se cítil jako pouhý osobní strážce či najatý hrubián pro floutky.

Trpaslík byl rozvalený na ulicích Altdorfu se džbánem piva v jedné ruce a sekerou v druhé. Nasával na slunci a vyhříval se, když zpustlíci nařídili Hergarovi, aby uhnul a rozčílili se, když v odpověď prostě říhnul.

Když slíbili dát mu lekci, trpaslík odpověděl několika odpornými návrhy včetně sklonů šlechty k souloži s nemrtvými.

Jakobovi zaměstnavatelé ho zavolali na souboj s Hergarem na život a na smrt, aby uspokojili jakýsi iluzorní smysl pro čest.

Po měsících trvání takovýchto činů Jakobovi došla trpělivost. Okamžitě odmítl nadále prosazovat jejich uraženou namyšlenost a opustil jejich služby, než by bojoval s trpaslíkem. Nechal floutky postarat se o sebe a odešel do taverny koupit Hergarovi pití jako omluvu.

Od toho dne šli po klikaté cestě životem spolu, přijímali zákonnou i hanebnou práci, vytvořili si k sobě věrnost, která šla hlouběji, než by kdokoliv z nich kdy připustil.

5.

Zlaté paprsky jiskrného ranního slunce pronikly skrz lesní klnebu a dopadly na tři spáče. Oheň pomalu uhasínal, když se Jakob probudil, ohořelé uhlíky ještě plály vnitřním světlem, jak je rozvíval lehký vánek.

Jako neobyčejně lehkému spáči z nutnosti spíše něž od přírody Jakobovi zabralo jen malou chvíli, co považoval za dobu neobyčejné slabosti. Jediný užetečný smysl spaní viděl ve snech, a jelikož buď nesnil nebo si sny nepamatoval, nestaral se o spánek a rád by jej zcela odstranil.

Tělem mu přeběhlo chvění vyvolané ranním chladem. Dobelhal se blíže k ohni s pokrývkou pevně přitaženou k ramenům, načež rychle položil čerstvé dřevo na uklíky a sledoval spokojeně, jak teplo roste a začíná pronikat do jeho chladné kůže.

Jediná věc, kterou Jakob nesnášel více než být bez brnění, byla obléknout promrzlé brnění, když mu bylo chladno. Takže znovu, jako v bezpočtu jiných rán, zahájil svůj obvyklý rituál přenesení každé části kovové kůže k sálajícímu teplu.

Zahnal ledový dotek usazený v oceli a objevilo se mnoho vzpomínek, které kusy opotřebovaného brnění vyvolaly v jeho mysli. Cenil si zkušeností, ať byly dobré či špatné, protože mohl máloco vystavit za své roky žoldnéřiny krom svého života, kterého se tak tvrdohlavě odmítal vzdát bez ohledu na okolnosti.

Nasadil si kápi, kroužkový nátělník a pár kroužkových nohavic, načež si připnul krunýř. Svou hrncovou helmu přiblížil na chvíli k ohni, načež příjemně ohřátý vnitřek přiložil na své blonďaté vlasy, a hned se cítil bezpečněji pod tíhou své skořápky.

Jakob zívl a roztáhl své ztuhlé, svalnaté paže za klapajícího zvonění kovových spojů. Jeho ostře řezané rysy nesly dvě bílé jizvy vyryté do opálené kůže. Jedna se kroutila po bradě zatímco druhá se zarývala do pravého obočí a mířila drsnými zuby k vlasům.

Otřel si prstem svůj elegantní tenký knír přičemž ignoroval husté neupravené strniště na zbytku tváře a pokračoval v přípravě zbraní.

"Pojďte, vstávejte", přikázal, zasunul svůj dlouhý meč a krycí dýku do příslušných pouzder, a pak si přehodil silnou bojovou síť přes rameno.

Se zoufalým zasténáním se Dieter začal probouzet. Navzdory rokům v klášteře se klerik stále těžce potýkal s ránem.

Dieterovy neupravené hnědé vlasy a tenká bradka byly rozcuchané z nočního hlubokého spánku a jeho hruď byla holá krom přívěšku se stříbrnou vlčí hlavou a mřížkou hlubokých jizev. Řezy byly do Dietera vyřezány, když byl ještě nadějným novicem na zmrzlých pustinách Kisleva. Holýma rukama skolil vlka a nyní nosil šedou kožešinu svého soka s uctivou pýchou k plášti i znaku své víry.

Klerik se oděl do mohutného černého roucha načež si připjal a utáhl opasek s mošnami. Malé lněné vaky obsahovaly jeho přísady, byla to podivná směs, která naplňovala jeho duchovní kouzla. Dieter si hodil svůj luk a toulec šípů na rameno a klekl si, aby věnoval ranní modlitbu svému božstvu čelem k neviděnému svatému místu jeho kultu, vzdálenému městu Middenheim.

Dieter jen nedávno vstoupil do jejich řad a nebyl motivován penězi, ale potřebou hledat duchovní naplnění, osvícení a rozdrcení nepřátel svého pána.

Jakob na druhou stranu nebyl zbožný muž. Ocel a zlato byly jeho bohy a on spoléhal na jedno a hledal hojnost druhého. Viděl víru jako pošetilost slabých lidí, ale nikdy by neukázal otevřenou neúctu či opovržení ke kterémukoliv bohu včetně těch zlých či bohů chaosu. Nikdo nepokouší osud takovou měrou hlouposti.

"Už skončil?", zasténal Helgar.

Trpaslík rychle vstal, a ač neměl na sobě nic krom bederní roušky, postavil se chladu s nejvyšší drzostí.

Metodicky si prohrábl pěstí své ztuhlé trny vlasů, aby posílil křivé jehly a natáhl je do jejich obvyklé délky kolem stopy. Husté vlasy byly karmínové u konečků a ke konci bledly do jasně žluté. Byly to divoké barvy obsažené rovněž na jeho vousu lemovaném slušnou váhou zlata.

Hergarovy uši, nos a rty byly propíchnuty mnoha zlatými kruhy a jeho mocné, robustní tělo nebylo zdobeno méně. Ruce a nohy zabíječe byly zcela rudě potetovány, jakoby je ponořil do studny s krví. Divoké barvy postupně mizely v odstínech zkroucených žlutých plamenů dosahujících na stehna a ramena. Břicho a záda trpaslíka nesly ječící planoucí lebku s temnými kruhy a vířícími vzory, závity obsahovaly několik trpaslických náboženských run.

Reptav zlehka o klerikovi si Hergar natáhl kalhoty a okované boty. Zapnul si široký opasek s koženými vaky a dýkou a radostně zvedl své velké kladivo.

Těžký předmět na tlučení byl nejoblíbenější obrobijcovou zbraní masového ničení a Jakob si nemohl pomoci, aby si mimoděk nevzpomněl na odůvodnění.

'Meče jsou pro buzíky a sekery pro dřevorubce. Ale kladivo? To je pravá zbraň pro tebe. Kdo chce slyšet sekání? Sekání je pro ženy v kuchyni. Řeknu ti toto, není nic na tomto světě víc uspokojujícího než slyšet praskání kostí'.

Zatímco balili přikrývky a pánve, Elldrigar se vrátil z hlídky a beze slova zebral své věci. Elf vypadal na lidské poměry mlád, možná v polovině dvacátých let, ač jeho pravý věk nejspíš byl mnohem větší.

Hebké vlasy barvy sluncem hlazeného obilí se vlnily na jeho hlavě sepnuté do copu, aby nechávaly jemné, křehké rysy jeho rasy volné a nezakryté. Oděn byl v obnošený hnědozelený šat, tlustý plášť s kápí na ramenou a tenkým mečem po boku. Elldrigar jako vždy držel svůj elegantně vyřezávaný elfí luk. Bylo to vzácné rodiné dědictví a střely z něj byly smrtící.

Elddrigar vždy vydělával na příležitostných lučišnických turnajích, ale byl schopen trefit svými šípy do oka goblina, orka či člověka stejně jako do býčího oka terče. Také to dělal se stejnou lhostejností. Možná to byla část jeho elfího dědictví, možná výsledek mnoha nahromaděných let, ale elf vypadal zřídka nečím pohnut.

Když bylo vše obstaráno, skupina vyrazila po silně zarostlé cestě k vesnici. Po většinu cesty Jakob přemýšlel, zda je elf vede přímo skrz les, ale Elldrigarovy ostré smysly byly schopny rozlišit cestu dávno ztracenou pro tupé smysly lidí.

Bylo pozdní odpoledne, když konečně dorazili do Senkgrube po řadě dní ponurého plahočení se divočinou.

Položeno hluboko v lese Laurelorn severozápadně od Middenheimu místo nebylo bohaté a tedy jeho obrana spočívala především v prostém příkopu kolem obvodu. Domy byly hrubé dřevěné sruby opevněné spíše proti počasí než proti nepřátelům.

Z opálených kůží, vyschlých kožešin a vysokých hromad dřeva soustředěných kolem obydlí se zdálo jasné, odkud osada bere své chabé bohatství. Stěží stálo za námahu obtěžovat se s vesnicí kvůli zisku.

Ale přesto se vesničané sebrali a shromáždili peníze k zaplacení vnější ochrany. Zlata, které nabízeli, bylo málo, ale zdroje skupiny byly vyčerpány, což činilo výhled na volné ubytování, tři jídla denně a nějaký groš navíc velmi přitažlivými.

Hergar nebyl dychtiv strávit čas v osamělé malé vesnici, ale při nedostatku obydlí a chudoby v okolí bylo málo jiných možností než přijmout.

Jinak mohli jít do Carroburgu. Mohutný bestiácký útok se vlil do města a vyplenil je. Bandité rychle zmizeli zpět do lesa a pomstychtivé říšské síly najímaly každého žoldnéře, který mohl zvednout čepel na pomoc vyčistit oblast od viníků. Avša skupina již čelila bestiákům a neměla neodkladnou touhu zkřížit meče s tak nepředvídatelnými a rozmanitými nepřáteli znovu, pokud to nebylo nutné.

"Jaká díra", řekl Hergar nevrle. "Žádná hospa v dohledu a vsadim se, že pivo tu maj silný jako smrkáč".

"Je více věcí v životě než alkohol, trpaslíku", pokáral jej Dieter slušně.

"Jako co?".

"Vést plný a věrný život ve službě boha. Ač neočekávám, že někdo jako ty by takovou věc ocenil".

"Mluvíš jako Elgi", děl Hergar a vydal drsnou parodii na Elldrigarův melodický hlas. "Neuvědomuješ si nic skutečné hodnoty".

Po posměšném odfrknutí zanechal parodie a vrátil se k obvyklým strohým způsobům.

"Chce se mi zvracet. Z vás obou".

Elldrigar se zamračil a skryl pomstychtivý úsměv, než odpověděl, jeho mentální past byla vymyšlena, než vypustil pro Hergara návnadu.

"Jsi surovec, Hergare, jako celá tvoje rasa".

"Takže rasa surovců vytvořila velkou trpaslickou říši?", upjatě odvětil zabíječ.

"Nemnoho z vašeho ubohého systému hrubých jeskyní ještě zbylo, malý. A nesnaž se to popřít, elfové dobře vědí, že se zhroutily ze špatné práce s kamenem. Goblinoidi byla jen omluva na zakrytí vaší nedbalosti, hlouposti a otevřené zbabělosti".

"Dávej si pozor na jazyk, Elgi. Varuju tě".

Elldrigar si hrozby nevšímal. Již viděl, jak snadno se zabíječ zaplete do tohoto druhu urážek a neměl v úmyslu přestat se svým provokováním tak snadno drážditelného cíle.

"Ztratili jste všechno ve prospěch goblinů a smrkáčů. Takových statečných, udatných, pravda slabých a pitomých válečníků…".

"Tak dost", zařval vydrážděný trpaslík, popadl své kladivo a jeho rozzuřená tvář byla červená jako pěsti.

Hergar vydal mohutný řev a zaútočil na Elldrigara, jehož tenký meč vyklouzl z pochvy než kdokoliv byť jen mrkl. S mrštným krokem stranou nechal elf Hergara proběhnout rychlostí jeho rozzuřeného útoku, pobavený a zlomyslný úsměv stále na rtech.

Jakob jedna s náhlou hbitostí, skočil mezi ty dva se svým mečem vytaženým. Uvolnil svou síť a švihem rozvinul její záhyby připraven chytit čepel do husté změti, pokud by rvačka pokračovala.

Dlouhá a nudná cesta napnula prchlivost a násilí by jistě následovalo, pokud by neuklidnil situaci.

"Dost. Oba".

Hergar se zastavil s pěnou u pusy, čelist se mu chvěla potlačovanou žlučí. Elldrigar udělal krok kupředu s napřeženým mečem a pobaveně hleděl na trpaslíka.

"Řekl jsem oba", nařídil Jakob přísným hlasem.

Dvojice se zastavila a hleděla na sebe s věky starým nepřátelstvím. Nenávist mezi jejich lidem byla horlivě přechovávána po generace a podněcována potomky, až dosáhla vrcholu popírajícím důvody či uklidnění.

"Hergare. Chceš se očistit slávou? Co je pro tebe důležitější, najít úctyhodnou smrt nebo se rvát s elfem?".

Trpaslík zavrčel, ale zdálo se, že reaguje na přesvědčování.

"Není toho hoden, Hergare. Proč se vzrušuješ? Šetři šíly na nepřátele těch vesničanů. Vsadím se, že jsou hrozní, a jen pravý válečník je může zničit. Nebo při tom zemřít".

Více než čím jiným byl trpaslík ovlivněn těmi posledními slovy. Šance získat smrt proti šíleným překážkám byla lákavá a uklidnila jeho napětí.

Hergarovo kladivo se sklonilo a on se po odplivnutí zem otočil a neochotně se odebral pryč s napnutými a škubajícími svaly. Zabíječ se zastavil o kus dál a pokusil se potlačit vášnivý vztek.

S Hergarem bezpečně z doslechu se Jakob obrátil k elfovi.

"Neustále se chlubíte, že váš lid je šlechetný, a stejně škádlíš zostuzeného trpaslíka pádem jeho lidu. Na někoho tvého věku se chováš jako zlomyslné děcko".

Elf při urážce ztuhl, což donutilo Jakoba zkusit jiný způsob a dovolávat se jeho vrozené dobré povahy.

"Tito lidé čelí neznámému nebezpečí. Zavolali nás na pomoc, dali dohromady těch málo peněz co mají a přijali tíži našeho ubytování a živení. A ty se radeji před jejich očima zbytečně pereš".

Elldrigar pohlédl na vesničany, kteří je nyní sledovali. Malé množství farmářů bylo vyrušeno od své běžné práce značně zajímavejší podívanou odehrávající se před nimi. Elldrigar otočil svůj meč a zastrčil ho.

"A teď, můžeš prohlídnout okolí a hledat stopy, který by nám řekly, proti čemu stojíme?", požádal Jakob s úmyslem rozdělit na chvíli dva nelidi a nechat je uklidnit.

"Dobře", zašeptal elf a ostražitě couvl. Pak zmizel v lese jako duch.

Elldrigarovy stopovací schopnosti sloužily lesnímu elfu dobře během jeho prvních let v Říši, když stopoval zločince pro odměnu za jejich hlavu. Stejné bystré smysly při mnoha příležitostech varovaly skupinu před přepadem či nepřítelem a jeho neocenitelné schopnosti dokázaly určit počet, rasu, zda jsou nepřátelé těžce ozbrojeni, zranění a dokonce jak rychle se pohybují. Pokud byly nějaké stopy k identitě nepřátel v divočině, Elldrigar je najde.

"Potřebuji jídlo", zachmuřil se Hergar.

Zabíječ vyrazil přes most z klád a bahna přes obranný příkop vesnice a vstoupil do chudé osady.

Když trpaslík následoval svůj nos, Jakob ho mohl nechat bezpečně jít. Musel najít vesnického mluvčího, Gregora Beredta, a útočný Hergar by byl jen překážkou v jednání, dokud by se neopil či jídlem nezahnal své mrzuté chování.

U místních zjistil cestu a také to, že je Gregor majitelem jediného obchodu v osadě. Klerik a ostřílený veterán si jej stanovili jako první cíl.

Obchod byl naplněn uvnitř i venku farmářskými nástroji, zásobami a zemědělským náčiním. Plešatý, statně stavěný muž ve středním věku stál za pultem v oděvu jen pár let zastaralém, což značilo dobré bydlo z výlučného a nezbytného obchodu.

"Mohu vám pomoci?", zeptal se neuctivě a oblažil cizince standardním zářivým úsměvem.

"Pan Fest nás najal. Říkal, že potřebujete pomoc žoldnéřů".

Jeho obchodnický úsměv se okamžitě změnil do úsměvu pravého potěšení. Muž podal Jakobovi ruku, kterou ten váhavě a bez emocí přijal. Chtěl vzbudit dojem dumajícího, bojem zoceleného vojáka, protože vesnické typy byly často zaujati takovým stereotypem. Viděli to jako 'správný způsob', jak by se měl pravý válečník chovat.

"Gregor Beredt, vesnický prodejce a příležitostný mluvčí", představil se.

"Jakob Gerecht. Toto je Dieter Kreigwolf, Ulrikův klerik".

"Vítám vás, pánové", děl Gregor a věnoval úsečnou úklonu knězi, který následoval Jakobova příkladu a klidně opětoval přivítání.

"Prý máte problém, který vám můžeme vyřešit?", stroze se dotázal Jakob, který nechtěl pokračovat v otravných formalitách. Dával přednost jasné prostosti bitvy před řečněním a dohadováním. Jedinou vyjímkou byly noci strávané u ohně pitím a vyprávěním o hrdinských činech.

"Ano", potvrdil a vytáhl z pod pultu lahev koňaku. "Pití?".

Jakob přikývl zatímco Dieter odmítavě potřásl rukou. Obchodník vzal dvě sklenice a naplnil je, než zase zasadil korek do lahve. Na chvíli se zastavil v zamyšlení, pak do sebe hodil obsah jedním dechem a zamračil se, čímž si dodal odvahu mluvit.

"Temné síly nás sužují, mí přátelé. Ač nejsme sami, protože ostatní také sužuje tato tragédie, my v Senkgrube zřejmě neseme hlavní nápor hrůzy…".

Začal nalívat další sklenku. Gregor se o tom zdráhal mluvit a pokoušel se posílit nervy alkoholem.

Jakob se stával stále netrpělivějším z tohoto pověrčivého strachu a povzbudil jej nakloněním se nad pult, aby probudil iluzi důvěrnosti.

"O jaké hrůze mluvíte?", zeptal se klidně a ohlédl se přes obě ramena.

"Lidi… celé rodiny, zmizely, uneseny. Nikdy se nenašlo žádné tělo. Ukradeno bylo jídlo, předměty, vybavení, dobytek".

"Kdy se to stalo?".

"Útoky se odehrávají náhodně v celé oblasti. Někdy uplynou dny, dokonce týdny bez nehody. Jindy se odehraje několik nájezdů rychle za sebou, často během jedné noci".

"Viděl někdo viníky?".

"Nikdo, kdo by zůstal a řekl, co viděl".

"Co úřady?".

"Ti se nestarají o nás, pouhé rolníky. Řekli, že máme vytvořit domobranu a vypátrat otrokáře. Otrokáře? Jaký nesmysl. Otrokáři neberou děti a kojence, mladé i staré. Otrokáři nekradou bezcenné obyčejné předměty jako kladiva, rýče a provazy. I hřebíky vzali. Kradou otrokáři takové maličkosti a nechávají na místě zlato a cennosti?"

"Máte nějaké podezření?", děl Jakob.

"Divoké řeči viní obludy. Bestiáky nebo něco horšího. Přál bych si, abych mohl obvinit něco jiného, ale nemám jinou možnost než souhlasit s drby. Pomůžete nám? Nyní, když víte?", zeptal se Gregor s hlasem plným obav.

Když za nimi prvně přišel pan Fest, Jakob zjistil, že záměrně mátl identitu nepřátel. Veničan mluvil o psancích, možná aby zajistil, že skupina se do vesnice vydá.

Fest předpokládal, že jakmile zjistí celou závažnost jejich nepřátel, bude snažší zůstat a bojovat s hrozbou než putovat celou cestu zpět do města. Ale z Festova mlčenlivého chování Jakob již věděl, že to nebyla lidská hrozba, které měli čelit, a byla to talo lest, která jej zaujala dost na to, aby přijal. Byl si zcela jist, že to nebudou bestiáci. Ti se všichni stáhli ke Carroburgu, a dokonce pokud by to bestiáci byli, byla by to slabá tlupa, která postrádala sebedůvěru či sílu, aby se připojila k útoku na město. S takovými si jejich skupina snadno poradí.

"Stále nabízíte jídlo, přístřeší a zlaťák za den, kdy budeme ochraňovat vesnici?".

"Ano. Mám dva volné pokoje, které můžete použít, a vesnice poskytne jídlo. Ale nejsme příliš vzkvétající a nemůžeme dát tolik, co byste si mohli přát".

"A my bychom to neočekávali, pane Beredte. Teď nám prosím ukažte ty pokoje, a až se naši kolegové vrátí, doprovoďte je tam též, prosím".

Když byli zavedeni do malých pokojů nad schody, Jakub zajistil, aby byl Hergar s ním, čím udržel trpaslíka od elfa a klerika jako prevenci proti dalším vzplanutím žluče. Když byla složena jejich zavazadla, začali se rozhlížet po vesnici, aby se seznámili s prostředím.

Průzkum je dovedl k Hergarovi. Zabíječ se opíral o stodolu a kolem něj bylo šest vypitých lahví místního jabčáku. Sedmou měl u rtů.

"V čem je problém?", vyblábolil a pomocí svého kladiva se zvedl.

Podle prudkosti jeho vlnící se chůze bylo víno zjevně silnější, než očekával. Alespoň konečně sebral svou zahořklou mysl.

"Nájezdy, únosy, krádeže. Žádné stopy, žádní podezřelí", děl Jakob.

"Skvělé. Hloupí lidé", zabručel.

Velkým máchnutím paže naznačil vesnici a musel vyrovnat rovnováhu opřením o svou zbraň, než mohl pokračovat.

"Podívejte. Viděl jsem lepší obranu kolem prasečí ohrady. Není divu, že byli přepadeni. Je to chutné sousto, cíl i pro nejhloupější smrkáče", zadrmolil.

Krknul a opřel se o stodolu, aniž by si všiml, že mu lahev vypadla z ruky. Pozdvihl prsty a protáhl je před očima, zcela si jist, že by v nich mělo něco být, ale nemohl si vzpomenout, co nebo kam to zmizelo.

"Akorát, že ty nájezdy jsou v celý oblasti", opravil ho Dieter.

"Přesně", zahřímal trpaslík přesvědčivě, znovu se vzpřímil a zamával rukou kolem sebe.

"Pardon?", děl Dieter zmateně vraštící čelo.

Hergar si znovu hlasitě říhl, zvedl prst, otevřel ústa, aby promluvit, a pak padl s hlučným žuchnutím tváří přímo do trávy. Když bezvědomé tělo začalo hlasitě chrápat do hlíny, objevil se za rohem stodoly Elldrigar.

Náhlý příchod přiměl Jakoba přemýšlet, zda elf záměrně nečekal, dokud trpaslík neomdlí, než se objeví.

Hořkost mezi těmi dvěma byla lítá a neústupná. Hádali se divoce a neustále, ale v boji šly jejich spory stranou a zcela spolupracovali spojujíce mrštnost a rychlost s divokostí a nezastavitelnou hrubou silou. Byli v životě zcela protikladní, ale v boji o život jejich se rozdílnost doplnila a vytvořila maximálně smrtící směs.

"Našel si něco?", zeptal se Jakob.

"Částečně. Je tam hodně stop, ale většina lidskejch, krom několika, který je skoro nemožný objevit. Lidský oči by je určitě minuly".

Elf vypadal napjatě a tak viditelně potlačoval emoce, že pro něj bylo těžké najít slova oznamující jeho výsledky.

"Banditi? Zločinci? Co?", zeptal se Jakob.

"Ne, nebyli to… lidé".

"Bestiáci?", nadhodil Jakob a doufal, že se mýlí.

"Ne".

"Co teda? Pokud si něco našel, řekni nám to, sakra", hlasitě požadoval Jakob.

Elldrigar zjevně nechtěl odhalit svůj objev, ale musel vyjádřit co mohl.

"Nějaký druh velkých dvounožců. Nejspíš hlodavců", ohlásil vystrašeně a nepodíval se jim do očí. Jeho ruce byly zaťaty v pěsti s kotníky bílými silnými emocemi.

"Myslíš krysy", poznamenal Dieter.

"Myslím hlodavce", odsekl Elldrigar, jakoby slovo 'krysy' nepokrývalo hrozný význam, který přikládal svému objevu.

"Nehádejte se o názvosloví. Ty víš, co jsou zač?", přerušil je Jakob.

Elldrigar se nakrátko odmlčel v úvahách a neodpověděl. Pohlédl na Jakoba nic neříkajícíma očima omlouvajícími se, že nebyl více otevřený a nesnažil se vysvětlit, proč nechce mluvit o těchto věcech. Dieter nebyl tak smířlivý.

"Pche", vyprskl klerik a podrážděně odešel trhavými pohyby si urovnávaje roucho.

"Zatracenej tajnůstkářskej elfí podivín", vyslovil hrubě pro sebe, když odcházel.

Elldrigar dnes vynikal v rozčilování všech, nejdříve Hergar, nyní Dieter. Někdy Jakob přemýšlel, zda nezpůsobuje více problémů, než je třeba.

Jakob také očekával, že Elldrigar ví mnohem víc o pachatelích, než prozradil, a nebylo to jen o jejich totožnosti. Dlouho žijící lesní elf znal hodně o temných rasách a mohl mluvit s jistou odborností o chaosu a dalších podobných strašných věcech. Proč ten strach mluvit o tomto? Co může být hroznější než narušitelské síly zla?

Jakob se na něj vážně podíval. "Pokračuj v hledání", přikázal.

"V okolí?", zeptal se Elldrigar a vydechl úlevou ze skončení zkoumavých otázek, na než nemohl nebo nechtěl odpovědět.

"Ano".

Elf vděčně odešel a zanechal Jakoba hryzajícím pochybnostem a odtažení bezvědomého trpaslíka do postele. Byl to čin, který namáhavě zatížl jeho svaly, zejména s přídavkem Hergarova kladiva.

6.

Maulokk nechal hlavní skupinu čekat v temné chodbě. Vzal si Karikka na ochranu a Skraka a Kerik'ka, aby se jim zdálo, že jim stále věří, a vstoupili do úzké, hrubě tesané chodby a začali stoupat.

Po točitých schodech se konečně dostali do přírodního jeskyního systému umožňujícímu vstup na povrch. Přes bahno bledých stalagmitů a podivných hub tvarujících skálu je Maulokk vedl do pozdního večerního šera světa povrchu.

Skaveni si museli zaštítit oči i před těmito tlumenými paprsky, tak naprostá byla neustálá temnota dole.

Za hustým, hřejivě neblahým Drakwaldským lesem se zvedaly chladné hory. Tyčící se hora, na níž stál Middenheim, byla mnohem vyšší než ostatní krom toho, že jí chyběl vrchol, což ji činilo na vršku téměř plochou.

Míli široká plošina nesla rozlehlé lidské město jehož hradby zcela ohraničovaly obvod. Šikmé úponky temného dýmu se vlnily ze stovek zdrojů a udržovaly tmavé mračno číhající nahoře jako nějaký dravec obrovských rozměrů.

Mohutné viadukty se elegantně vinuly k opevněným branám přivádějíce městské tepny k srdci, vháněly dovnitř lidi a těžce naložené vozy a chrlily holé zase ven.

V hoře neviděné a nepoznané byly zažrané chodby, v nichž dlela jeho vojska. Základní trpaslická síť byla velmi rozšířena od té doby, co ji skaveni zamořili svou zlovolnou přítomností, a nyní měli vlastní vstupy do stok, města a četných podzemních míst.

Ze svých vědeckých bádání Maulokk věděl, že v bludišti jsou i jiné hrozby jako bestiáci, potulní mutanti, kultisté chaosu, bojovníci a temné síly nemrtvých a obludnosti. Musel se vypořádat s těmi všemi navíc při zdržujícím úsilí člověčenců, vousáčů a zejména jiných skavenů.

Když získal vnější přehled, začal se Maulokk vracet do chodeb.

"To bylo vše?", zeptal se Skrak podrážděně. Postaral se, aby svá slova adresoval Kerik'kovi, ale byl si jist, že je Maulokk sleduje, takže může bezpečně projevit svou nelibost nad zbytečnou oklikou.

"Skraku, je vždy moudré podívat se na problém z každého úhlu. Chtěl jsem vnější. Zatěžuje tě to?", zeptal se jemně, a pak se otočil a pohlédl na kouzliče přísným pohledem.

Téměř jakoby četl Maulokkovy myšlenky se obrněná postava Karikka pohla blíže svému zachránci. Běsnivec nevytáhl zbraň ani nesklonil svou halapartnu. Místo toho se zřetelně napjal a protáhl svaly způsobem naznačujícím, že pokud by to Maulokk jen naznačil, Skrak by se překvapeně díval na halapartnu v žaludku.

Tato ukázka věrnosti Mauloka velmi potěšila. I když Maulokk věděl, že se dokáže se Skrakem vypořádat sám, jeden nikdy neví, jak se může boj vyvíjet, a je vždy lepší mít početní převahu a sílu po boku.

"Samosebou ne, pane. Byl jsem jen chvilkově zmaten a vy ste to plně vysvětlil", odvětil hledě na Maulokka a odmítaje dát najevo vědomí si Kerikkova jednání.

S vyřešenou situací pokračovali zpět a vydali se do hlubin, kde panovali skaveni. Spojili se s hlavními silami a doprovod pokračoval k vrcholku.



V temném trpaslickém průchodu na úpatí hory se náhle začaly objevovat postavy. Ostrý znak skavenů mohl rozeznat slabá růžová těla člověčenců, ale ti již nebyli legitimními členy jejich bídné rasy.

Velké síly vrásnivce a chaosu je proměnily, změnily je tak, že museli svou znetvořenou podobu skrývat před sluncem a jejich lidskými bratry.

Maulokk čerpal z moci Rohaté krysy, natáhl ji z temného větru, utvořil ji podle své vůle se slovy moci, jejichž tón a intenzita pomohly vytvořit sílu.

Nepřítel se pohnul kupředu hledaje zdroj zvuku. Zvířecí tváře slintaly, pařáty a pokřivené prsty se svíraly, ocasy šlehaly. Téměř slepí lidé zjevně očekávali snadnou kořist, ale místo toho se setkali jen se smrtícím úderem Maulokkova čarodějnictví.

Nezdravý proud ničivé energie pronikl jeho tělem a z něj do brebentících protivníků. Kouzlo vyrazilo a obklopilo vůdce, přičemž vytvořilo chvění v samotném základu temnoty kolem.

Mutant se okamžitě začal třást, jak bojoval proti účinku, ale Maulokk použil magickou energii, aby rozdrtil odpor cíle. Kouzlo se valilo bez překážek a jeho účinek byl okamžitý a strašný.

Kapky potu se objevily na mutantově po vzoru tigra pruhované kůži. Pak začal stékat v pramíncích přes jeho zduřelé klouby, rašící vředy a nateklé boláky objevující se po celé jeho vzorkované kůži. Nadouvaly se nahušťovány magií dokud nemohly více snést. Když praskly s vlhkým, zahnívajícím mlasknutím, groteskní výbuch spojil jejich náklad hnisu a krve s vodopádem zoufalého potu a žmolkovitého, hustě žlutého kalu proudícího otupěle z jeho pórů.

Jeho zuby vypadly ze zčernalých dásní a jeho oči zapadly a shnily v ďůlcích, aby zanechaly temné díry. Mutantův příšerný bolestivý řev se změnil v bublání, jak tekutina a hlen naplňovaly jeho plíce.

Trýzněn záchvaty kašle se zhroutil na kolena, čímž protrhl několik velkých boláků a tyto infekční vředy rozstříkly svůj obsah po kameni.

S ostrým výdechem dopadl na bok s krví vytékající z nosu a nevidomých očních důlků.

Žluklé pařáty kouzla opustily mrtvolu a neviditelně zasáhli dalšího mutanta. Maulokkovy síly snadno strhly chabý odpor člověčence a umožnily magickému moru proniknout do každé buňky.

Hniloba propukla okamžitě a začala s gustem pohlcovat tkáň svého cíle, což vedlo ke stejnému příšernému průběhu smrtící nákazy s naprostou precisností.

Ve chvíli člověčenec dopadl netečně na podlahu se smrtelným chroptotem a mor se znovu přenesl s nadšením ke zkaženosti nezmenšenou svým dosavadním úsilím.

Jedovatá magie nenasytně hodovala v řadách mutantů a nesetkala se s žádným pořádným odporem v tak slabých tělech s tak chabou vůlí.

Jeden po druhém se zhroutili v rychlém sledu dokud se všech deset nezměnilo na pokřivené nemocné mrtvoly. Prudký mor pak zmizel, jelikož neměl další těla k pohlcení.

Ač u nich nebyla možnost nákazy, běsnivci se opatrně vyhýbali řadám mrtvol, když kolem nich procházeli. Všichni válečníci pociťvali úctu a strach z toho, čeho byli svědky.

Maulokk mohl zmenšit magické vydání použitím méně energeticky náročného kouzla k dosažení stejného povraždění, ale přál si zapůsobit na své vojáky rozsahem své moci. Krom toho, stěží se dotkl studnice energie udržované ve svém očarovaném těle.

Po úvodní šarvátce nedošlo k dalším setkáním dokud nedosáhli skaveních linií, neboť jen málo zvířat mohlo prospívat v těchto pustých hlubinách. Občas zahlédli pokřivené obludnosti hrbící se ve stínech či zaslechli brebentící syčení, ale nic se jim nedostalo do plného zorného pole, aby je sužovalo.

Unaveni strmým stoupáním dorazili k hrubé barikádě v chodbě před sebou. Na chvíli vypadala obrana nechráněna, ale pak se náhle zaplnila klanovými krysáky ozbrojenými směsí ukradených luků a kuší.

"Kdo tam? Říct říct", zavolal hlas pištinou obecnou řečí.

Maulokk autoritativně odpověděl v kvíkiši.

"Kouzlič inženýr pán Maulokk s jeho doprovod. Byl jsem jmenován Shromážděním třinácti jako nový velitel vašich sil".

Od opevnění se ozval náhlý příval neklidného štěbetání, jak byla zvěst o změně vedení potvrzena.

"Pojďte dál, veliteli. Očekávali jsme vás", prohlásil běsnivčí důstojník, sklopil kuši a objevil se v dohledu.

Maulokk sebevědomě vyrazil a přelezl hromadu kamenných kvádrů. S ocasem napřaženým kvůli udržení rovnováhy se Maulokk vyhnul trčícím kůlům. Zaostřené dřevěné zuby vyčnívaly do chodby v krátkých intervalech a byly zřetelně potřísněny zašlými fleky zaschlé krve z těl vetřelců.

Hbitým skokem Maulokk skočil před důstojníka. Skaven se okamžitě hluboce uklonil a pokorně se představil.

"Jsem Kriktišik. Náčelník stráže této barikády, vůdče".

"Vezmi mě k vojevůdci klanu Skrík", stroze požádal Maulokk.

Zbytek doprovodu překročil blokádu a nahromadil se za ním, když klanoví krysáci bázlivě ustoupili. Běsnivčí důstojník se narovnal a ukázal hlouběji do skavení sítě chodeb. Kriktišik vydal prozatímní rozkazy podřízenému, což mu dalo šanci pokusit se zajistit, že si Maulokk vzpomene na jeho úslužnost a dychtivost ukázat novému vůdci každou možnou zdvořilost.

Vzduch byl hustý pachem generací živoucích a opuštěných, pohlcených a rozkládajících se mrtvých.

Maulokk a jeho vojsko minuli řady jeskyní naplněných skaveny, kde se samice staraly o mláďata a klanoví krysáci odpočívali. Klan měl dost členů, ale vypadali líní a to znamenalo, že byli slabí. Slabí na těle znamenalo, že budou stejně slabí na duchu.

Maulokk věděl, že jim musí zajistit práci, ať už užitečnou nebo zbytečnou, jen po posílení jejich síly a zajištění jejich fungování jako soudržné jednotky.

Besnivčí jeskyně, kterou minuli, byla větší a čistější a samice byly znatelně lepší třídy. Výjmenčné zacházení nebylo ve skavení společnosti ničím neobvyklým. Pověst běsnivců jako smrtících zabijáků byla zasloužená a zajišťovala jim respekt a značně vyšší životní standardy.

Kriktišik je vzal ke vstupu stráženému běsnivci klanu Skrík. Maulokk neměl na výběr než nechat vlastní doprovod za sebou a vstoupit se svým průvodcem.

Po sestupu úzkou chodbou byl doveden do čtvercového sálu s nízkým stropem. Zjevně trpaslická stavba komnaty byla bohatě zdobena trofejemi a kořistí a byla obývána obrněnou postavou.

Vojevůdce byl silně stavěný skaven s černou kožešinou. Oděn v zašlém plátovém brnění jehož povrch byl ozdoben mnoha ostny různé velikosti a mnoha vytesanými runami.

Na zádech měl zubatou čepel, dvouručná zbraň měla podobu šavle. Velký a ošklivý sekáček visel z jeho opasku. Maulokk u něj neviděl jiné zbraně.

Vojevůdce měl náhrdelník z krysích lebek. Na každé bylo napsáno skavení jméno a podle všeho představovaly jeho poražené soky.

Vojevůdce vstal a výhružně se prohnul, čímž se pokusil zastrašit Maulokka, který ho měl vést, pokud ho neodradí využitím své moci. Jednaje instikntivně začal vojevůdce čenichat ovládán svým zvířecím odkazem jako většina válečníků.

Průvodce opatrně zmizel a nechal je samotné.

Maulokk přišel přísně k vojevůdci a zadíval se hluboko do velitelových očí pevným a neústupným pohledem. Ani jeden nepromluvil, nepohnul se ani nemrkl.

Maulokkův neměnný, téměř neživý pohled se ukázal velmi znepokojivý a brzo donutil vojevůdce zaškubat víčky a nakrátko se podívat stranou. Jeho ruka při tom instinktivně zamířila k sekáčku.

Se svaly již napjatými očekáváním tohoto činu Maulokk oplatil rychlým pohybem. Ze skryté pochvy pod brněním Maulokk vytáhl úzkou, ostrou čepel. Ta byla v okamžiku mezi částmi vojevůdcova brnění a tlačila se na kůží kryjící jeho tepnu.

Vojevůdcovy oči se zablyštely tísnivým zmatkem a zlostí, ale příliš se bál, aby se pohnul. Každá buňka jeho bytosti křičela, aby to změnil, pokusil se osvobodit, a pak zabít kouzliče. Avšak on nezískal a neudržel si postavení vojevůdce podlehnutím každému krvelačnému nutkání.

S naštvaným dlouhým nadzvukovým zahučením uznal svou porážku a přidal přiměřenou modulaci odrazující od útoku a přijmutí svého podřízení.

Strach projevený namyšleným vojevůdcem byl Maulokkovým cílem, neboť postavení vůdce mu neumožňovalo jen tak zabít klanového generála.

K jeho zlikvidování by potřeboval nepopíratelný důvod, jinak by bylo použito proti němu jeho nepřáteli k oslabení jeho cílů a možná dokonce k ospravedlnění jeho vlastní popravy. Tatkový zločin by sám o sobě nebyl dostatečný, ale mohl by být dobře využit ve spojení s ostatními zločinnými událostmi, kterých se tu může dopustit pro získání vítězství. Takový přehmat by mohl převážit rovnováhu a odsoudit jej.

Úspěšně se zbavit tohoto přebytečného vůdce znamenalo umožnit mu poskytnout důvod.

"Chtěl si mě podvést", zasyčel Maulokk chladně. "Měl bych tě hned zabít, ale dám ti ještě jednu šanci očistit se. Rozumíš?".

Vojevůdce dal ruku stranou od rukojeti sekáčku a lehce kývl, jeho tělo se chvělo potlačovanou žlučí a toužilo prostě se vrhnout kupředu riskovat vše v pokusu odvrátit porážku.

"Selhal jsi zde ve své svaté povinnosti. Proto jsem byl vyslán nahradit tě. Jaká je tvá omluva? Proč bych si tě měl ponechat a neposlat tě zpět do Skavenmoru jako otroka?".

Maulokk zatlačil na nůž a nechal kapku krve stéci po čepeli k jílci. Vojevůdce promluvil nesmírnou rychlostí a šklebil se, když cítil přízrak smrti vznášející se kolem něj.

"Město má kapitána. Ten o nás ví. Dává si pozor na naše způsoby a má kolem sebe mnoho mocných člověčenců. Jeho podezření brání všem mým plánům".

To nebylo pro Maulokka překvapením. Vojevůdce mohl být dobrý voják, ale nebyl stratég. Jeho nejlepší zbraň ležela zjevně v jeho pochvě a ne v lebce.

Maulokk dlouho hleděl do vojevůdcových očí a zkoumal emoce a pocity zde zobrazené a spojoval je s různými odůvodněními a piklemi. Dal nůž stranou a očistil jej beze slova či přerušení pohledu do očí nepřítele.

Ukázka fyzické zručnosti ukázala, že je lepší než vojevůdce, takže bude bezpečný před přímým útokem.

"Jaké je tvé jméno?", zeptal se Maulokk.

"Vojevůdce Kritiš", dostal stoickou odpověď, když si válečník ohmatával krk, aby si byl jist, že krvácení ustalo.

Maulokk vycenil zuby ve vzteklém zavrčení a skrčil rty, aby odhalil své smrtící tesáky. Vojevůdce si všiml varování a s nechutí dodal: "…vůdče Maulokku".

Se stálým zamračením a očima divokými zuřivostí kouzlič vydal své požadavky tónem, který nepřipouštěl nesouhlas.

"Chci úplné setkání, zde, během hodiny. Dorazili už mniši klanu Pestilens a šedí věštci?".

"Dnes zrána, vůdče".

Maulokk si uvědomil, že měl očekávat jejich příchod před svým vlastním. Bylo štěstí, že opustil Skavenmor tak brzo, jinak by mniši a věštci měli plných čtyřicet osm hodin, kdy mohli intrikovat a plánovat. Pomyšlení na tuto chybu ho velmi podráždilo a sliboval si, že v budoucnu nebude tak laxní. Maulokk udělal svou první chybu, a ač nebyla tragická, slíbil si, že bude poslední.

Maulokk si nemohl dovolit žádný omyl ve své práci zde, protože jeho nepřátelé kolem něj byli smrtící a zkušení. Když by jej jejich pokusy mohly zničit, nebudou nedbalí a Maulokk se musí dopře připravit, aby nebyl poražen či zabit.

"Chci je tady", děl, ustoupil tři kroky a obrátil se, aby záměrně nastavil vojevůdci svá záda.

Maulokk se napjal a dával pozor i na nejmenší zvuk útoku. Bylo jen zaražené ticho. Maulokk čekal o chvíli déle, zkoušel skaveního válečníka naplno, a když nepřišel zuřivý útok, triumfálně odešel do svého nového sídla.

Jeskyně byla prostorná a měla přilehlou komnatu přístupnou jedinou dírou. Doupě bylo takové, po jakém toužil, a vyhovovalo dobře jeho záměrům.

Usídlil své běsnivce ve všech sousedních a protějších doupatech a ověřil, že dorazily všechny jeho osobní věci, než začal prohledávat komnatu po jakýchkolich nevítaných předmětech.

Jeskyně byla nedávno uklizena, což činilo hledání mnohem snažší a značně méně časově náročné. Krom několika jedových jehel umístěných tak, že se mohl náhodně píchnout, tu nebylo nic důležitého a jeho bydliště bylo bezpečné, než dorazili jeho důstojníci. Ti byli nepochybně méně pozorní ve vlastním hledání, neboť se měli méně čeho obávat.

Maulokk si okamžitě všiml nejasné stopy zkaženého zápachu ulpívajícím na Kerik'kovi jako znak cti. Skvrna teplého, nemocného potu prozradila, že skaven kontaktoval své pány z klanu Pestilens, a ač se snažil zamaskovat vůni ostrými chemikáliemi z dílny, stopa byla dostatečná k potvrzení Maulokkovy nedůvěry.

Pomocníci byli posláni k připravení laboratoře a dílny a dva z Maulokkovy osobní gardy byli postaveni u vstupu jako stálá stráž. Pokud nebudou potenciální nepřátelé odrazeni, sabotáž na tak zjevně citlivém a velmi nestálém místě byla jistá. Výbuch by zakryl normální události a mohl snadno skrýt vraždu.

Přidělená hodina rychle uplynula, když Maulokk znovu prohledal komnatu, a pak vybalil své věci a nástroje. Každý byl patřičně přezkoumán kvůli jakýmkoliv cizím předmětům, které mohly být přidány cestou.

Aby napnul několik nervů a možná přiměl někoho k chybě v řeči se zdržel ještě patnáct minut, než vešel do vojevůdcovy komnaty s Karikkem a dvěma dalšími běsnivci jako doprovodem.

Shromáždění skaveni se uklonili v různých stupních a jednotlivě se představili. Maulokk si prohlédl jejich vnější vzhled a zejména nuance prozrazené v jejich očích a způsobech každého slova. Přesně vyložit maličkosti mohlo odhalit množství jako charakter a věrnost a zatímco toto studoval ve shromážděných, zatemnil Maulokk vlastní vystupování a udržoval svůj hlas zmatečně prázdným.

"Šedý věštec Tikrik", pochlubil se strakatě šedý skaven.

Tikrik měl hladké roucho z matné šedi, které bylo hustě prošito náboženskými runami. Pod ním se třpytil matný lesk a rozměrné úhly něčeho, co mohlo být jedině vrásnivcové brnění. Čarodějný krunýř pokrýval jen jeho tělo, nohy a ramena, protože jeho paže byly holé krom několika náramků a krátké, ploché dýchy, která byla připevněna na jeho levém předloktí. Levé ucho šedého věštce neslo hluboký řez uprostřed a několik náušnic lemovalo oba spodní oblouky.

V levé ruce Tikrik držel hůl z temného dřeva. Rukojeť byla poseta trnitými ostny a na vrcholu byla připevněna skavení lebka. Lebka byla pokryta tupými cvočky a byla dále zdobena měděným znakem Rohaté krysy. Pár runami popsaných praporků viselo z krajů znaku jako tenké stuhy.

"Šedý věštec Bilkvik", vyřkl sytě šedý skaven a jeho představení se obešlo bez modulace, jah hleděl zlostně na Maulokka, téměř s odporem.

Skaven měl světle šedé či špinavě bílé roucho s kápí a pláštěm. Nerozedraný vzhled oděvu naznačoval výrobu z očarovaného materiálu.

Věštec měl pasující helmu s ostny z velmi zašlého kovu. Bilkvik také nosil opasek s rozličnými váčky a dýkou u pasu. V ruce svíral kopí s hladkou rukojetí a náboženskými runami po celé délce. Špičku lemovaly ostny a další ostré zuby zdobily spodek rukojeti.

"Šedý věštec Skarbitik", oznámil špinavě bílý skaven s drsnou hrubostí.

Skarbitik nesl bledě šedé roucho protkané podrobným runovým písmem. Těžká kápě skrývala věštcovy rysy a umožňovala jeho stočeným kozím rohům pronikat dvěma otvory.

Ohnutá délka zdobeného meče spočívala v pochvě na jeho zádech a řemen přes hruď nesl znak Rohaté krysy z nefritu, mošnu a zahnutý, zdobený nůž.

Skarbitik měl popruh a široký opasek se sponou s krysí lebkou. Dvě dlouhé dýky téměř délky krátkých mečů na něm byly překříženy v černých pouzdrech popsaných zbožným bílým textem.

"Morupán Festrik", zachraptěl skřehotavý hlas, v němž zkomolení skrývalo tón a záměr.

Vůdce klanu Pestilens měl špinavé, otrhané, nezdravě fialové roucho. Jeho paže, ruce a nohy byly hrubě ovázány volnými obinadly nasáklými skvrnami karmínové a žluté.

Festrikova kápě visela volně na jeho seschlém čenichu skrývajíc jeho rysy a dodávajíc úkryt, což bylo nejspíš lepší. Morový kněz nezdravě sípal a tlumené chrčení znělo hluboko v jeho plicích. Jeho kožešina byla místy vypelichaná a odhalovala loupající se kůži, vyboulené žluté boláky a natelké vředy, z nichž několik slabě mokvalo odpornou hustou tekutinou.

Nechutný zápach hnijícího mnicha byl patrný všem. Typická slaně nasládlá vůně horečného potu, žluklého masa a čerstvého hnisu byla charakterističtější pro klan Pestilens než jakákoliv válečná vlajka.

Artrický pařát svíral ohnutou, pokřivenou hůl, jejíž povrch byl pokryt silnou plísní a hnilobou. Tři pokroucené stehení kosti tvořily na vrcholu znak Rohaté krysy svázané dohromady uschlým vazivem a šlachami. Na rezavém řetězu pověšeném ze středu visel runami popsaný mosazný zvon a prázdná kadidelnice.

Dva moroví mniši se skrývali v temnotě jeho belhavého stínu a vážně hleděli z hlubin vlastních nechutných plášťů.

Maulokkovi tři důstojníci stáli netrpělivě nalevo naproti vojevůdci, který přijal chladný postoj s uklidňující podporou čtyř důstojníků číhajících v temnotě za ním.

Maulokk přejel pohledem přes shromážděné vůdce a začal naznačovat své plány bez triků či jemností. Skavení vůdci byli velmi schopní v hledání chyb ve slovech a činech a byli by varováni jakoukoliv známkou klamu na tomto setkání.

"Můj první čin jako vůdce je stáhnout všechny nájezdnické skupiny z okolního území".

"A jak se nakrmíme? Jsou to ony, kdo nám dodává jídlo a vybavení", ohlásil vojevůdce nevrlým hlasem.

"A otroci?", odsekl lehce Maulokk.

Vojevůdce se zasekl v půlce odpovědi, slova odumřela, jak se tvořila v hrdle. Pokud Kritiš nechal své nájezdnické klanové krysáky loupit jídlo a vybavení, bylo logické předpokládat, že také získali člověčenské zajatce, nejen na pomoc odnést lup, ale také aby byli zotročeni. Mladí byli využiti jako otroci, staří na pokusy a oběti.

"Necháváme si málo otroků. Příliš nesnází", neobratně lhal vojevůdce.

Maulok nyní věděl, že je tajně prodává, možná pro osobní bohatství. Taková vědomost poskytla Maulokkovy další páku na skaveního velitele, neboť jeho postavení z v Middenheimu znamenalo, že tři čtvrtiny jeho kořisti bylo požadováno jako daň Shromáždění. Byl to standartní vysávající odvod, který byl uložen všem skavením vůdcům, ale nikdo jej nemohl opomíjet. Nikdo se nemohl postavit proti vůli Shromáždění, pokud nechtěl zemřít v příšerných bolestech v období několika let.

Maulokk jednal, jakoby neměl žádné podezření a změnil téma, odpovídaje na původní otázku.

"Měli bychom se zásobit z člověčenských skladů".

"Riskujete naše prozrazení… vůdče", pohrdavě podotkl šedý věštec Bilkvik.

Tikrik se ušklíbl a přikývl na souhlas.

"Ne pokud to provedeme způsobem ukazujícím na jiného pachatele", vyvrátil Maulokk.

"Koho například, vůdče Maulokku?", dotázal se Skarbitik upřímně zaujat.

"Necháme v člověčenských skladech stopy bestiáků. Nenecháme žádnou stopu v obchodech vousáčů. Pokud budou člověčenci jednat, soustředí se na horské úpatí po uprchlých vinících. Vousáči neřeknou nic bez jasných důkazů, protože udržují své chodby v tajnosti před Říší a neodhalí jejich existenci jen tak".

"Co když pošlou hlídky?", trvrdohlavě se bránil vojevůdce.

"Naženeme tam nějaké bestiáky nebo mutanty ze spodních chodeb. Je jich tam spousta, od doby, kdy je dostatečně nehlídáte. Vousáči nenechají nikoho přežít, takže nikdo nevyloučí předpoklad, že zločincem byl chaos".

"A co budou dělat všichni válečníci?", pokračoval vojevůdce Kritiš odmítající být peskován a neozvat se.

"Kopat".

"Kopat? Kopat co?", děl Kritiš zmatený tak záhadnou odpovědí.

Šedý věštec Tikrik se lehce zasmál a zkoumal svůj pařát, zatímco rozvážně potřásal hlavou posměchem. Maulokk si ho nevšímal a pokračoval ve výkladu svého bojového plánu.

"Necháváte své vojáky zahálet, vojevůdče. Mám v úmyslu obnovit jejich jednotu. Všichni začnou nové kopání. Pošlete mi mapy a já vám dám lokace, ale nechci oddech v jejich dřině".

"A jaký cíl bude mít to hloubení? Jsou užitečnější způsoby udělat, co zamýšlíte. Proč tohle?", zavrčel šedý věštec Bilkvik s blahosklonným pohrdáním.

"Zamýšlíte útok?", prohlásil šedý věštec Tikrik bez určitosti.

"Nemám zatím pevný plán. Musím plně posoudit situaci, než vytvořím nějakou strategii, ale v cokoliv se rozhodnu, očekávám plnou kooperaci a silné vojsko, které splní úkol".

"Váš plán smrdí stejně jako morupán tady", namítl Tikrik.

V odpověď na urážku se práchnivějící Festrik zasmál a setřel si řadu hnijících výměšků. Z hluboka nasál zelené výpary linoucí se z nich, a pak je mrštil na zeď, kde se začaly pomalu plazit dolů. Několik shromážděným viditelně zbledlo.

"Měli bychom zaútočit, a brzo. Zapůsobit na Shromáždění", zasyčel Tikrik.

"Váš plán je plán klanového krysáka, šedý věštče", děl Maulokk.

"Bude fungovat".

"Krom toho, že je zbrklý, hloupý a skončil by těžkými ztrátami a porážkou. Zapůsobí to na lordy rozpadu? Myslel jsem, že vy šedí věštci jste údajně chytřejší. Zdá se, že váš intelekt je tak falešný jako vaše nestrannost", prohlásil Maulokk.

"Alespoň jsme zde díky dosaženým úspěchům a ne otcově vlivu".

"Dovoluješ si tak mluvit o mně?", zasyčel Maulokk s uvolněnou nevraživostí.

"Dovoluji", zvolal šedý věštec okamžitě podněcující k výzvě.

Se zlostným zasyčením Maulokk jediným plynulým pohybem vytasil meč.

Šedý věštec ustoupil od ostatních, sevřel svou hůl oběma rukama s klepáním zubů a rychlým nadzvukovým zlostným vrčením.

Moroví mniši rychle ustoupili stejně jako vojevůdce. Všechny ruce šáhly po zbraních. Nikdo si nebyl jist, jaký neviděný vír je pod povrchem této hrozící konfrontace. Vše to mohlo být složité maskování pro zavraždění někoho jiného a nikdo nechtěl riskovat svůj život ani pro nejnepravděpodobnější možnost.

Oči těkaly sem a tam, paranoia byla tak silná, že téměř získala v místnosti fyzickou podobu.

Zatímco Maulokk a Tikrik kolem sebe kroužili, čenichali a vzájemně se poměřovali, Bilkvik a Skarbitik začali vytahovat své čepele.

Skrabik si všiml skryté provokace a pohnul se k nim s Maulokkovými běsnivci, všichni znich hleděli přímo na dva z ďábelského duchovenstva. Sevřené jílce hovořily zcela jasně, že zasahování nebude trpěno.

Šedí věštci se třásli hněvem rozzlobeni, že byli ohroženi těmi, které pokládali za mnohem nižšího postavení než byli sami. Ale Karikk a jeho druhové věřili, že šedí věštci a zrada, kterou provedli, byla silou zodpovědnou za jejich hrozné otroctví. Následně tedy byli dychtiví chopit se každé záminky k jejich rozsekání na kusy. I nejmenší provokace by je donutila jednat a šedí věštci to mohli vidět v patrnému odporu sálajícím z každého obrněného běsnivce.

Skrak a Kerik'k zaujali očekávané neutrální postavení vědomi si nejen hrozící konfrontace, ale také další doutnající spor mezi Maulokkovou gardou a šedými věštci. Sál se mohl snadno stát krvavou lázní a oni byli připraveni uprchnout, než aby se zapletli do ní nebo do jejích důsledků.

Maulokk se sunul kupředu a udržoval své oči na rukou šedého věštce, nikoli na jeho holi.

Šedý věštec se ohnal a šlehl spodkem zbraně po Maulokkových nohách. Maulokk si všiml, že skavenova levá ruka se posouvá po rukojet ke špici v přípravě na protiútok, rozhodl se proto nadskočit. Pata zasvištěla pod jeho nohama a on byl připraven odrazit předpokládaný útok, a pak se pomstít manévrem svého válečného učitele.

Jednaje jak předpokládal, Tikrik obrátil ránu a provedl na Maulokka úder zhora. Stuhy se třepotaly ve víru za těžkými lebkami a mědí.

Drže svůj meč v obou rukou jím Maulokk zachytil trnitou patu. Ránu zastavil sotva palec od svého ramene.

Pohybujíc se hbitou rychlostí Maulokkova levá ruka opustila stisk na čepeli a loket vrazil divoce do Tikrikova čenichu.

Šedý věštec odskočil, držel svou hůl ochranně před sebou a krvácel z nosu s očima vlhkýma od rány do citlivého orgánu. Díky narušenému vidění a oslabeným smyslům nebyl schopen bojovat tak účinně, což zajišťvalo Maulokkovi mohutnou výhodu pro útok.

Maulokk popadl chvějící se hůl za rukojeť a odstrčil ji stranou, čímž odklonil pozornost šedého věštce k obnovení jisté míry obrany. Maulokk pokračoval širokým kopem, který podkopl skavenovy nohy, a současně odstrčil jeho hůl stranou, takže nechal šedého věštce spadnout nemotorně na záda.

Ač otřesen nárazem, Tikrik stále dokázal udržet jednu ruku na své zbrani.

Maulokk viděl to viděl, což svědčilo o tvrdohlavém odmítání šedého věštce povolit, takže šlápl na dřevěnou hůl, než se mohl ležící věštec vzpamatovat.

S kouzličovou plnou vahou na holi se Tikrikova tvář zkřivila, jak byly jeho prsty bolestivě chyceny pod ní. Věštec sáhl po jiné zbrani, a pak náhle ztuhl, když Maulokk se mečem v obou rukou položil jeho špičku na skavenovo hrdlo s hruškou na vlastním žaludku. Pokud by ho Tikrik kopl do zad, pak byl nabodnut, jak by Maulokkovo tělo nalehlo na meč.

Poražený skaven bojoval s intinktem pokračovat v souboji a donutil se zůstat pasivní. Vydal hluboký vzdech s vyčerpaným nadzvukovým tónem vyjadřujícím porážku přirozeným způsobem jejich rasy.

"Takže", prohlásil Maulokk syčivě. "První pokus".

Pak se odmlčel a prohlížel si věštce pod sebou, jak mu pramínky červené krve vytékaly z tepajícího čenichu.

"Neupadnu do pasti tvého zabití, Tikriku. Zatím nemám dost důvodů pro skončení s tebou, ale pamatuj, že vím o plánech tvých pánů a příště…".

Se švihnutím své čepele otevřel malou ranku na věštcově krku. Rána nebyla hluboká, ale byla bolestivá a na místě, kde bude při pohybu hlavy neustále cítit.

"Zemřeš, a ne rychle", zašeptal tiše, a pak odešel z komnaty jistý si schopností běsnivců ochránit jej před spráskaným věštcem.

Tikrik se pokusil zvednout, ošetřit své prsty a rychle žádal pomoc ostatních věštců. Všichni tři hleděli temně za odešlým kouzličem.



Znovu v samotě své jeskyně Maulokk přemýšlel o problematickém tématu svých pomocníků, a kde leží jejich pravá věrnost. Jak by mohl využít jejich loajalitu, aby mu byla užitečná?

Maulokk zavolal Skrabika. Bílý kouzlič opatrně vstoupil, patrně čekal pokárání za čin, o němž nevěděl.

"Mám pro tebe úkol. Zamíříš severně do Pekelné jámy a vezmeš si s sebou čtyři mé běsnivce jako doprovod. Budu potřebovat třicet krysích ogrů a vhodné náhončí tak rychle, jak jen bude možné. Žetony budou ponechány tajně ve čtvrté komnatě v dílně. Zajisti, ať tě nikdo nevidí je vyzvedávat.

"Máte plán, pane?".

Maulokk vrhl na skavena varovný pohled, a ten si toho okamžitě všiml a opustil dotazování. Maulokk chtěl zajistit, že tento úkol bude proveden dobře, a tak také doufal udržet svého jediného jakžtakž důvěryhodného pomocníka mimo shromažďující se bouři spiknutí. Taková klika může snadno chytit Skrabika do pasti klamu, a to může dále vést k jeho konečné smrti nebo hůře, přilákat jeho věrnost.

"Učiň přípravy, a pokud budeš tázán, řekni, že jdeš na průzkumnou misi v chodbách. Nedám ti přesné, jen přibližné rozkazy".

Kouzlič se uklonil a odešel s výraznou pýchou. O chvíli později krysácký posel přinesl plány chodeb a bázlivě zmizel.

Maulokk se opatrně podíval na potrhané zahnědlé pergameny a začal plánovat kopání.

Dokončení práce zabralo několik hodin, neboť musel skrývat pravé chodby mezi nesmyslnými rozšířeními a práci na chodbách. Navíc musel vytvořit falešné cíle, které byly také zamaskovány bezúčelnou prací, ale ne tak, aby to konspirátoři nepoznali. Plán nutil Maulokka překonat tenkou linii mezi nezjistitelným a podezřele zjevným.

7.

Hlasité bouchnutí otevírajících se dveří o zeď násilně probudilo Jakoba a Hergara.

Oba instinktivně popadli zbraně a vyskočili ze svých postelí, ještě než se zcela probudili. Skrz zakalené oči viděli Dietera stát ve dveřích.

"Byl další nájezd", zafuněl, jeho dech byl zrychlený během, aby informoval své druhy.

"Kdy?", zahučel Jakob suchými ústy a žaludek se mu zvedal rychlým vstáváním.

"Před několika hodinami. Starý pán Zankisch vyrazil časně zrána na procházku a zaslechl zvuky nouze od Landwirtů.

Jakob si začal natahovat brnění, které uložil u krbu, a sebral množství svých zbraní, přičemž nadával pod vousy na své zkřehlé prsty, že nedokážou zapínat přesky tak rychle, jak by si přál.

"Doufám, že to není falešný poplach", varoval je Hergar podrážděně vysávaje zbytky vína z lahve, než si natáhl boty a hodil si kladivo na rameno. Spokojené říhnutí naznačilo jeho připravenost.

Trpaslík si všiml, že polovina jeho vlasů byla slehlá, jak si na nich ležel. Když viděl, že Jakob se stále připravuje do bojového, začal si Hergar vyčesávat ostny.

"Řekl si to Elldrigarovi?", zeptal se Jakob a zkroutil ruce za sebe, aby zapnul řemeny krunýře.

"Připravuje se".

Jakob předpokládal, že ostrý sluch lesního elfa zaznamenal Dieterův hlasitý příchod a upozornil jej na poplach.

Jakob si byl jist, že elfa něco zjevně trápilo. V posledních dnech ve vesnici byl zamyšlený, téměř smutný. Nějaké neznámé břemeno viditelně spočívalo na jeho bedrech.

Doufaje, že pohřební chování jeho druha neovlivní jeho bojový výkon, si Jakob hodil síť na rameno a vyběhl za klerikem.

Hergar se rozběhl krátkými kroky a byl téměř sražen na zem, když se mu Elldrigar mrštně vyhnul v úzké chodbě.

"Pojď, trpaslíku. Pohni svýma krátkýma nohama nebo všechno zmeškáš", prohodil posměšně.

"My trpaslíci nepotřebujeme spěch, čahoune, protože nikdy neutíkáme".

"Tomu věřím. Než dorazíte do boje je buď skončen nebo vaši nepřátelé zemřou stářím".

Hergar zatnul zuby a nevšímal si elfova škádlení. Místo toho se soustředil na zdolání schodů, po nichž Elddrigar jakoby lehce stančil dolů.

Zabíječ seběhl dolů jako divoká vichřice, než proběhl zadní předsíní a dorazil k ostatním stojícím již venku v ranním šeru.

Dva dny, které strávili získáváním znalostí o okolní oblasti, byly vyrovnány temnotou, jež bránila rozeznat okolí, což činilo krajinu značně méně známou.

"Tudy", ukázal Dieter sebevědomě, když si jako první vzpoměl, kde žijí Landwirtovi.

Klerik se obrátil a rozběhl, přeskočil příkop a sprintoval po zarostlé cestě, přičemž jeho divoké vlasy a roucho vlály za ním v třepetajících se rolích. Ostatní byli rychle za ním, jelikož směr odpovídal jejich vlastní paměti.

Vzduch byl chladný a lehká mlha se skromě proplétala podrostem lesklým rosou. Rostliny se stavěly do cesty různorodé tlupě, ale ta přes ně přesto přeběhla.

Během minut se na dohled objevila čistina s Landwirtovic farmou mezi obklopující clonou stromů.

Elldrigar byl první, který opustil stromoví, jelikož mu změť stromů vůbec nepřekážela. Vyskočil s připraveným lukem a svým zrakem přehlížel scénu.

Udýchaný Dieter se objevil druhý. Dva malé kousky ztuhlé síry držel v jedné ruce a meč ve druhé.

Zdržen svým těžkým brněním se objevil Jakob a spěchal do čela. Zaujal bojový postoj se svým dlouhým mečem vzadu a krycí dýkou před sebou připraven odrazit útok.

Horlivě přehlížel oblast, hledal nepřítele či známku pohybu mezi klidnou venkovskou usedlostí. Bylo tu jen temné ticho přerušované jen bzučením hmyzu a švitořením ptáků.

"Chtělo by to letecký pohled". děl Dieter, odložil síru a místo ní vytáhl malé sokolí pero.

Klerikovy oči pohasly, jak oddal pozornost úkolu. Roztáhl ruce a začal pronášet podivná slova zaříkadla nějakým nezemským jazykem. Dieterova ruka se sevřela v pěst a on se napjal, tvaruje energii jako hlínu, odhodil vlny všemocné gravitace a změnil je podle své vůle.

Když rozevřel své napnuté prsty, křídlo bylo pryč a vysypala se smítka zlatého prachu unášená nějakou neviditelnou silou kolem něj, než zmizela.

Ozvalo se lehké prasknutí vytlačeného vzduchu a tělo v rouchu se vzneslo do vzduchu s vlajícími vlasy a oděvem osobní vichřící umožňující mu letěl vysoko nad místo.

Bez ohledu na to, kolikrát byl Jakob svědkem takovéhoto čarování, vždy jej znepokojilo. Nezdálo se přirozené provádět takové kousky, ani když to bylo pro dobrou věc.

Takové tajuplné a tajemné věci byly mimo jeho pochopení, a odtud pramenila hluboce zakořeněná nedůvěra v neznámo.

Hergar se vyřítil z křoví s vrčením a pozvednutým kladivem s potůčky potu stékajícími po jeho potetovaném těle.

"Kde je kněz?", zasípal, vydech a prohnul se, aby popadl dech po horečném běhu.

Jakob ukázal nahoru, takže zabíječ bez zájmu pohlédl na vznášející se tělo, než vrátil pohled na zem.

"Viděl něco?", zeptal se Hergar, ohnul se, opřel o kladivo a snažil se popadnout dech.

Jakob odpověděl pokrčením ramen a promluvil po krátké odmlce. Jeho fascinované oči byly stále zaměřeny na tajemný pohled a nemohl se od něj odtrhnout.

"Nevím. Zatím nic neřekl".

Slétaje zpět na pevnou zem, větry utichly ve chvíli, kdy se Dieter jemně dotkl hlíny a jeho zježené vlasy opět povadly.

"Nezdá se, že by na farmě někdo byl, ale koruny brání říct jistě, jestli je to stejné i dál".

"Půjdu hledat stopy", řekl Elldrigar a zmizel zpět v lese.

"Buď opat…", začal Jakob, ale elf se již hnal hustým roštím jakoby to byla cesta. "Jdeme prohledat farmu. Dietere, vezmi si stodolu, Hergar zadek. Já půjdu zepředu".

Skupina se plížila ke svému příslušnému cíli, zbraně připravené pro okamžité použití, oči bdělé pro známkách nebezpečí.

Dieter vtrhl do stodoly zatímco Hergar vpadl do hrubého, jednoposchoďového domu bez pokusu o skrytí nebo opatrnost.

Jakob vzdychl při nadměrném hluku, rozkopl hlavní dveře a okamžitě se vrhl stranou a do krytu. Po chvíli pohodil hlavou, aby se rozhlédl po vnitřku. Uspokojen, že je to bezpečné, konečně opatrně vstoupil.

Zvuk praskajícího dřeva pod těžkými údery kladiva značil Hergarův agresivní vstup zadními dveřmi. Těžké kroky zabíječe umožnily Jakobovi udržovat si přehled, kde obhroublý válečník je.

Pracujíce z protějších stran dvojice rychle prohledala zbylé místnosti a nenalezla nic živého. Jen prohledané místnosti a znaky pohromy a odporu zůstaly. Jejich cesty se střetly uptrostřed.

"Něco?", zeptal se Hergar, hodil si kladivo na rameno mrzutě odkopl z cesty převrženou židli.

"Ne. Jenom stopy po hledání, krádeži a únosu".

"Nástroje a jídlo?".

"Jo, podivný", Jakob vážně potvrdil.

"Doufejme, že jeho vytáhlost najde nějaký stopy nebo jsme tam, kde jsme začali", zavrčel trpaslík, místní víno se ukázalo méně vhodnou náhradou jeho útrpné žízně po hektickém boji.

Odplivl si na zem a vytáhl několik šuplíků. Na zem se vysypala směs osobních cetek a on po nich začal hrubě dupat svýma botama.

"Pokud nějaký jsou, určitě je najde, ale poďme nejdřív odsud. Tady už nic nenaděláme", prohlásil Jakob.

Hergar si všiml několika mincí mezi cetkami a sehnul se, aby si je vzal. Ke svému překvapení nalezl mezi měďáky a stříbrňáky několik zlaťáků.

"Peníze?", podivil se zamračeně a hodil je Jakobovi.

Chytiv rotující minci ve vzduchu se na ní podíval, obracel ji znovu a znovu, jakoby na jejím vyleštěném povrchu viděl obraz útočníků.

"Jak jsem říkal. Sebrali z tohodle místa nástroje a materiál, jídlo a všechno ostatní. Ale cokoliv skutečně hodnotného tu nechali. To je sakra divný", poznamenal Jakob a strčil minci do kapsy.

"Kolik jich tu bylo?", zeptal se Hergar a uložil ostatní mince do váčku, zatímco kráčel ke dveřím.

"Landwirtů nebo útočníků?".

"Farmářů", děl Hergar.

"Šest, myslim. Muž, žena, tři děti a děda".

"A kdo by si bral všechny?".

"To nebyli bestiáci. To je jistý. Ani jeden mrtvý? To není pravděpodobný", prohlásil zabíječ a kroutil hlavou ve znepokojivých myšlenkách.

"Jo, a proč by se bestiáci trápili s mladejma a strarejma? Na jídlo? Práci? Nemyslím. Zejména se všema těma nepotřebnejma krámama, co ukradli".

Vešli do zahrady táhnoucí se před domem a zamířili ke stodole. Dieter stál lhostejně u vstupu a kochal se venkovskou krásou přírody.

"Něco?", zavolal Hergar.

Klerik odehnal včelu poletující nebezpečně blízko síťoví jeho vlasů a potřásl hlavou.

"Nic. Včetně zrní a sena. Kdokoliv to tu udělal vybral stodolu téměř do posledního snopu pšenice. Co v domě?".

"Stejná písnička. Žádný těla, předměty, jídlo, nic", odvětil Jakob.

"Sakra. Kdy si do někoho praštim?", odplivl se Hergar a plácl se dlaní do konejšivé hlavice svého kladiva. Vrtěl se pocitem marnosti, že mu byla odepřena další možnost nechat se zabít.

Jakob obrátil oči k obloze a jemně vydechl, což mu umožnilo sebrat více trpělivosti.

"Tak co budem dělat dál?", mrzutě se zeptal Hergar. Lehl si do trávy a nechal teplé paprsky slunce dopadnout na holou kůži.

Jakob se skrčil a opřel se o svůj meč špičkou trochu zabodnutý v měkkém trávníku.

"Počkáme na Elldrigara", odvětil.

"Skvělý", zasténal trpaslík. "Teď závisíme na každé zprávě tý změkčilý píšťaly".

"Umíš stopovat?", děl Dieter podrážděně.

"Kdo chce stopovat? Nech najít nepřítele někoho, kdo neumí bojovat, a boj důležitějším", prohlásil radostně a pohladil své kladivo ležící vedle něj v trávě jako oblíbeného mazlíčka.

"Myslíš taky na něco jinýho?".

"Ne".

"Takže ty jsi opravdu tak povrchní tvor".

"Jo".

"Pche", odplivl si Dieter s přezíravým mávnutím rukou směrem k trpaslíkovi.

"Pche", napodobil ho Hergar s otevřeným pohrdáním a zkroutil tvář do křivého šklebu. "Jaký druh bláznů vůbec uctívá zimu?".

Nedostatek odpůrců zanechal zabíječe v hašteřivé náladě a to byl postoj, který se mohl rychle změnit v popudlivé nepřátelství.

Dieter nebyl ochotný ke sporu, ale trpaslické poznámky ohledně jeho drahocenné víry ho úspěšně podráždily.

"Rouháš se mému bohu, trpaslíku. Nejsou jako ti Sigmarští podvodníci. Nemám omezení nutící mně neustále pomáhat vaší ubohé rase. Ještě jedno kacířské slovo z těch tlustých rtů a já tě opeču jako nabarveného červa, kterým jsi".

"Och. Takže chceš, aby tě ten nabarvený červ praštil kladivem do tváře, co, kněže?", zavrčel Hergar, a vyskočil ze svého lehu.

"Odlož si svoje dětské chrastítko. To může zlepšit tvůj směšný vzhled".

Jakob si všiml, že Dieter vytáhl valouny síry a jeho oči blikaly pulzováním uvolňované energie. Klerikova kůže byla narudlá a jeho rty vyslovovaly slova k vytvoření zápalné zkázy. Hergar ho dotlačil příliš daleko, kněz už neblafoval.

Jednaje k ochraně sebe stejně jako zabíječe od nerozlišujícího výbuchu ohně Jakob skočil trpaslíkovi do cesty a chytil ho kolem těla. Silný úder, který by snadno povalil většinu lidí Hergara pouze zastavil.

"Z cesty, Jakobe. Nebo tě sejmu taky", varoval ho trpaslík jízlivě s kladivem stále ve vzduch připraveném dopadnout a přinést zkázu.

"Ne bez krvavého boje. Teď si sedni", řekl Jakob se zavrčením doufaje v uklidnění rozzuřeného trpaslíka.

Stále strkal do zabíječe a tlačil ho zpátky, přičemž litoval, že nezasáhl dříve. Byl zaneprázdněn nostalgickým přemýšlením o starých bitvách jako často v nudných chvílích.

"Já se nenechám urážet, ty zbabělý grumbaki".

"Tak tím nezačínej hádky", zařval Jakob.

Hergar se prudce prohnul a jeho svaly Jakoba snadno odhodily.

"Urazil jsi jeho boha, starý příteli", děl, skočil zpět a připravil si zbraně. Jakob zamýšlel zamotat trpaslíka do své sítě a nějak ho uklidnit. Bylo by to marné úsilí a dovolávání se jejich přátelství slibovalo větší úspěch. Vlhký pot strachu začal smáčet Jakobova záda. Měl klerika připraveného oba je vypařit za sebou a psychotického zabíječe hned před sebou.

"Jen jsem žertoval", zahřměl Hergar hlasitě na svou obranu a přešlapoval vzrušeně z nohy na nohu. Chtěl bojovat, ne mluvit, ale Jakob ho obtěžoval argumenty. Hergar nenáviděl hádky, dával přednost několika vhodným urážkám a následném rozbitím něcí hlavy.

"A co kdyby Dieter žertoval o Grimnirovi?".

Možnost hanobení velkého válečného boha trpaslíků ho donutila jednat impulsivně, jeho oči užasly zděšeným vztekem při pouhé zmínce o takové ohavnosti.

"To bych rozpáral jeho zatr…".

"To je ono", přerušil ho ostře Jakob.

"Hmmmmpf, to je něco zcela jiného", přidal trpaslík zarputile, kladivo začalo klesat.

"Ne, to sakra není, a ty to, Hergare, víš".

Trpaslík se přiblížil a jeho zabíječský vztek běsnil, zejména pro svou porážku ve verbálním sporu. Hergar nedokázal čelit porážce v ničem.

"Měl bys čelit smrti proti velkému nepříteli, ne spojenci. A co když zvítězíš v boji s Dieterem? Je duchovní, kterého si dohnal do sporu, dobrým přídavkem ve tvém seznamu pobitých nepřátel? Jak působivé", děl Jakob.

Znal jen málo ze zabíječských zákonů a musel blafovat, jak nejlépe uměl.

Trpaslík se zarazil a jeho hněv stále divoce plál. S hrdelním vyštěknutím mávl rukou, aby si vybil pocit zmaru na nejbližším neživém předmětu. Pevná válečná zbraň udělala obrovskou díru do zdi stodoly, až se třísky rozlétly na všechny strany.

Těžce vydechl a nechal hlavici dopadnout na zem. Obrátil se na patě a dusal pryč, přičemž jeho boty zanechávaly hluboké stopy v hlíně s každým rozzlobeným krokem.

Dieter opatrně vyměnil své ingredience, když se přesvědčil, že ústup není mazané zdání k odvedení pozornosti. Tiše se posadil a začal bezmyšlenkovitě vytrhávat stébla trávy a házet je stranou.

Uplynuly dlouhé minuty, než se Hergar dostatečně uklidnil, aby se vrátil.

Trpaslík se natáhl o kus dál s promočenou rukojetí kladiva ve svých rukou.

Nepříjemné ticho trvalo, dokud se neobjevil Elldrigar. Jeho příchod byl pro celou skupinu neslyšitelný a při jeho slovech všichni vyskočili s vylekaným trhnutím a tasením zbraní.

"Našel jsem stopy".

"Sakra, Elldrigare", zaskučel Jakob uklidňuje své náhle zuřící srdce a sklápěje meč.

"Bylo jich šestnáct. Přišli z jihu, vzali lidi a zkusili skrýt stopy míříce k severu. Můžu jen odhadovat, že jsou tak hodinu dvě před náma".

"Stále mají lup?", zeptal se Jakob.

"Jo, nepochybně je značně zpomaluje".

"Dobrá, čím dřív vyrazíme, tím dřív je dostihneme", řekl Jakob a zasténal, jak byly jeho nohy nuceny zvednout jeho obrněné tělo.

"Ne pokud nedáme Hergarovy chůdy, šli přímo přes les", usmál se.

Trpaslík se otočil a přísně si elfa prohlížel.

"Pokud ho nechceš nést, Elldrigare, tak nech narážek".

Elfí střelec mumlal něco o nedostatku humoru u skupiny a vydal se nejkratší cestou ke stromům, než se podíval na malátně se zvedající družinu.

"Tak jdete? Šli tudy", oznámil snaže se povzbudit nějakou míru spěchu, protože byl nyní blíže než kdy dříve.

8.

Skrak posedával na měkké kůži a slámě ve své prostorné jeskyni. Právě využíval svojí samotu k pokusu vstřebat komplikovanosti morového čarodějnictví, které Maulokk použil proti mutantům.

Kerik'k byl pryč na nějaké zločinné pochůzce a Skrabik se připravoval odjet s nějakým Maulokkovým úkolem. To zanechalo Skraka bez práce krom probrání svých soukromých studií.

V hustém stínu u vchodu zahlédl pohyb. Obrátil další suchou a špinavou stránku grimoáru, aby dodal zdání nepřipravenosti, a náhle se vrhl pro svůj meč.

Vybavil si v mysli kouzlo blesku a vytasil začarovanou čepel ze své pochvy z ogří kůže. Černá délka plála žhavým pulzováním, čepel se náhle zahalila příkrovem prudkého žlutého plamene.

Ostrý magický oheň osvětlil komnatu a zahnal těžký příkrov černoty, přičemž odhalil šedě zahalenou postavu. Měla zdobenou hůl a těžce pohmožděný a nateklý čenich.

Skrak opatrně uložil čepel, ale ponechal kouzlo v popředí své mysli, jen pro případ, že by tu šedý věštec byl pro něco jiného než diskusi.

Uklidňující pocit úponků moci Rohaté krysy pronikl do jeho mozku a dodal mu podstatně více sebedůvěry v jednání s tímto černým knězem.

"Mistr kouzlič Skrak", děl věštec.

"Šedý věštec Tikrik", odvětil prázdným hlasem, zavřel tlustou knihu a obrátil se k nehybnému hostu.

"A co vás sem přivádí", dotázal se podezřívavě.

"Týká se to Maulokka".

Skrak očekával pokus uloupit jeho věrnost. Pokud to byl opravdu takový pokus, nechtěl na něm mít podíl. Zločinný šedý věštec by ho mohl nařknout ze zrady, i něco horšího.

"Jsem věrný svému klanu a těm jmenovaným nade mnou, věštče. Řekni svým pánům, že mě nelze koupit", ohlásil naočkovaným, záměrně vyrovnaným hlasem.

"Jsem si jist, že je to pravda, ale ušetřete mně banálních nesmyslů o věrnosti", odvětil Tikrik blahosklonně.

"Pochybujete o mně?", zeptal se a rozvažoval, zda šedý věštec zkouší jeho věrnost při nějakém nudném průzkumu.

"Samosebou nikoli. Ale možná tato formální a nezasloužená věrnost může být ovlivněna vědmostí, že inženýr kouzlič, lord Maulokk byl… vyšlechtěn, svým otcem. Proč by měl jinak ten mimořádný trénink, ochranu, péči?".

"Kouzlič touží poskytnout to nejlepší svému nejstaršímu a jedinému potomku", prohlásil Skrak se škádlivým úsměvem.

"Jak zábavné. Takový cit u lorda rozpadu? Nemyslím. Ne. Maulokk je metodicky a pečlivě připravován".

Málomluvnost šedého věštce byla nesnesitelná. Skrak pokračoval v hájení své stálosti a zeptal se jen s částečným zájmem.

"Proč? Aby se stal jeho agentem? Nahradil Ikita Spára jako hlavního kouzliče? Aby…".

"Se stal lordem rozpadu?", dořekl šedý věštec vážně, čímž zničil Skrakovu masku lhostejnosti jako křehkou kost. Slova učinila kouzličovu plnou pozornost zcela zjevnou.

S tichým zasyčením vzteku Skrak proklel ztrátu sebekontroly a rychle znovunasadil zdání lhostejnosti. Náprava však přišla příliš pozdě, aby skryla škodu.

"To není možné. Nikdo neporazil člena Shromáždění od Rouhačské války. To nejde".

"Na tom nezáleží. Na čem záleží je, že lord-kouzlič Morskittar má s Maulokkem velké plány. Chce pro svého syna křeslo ve Shromáždění, aby svůj klan udělal silnějším, mocnějším než jsou šedí věštci. My oba víme, že narušení současné rovnováhy nebude tolerováno, Skraku. Válka ve skavenstvu vznikla pro daleko méně a krom toho, klan Skryre proti šedým věštcům v otevřeném boji? To může zničit celou naší rasu jednou provždy".

"Co vás motivuje říkat takové věci? A proč mně?", děl Skrak, ale již znal odpovědi. Jen je chtěl potvrdit ze rtů šedého věštce.

Bylo jasné, jak to Tikrik věděl, neboť zlověstné duchovensto mělo informátory všude. Bylo také jasné, proč to věštec řekl, protože jistě nemá žádnou přízeň pro toho, kdo jej nedávno veřejně porazil a ponížil. Věštec brnkal na jakoukoliv strunu mohl, užívaje věrnosti, závisti, i patriotismu, aby se pokusil získat Skraka ku své pomoci.

"Chci Maulokka mrtvého", prozradil ponuře skaven.

"Očekáváte ode mě…? Maulokk vám musel svými ranami utlumit mozek. Proč bych měl…".

"Promyslete tuto doměnku, mistře kouzliči", přerušil jej nevhodně, než pokračoval rozvážnějším tónem. "Pokud bude Maulokk zabit, co se stane s tím, kdo pomstí smrt Morskittarova oblíbeného potomka a zabije vraha?".

"Bude…", Skrak začal a ztichl, když získal náhled do rozvážného komplotu šedého věštce.

"Velmi odměněm", dokončil zaň Tikrik rozhodnutý nenechat žádnou část plánu nevysvětlenu. "Navíc, mstitel může použít Maulokkův plán a dále jím ozdobit svůj vzestup využitím vítězné strategie jako své vlastní", dodal lákavě.

"Jen pokud šedí věštci odmítnou zaplést se do situace", naznačil Skrak.

"Jsem si jist, že nebudou překážet. Někteří mohou být dokonce rádi, že je Maulokk mrtev, a budou považovat takovou věc za velkou službu. Takovou, která může být někdy odměněna".

"Myslím, že se tento rozhovor nikdy neodehrál", děl Skrak.

"Jak mohlo dojít k rozhovoru, když jsem tu nikdy nebyl", odvětil Tikrik.

Skrakova tvář se zkřivila pobaveným úsměvem a přikývl souhlasem. Šedý věštec se symbolicky uklonil a zmizel s klidným ůsměvem někoho, jehož plány se naplňují.

9.

Dřevěná skříňka byla zbarvena tmavě čercvenou, jejíž stíny hraničily z černou. Rohy byly složitě zdobeny absurdním množstvím runami popsané mosazi a malý, hladký důlek byl ponořen do vrcholu víka.

Maulokk se vyhnul zámku. Měl v sobě skrytou past s jedovatou jehlou a místo toho zkoumal hřbet svými prsty, než ucítil tři drobné cvočky, které ji otevíraly. Současným zmáčknutím se ozvalo tiché cvaknutí a víko se zvedlo.

Sametem vykládaný vnitřek byl pevný krom polokoule vroubkované ve víku a dnu, které přesně uzavíraly jako pěst velkou křišťálovou kouli. Zevnitř vráskoule vycházela černá aura, tepavé světlo s jistou melodií.

Po zavření skříňky Maulokk jemně položil kouli na víko do příhodného důlku a zamračil se na artefakt.

Maulokk se soustředil, vymazal všechny ostatní věci ze své mysli, zatímco působil svou magickou vůlí na předmět.

Tato vráskoule náhle zčernala, upadla do temnoty s ničím jiným nesrovnatelné. Mlhavé pruhy zeleně se zvětšily a mohly být rozeznány od děsivé noci. Tajemná vichřice chycená uvnitř křišťálu vířila mlhu pod skleněným povrchem.

Maulokk se poněkud uvolnil, naklonil se a plivl na kouli. Zasyčelo to, jakoby byla horká, a slina se okamžitě vypařila. Bez prodlení se kousl do prstu, a jak krev stékala se zranění, vytáhl z váčku kousek vrásnivce.

S neobyčejmou péčí Maulokk posypal kouli špetkou čistého prachu a nechal svou krev kapat a mísit se s nadpřirozeným prachem. Kde se střetly, tam se objevily jiskry rudé záře a prach i kapky zmizely.

"Kdo hledá a co hledá?", zeptal se jemný hlas bez emocí.

Maulokk si byl nyní jist, že spojení je dobré. Ale bylo bezchybné?

"Kouzlič inženýr lord Maulokk z klanu Skryre hledá služby klanu Ešin".

"Jaké služby požadujete?".

Spojení bylo správné. Koule měly někdy sklon k selhání, jejich vzácnost je činila nepředvídatelné, pokud nebyly dobře řízeny vůlí. Přidání vrásnivce velmi zvyšovalo šance na úspěch při práci s vráskoulí, ale i tak byla stále šance na chybu. Byly to drahé předměty, ale takové, které si každý, kdo si je mohl dovolit, pořídil.

Jejich komunikační výsady měly obrovský přínos, umožňovaly spojení mezi vzdálenými místy, kde žili skaveni. Zabralo by jim týdny poslat zprávu do Arábie po poslech a nyní mluvil s klanem Ešin jako by byl ve stejné jeskyni.

Cena za jeho cíl byla obrovská, ale taková byla potřeba zde uspět. Nic nemohlo být ponecháno rozmaru štěstěny.

10.

Elldrigar rychle varoval ostatní, když se stopa začala stávat čerstvějsí. Skupina si začala dávat větší pozor na kroky, zmenšila rozmluvu na minimum a snížila rychlost za přidání tajnosti.

Náhle lesní elf ztuhl, zvedl ruku a přikrčil se. Ostatní se motali kus za ním, zastavili se a shrbili do skrytu listí. S připravenými zbraněmi a těly napjatými uklidňovali smysly v očekávání boje.

Elldrigar jakoby splynul s vegetací. Když jeho vytáhlé, pružné tělo zmizelo, všichni věděli, že objevil něco důležitého.

Jakobova střeva byla zamotána jako vždy, když se blížilo nebezpečí. Hergar zatínal a povoloval své sevření kladiva dychtiv zemřít a naplnit svou zabíječskou přísahu. Dieter si v mysli opakoval slova moci a věnoval tichou modlitbu Ulrikovi, aby ho žádal o ochranu, odvahu a sílu proti nepřátelům.

Táhly se minuty zlých obav. Každý z nich si nemohl pomoci od myšlenek, zda to není poslední chvíle jejich života a zda již osud není znaven jejich ochranou.

Elldrigar se objevil ve vysoké trávě vedle Jakoba a jeho příchod byl tak mírný jako vánek. Naznačil Dieterovi a Hergarovi, aby přišli blíž. Elldrigar sebou viditelně trhl, při těžkých krocích zabíječe obrů.

"Před námi je tábor", zašeptal Elldrigar, když všichni dorazili. "Je jich tam jen pár, zbytek šel dál".

"Kolik?", zeptal se Jakob.

"Šest. Balí zbylý lup a zahlazují stopy a další… důkazy".

"Jaké důkazy?", zajímalo Jakoba.

"Těla", dostal mrzutou odpověď.

"Lidská?", dotázal se Dieter.

"Některá. Také zvířata a jejich vlastní druh!.

"Co jsou zač?", zeptal se Jakob.

Elldrigar se odmlčel a zamračil, jeho hlas nebyl ochoten se zašpinit vyřčením jejich identity.

"Jistý druh krysích bestiáků. Menší než člověk, ocas, kožešina, hlodavčí hlava".

Jakob si všiml, že Hergar projevil nečekaný, byť skrytý zájem o elfovo hlášení. Dva nelidé si vyměnili vědoucí, zlověstný pohled.

"Brnění? Zbraně? Magici?", dotázal se Jakob pokoušeje se pochopit kradmé chování svých druhů, které bylo dosti podezřelé, aby vyvolalo znekopojení.

"Ukradené nebo upravené brnění. Meče, sekery. Několik jich má luky. Nikdo nevypadá jako šaman nebo čaroděj".

Jakob se zamyslel, tvořil taktiku ze zkušenosti, ale stále bez přesné představy, čemu čelí. To byla nevýhoda, kterou by jistě Elldrigar dokázal napravit.

"Elldrigar a Dieter je zasáhnout střelami. Hergar…".

Bylo jasné, že trpaslík se neproplíží kolem tábora. Nepřátelé byli schopní v zálesáctví a všimli by si jeho nedbalého dupání dlouho předtím, než by dosáhl vhodného postavení pro útok.

"Zůstaneš v čele. Tito tvorové se partně seběhnou a ty je zachytíš a zastavíš".

"A kde budeš ty?", dotázal se trpaslík příkře.

"Na druhé straně tábora. Pokud by se některý pokusil utéct a varovat ostatní, zastavím je nebo zaženu k tobě. Nějaké problémy?".

Plán se zdál všem vhodný, obzvláště Hergarovi, který měl dobrou šanci čelit celé smečce sám.

"Počítejte do tisíce, abych se dostal na místo, pak zaútočte", prolásil Jakob a vplížil se do trávy.

Nemusel se znepokojovat, že by byl zasažen nechtěnou střelou, protože Elldrigarovy šípy zřídka minuly a Dieterova kouzla se nikdy nevychýlila ze zamýšlené dráhy. Jeho jedinou starostí bylo, zda se všichni nepřátelé nevydají k němu v pokusu o útěk, až boj začne. Pokud by byli tak zbabělí, doufal, že se spíš rozutěčou než zaútočí, když vstane s dostatečným křikem a zastrašujícím vytím.

Ostatní trpělivě čekali, zatímco on se pohyboval pomalu vpřed. Jakom se zorientoval o poloze tábora díky náhlému pištění zleva. Zvuk jej znepokojil, neboť to znamenalo, že mají jazyk, což znamenalo, že jsou inteligentní a tudíž představují opravdové nebezpečí.

Proplétal se podrostem, opatrně, aby neroztřásl nějakou vysokou rostlinou, jež by označila jeho postavení, a postupně dokončil zhruba polokruhovou cestu. Pak se začal plížit ke zdroji podivného a nezemského rozhovoru ještě opatrnější rychlostí. Jakobovy dlaně byly vlhké potem.

Při osmi stech se zbytek skupiny pohnul k táboru. Elldrigar je zastavil, když si byl jist, že jsou dost blízko a nemohou blíž, aniž by vyrušili nepřátele.

Vytáhl čtyři šípy a pomalu připravil luk. Přejel jazykem po letkách kvůli narovnání, pak tři zastrčil do hlíny a zasadil čtvrtou.

Dieter otevřel váček a vydal dvě sírové koule, zatímco druhou rukou pomalu vytasil meč.

Hergar se přikrčil a pevně kolébal kladivo v pravé ruce, přičemž si druhou rukou nepřítomě pohrával s kroužkem v nose.

"Tisíc?", pronesl Dieter tichým tenorem a hledal potvrzení vlastního duševního počtu.

Elldrigar přikývl na souhlas a posilujícím nádechem vyrazili. Zeď divoké trávy se rozhrnula a otevřela obraz k plnému přehlédnutí.

V krátké vzdálenosti od jejich postavení ležela přírodní mýtina v husté síti propletených stromů. Klenba nahoře se dělila a zela dost široko, aby sluneční paprsky pronikly jako zlatý kužel na znázornění děsu.

Místní rostliny byly pošlapané a zašpiněné od starých a opuštěných ohňů roztroušených po zeleni. Tři další doutnaly a pomalu odumíraly z nedostatku pozornosti, každý s věncem kamenů kolem sebe.

Šest postav se pohybovalo v oblasti a jejich hnědé naježené kožešiny se vlnily ve světle. Oděné byly v temném a zašlém brnění zdobeném cvoky a nečistými runami. Jejich hlavy nesly tvarované helmy a kápě, které skrývaly jejich korálkovité oči ve stínu a chránily je před prudkostí slunce. Vyčuhující zvířecí čenichy měly dlouhou bradku a dlátovité řezáky. Nezdravé žluté zuby byly dlouhé a zbarvené doruda čerstvou krví.

Každý měl několik zbraní a všichni měli zubaté meče nebo sekery jako hlavní výzbroj. Některí měli přes rameno luky a všichni měli alespoň jednu dýku a štít s podivným, trojúhelníkovým znakem.

Holé ocasy popudlivě šlehaly, zatímco shromažďovali předměty válející se po čistině. Dávali je do hrubých batohů a jiné házeli na ještě nezapálené hromady odpadků uprostřed tábora.

Pokřivené mrtvoly ležely společně ve volném objetí a jejich nahá těla byla místy prokousána na kost. Jejich těla byla otevřena a poskytovala hrubý pohled na prázdný trup. Mouchy si hrály na mohylách z masa a poskytovaly společnost hemžícím se červům žeroucím zbytky.

Elldrigarova čelist se sevřela potlačovanou žlučí, když vypouštěl první šíp, jehož ostrá střela prolétla vzduchem s tichým zahvízdáním a ponořila se do skaveního boku.

Střela se zazvoněním pronikla kovovým plátem a ponořila se do měkkých střev. Tvor vydal ostrý výkřik, který přinutil ostatní klanové krysáky k otočení a vytažení zbraní. Zraněný tvor byl na chvíli vyveden z míry nárazem. Pak zavrčel, prohnul záda a vyrazil kupředu.

Hlasitě skanduje Dieter vyvolal svou ničivou magii. Síra v jeho ruce vybuchla do kužele burácejících plamenů, které rychle vytvořily vířící kouli běsnícího ohně.

Vrhl svou ruku kupředu a vypustil tajemnou sílu s výkřikem a proudem slov.

Koule utkaného zaklínadla se rozdělila ve dvě a rozlétla se po líných obloucích s hořící stopou za každou částí. Jedna dopadla mezi dvojici skavenů a druhá k nohám třetího, který se úspěšně vrhl stranou, čímž unikl nejhoršímu z nastávající spoušti.

Puls bílé záře se rozlétl do všech stran a země vybuchla ohněm obklopujícím všechny do dvou stop. Peklo sežehlo chlupy i maso, rozžhavilo kov a zapálilo oděv.

Krysáci byli sraženi a vyhozeni do vzduchu prudkou vlnou výbuchu. S hlasitým žuchnutím jeden z nich dopadl na zem a skoulel se do nehybnosti jako spálená, zčernalá skořápka. Soused nebyl tak divoce zasažen a dopadl na bok, kde si začal krýt hlavu pažemi před hromadou planoucích sutin.

Skavenova kožešina doutnala a na několika místech planuly malé plamínky, kterých si nevšiml ještě když vyskočil na nohy a chystal se zaútočit. Během rychlého postupu se začal krysák horečně mlátit, aby uhasil oheň, než se rozšíří.

Zatímco Elldrigar vytáhl další šíp ze země a zasadil jej do luku, Dieter zalovil ve svém vaku. Klerik chtěl kouzlo na chycení přeživšího a odhalení odpovědí na mnohé otázky. Takové údaje zajisté nezíská od těch považovaných za jeho druhy.

Hrubý povrch suché kosti se otřel o jeho konečky prstů a on jej sevřel a vytáhl. Již hloubil ze své paměti slova a nuance k provedení kouzla a začal soustředit své síly.

Klanoví krysáci zamířili ke dvěma nepřipraveným cílům. Nejbližší pár odhalil ostré zuby a vyskočil vysoko do vzduchu odrazem mocných zadných nohou.

"Zdravíčko, šupáci", zařval Hergar a vyskočil.

Jeho kladivo již bylo vysoko nad jeho hlavou s rukojetí sevřenou v obou rukou.

Nechopen změnit dráhu jeden z letících skavenů narazil nešikovně do zdi pomalovaných svalů, které byly zabíječem. Prudce cvakající dlouhé řezáky se zasekly do trpaslíkova ramene, kde tvor vykousl hlubokou ránu.

Hergar se divoce zhoupl, aby odrazil obludného hlodavce stranou a mohl použít své kladivo. Po nárazu byl skaven vyveden z rovnováhy a nepodařilo se mu najít oporu. Upadl do přikrčení, kde se napjal a ostražitě začichal.

"Tady máš snídani", zavrčel zabíječ a okamžitě statné Hergarovy paže máchly pevným kladivem dolů.

Tvor zacvakal dlouhými zuby a skryl se pod štítem, kde mylně očekával ochranu. Mohutná zbraň narazila do povrchu, roztříštila dřevo, prolétla kovovou obručí a narazila na helmu pod ní.

Skavenova lebka hlasitě praskla a těžká zbraň stále pokračovala v pohybu.

Ponořujíc se do otevřené dutiny kladivo rozstříklo lebeční maz a kusy mozku mezi dvěma tepennými fontánami. Přinucená nárazem vystříkla krev ze skavenovy tlami a čenichu, což potřísnilo trpaslíky horkou, rudou tekutinou.

"Chcípněte", zařval trpaslík a vrhl se na dalšího skavena s očima planoucíma zuřivostí.

Svou zbraň táhl za sebou a ta opustila hlavu mrtvého hlodavce s odporným plácnutím. Těžká hlavice byla pokryta lesklými kusy temné hmoty, jak jí máchal ve vzduchu.

Zamýšlený cíl skákal k Elldrigarovi. Ten se úkrokem vyhnul útoku a záměrně nastavil útočníkovi nohu. Skaven sevřel čelisti ve vzduchu a jeho holeň se zachytila za elfovu nohu. Tvor se otočil a dopadl na zem široce roztažen zabíječovu útoku.

"Už jsem tu", vykřikl radostně trpaslický válečník a kladivo zuřivě dopadlo nechávajíc za sebou hojné kapky husté, lepkavé krve.

Havěť sebou trhla stranou ve smrtelné panice. Měkká hlína vylétla pod úderem s tlumeným žuchnutím.

"Sakra", odplivl se Hergar, když mu nepřítel unikl. "Dobře, kryso, zkus uhnout tomuhle".

Skaven se zvedl na nohy jen aby zjistil, že se blíží další šílený úder ve výšce ramen. Zabíječ ovládal nemotornou zbraň hrozivou lehkostí a znepokojivou rychlostí.

Tvor se zoufale pokusil odvrátit útok, ale se štítem na druhé paži byl jedinou obranou jeho meč.

Máchající čepel se úspěšně střetla s Hergarovým úderem, ale havěť zjistila, že zuřivý útok nebylo snadné zastavit.

Prakticky nezpomaleno kladivo odrazilo obrannou čepel zpět, než se těžce střetlo s krysákovým ramenem a přerazilo kosti.

Vysoký jekot skavena se rozlétl po okolí, zubatá zbraň vypadla z jeho sevření a odkutálela se opodál.

Dýchaje slabě, aby nabral dech, natáhl se po blízkém meči mdlým pohybem, bojuje do konce.

"To není pro tebe", zasyčel Hergar.

Skočil kupředu, jeho kladivo opsalo velký oblouk nad jeho hlavou, svaly se zavlnily námahou, jak jej nelítostně ponořil do lebky druhým ůderem. Kožešinová lebka jakoby nakrátko implodovala, než se rozlétla kolem a rozstříkla krev a maso v velhkém vodotrysku. Tělo sebou škublo v poslední křeči, jak se kladivo znovu zarylo hluboko do země.

Skaven, který měl stále jeden z Elldrigarových šípů v boku, hledal odplatu, příchod tvora byl zpožděn bolestivým kulháním.

Skočil do vzduchu ve stopách ostatních a odhalil zuby ve svých čelistech. Držel za sebou umazanou sekeru a připravil se následovat počáteční kousnutí stínacím úderem.

Elldrigar ucítil horký zatuchlý dech pouhý okamžik před tím, než pustil tětivu. Ozvalo se hluboké brknutí a zvučné křupnutí. Skavení tělo sebou trhlo rychlostí střely, převrátilo se díky protipohybu a dopadlo k nohám svého vraha.

Letky stále vyčnívaly z tlamy stejně jako zčervenalá špice trčící zezadu skavenova krku.

"Hergare, za tebou", zvolal Elf a šáhl rychle pro nový šíp, když viděl sežehlého krysáka útočit na Hergarův hřbet.

Hergarovy reakce byly příliš zaujaty, než aby mohly těžit z varování, sek otevřel dlouhou ránu v potetované kůži. Ztracen ve vražedné zuřivosti ďábelských rozměrů si toho zabíječ ani nevšiml.

Se slepým zadním úderem využil všechnu svou rozzuřenou sílu ve smrtícím úderu, jeho tělo se otočilo následujíc kladivo a jeho boty vyryly brázdy do trávy.

Skavenova čelist přijala ránu. Úder rozdrtil sanici a otočil hlavu stranou takovou silou, že téměř utrhl krk. Krysák omámeně zavrávoral zalitý krví.

Hergar sklopil kladivo a přehodil si ruce na rukojeti, načež máchl hlavicí dopředu jako beranidlem. Udeřil do krunýře, prohnul ho dovnitř a přerazil několik žeber. Kladivo srazilo skavena na zem, a ten se zmrzačeně natáhl.

S prastarým zabíječským vítězným výkřikem Hergar udeřil skavena do zad. Prolomil brnění jako skořápku, přerazil páteř pod ním a rozdrtil srdce a plíce. Skavenova tlama se otevřela, jak vyzvracela množství krve na trávu. Tvor prožíval poslední agónii a trhal sebou v řadě křečovitých záškubů, když jej kladio téměř rozťalo ve dví.

Elddrigar udělal krok kupředu, sáhl po posledním šípu, zamířil na poslední cíl a vypálil. Záchvěv vzteku ovlivnil jeho jinak skvělou střelbu a úžasný luk vyslal šíp kousek vedle do skavenova boku.

Poslední přeživší skaven měl již několik popálenin od Dieterových ohnivých koulí a toto druhé zranení zlomilo jeho odhodlání. Tleskl rukama a s mumlavým pištěním se obrátil na útěk.

Dieter okamžitě vyvolal své vnitřní síly, které by přerazily skavenovy nohy. Nechtěl použít mystický útok na tvorovu mysl k vyvolání nehybnosti, protože nevěděl, jaké noční můry číhají v lebce havěti nebo zda není odolný k takové magii. Ale věděl, že má kostru, a tudíž měl cíl pro svou ničivou pozornost.

Ztracen ve vytržení a pevné koncentraci na své čáry, nevšiml si klerik trpaslíckého zabíječe mířícího za prchajícím tvorem. S pěnou odkapávající od Hergarových chvějících se rtů jeho tělo kvapilo postříkáno vzorem krve smíšené s potem.

Hergar si také nevšímal okolí. Byl zcela pohlcen prudkým zabíječským vztekem.

Se zavrčením se ohnal, aby podrazil skavena, než mu rychlý tvor unikne. Ozvalo se křupnutí, když kladivo přerazilo skavenův kotník a tvor spadl.

Tvor vyryl čenichem brázdu v zemi a se smykem se zastavil. Sáhl si na zranění a svíjel se bolestí.

Hergar se přiblížil a zvedl svou zbraň ke smrtícímu úderu, zatímco si vychutnával zmrzačenou bezmocnost svého nepřítele.

Zraněný tvor se náhle vymrštil a s téměř neslyšitelným zapištěním nešikovně udeřil mečem. Zubaté ostří vyseklo zející díru na Hergarově stehně, škráblo jej na hrudi a těsně minulo hrdlo.

Bolest jen posílila nastávající úder, který dopadl na skavenův krk titánskou silou, rozdrtil kosti a rozemlel tkáň na kaši.

Druhý úder oddělil několik zbývajících vazů a kusů masa držící dvě části u sebe a poslal skákající hlavu po mýtině pryč.

Dieter zlomil kost v ruce a nechal se pohltit kouzlem. To se rozvinulo a stalo se aktivním, připraveným postihnout jakýkoliv cíl by Dieter chtěl.

Uvědomění se mu vrátilo a on byl nucen nechat kouzlo zmizet, navzdory černým myšlenkám ponoukajícím ho obrátil je proti tomu, kdo mu sebral cíl a tedy odpovědi.

S bodnutím námahy vypudil neprovedené síly v sobě a nechal je neškodně vyprchat do éteru.

Nebylo k ničemu vyplísnit trpaslíka nebo si stěžovat, takže zatnul zuby a zůstal zticha. Dieter krátce uvažoval, že ho možná Ulrik zkouší mrzutou nedbalostí prokletého trpaslíka.

Jakob se objevil z oblasti naproti a vyrazil k nim. Při pohledu na mrtvoly uložil čepele zpět do jejich příslušných pochev.

"Co jsou zač?", zeptal se a mířil otázkou na Elldrigara, neboť elfí přesnost během boje dostala trhliny.

Jakob viděl elfa v dosti bojích, aby věděl, že jeho střely byly obvykle smrtící. Ale něco ho znepokojovalo, zkazilo jeho přesnost, změnilo jindy smrtící střely jen do zraňujících.

Elf si všiml kyselého pohledu, vzdychl a pokusil se o klidné zdání, než promluvil.

"Skaveni", oznámil se zjevnými problémy vytvořit to slovo.

Všichni se na něj nedůvěřivě podívali krom Hergara, který pokračoval v bezvýrazném pohledu do země.

"Ale ti jsou jen legendou, děsivá bajka", prohlásil Dieter.

"Ne. Jsou dost skuteční", potvrdil Hergar příkře a setřel krev ze svého kladiva o trávu.

"Ty víš o… těhle? A nic si neřekl?", kousavě vykřikl Jakob a označil mrtvoly zuřivým máchnutím ruky. "Podezříval bych Elldrigara z maskování pravdy, ale tebe?".

"Je lépe, když o nich nikdo neví", odvětil trpaslík zádumčivě.

"Proč?".

"Protože hrozba, kterou představují, je vážnější, než si dokážeš představit, a není nic, co by s tím šlo dělat. Pomysli na zděšení, které by takové odhalení přineslo, a kvůli čemu?", zavrčel.

"Tak jak o nich teda víš?", stroze se zeptal Jakob.

Hergar při odpovědi ještě zasmušilejší s jasnou tendencí k zlosti kvůli zločinům rasy spáchané na jeho druhu.

"Jsou zodpovědní za pád mnoha pevností. Po dobách strastí se ti bídní šupáci vynořili zespod, pronikli trhlinami v zemi nebo skrz vlastní chodby. Zelenokožci zabránili útěku na povrch, zablokovali příchod posil a zatlačili nejpotřebnější síly. Karak Ungor, Karak Varn, Karak Osmi vrcholů, všechny padly. Skaveni způsobili smrt mnoha dobrých trpaslíků a mnoho se kvůli nim dalo na cestu zabíječe".

"Ja to udělali… myslím, trpaslíci", Dieter se zakoktal neschopen pochopit, jak tak zjevně nicotné bytosti dokázali porazit nedobytné trpaslické pevnosti.

"Množí se jako mouchy, jejich počet je obrovský a mají odpornou magii a pokřivené stroje zla. Když jednoho zabiješ, můžeš si být jist, že je tam dvacet dalších. A když bojují, bojují se dvěma nejmocnějšími pohnutkami představitelnými v jejich krysích hlavách. Mají vlastní odporné náboženství, které uctívají jako fanatici, a bojují, aby snědli co zabijí, ulevují tak hladu, který přináší jejich obrovské množství".

Následovala zamyšlená pauza. Přerušil jí Hergar.

"Řeknu ti tohle, Jakobe. Vaše rasa je jimi ohrožena jako naše. Jsou stále pod vašima nohama, možná i teď, i zde v lese, jen čekají, až znovu vylezou. Kamkoliv přijdou, následuje smrt a nemoce".

"Jako Nuln?", uvažoval Jakob hlasitě.

"Jako Nuln", potvrdil Hergar.

"Teď počkej", pronesl Dieter. "Bestiáci udeřili na Nuln. To říká každý. Skaveni byli lež vytvořená kulty chaosu kvůli občanským nepokojům".

Dieter doufal, že se mýlili. Myšlenky na takové věci prospívající pod povrchem jej velmi rozrušily. Můžete vidět chaos a připravit se nebo prchnout. Můžete věštit jeho příchod. Démoni a válečníci chaosu, bojovníci a bestiáci nebyli tak nejasní. I skryté kulty nakonec zmutovaly a odhalily se, ale tato hrozba byla jako nic, o čem kdy slyšel.

"Ututlali to", prohlásil Hergar.

"Jak chceš ututlat něco jako tohle? To není možný", děl Dieter nevěřícně.

Trpaslík odpověděl s chmurnou netrpělivostí a byl sváděn nechat klerika dál se klamat, pokud si to přál. Pro něj to nebyl rozdíl.

"Šíří se odporující se zvěsti, jakože ty lži jsou komplot proti Říši a občanskému míru. Příkaz říšským vojskům zůstat vklidu a zničit důkazy. Nepochybně lidé rádi zapomenou na událost a krom toho, skaveni jsou mýtem. Kdo bude věřit někomu tvrdícímu, že krysáci zaútočili na město?".

"Byl by považován za šílence", potvrdil Jakob, jelikož věděl, jak si úřady s něčím podobným poradí. Bylo to jednoduché a skvěle to pasovalo na skutečnosti, jak je znal. Pokud by mu to říkal kdokoliv jiný než Hergar, byl by skeptický jako Dieter.

"Typicky lidské", stěžoval si Hergar. "Nechtějí se s tím vypořádat, tak si toho nevšímají, doufají, že další generace bude nucena problém vyřešit. A všechno proto, že se ta bídná rasa objevuje zřídka. A všichni omlouváte svou samolibost, že by to způsobilo zbytečnou paniku, zatímco oni každým dnem sílí a sílí, dělají další chodby, zamořují další města svou sítí, a vy ani nevěříte, že jsou tam dole".

"Tak co dělali tady? Co chtějí s vesničany?", zeptal se Dieter s tělem chladným obavami.

"Ať je důvod jakýkoliv, můžeš vsadit poslední měďák, že se zákeřným cílem. Tyhle bytosti nevylézají z hlubin jen tak z rozmaru".

"Měli bychom to říct úřadům", navrhl Dieter.

"Nikdy nám neuvěří", prohlásil Jakob věda, že dobrodruzi jako oni nebyli u říšských vůdců oblíbení a trpaslíci a elfové taktéž. Takové odhalení by jim poskytlo jen záminku k jejich uvěznění.

Jediný, kdo by měl nějakou šanci, že by mu uvěřili, byl Dieter, ale zásah duchovenstva by ho donutil přísahat mlčenlivost ve chvíli, kdy by vyslovil slovo 'skaven'. Velekněží prostě musí vědět, což znamená, že jsou také částí tohoto velkého spiknutí tajnosti a záměrné nevšímavosti.

Zmaření neznámých skaveních intrik v oblasti spočívalo zcela na nich, a pokud by uspěli, pak by nevýslovné bohatství a sláva z takové chrabrosti byly vedlejším produktem, který by dokázal unést.

"Těla", navrhl Dieter s nadějí.

"Vzácný druh bestiáka, zvláštní mutace nebo něco takového. S nedávným útokem na Carroburg je jisté, že to nějak podobně odmítnou. Potřebujeme jasný, nezvratný důkaz", stanovil Jakob.

"Potřebujeme nejdřív zjistit, kam šli", připojil Hergar.

"Dokážeš je stále stopovot Elldrigare?", zeptal se Jakob.

"Je déšť vlhký?", odpovděl elf.

V Elldrigarově hlase se ozval zvuk nechuti, nenávistný tón, který Jakob nikdy předtím neslyšel v prostořeké povaze elfově. Nebylo to z toho, že poněkud zpochybnil jeho zálesácké schopnosti. Hergar měl důvody znát a nenávidět skaveny, ale co Elldrigar? Jakékoliv byly, zatím byly zcela skryty.

"Potřebujeme se vrátit pro zásoby", prohlásil Hergar, který jako vždy myslel na nejprve a nejdůležitěji na svou chuť k jídlu.

"Není čas", okamžitě oznámil Elldrigar. "Každá minuta je vzdaluje od nás a přibližuje jejich cíli. V noci nastražíme oka a vodu najdeme cestou".

Elldrigarovy schopnosti udržet je naživu v hlubokém lese již vyzkoušeli a zjevně vyzkouší znovu na této soukromé výpravě.

11.

Maulokk strávil další dny odhadem skutečnosti o skavením postavení v Middenheimu. Zkoumal stav, zvyky a zásoby, zjišťoval vojenskou sílu a kvalitu výzbroje.

Jeho plány byly prováděny a všichni zdatní klanoví krysáci byli odveleni na hloubící práce. Nájezdnické skupiny, které se vrátily z divočiny, nebyly ušetřeny pracovní zátěže a byly okamžitě převeleny na horečnou dřinu.

Jak doufal, rostoucí množství skavenů a jejich zvyšující se hlad nestačil plně na ukradené zásoby od obyvatel města.

Slabí, zranění a staří pomalu začínali mizet, jak černý hlad podnítil všeobecný kanibalismus. Ten ponechal prospívat jen silné a rychlé.

Vnitřní čistka ve skaveních řadách byla zvýrazněna nárůstem místa. Před jeho příchodem se klan cpal v relativně malé oblasti, což činilo rozepře vzácné. S více místem prchlivost rostla. Územní spory a hašteření o samice nutilo populaci neustále se zocelovat proti výzvě. Taková agresivita dále sloužila k vyřazení slabých a posílila zbylé.

Jediné opravdové překážky proti Maulokkovým úmyslům byly ty, které dokázali vztyčit jeho nepřátelé. Vyhýbání se léčkám znamenalo rozeznat konkrétní nepřátele a jak mohou být poraženi. K vyvození, kdo byl podvratný živel, jednotlivě povolal každého šedého věštce.

Již znal Tikrikův postoj na věc, takže diskuse byla zbytečná a nebezpečná. Místo toho se rozhodl vyslat posla a dát šedému věštci rozkaz. Tikrik dostal dohled a zodpovědnost nad východním hloubením.

Dalšího povolal Bilkvika, skavena, který jím tak zjevně pohrdal. Tak zjevná nenávist z něj činila nepravděpodobného zrádce, pokud taková úvaha nebyla zamýšlena k podlomení jeho nedůvěry.

"Zavolal jste mě, vůdče?", mrzutě pronesl šedý věštec po svém příchodu.

Bilkvik si prohlédl dva strážné stojící kousek za ním, jejich oči sledovaly každý pohyb a nádech šedého věštce.

"Ano. Chtěl jsem, abyste si vzal dohled a odpovědnost za práci v západních chodbách", děl Maulokk.

"Nějaký konkrétní důvod?", zeptal se hořce.

"Zajistit pečlivost a rychlost", přišla Maulokkova vážná odpověď naznačující, že může jít o důležitý úkol.

'To jej donutí spekulovat o mých pohnutkách', pomyslel si Maulokk. 'Musí se domnívat, že mám plány s touto oblastí, které nemohu odhalit tím, že bych jmenoval sebe osobně. Pokud zamýšlí zradu, mohu očekávat 'nehody' na západě'.

"Kdy mám začít?", líně se otázal Bilkvik skrývaje náhlý příval myšlenek, jak uvažoval nad směrem jednání.

"Okamžitě".

Šedý věštec přikývl a odešel, stráž jej náledovala očekávat příchod dalšího návštěvníka. Maulokk dal Skarbitikovi jiný úkol, ale kvůli stejným detektivním důvodům.

"Chci, abyste si vybral skupinu klanových krysáků jako doprovod a zamířil do okolní oblasti. Potřebuji nenápadné nájezdy. Jídlo je vaší prioritou. Nenechte stopy nebo svědky".

Jídlo by mělo být použito jako doplněk k vykradeným obchodům, aby to vypadalo, že zloději byli zničeni. To také zmírní podezření člověčenců a vousáčů, že se něco děje pod jejich nohama. Stěhování útoků do lesů úspěšně odvede pozornost člověčenců, ale vousáči nebudou tak lehkomyslní a zůstanou usídleni v obchodech. Udržení trpaslických tunelových bojovníků pod zemí odstraní další hrozbu Maulokkovým plánům.

Také, pokud skavení zbojníci budou opakovaně viděni nebo budou jejich výsledky chabé, pak bude Skarbitik odhalen a jeho selhání využito k ospravedlnění trestu. Pokud budou odhaleni, pak to bude také pomoc jeho situaci, protože člověčenské vojsko bude posláno hlídkovat k prošetření či zničení zlodějů a dále tím oslabí město.

Věštec potvrdil kývnutím a zmizel. Po jeho odchodu Maulokk nařídil svým strážcům, aby nebyl vyrušován z žádného důvodu.

Odtáhl stranou velkou truhlu skrývající vstup do přilehlé jeskyně, vplazil se tam a začal vybalovat. Otevřel své poznámky a začal prozkoumávat nápady a teorie, konstrukční detaily a plány, které udělal pro možná kouzla a přístroje.

Pokud by dokázal připravit včas novou zbraň a úspěšně ji využít v boji, pak by to výrazně podpořilo jeho postavení. Nechal své důstojníky plně prozkoumat a připravit rakety, zatímco pracoval na dalším svém vynálezu, u nějž by uznání patřilo jen jemu.

Prohlížel stránky, kde bylo mnoho možností. Vrásnivcový tank byl první, co ho zaujalo. Postaven na říšské verzi by využíval dva krysí ogry uvnitř kovové schránky jako pohon. Bylo to mnohem spolehlivější než hrubý parní pohon jejich nepřátel a byl přidán další bonus v bojové síle, pokud by tank byl poškozen a nemohl se pohybovat. Útok do nepřátelských řad by byl doprovázen pliváním vrásohně, což by mělo být ničivé, a po naražení do přeživších by mohli být krysí ogři vypuštěni v samém srdci nepřátelské armády. I pokud by tank vybuchl, škoda by byla téměř jistě omezena především na nepřítele.

Další pojetí podněcující jeho představivost přišlo, když viděl v činnosti gobliní fanatiky. Mohutná klec nebo kovová koule s ostny s malýmí dírami pro dýchání a vidění se zuřivým krysím ogrem uvnitř. Obluda by běžela a valila kouli přes vše v cestě. Jako fanatik by příliš neovládala směr a mohla by se dostat i zpět do vlastních řad. V kouli by mohl být umístěn genrátor vrásblesků a působit další škody, vnější povrch by plál smrtícím nábojem, čímž by byl chráněn ogr uvnitř. Výhoda koule by byla ta, že pokud by byla zničena, zuřivý obyvatel by byl znovu volný v srdci nepřítele.

Avšak tank i koule by měly svou účinost značně sníženou v úzkých ulicích města, zejména tak natěsňaném jako Middenheim, takže se rozhodl schovat je pro větší bitevní pole.

Byly tu plány na vrásnivcové bomby k vrhání rukou. Miny k položení skrytě v noci díky mazaným pracovníkům klanu Ešin připravené pro nepřítele pochodujícího na ně za denního světla. Obě mohou být naloženy morovými střepinami. Jakákoli prudká nákaza klanu Pestilens či pouhé kusy kostí nemocných mohou přidat hrůzu, kterou způsobí na kůži i morálce.

Měl velkou verzi jezzailu přivázanou na zádech lobotomizovaného krysího ogra. Dělo nesené šesti krysáky se základnou s trny k zabodnutí do země a minimalizování zpětného nárazu. Vojsko a posádla mohou nést moždíř na odpadky. V případě potřeby by jej položili na zem a vypálili z něj chránění válečníky.

Vrásnivcové dělové koule by byly ničivé, ale také drahé. Užívání střeliva naplněného morovými střepinami kolem vrásnivcové výbušniny by snížilo množství potřebného svatého kamene a snížilo cenu. Trochu čarodějnictví by dosáhlo, aby smrtící vzduch vybuchl tam, kde by vojáci nebyli ochráněni těmi v blízkosti výbuchu. Ta by byla větší oblast okamžitě zasažena a nakažena.

Ale všechno tohle by trvalo příliš dlouho a bylo by příliš drahé připravit to včas. To ponechalo Maulokkovi jeden vynález, který by se mohl ukázat velmi účinný proti dobře obrněným silám Middenheimu.

Se zvýšením věčné záře své vráslampy se s pečlivým nadšením pustil do práce.

12.

Dny ukrajovaly z podzimu, zatímco je Elldrigar vedl kupředu. Skavení zatížení lupem bylo srovnáno potřebou jejich pronásledovatelů pohybovat se opatrně pro případ přepadení. Tyto skutečnosti udržovaly obě skupiny stejně rychlé.

Obvyklé vnitřní třenice neúprosně sílily, ale potřeba ticha nedovolila roznítit nedůtklivost. Brzo bylo jasné, že nepřítel se pohybuje přímo ke Středním horám. I z takové vzdálenosti bylo město Middenheim jasně patrno, ač převážně díky temnému dýmu rozprostírajícím se nad ním.

Blízko velkého svatého města Bílého vlka začal být les stále více neblahý. Vzrostl podivný pocit, že jsou sledováni. Něco odporného číhalo neviděno v hustém, temném listoví. Ohlodané kosti a lebky byly rozházené po zemi otevřené při hledání morku a mozku.

Fauschlag, či skála prvního úderu, byla zodpovědná za udržování města v mracích. Legenda pravila, že samotný Ulrik ji zasáhl, odsekl vrcholek a ponechal plochý povrch pro vybudování svého svatého sídliště. Pokud to byla pravda, pak nešlo pochybovat o moci boha vlků a zimy.

Cesta vedla ke skalnatému útesu, ale rychle se ztrácela na kameni kolem tyčící se hory, kde byla půda řídká a rostlinstvo nečetné. Během krátkého hledání byla nalezena křivá prasklina mezi zvětralými puklinami, balvany a výčněkly na úpatí.

Trhlina se ukázala dost široká na vstup, takže Elldrigar a Jakob přešplhali přes hrubý terén, aby se k ní dostali, zatímco Dieter a Hergar je sledovali.

"Určitě vešli tudy. Podívej", prohlásil elf a utrhl kusy plátna od ostré skály.

V okolí byly další takové kusy, materiál urvaný z naplněných zavazadel skavenů, jak je tlačili dovnitř.

"Vstoupíme?", uvažova Jakob.

"Ne, pokud chceš žít", zavolal Hergar chraplavě.

"Myslel jsem, že se chceš setkat se smrtí", podivil se Dieter, mluvě částečně zvídavě, částečně posměšně.

"V těžkém boji na hromadě nepřátel s jejich krví promáčející mou kůži a jejich křikem znějícím mi v uších, ne přepaden a chycen nějakými padlými tvory v tom zatraceném bludišti".

"Takže co uděláme?", zeptal se Dieter zjevně soustředěn na město svého boha.

"Můžeme udělat jen jedno. Vstoupit do města a zkusit najít nějaké důkazy k podpoření našeho příběhu", děl Jakob.

"Myslíš, že skaveni něco chystají?", otázal se klerik z úzkostí, neboť Middenheim byl nedobytný zvenčí, ale zevnitř to mohlo být jiné.

"Nevím, ale…", začal Jakob, ale Elldrigar jej přerušil.

"Rozhodně chystají. Hodně stop vede to této oblasti. Vstoupilo nejméně sedmdesát těžce naložených skavenů. Nikdo nevyšel".

"Jsi si jistý?", zeptal se Jakob.

Elf se zamračil při hanobení svých schopností.

"Promiň", dodal Jakob.

"Nemáme peníze", děl Hergar a jeho ruka ukazovala malou zásobu. Několik mincí, které našli na Landwirtově farmě, téměř zdvojnásobilo částku, kterou měl předtím.

"Karneval začne během několika málo týdnů. Budeme tu mít spoustu práce", přišlo Dieterovo řešení.

"Práce?", nesouhlasně vyprskl Hergar. "Jako nějak ubohý otrok? Ne já. Ne v tomhle nebo kterémkoliv jiném životě".

"Jako alternativu vždycky můžeš podstoupit minotauří zápasy, Hergare", navrhl Dieter.

Zabíječovy rysy se rozjasnily a usadil se na nich široký úsměv, jak si představil, že čelí takové mocné obludě v souboji.

"Jaký karneval?", divil se Jakob. Viděl tu význam. Kdy jindy bylo město nejslabší a nejbohatší než v době významné slavnosti?

"Den před karnevalem je Mittherbstis, tehdy bylo prolomeno obležení Middenheimu 1820. To předchází týdnu hodování a oslav".

Jakob si vzpoměl na rozhovory o ročních událostech, ale více než na podzimní datum. Když byl ještě v říšské armádě, vzpomínal si na oddíl nordlanďanů, kteří jej pozvali na oslavu během dovolené. On by nejraději odjel s nimi, když jeho vlastní dovolenka byla náhle přerušena.

Jakobův oddíl byl bez vysvětlení povolán do oblasti blízko Sporna. Důstojníci z dobrých důvodů skryli pravdu o misi před řadovými vojáky. Mrtví byli povoláni z hrobů. Následující bitva, která přivodila Jakobovi noční můry, skončila smrtí mnoha jeho přátel a další zešíleli.

Navzdory vítězství a vděčnosti hobitů za záchranu to byl další případ lsti, který ho donutil opustit říšskou službu a hledat soukromé zaměstnání. Pokud mělo dojít k boji, chtěl vést vlastní bitvy a nenechat se nějakým byrokratem z Altdorfu poslat na jistou smrt proti nemrtvým nebo chaosu nebo jiným nadpřirozeným silám.

Pokud by se úřady rozhodly skrýt existenci nemrtvých jako skavenů, nyní viděl, jak snadno to jde. Jakob se nemohl donutit mluvit o věcech, které toho dne viděl, a pokud by mu byla nařízena mlčenlivost, snadno by byl ochoten odnést si rozkaz do hrobu.

"Jsi v pořádku, Jakobe?", zeptal se Elldrigar a vyrušil ho z myšlenek.

"Jo".

"Vypadáš trochu pobledle. Pootřebuješ odpočinek, než půjdeme dál?", pokračoval elf.

"Jsem v pohodě", odvětil Jakob a zahnal děsivé vize o belhajícím se shnilém mase z hlavy.

"Výtah bude nejlepší způsob vstupu. Tudy", děl Dieter a ukázal směr.

"Výtah?", zneklidněně opakoval Hergar a podíval se na strmý, pětset stop vysoký svah se zřetelnými obavami.

Skupina kráčela k obrovskému viaduktu táhnoucím se nad lesní klenbou na plošinu Fauschlag. Mohutná stavba se tyčila nad nimi šedesát stop široká a její velké podpůrné sloupy lehce vibrovaly od skřípějících kol, kopyt a nohou na povrchu stovky stop nahoře.

Mezi oblouky pokračovali k úpatí Fauschlagu.

Z hustého lesa se vynořili na širokou cestu vedoucí od úpatí viaduktu do oblasti, kde se zastavovali chodci. Několik ozbrojených strážců sledovalo situaci a občas udeřilo někoho, kdo byl netrpělivý či sprostý.

Dva technici přivazovali pasažéry k dřevěným lištám na řetězech, které je nesly nahoru.

Beze slova se skupina zařadila a čekala, odmítajíc nabídky podomních prodejců využívající fronty k prodeji talismanů pro štěstí, cetek a dalších smíšených triků a nesmyslů pošetilým či důvěřivým.

Bylo zjevné, že stráže mají procenta ze zisku, protože nikdy neobtěžovaly dotírající obchodníky.

Pár sedaček pomalu ukusoval z fronty, až přišla řada na dobrodruhy. Jemně zvednuti byli silně zmítáni větrem vanoucímu mocně kolem Fauschlagu.

Hergar a Jakob byli zvednuti první. Hergar seděl během výstupu jako socha a byl o několik odstínů bledší, když dorazili na vrchol. Jeho kotníky byly bílé od svírání provazů a krůpěje potu mu stékaly po čele.

Naopak Jakob shledal zkušenost velmi osvěžující, když okusil chuť letu bez nespolehlivého efektu čarodějnictví.

Když dorazili na vysokou výtahovou stanici, narazili na pištivého služebníka, který si je chladně změřil a vybral poplatek za jízdu, šilink od každého.

Městská stráž se přiblížila a mrzutě ohodnotila vzhled dvojice. Skoupě vypadající seržant vystoupil a pohladil si hustý knír.

"Dobře, dobře, dobře, co to tu máme? Šupáky hledající problémy?".

Na plošině se objevil Elldrigar. Sklouzl z křesla a postavil se za ně přemýšleje, o co přišel.

"A elfík. To jsou civilizovaní chlapci a to znamená žádný plechy, nic většího než krátký meč. Takže…".

Přehlédl trojici a prohlížel si hojné brnění a zbraně.

"Takže všechno co máte, odevzdejte. Hned".

Nejbližší strážce sáhl po Hergarově kladivu. Trpaslík s ním rychle trhl od sevření a plácl dlaní přes mužovu tvář. Strčením ho poslal rozplácnout o zeď.

Muž se podíval na svého nadřízeného se zděšenou zuřivostí hledaje podporu, když jeho ruka sahala po meči.

Hergar s vrčením ustoupil a jeho svaly se vlnily, jak svíral svou zbraň. Výtah v něm vyvolal strach a s pohmožděnou pýchou byl nyní dychtiv ukázat odvahu.

Pomalé zaskřípění dvaceti mečů vytahovaných z pochvy naplnilo oblast. Ostatní občané ustoupili v tušení velkých potíží.

"Polož to, zakrslíku, nebo poletíš rychle zpátky", zasyčel seržant.

Několik ostatních se zachechtalo cítíce se bezpečně díky jejich značně většímu počtu. Zjevně si neuvědomili, že jejich výhoda je činí pro Hergara mnohem přitažlivější a dělá jej mnohonásobně silnějšího a agresivnějšího.

Jakob se snažil vše urovnat, než vypukne boj mezi dvěma skupinami.

"Heleďte, nechceme potíže. Pokud nemůžeme nosit zbraně, necháme je v naší hospodě".

"Slovo zakrslíka, ušatého cikána a nějakého flákače. Velmi pevné slovo", dodal sarkasticky.

"Pojďte, chcete bojovat? Dostane se na všecky", zašeptal Hergar a jeho hlas byl hlubokým vrčením, jak ho zaplavoval adrenalin a on se chvěl v očekávání boje.

"Mohu potvrdit bezúhonost a důvěryhodnost těchto mužů", prohlásil nahlas Dieter vystoupivší z přijedšího výtahu.

Sežant se zlostně obrátil a spatřil klerika. Ukrikův kult byl ve městě silný a jeho duchovenstvo bylo váženo a mělo bezvýhradnou důvěru. Seržant to věděl a byl nucen zdráhavě vyhovět.

"Dobře", uznal zklamaně. "Ale jsou pod vašim dohledem. Jakákoliv sranda jde na vaší hlavu".

"Samozřejmě. Můžeme nyní pokračovat v naší práci, seržance?".

"Jo. Předpokládám", zavrčel. "Pojďte, hoši".

Dieter se jemně uklonil a vydal se na cestu. Hergar se pomalu protáhl strážemi, které stále vypadaly agresivně. Šeptaný výsměch se nedočkal plné odpovědi a Hergar pouze cestou do jednoho nebo dvou strčil.

Ti hleděli na seržanta pro povolení k útoku, ale ten potřásl hlavou neochoten rozčílit politicky mocné duchovní.

Pro Hergara bylo snadné nechat příhodu za sebou. Považoval skaveny za daleko důležitějšího nepřítele než tlupu bezvýznamných říšských zlodějů. Ale složil si soukromý slib, že pokud se naskytne příležitost, zmlátí seržanta na krvavou kaši.

Skupina vyšla z výtahové stanice na přelidněné ulice Middenheimu. Ostatní poutníci z výtahu již zamířili pryč, aby se vzdálili od nesnáze působících příchozích.

Nahuštěné budovy města byly všechny z tvrdého dřeva Drakwaldu a šedého zdiva ze Středních hor. Panoráma se neroztahovalo jako u jiných měst, které viděli, místo toho to vypadalo, jako by jej tvořil agorafobik a jeho návrh byl pro tvůrce hlavním záměrem. Omezení šíře ulic ústilo v soustředění chodců a vozů a velmi dusilo ulice. Po dlouhém ústraní v lese celá skupina pocítila chvilkový pocit klaustrofobie.

Před nimi byl ostrý železný plot obklopující hřbitov. Ani mrtví neměli výjimku z nacpaných podmínek, které město poskytovalo zaživa, a cesta mezi hrobkami byla titěrná. Bylo jen málo obyvatel, kteří nebyli pohřbeni v rodiných hrobkách či nakupeni hluboko v hrobech.

Zavalitá budova z černého kamene stojící ve středu mohl být jedině Moorův chrám, kde žili kněží vedoucí pohřební obřady a modlili se ke svému temnému božstvu smrti a snů.

"Dobrá trpaslická práce", prohlásil Hergar s rasovou hrdostí, když se rozhlédl po okolních budovách a poznal příkladnou práci svých předků.

"Takže kde zůstaneme?", zeptal se Jakob nalézaje málo zájmu po věci dědictví.

Klerik hltal pohledy a vůně. Vypadal u vytrřžení, že je tu, stojící na samotné skále svého milovaného boha. Jakob přemýšlel, zda tu předtím byl nebo byl tak okouzlen tímto poutním místem, až jej tak přehnaně líčil v naději, že sem jednou dorazí. Radoval se z jeho nádhery zdáli, zatímco snil, že je v ní?

"To je Norgarten", podotkl a ukázal přesvědčivě na bohatou budovu nalevo. "Pochybuji, že by vám tam finance vydržely dlouho".

"Nemyslíš nám?", dotázal se Jakob.

"Mohu zůstat v chrámu svého pána. Je tam hostinec v Uliční čtvrti. Myslím, že se jmenuje Kovadlina a je veden trpaslíkem, který se zavázal zabíjením trollů. Možná bys dal přednost jemu, Hergare".

Trpaslík naň pohlédl a váhal nad neobvyklou ohleduplností.

"Nějaký elfí podnik?", zeptal se Elldrigar.

"Elf vede restauraci nazývanou Vypasená husa a kabaret a bar Zpívající měsíc. Ale nevím o hostinci. Je skvělé hobití místo Malosporno, přímo přes Velký park".

"To zní vhodně", děl Jakob.

"Ale hobití kuchyně?", zanaříkal Elldrigar. "Je… nechutná".

"Příliš pro tvůj chabý elfí žaludek, klacku?", zazubil se Hergar.

"Ne. Je prostě jiná, dávám přednost jemnosti. Vytříbenosti".

"Slabosti", vyhrkl Hergar.

"Delikátnosti", opravil ho elf.

"Podnik poslouží dobře", prohlásil Jakob hlasitě, aby zažehnal rodící se hádku. "S tím, co zamýšlíme, bude moudré usadit se na přátelském místě, kde je vzácné dotazování a nedůvěra".

"Dobrá", souhlasil bezvýrazně Elldrigar.

"Tak je rozhodnuto. Dietere, můžeš nás tam vzít?".

"Pojďte za mnou", děl klerik s přikývnutím.

Jak procházeli městem, bylo jasné, že se toto připravuje se zápalem na blížící se karneval. Obchody se nyní nadouvaly zbožím a nezměrný nadbytek zboží byl zjevný. Bylo tu mnoho komiků, žonglérů, hudebníků, magiků, šejdířů, tanečníků a všech druhů pouličních umělců. Někteří prováděli své obchody, ale získávali od davu jen málo mincí. Většína klientů si schovávala peníze na blížící se festival a nebyli ochotni se jich snadno zbavit.

Kolosální Ulrikův chrám se tyčil nad ulicemi a byl viditelný i zpoza hřbitova. Když přišli blíže, mohli rozeznat barokní stavbu, která elegantně slučovala rysy hradu a katedrály.

Mnoho barevných vlajek nesoucích Ulrikovy znaky vlálo v ostrém větru na řadách věží a vížek.

Jak se blížili, jakoby se chrám stále zvětšoval. Budova byla gigantická a byla stejně zastrašující jako působivá.

Křižování uliček, aby se vyhnuli největšímu davu, je zavedlo do velkého parku, který byl neskutečným místem klidné zeleně nad mraky.

Jezírko s temnou vodou se táhlo středem parku. Na jeho březích se nalézala draze vypadající resturace, velké množství kůlen na lodě, nespočet stánků a malé budovy sloužící lidským potřebám.

Dále v parku se zvedal velký stadión, kde probíhala rušná opavárenská a zdobící činost, aby se vše stihlo do slavnosti.

"Pokud chceš čelit minotaurovi nebo nějakým bestiákům, Hergare, bude to s tisíci fandícími diváky", děl Dieter a ukázal na arénu.

"Spíše s pískáním křupanů, až ho použijí jako párátko", poukázal Elldrigar s úšklebkem.

"Abych tě nepoužil na zahřátí", zamumlal Hergar.

Zabíječ se zastavil a toužebně si prohlížel stadión, obdivoval stavbu a snil o tom, co leží uvnitř.

"Dobré místo na smrt jako jakékoliv jiné", zamručel tiše a doufal nalézt smrt, po níž toužil, na stadiónu. Způsob, jak vzrušeně považoval místo za možnou lokaci, kde krutě zmasakruje obludy, ostatní poněkud zarazila, a dokonce Elldrigar cítil, že mu výsměch zhořkl na jazyku.

Dieter je vedl přes park do ulic na druhé straně. Tam nalezli bohémskou čtvrť, která byla převážně hobití, a rychlou chůzí se dostali k dvoupodlažnímu hostinci nazývanému Hladový hobit. U vstupu se Dieter obrátil na své společníky.

"Tak tady to je", oznámil. "Sejdeme se dnes večer, za soumraku. U morového sloupu, který jsme minuli?".

"Všichni přikývli, dobře si vzpomínajíce na ponurý památník.

"Vezmu Hergara ke Kovadlině, a pak zamířím do chrámu", dodal a skupina se rozdělila.

Jakob a Elldrigar zjistili, že jejich hobití podnájem nebyl drahý, jídlo bylo hojné a hobití vlastník veselý. Ellrigar shledal stravu těžko poživatelnou, ale poskytované množství takové, že v něm dokázal najít nějaké jídlo dle své chuti.

Po té, co odložili své zbraně a brnění, hledali cestu do lázní. Potěšeně smyli prach z cesty a pot z těl a nechali si vyčistit a zašít své zkrvavené šaty.

Po krátkém zdřímnutí se vydali k památníku a nalezli tam ostatní již přítomné. Všichni byli umytí a dobře najedení a jejich duch byl díky tomu o poznání přívětivější.

"Jak je u hobitů?", zeptal se Hergar a v jeho dechu bylo cítit silné pivo.

"Dobře. A u tebe?", opětoval Jakob, který se cítil po hostině stále nějak nateklý a přemýšlel, zda se po několika dnech ubytování ještě vejde do svého brnění.

Jakob byl také trochu nervózní. Nebyl rád bez povzbuzující váhy své oceli. Když pokrčil rameny, necítil na nich tíži kovu. Díky tomu se cítil, jako by se po návštěvě lázní zapomněl obléct.

"Skvělý. Vyměnili jsme si historky a poznal jsem několik dalších Middenheimských trpaslíků. Takže co tu teď budem dělat?".

"Měli bychom se porozhlédnout po stokách", prohlásil Jakob.

"Co něco méně odporného?", děl Elldrigar s jasnou a naprostou nechutí.

"Nemusíš jít, Elgi", řekl Hergar s nadějí.

"Dobrá, když na tom trváš", usmál se Elldrigar.

"Co je? Bojíš se tmy? Nejsou tam stromy, za který by ses schoval?".

"Nemůžeš vymyslet inteligentnější argumenty, ty obtloustlá bečko?".

"Dost", vyštěkl Jakob přísně. "Hergare, můžeš získat mapu stok?".

Trpaslíci byli nápomocní při stavbě města a nepochybně mají přesné projekty toho, co leží pod ním. Pro zabíječe byl zjevný důvod shánět se po takových citlivých materiálech, což jej činilo ještě schopnějším získat zdroj než jiné trpaslíky. S přesnou mapou mohli být schopní najít vstup do chodeb v Faushlagu. V tom bludišti dleli skaveni.

"Pokusím se".

"Takže se sejdeme zítra. Stejný místo, stejnej čas. Elldrigar a já seženeme vybavení pro náš průzkum, takže budeme potřebovat všechno volné zlato".

Klerik otevřel váček a vyndal hrst mincí. Hergar se zdráhal, aby dal co mohl postrádat do společných financí.

"Tedy zítra", děl Dieter a zamířil směrem k chrámu.

"Zítra", potvrdil Hergar se zabručením a oddusal. Tenčící se večerní dav se rozestupoval, když se blížil s neutuchajícím přívalem sprostých nadávek na rtech.

13.

Skrak se náhle zastavil, jeho vnitřnosti byly zkroucené nedobrovolným znepokojivým strachem. Okamžitě, jako všichni co vidí temnou postavu, začal přezkoumávat své chování a pobírat důvody, zda je tu pro něj.

Skaven s temnou kožešinou měl cejch s dýkou klanu Ešin vypálenou do srsti na rameni. Jeho tělo bylo silné a atletické s temnou, otrhanou kápí skrývající většinu rysů.

Dvě čepele vypadající jako velké mačety ležely zkříženy přes jeho záda v pochvách z podivné tlusté kůže. Zkřížené řemeny přes hruď nesly trojúhelníkové vrhací hvězdice z temného kovu, jejichž hrany byly ostré jako žiletky a potřené jedem.

U opasku spočívalo několik malých lahviček, některé ovinuté černým provazem, nůž a tlustá dutá trubka vedle váčku.

Vrah jemně nesl širokou klec zhruba dvě stopy širokou. Nádoba byla nízká a podsaditá a byla pokrytá silným černým plátnem. Pohyb uvnitř byl zjevný a Skrak věděl, že to mohl být krysí král. Pokud ano, Maulokk by byl nevšedně informován a tajnost by se stala prakticky nemožná.

Kouzlič se odhodlal provést svou spikleneckou úlohu s větší obezřetností, aby slídivé oči ve stínech nepřivodily jeho vlastní pád.

Přítomnost vraha klanu Ešin naznačila, že skavení duše by byla rychle předčasně poslána přidat se k Rohaté kryse.

Skrak se rozhodl následovat v diskrétní vzdálenosti, ačkoliv věděl, kam vrah míří.

Když opravdový zabijácký specialista vkročil do Maulokkovy jeskyně a bylo mu dovoleno vstoupit velitelem nové běsnivčí elity, Skrak se otoči a rychle zamířil k vojevůdci.

Skrak již zběžně prozkoumal sílu věrnosti běsnivců a ta jim nebyla hanbou. Jeho informátoři, spojenci a kontakty byly neschopní zjistit, odkud se vynořili. Byli lepší než ostatní z jejich kasty a to, spolu s jejich věrností a zvláštním vybavením a výcvikem zajišťovalo skvěle vycvičené elitní síly. Navzdory širokému zkoumání všech hlavních běsnivčích chovů nemohl najít stopu jejich původu.

Maulokk rychle vybudoval kolem sebe neproniknutelnou schránku, a pokud si s ním Skrak rychle neporadí, nebude schopen si s ním poradit vůbec.



Polehávající ve svém hnízdě ze slámy a hadrů se vojevůdce Kritiš začal nepřítomně čistit, když hluboce přemýšlel o svých problémech. Jeho oblíbená samice mu ležela u nohou přidávajíc dojem pohodlí v době napětí. Ikitikika pilně hryzala do lněných přikrývek a trhala je na pruhy k podložení kruhového hnízda.

Skavení vojevůdce byl bojovník. Řešil své problémy bojovým uměním, které mu zajistilo jeho postavení. Nyní byl neschopen čelit největší hrozbě, a to ho dráždilo.

Kouzliči klanu Skryre byli mistři hrozné magie, ale fyzicky se nemohli rovnat zkušenému válečníkovi. Kritiš to věděl ze zkušenosti, jelikož proti nim bojoval, když neshody o vedení jeho hordy vedly k boji.

Věděl, že jejich pohotovým skolením zabraňujícím shromáždit jejich magii odvážný skaven obyčejně může jednoho zdolat v boji nablízko. Ale Maulokk se pohyboval rychlostí a vlohami daleko většími, než byly jeho vlastní.

Když poprvé bojoval s kouzličem, výsledek mohl být připsán jednomu dobře provedenému triku. Ale když byl Maulokk napaden šedým věštcem, bylo jasné, že je velmi zdatný v jemnostech a technikách zápasu.

Nejvíc k zlosti bylao, že nemohl zjistit, odkud může přijít útok na jeho život nebo postavení. Kritiš se cítil ohrožen ze všech stran a umístil skupinu svých nejvěrnějších běsnivců u vstupu do své jeskyně, ale navzdory této ochraně se stále cítil nejistý.

Krátký pohled ve stínech upoutal Kritišovo oko a on neslyšel zachřestění brnění či jistý dupot prozrazující běsnivce.

Jeho ruka šáhla po blízkém meči a vytrhla jej z pochvy, zatímco samice se skrčila a skryla za hnízdo vykukujíc přes okraj.

"Kdo je to?", zasyčel a čichal po pachu. "Mluv nbo zemřeš".

"To jsem jen já, vojevůdče", zavrněl jemný hlas.

Strakatá postava kouzliče klanu Skryre, Skraka, se vynořila do výhledu a jeho vrásnivcové oko vyzařovalo temnotu hlubší než stín, z nějž vystoupil.

Kritiš se nepohnul. Neměl brnění, seděl a kouzlič měl výhodu prostoru. Jeho jedinou možností bylo získat čas.

"Myslel jsem, že… Jak jste se dostal skrz stráže?", zvolal, náhle uvažující, jak jej zklamala ochrana. Jsou mrtví? Nemá ani možnost zavolat o pomoc?

"Zastrašování dělá zázraky na vojácích, jejichž vůdce je poněkud… slabý", odvětil Skrak.

"Co tím myslíte? Mí…".

"Jsem tu, abych vás varoval", přerušil jej kouzlič.

"Před čím?".

Pohledem na skrývající se samici a pak na vojevůdce dal Skrak najevo, aby jí Kritiš poslal pryč. Okamžitě odpelášila pryč, když se kouzličovi vyhnula širokým obloukem s ocasem sklopeným hrůzou. Když byla pryč, kouzlič pokračoval.

"Maulokkem", děl a odmlčel se, aby upoutal vojevůdce a vyzkoušel jeho trpělivost.

"Ano?".

"Připravuje vpád. Po té vás zabije a získá věechno uznání".

"Co? Odkud vpád začne?".

"Z východu nebo západu. Zjistil jsem pravé cíle mezi jeho kamufláží s rozšiřováním chodeb. Jeden je pravý, druhý je léčka a zabere mi čas rozeznat jeden od druhého", prozradil Skrak klidně a mávl při tom rukou, jakoby považoval záležitost za málo důležitou.

"Jak mám vědět, že o mém zabití mluvíte pravdu?", vyptával se vojevůdce nedůvěřivým šišláním.

"Vrah klanu Ešin již vstoupil do Maulokkovy jeskyně. Na pozvání. Pochybuji, že si přišel jen promluvit".

"U Rohaté krysy, to…", zavrčel vojevůdce. Strach jej sevřel, když si uvědomil, že jeho život se nyní může počítat na pouhé hodiny.

"Jsi stejně dobrý jako mrtvý, vojevůdče Kritiši", dodal Skrak a dále popuzoval vojevůdce.

"Měl bych ho zabít dřív", zasyčel skavení vůdce třesoucí se vztekem a hrůzou.

Nebylo nic, co by mohl udělat proti svému zavraždění. Klan Ešin byl v zakázkách dokonalý. Vše, co mohl udělat, bylo vzít Maulokka k Rohaté kryse s sebou.

"Neuspějete", prohlásil Skrak zřetelně.

Když si vybavil kouzličovo bojové umění, věděl Kritiš, že to byla pravda. I kdyby dokázal proniknout Maulokkovými strážemi, nebyl by schopen překonat kouzličovo čarování nebo dokonce jeho bojovou sílu.

Situace byla odporně frustrující. Měl zemřít a jeho vrah seděl ve své jeskyni zcela bezpečný před Kritišovým posledním možným činem pomsty.

"Tak co mám dělat? Sedět a čekat na smrt jako někaký otrok pod stínem obětní dýky šedého věštce?".

Skrak se přiblížil a blahoskloně pomlaskával.

"Co zaplatit sám klanu Ešin?".

"Co přesně dělat? Stejně mě…".

"Zaplatíte jim kontrakt na zavražení Maulokka, pokud náhle zemřete. Má v klanu zvědy, aby jej chránili. Bude vědět o vaší ochraně a zruší své intriky".

"A proč mi pomáháte?", zeptal se Kritiš s podezřením vystřídavším jeho bezmocný děs. Kouzliči a válečníci si navzájem nepomáhali bez dobrého důvodu.

"Mám své důvody. Jste důležitý pro mé věci a Maulokk není".

Vojevůdce zvážil své možnosti a zjistil, že mu jich mnoho nezbylo.

"Dobrá, souhlasím".

"Máte kupony na zaplacení kontraktu?", zeptal se Skrak.

"Jistě. Tajně jsem prodával otroky, zrní a…", začal, a pak se odmlčel, aby neodhalil příliš mnoho v tomto chatrném zdání přátelství.

"Mohu si to dovolit", zjednodušil.

Skrak se pro sebe zasmál a opustil komnatu, zmizel zpět ve tmě a Kritiš byl opět sám.

Vojevůdce počkal a přemýšlel o rozhodnutí, nakolik mu to jeho intelekt umožňoval. Odložil svou čepel a začal se spěšně oblékat. Pokud se to má Maulokk dozvědět než vrah udeří, musí jednat výjimečně rychle.

14.

"U Kurnouse, to je puch", zaklel Elldrigar a zacpal si nos rukou, když se zapáchající výpary vyhrnuly z otevřené šachty.

Jakob a Hergar zvedli těžký kryt a odstrčili ho stranou, zatímco Dieter hlídal, zda nejde stráž.

Šachta vedla do černoty a byl v ní zrezivělý žebřík. Příčky byly vsazené do kamene a vypadaly bezpečně. Několik pevných trhnutí Hergara potvrdilo jejich pevnost nade vší pochybnost.

Postupně začali sestupovat a Hergar šel poslední, aby vrátil víko s rachotem na místo. Kovový třeskot desky zapadající na místo byl v úzké šachtě ohlušující a ozvěna zněla celou minutu.

"Zapalte někdo pochodeň", zašeptal Jakob prolomiv ticho s úzkostí.

Skupina slepě stála v páchnoucí temnotě, poslouchala bublavý zvuk tekoucí odpadní vody. Pocit žmolkovitého proudu byl zjistitelný i přes všechny jejich vysoké vodotěsné boty a dokonce i Hergar se zarazil.

Blikající plamínek se objevil v Dieterově dlani, magické světlo umožnilo ostatním vytáhnout křesadlo, než zhaslo. Po několika pokusech byl oheň zažehnut v olejové lampě a smradlavý dým se rozjasnil.

"Proč jsme nezapálili lampu Dietrerovým ohněm?", zeptal se Elldrigar vraceje křesadlo do váčku.

Jakob a Hergar se podívali jeden na druhého v mihotavém světle, a pak zpět na elfa.

"Mlč, klacku", zasyčel Hergar a podrážděně se vydal pryč.

Elldrigar se pro sebe ušklíbl, zatímco ostatní následovali, a on zaujal místo na konci. Jeho vybroušenější smysly byly ideální pro odhalení, kdyby se je něco pokusilo přepadnout zezadu, zatímco Hegar si mohl poradit s čímkoliv, do čeho by narazili.

Kruhová chodba měla deset stop v průměru a její nejnižší bod byl zaplněn po kolena hlubokým odpadním potokem. Trpaslická stavba, ač zjevně zasažena lety, stále vypadala pevná, přestože byla pokryta tlustou vrstvou uschlé a vlhké špíny.

"Tedy", děl Hergar pokoušeje se přizpůsobit se silnému zápachu nutícího jej k slzám. "Měli bysme už něco zatraceně najít. Nesnesl bych vrátit se s prázdnýma rukama po rochnění se po kolena ve sr…".

"Najdeme, Hergare, ale klid, jo?", huboval mu Jakob, meč v jedné ruce a lampu ve druhé. Jakob jí držel vysoko nad zježenými vlasy trpaslíka, aby zabíječ něco viděl.

Plahočíce se hustým blátem pokračovali v konverzaci, která byla přerušena dosažením průlezu, vstupu umístěném v nenápadném vnitřku chodby.

"Takže, ke Grungniho chrámu?", dotázal se Jakob tiše, snaže se nedělat hluk, aby snad nevaroval ty nahoře, že je někdo nepovolaný pod jejich nohama. Nebo by to mohlo varovat ty, kdož mohou být před nimi.

"Jak jsem řekl, je tam hodně nových lamželezů trávících strašně času v kněžských místnostech".

"Ale proč? A komu na tom záleží?", zeptal se Dieter.

"Skrz Faushlag vedou chodby, moučná hlavo. Tajný. Opravdu si myslíš, že město na hoře, kde jsou trpaslíci, lid prospívající a žijící v podzemí, a pomáhají stavět, nemá obrovskou síť chodeb pod ním", zasupěl Hergar.

"Musejí mít vstup v nejnižších oblastech chrámu. Je to skvělé místo. Obývané jen trpaslíky. Náboženská půda, která je tu od doby, co bylo město založeno", Elldrigar intuitivně hádal.

"Takže?".

"Takže, pokud trpaslíci vyslali zvláštní bojové síly dolů dovnitř hory, zejména lamželeza, není to, aby se opalovali. Jsou tam na boj. Už se to stalo?", zeptal se Jakob Hergara.

"Velmi zřídka, už desetiletí ne".

"Museli objevit skavení přítomnost v chodbách", přikývl Dieter.

"Možná, možná…".

"Podívejte, támhle", děl Elldrigar náhle přerušivší Jakoba. Přestože byl vzadu, jeho smysly pronikly šerem a všimly si něčeho vpředu.

Skupina se okamžitě podívala, kam ukazoval elf, zvedla své lampy, aby lépe osvětlila scénu, zatímco si všichni připravovali své zbraně.

Dále v chodbě ve velké odvodní trubce seděla obrovská krysa. Veliká jako pes seděla na bobku a oči se jí leskly ve světle lampy.

Hlodavec se nepohnul ani nezareagoval, pouze je sledoval, zatímco trhal vousy a energicky čichal.

"Co to dělá?", podivil se Dieter hlasitě.

"Sleduje nás", sdělil Elldrigar znepokojeně, tvor se protivil všem pravidlům zvířecích instinktů.

"Mám z toho opravdu špatný pocit", děl Jakob nervózně.

"Možná to hobití jídlo", dumal Dieter chabě.

"Ale, sakra, je to jen krysa", odplivl si Hergar a vyrazil pár kroků kupředu s řevem a máváním kladiva.

Černá krysa se nepohnula. Trpaslík se zmateně zastavil, jeho původní křik zněl stále ozvěnou a opakoval se znovu a znovu. Rozhlédl se po ostatních, pak zpět na krysu, když viděl na tvářích svých druhů, že co viděl, či spíše neviděl, byla pravda.

"Skruuund", zařval a vyrazil kupředu k apatickému hlodavci divoce mávaje pažemi a kladivem.

"Hergare, počkej", varoval ho Jakob. Náhle starost vzrostla, když trpaslík opustil jejich okoklí, pocit extrémního nebezpečí mu přeběhl po zádech.

Krysa se otočila a prchla do temnoty s ocasem mizejícím v rouře. Zvuk cupitajících tlapek byl čím dál tišší až zmizel.

Trpaslík se obrátil a brodil se zpět s vítězným a uspokojeným úsměvem. Hodil si kladivo na rameno a položil si ruce na rukojeť.

"Bez problémů", řekl pyšně.

Ostatní si nebyli tak jistí.

15.

Maulokk se procházel s cílem temnou chodbou. Karikk byl po jeho boku a vedl běsnivce pochodující kolem.

Klanoví krysáci hloubili jako šílenci a ti pod velením šedého věštce pracovali ještě pilněji.

Hloubení rychle postupovalo a spělo k závěru, zanedlouho bude moci zahájit svůj plán.

Chladně přehlížel dřinu, sledoval krysáky cupitat a zvyšovat v jeho přítomnosti své úsilí. Ukradené jídlo šedého věštce Skarbitika bylo jejich stravou, která byla dobrá, neboť je chtěl dobře krmit, když byli slabí vyhlazeni.

Právě před určeným časem snížil potravu a nechal černý hlad propuknout, což dalo jeho silám zvýšenou, zuřivou sílu.

Neforemný tvar se vynořil ze stínů, mihotání pohybu, které bylo téměř nepostřehnutelné. Maulokk věděl, že to je jeden z vrahů.

Začarovaný plášť stínů nošený agenty klanu Ešin je dělal tiché a téměř neviditelné. Byl to jeden z mála magických artefaktů, které klan Skryre nedokázal napodobit a vyrobit. Jeho tajemství bylo dobře střeženo a všechny pokusy rozpitvat uloupený plášť a zjistit, jak funguje, byly marné.

Běsnivci se ochranitelsky semkli, když stín promluvil vyrovnanými a bezvýraznými slovy.

"Ve stokách je skupina. Hledá. Člověk, klerik, elf a vousatý zabíječ. Sledovali sem nájezdníky".

Maulokk chvíli rozvažoval situaci a vymýšlel čerstvé intriky.

"Napadněte je. Pošlete kanálové běžce, ale chci jazyka a nikdo nesmí vědět, kdo je za to zodpovědný".

"Jak si přejete", zasyčel stín a zmizel zpět v temnotě.

Maulokk vyhnal téma ze své mysli, uschoval je pro pozdější přemýšlení opouštěje pracovní oblasti a vyhledávaje kouzliče Skraka. Minul jeskyně klanových krysáků cestou do dílny, kde chtěl zjistit, jaký účinek mají jeho plány.

Vzduch byl akustickým vírem nadzvukového pištění nových vrhů. Skavení matky již nežraly své mladé díky přeplnění a to uspíšilo zvyšující se porodnost.

Přestože pronikavé kňourání tahalo Maulokka za uši, pro nemluvňata bylo nezbytné, aby je rodič nalezl po sluchu. Na vidění byla přílišná tma, byl přílišný hluk na volání či křik na nižších frekvencích a pach špíny maskoval čichové rozpoznání.

Opouštěje jeskyně kráčel Maulokk do dílny, kde byl jednooký skaven s Kerik'kem a Skrabikem a s vervou pracovali na raketách. Byli tak soustředěni, že si zprvu nevšimli jeho příchodu.

"Jak jde výzkum?", dotázal se, aby oznámil svou přítomnost.

Kouzličové se s trhnutím rozhlédli a rychle se uvolnili, když zjistili, kdo je oslovil. Napětí a zvěsti způsobené nepřátelskými třenicemi ve vyšších stupních mocné elity middenheimských skavenů způsobily mnoho paranoii a strachu. Zdálo se, že i jeho pomocníci nebyli výjimkou z neklidné nervozity rozšířené všude.

"Tedy", začal Skrak. "Raketa uvolňuje silný impuls čiré magie, který se ukazuje být velmi ničivý, pokud ne smrtelný pro čaroděje. Myslím, že čím schopnější uživatel magie, tím odolnější bude proti jejím účinkům a méně pravděpodobně utrpí vážnou škodu".

"A u nás?".

"Naše odolnost čiré magii v nejsilnější podobě vrásnivce by nás měla vesměs ochránit".

"Skvělé", zajásal Maulokk. "Teď další věc, kterou chci, abys udělal", dodal a ukázal na Skraka.

"Jdi k člověčenskému kultu, který je nám věrný. Znáš chodbu k dosažení kontaktu?".

"Znám", odvětil. Všichni kouzliči byli rozsáhle informováni o člověčenském kultu a jeho kontaktech, stejně jako velké složitosti Fauschlagských chodeb, jak trpaslických, tak těch otevřených skaveny.

"Běž hned a řekni jim, že děti Rohaté krysy povstanou na východě města poslední karnevalové noci. Ať zajistí, že všichni jejich členové budou připraveni přijmout mé příkazy. Potom se vrať a pokračuj v práci zde".

"Vyřídím to okamžitě, pane", potvrdil Skrak věrně. Po krátké úkloně sebral své věci a odkvačil.

Maulokk počkal, dokud nebyl kouzlič pryč, než zamířil zpět do své jeskyně, neboť měl hodně práce na svém vynálezu a protivně málo času.

16.

"Co teď?", zeptal se Dieter s podrážděným napětím, když vylezl posledních pár příček žebříku. Byl poslední ze skupiny, kdo opustil stoky.

"Nikdy ze sebe nedostanu ten hnusný puch", naříkal Elldrigar, neboť navzdory jejich naolejovaným a nepromokavým botám visel pach silně na všech. Elldrigar nad tím naříkal celou noc a již to nebylo ono.

"Jestli to řekne ještě jednou, trefim ho ohnivou koulí", řekl Dieter popadaje dech a s úsilím spojuje slova, když opustil šachtu a vstal.

Jakmile byl Dieter venku, Hergar zvedl s usilovným zavrčením víko a umístil tlustý kovový kotouč na místo. Podíval se na oblohu a viděl matnou záři slunečních paprsků již se objevujících za obzorem.

"Brzo bude svítat. Bude nejlépe zamířit zpátky".

"Budu spát celý týden", prohlásil Elldrigar se zívnutím. "Celou noc jsme strávili putováním po stokách a nenašli jsme nic krom zápachu", dodal podrážděně.

"A je to tady", zavrčel Dieter a sáhl do svého batohu, kde znepokojené prsty hledaly síru.

Ozvala se stěží slyšitelná kakofonie hvízdání a salva rotujících tvarů naplnila vzduch ostřími.

Elldrigar vykřikl, když se jeden z nich zasekl hluboko do jeho ramena a druhý ho sekl do stehna.

Dieter zařval, jak se jeden ponořil do jeho předloktí a střela se zasekla hluboko do masa.

Hergar podrážděně zavrčel a ucukl, když se otevřela kůže na jeho levé tváři. Šuriken se odrazil od kosti, zatímco další střela se sprškou jisker sklouzla po hlavici válečného kladiva.

Jakob ustoupil a jedna střela mu prosekla botu a rozřízla lýtko.

Skupina jednomyslně prchla do úkrytu. Než jej dosáhli, dopadla na ně druhá salva malých střel.

Jelikož kličkovali a krčili se ve snaze se krýt, většina hvízdajících střel minula.

Jakobův krk utržil mělkou ránu méně než na palec od krční tepny. Další trefil Elldrigara do stehna a zaryl se tam, takže elf byl sražen v běhu a padl nemotorně na bok. Naštěstí měl v sobě dost síly, aby sklouzl po dlaždicích a skryl se ve dveřích.

V bezpečí krytu dobrodruzi vyndali trojúhelníkové předměty z masa a vytáhli zbraně.

"Co se sakra děje?", zvolal Dieter a jeho slova byla zostřena bolestí v nich.

"Dietere, připrav se, přicházejí", varoval ho Jakob výkřikem a pevněji si sevřel své hrdlo, když krůpěje rudé krve stékaly mezi jeho prsty, snaže se trochu zpomalit krvácení obávaje se, že je to horší, než předpokládal.

"To jsou najisto grobkazi", zachmuřil se Hergar a zakřičel na nepřítele za bouchnutí pěstí do kamene s takovou silou, že jeho kotníky začaly krvácet. "Slyšíte vy špinaví zákeřníci. Dostanete nakládačku. Všechny vás pobiju", řval povzbuzuje svou bojovou zuřivost na vyšší úroveň.

Sedm temných postav slezlo z výhodného postavení na střeše protější budovy. Oděni v pláštích skaveni obratně sešplhali, seskočili na ulici a vytáhli sítě a dlouhé čepele. Výhružně postoupili s očima třpytícíma se v matném světle.

Čtveřice bolestivě vyrazila, aby se utkala s útočníky, neboť pokud by jim umožnili nechat je napadnout, kryt, jenž je chránil před smrtícími střelami, by je zachytil v pasti a nedal by jim možnost uhnout či utéct.

Reflexy skavenů byly rychlejší než zraněných dobrodruhů a oni vyrazili na své cíle s odhalenými řezáky.

Jakob sekl do letícího skaveního hrdla a jeho meč zasvištěl ve vzduchu. Tvor odrazil úder sítí a hustá změť stáhla smrtelný výpad stranou. Tvorův druh využil místa a dopadl poblíž Jakobova boku. Jakob se vrhl kupředu a ucítíl bolest projet masem, načež skrz zuby vykřikl a s krví řinoucí se mu z ran vytrhl čepel ze sítě a bodl. Skaven byl připraven na prudkou odpověď mrštně uskočil stranou, čímž se vyhnul bodnutí a zacvakal výsměšně zuby.

Hergar zaútočil jako moloch a mával kladivem kolem sebe v širokých obloucích, čímž donutil skaveny před sebou uskočit zpět. Jeho pohybová energie jej nesla dále a on vrhl zbraň kupředu, čímž zarazil její hlavici do skaveního žaludku. Po divokém úderu soupeř hlasitě hekl, nohy se mu podlomily a pařát stěží udržel zbraň.

Hergar trhl zbraní nahoru, čímž udeřil skavena do sanice, rozdrtil ji a vyrazil přitom několik zubů. Úder na chvíli zvedl tvora do vzduchu a z jeho čenichu vystříkla sprška krve. Když dopadl zpět, skavenovy nohy jej neudržely a tvor se zhroutil na zem s krví všude kolem.

Elldrigar nenávistně vyskočil. Skaven se pokusil uhnout, ale rychlost elfa byť zpomaleného zraněním, byla větší než krysákova. Kanálový běžec zapištěl leknutím, když chladná čepel pronikla jeho břichem a proklála mu vnitřnosti.

Elf nelenil a rychle vytáhl čepel, aby odrazil horní úder od svého druhého soupeře. Vytahuje ocel z pochvy těsného masa, poklekl a zvedl svou krví zbrocenou zbraň. Zastavil mačetu svým mečem a dvě čepele skřípěly, když klouzaly jedna po druhé, dokud se nestřetly jejich jílce.

"Měls to udělat líp", řekl nasupen na zvíře a oba se celou vahou opírali do čepelí, tlačili proti druhému ve snaze prorazit střeh druhého.

Po několika rychlých krocích se druhý skaven konečně svalil, drže si krvácející břicho se zhroutil na silnici, jeho život unikal skrz špinavé pazoury, chvějící se syčení se ozývalo z napjatého chřtánu.

Dieter sekl vodorovně vnějškem na útočícího nepřítele. Sprintující skaven hladce sklouzl do kotoulu a úderu se vyhnul. Kanálový běžec vyskočil a hodil síť na člověka, který naštěstí zvedl ruku a zachytil jí, než jej mohla chytit. Maskován za sítí Dieter bodl, když tvor uchopil oběma rukama svou čepel a připravil se zabodnout jí Dieterovi do břicha.

Skaven viděl čepel, ale ne dost rychle, aby měl dost času uhnout. Chvatný pokus o kryt selhal, když jeho ruka švihla nožem příliš silně, takže zasvištěla před dopadajícím mečem. Čepel pronikla skrz žebra a vnořila se do hrudi, z níž vyšla v oblasti zad. Dieter prudce otočil čepelí a cítil, jak drtí orgány, což nutilo tvora kroutit se a pištět nesnesitelnou bolestí, než meč znovu vytáhl.

Kanálový běžec se kymácel, svíral si krvácející ránu a rozplácl se na cestě, jeho nůž hlasitě zařinčel, když dopadl vedle něj.

Jakob vrhl vlastní síť na čenich protivníka, čímž ho vyrušil. Skaven zvedl ruce v ochranu a to umožnilo Jakobovi jednat. Jeho čepel se ponořila do skavenovy hrudi, pronikla srdcem a její špička vyjela ze zad. Tvor se potácel ve smrtelném zápase s orgány přilepenými k pronijakícími nástroji.

Jakob silným trhnutím vytáhl meč a temnota náhle zakryla jeho tvář.

Druhý skaven viděl příležitost napadnout Jakoba zezadu a hodil přes něj síť.

Zatímco se chycený cíl snažil uvolnit, kanálový běžec podkopl Jakobovy nohy a silným strčením jej shodil na zem. Skrz zapáchající síťoví Jakob viděl, jak skaven před ním obrátil svůj nůž a uchopil jej jako dýku do obou rukou.

"Hergare", zařval zoufale, když skaven s radostným pištěním skočil a začal bodat Jakoba do boku snaže se jej vykuchat.

Jakobovo volání o pomoc se změnilo v křik, když špička pronikla jeho kroužkovou zbrojí a vnikla do jeho bezmocného masa, zkažený pach tvora se smíchal s jemným aroma jeho vlastní krve.

Hergar švihl svým kladivem vodorovně, aby odrazi klesající úder na bok a zahlédl dalšího skavena se zlomenými rysy, plazícího se ledabyle a potácivě na něj.

Proklel událost, jež ho okradla o šanci dorazit dalšího nepřátele, uchopil nůž za rukojeť a kopl zraněného skavena přímo do čela, ještě než ho dostal, čímž se tvor odvalil a upadl do bezvědomí.

Znovu se otočil na druhého soupeře, jejich zbraně se střetly a zabíječ udeřil kladivem na skavenův bok. Kanálový běžec vrhl síť, aby odchýlil úder, ale účinek byl minimální díky čiré zuřivosti zabíječova útoku. Se zvučným praskáním kostí byl skavenův bok rozdrcen.

Tvor prudce padl na kolena a sekl čepelí na Hergarovy nohy, ale kladivo se vrátilo než mohl jednat a rozdrtilo mu lebku pod kápí.

Elldrigar sekl na třísla svého posledního soka. Skaven máchl sítí a odrazil bodnutí. Elf uvolnil meč a sekl krutě zpět, čímž otevřel mělkou ránu na skavenově hrudi. Kanálový běžec rychle ustupoval pod zvyšujícím se přívalem prudkých úderů, až konečně divoké šlehnutí meče otevřelo jeho hrdlo. Tepenná sprška okamžitě vyrazila z široké rány a tvor si ohmatával smrtelné zranění a bublal, jak mu krev zaplavovala hrdlo a plíce. S malátným pohybem klesl na zem s výrazem děsu.

Elldrigar se obrátil a viděl skavena na zápasícím, chyceném Jakobovi, kdy byl tvor jen okamžik od jeho zabití. Bez váhání zaútočil, vrhl se divoce vpřed, narazil do skavena a skopl ho na zem.

Kanálový běžec udržel stisk a vytrhl čepel z masa své kořisti, takže měl čím bojovat. Elldrigar dopadl nešikovně po svém zoufalém záchranném pokusu hlasitě zařval, když náraz na jeho zranění způsobil, že jeho smysly byly nakrátko zaplaveny vlnou silné bolesti.

Uvolněný skaven upadl a rychle vstal, vyskočil na své nohy a pevněji uchopil svou zbraň. Bez váhy tvora držící ho dole pod sítí měl Jakob nějaké místo na manévrování a mohl uniknout. Sáhl rukou k opasku, vytáhl svou dýku a pilováním rozřízl síť, aby se osvobodil.

Se zavrčením Hergar vyrazil kupředu, přeskočil Jakoba a prokličkoval kolem Elldrigara. Zatímco Hergar máchl kladivem zpět, skaven náhle sekl kupředu, těsně minul Hergarovo hrdlo a vyřízl dlouhou ránu podél jeho klíční kosti. Zabíječ mávl svou přichystanou zbraní v širokém oblouku a udeřil skavena do boku, čímž přerazil žebra a ledviny. Skaven odlétl a dopadl na dlažbu, kde se na chvíli změnil v kutálející se míč roztrhané kožešiny a pláště. S jedním bokem ochromeným zvedl se zavrčením čepel a odhalil zuby, jen aby byla jeho lebka rozdrcena druhým úderem, který Hergar radostně provedl.

Zabíječ si přejel po krvácející hrudi a obrátil se k poslednímu kanálovému běžci. Ohromený skaven se probral z krutého kopnutí do hlavy a Hergar chtěl od tvora nějaké odpovědi.

Dieter rychle vytáhl malý kusy cupaniny a běžel k ostatním. Pronesl nějaké magické litanie a jeho prsty začaly zářit vnitřním jasem dokud se slovem složeným z mnoha slabik neotevřel pěst. Cupanina jakoby v jeho dlani zmizela a naplnila ji podivným světlem, které kolem něj rozptýlilo šero. Položil ruce na nejhorší zranění svých druhů a světlo jakoby vniklo do ran a pohnulo kůži do činnosti. Tajemný zvuk pracujícího masa jemně praskal a tkáň regenerovala čarodějnou rychlostí. Během pár chvil nejtěžší a nejvíce oslabující zranění zmizela a život ohrožující rány byly pryč nebo se proměnily v pouhé štípance.

"Žije nějakej?", zeptal se Jakob popadaje dech a rozhlížeje se po okolí, zda zabité jednotce nejdou posily.

"Tenhle by měl…", začal Hergar, když se ozvalo svištění trojúhelníkové hvězdice, která se zakousla do hrdla přeživšího skavena. Směrem od jejího příletu bylo vidět mihotání proti noční obloze, ale žádný zjevný útočník. Hergar zamrkal, protřel si oči, ale když se znovu podíval tam, kde jemné vlnění zmizelo za vrcholem střechy, podivné chvění větru bylo pryč.

"Pojďte odsud", navrhl Elldrigar, zvedl zkrvavenou hvězdici a prozkoumával jí.

"Nejlíp uděláme, když pudeme do vašeho hostince, Jakobe. Potřebuju vyčistit zranění, jinak se můžou zanítit. Hobit snad neoznámí úřadům naší šarvátku", rozhodl Dieter.

"Dobře, Dietere. Pomoz Elldrigarovi", požádal Jakob.

Navzdory použití léčivé magie byly elfovy rány stále otevřené a on těžce kulhal.

Elldrigar dokončil prozkoumávání šurikenu a podal jej Jakobovi, než přehodil paži přes klerikova ramena pokrytá vlčí kůží. Lidký žoldnéř pohlédl na předmět a nepřítomně jej vstrčil do kapsy, aniž by poznal znak.

Než opustili scénu, vešla do ulice hlídka a zastoupila jim cestu. Slyšeli je o chvíli v předstihu, zvonění jejich hojného brnění a těžkých bot je oznamovalo dříve, než byli viděni, ale zraněná a vyčerpaná skupina neměla šanci utéct nebo se skrýt.

Bylo to sedm mužů v brněních s tunikou se znakem middenheimské hlídky. Měli kulaté hrncové helmy přes kroužkovou kápi a každý nesl meč, dýku a štít zobrazující stejný znak jako na tunikách. Dva měli přes rameno luky s plným toulcem a tři nesli zářící lucerny, aby zahnali tmu.

V jejich čele šel četař, důstojník oděný v kyrysu a helmě se zdviženým hledím, aby mu nebránilo ve výhledu. U pasu měl dlouhý meč a v ruce štít, za opaskem měl uložen rapír a dýku.

Nesourodá skupina okamžitě začala přemýšlet, kde byla tato hlídka, když bojovali o život se skaveny.

"Měli jste pernou noc, hoši?", zabručel důstojník.

"Byli jsme přepadeni… zloději", odpověděl Jakob.

Bezděčná pomlka okamžitě vyvolala podezření. Hlídka k nim došla, načež četař nasál vzduch a ušklíbl se.

"U Ulrika, smrdíte jako podbaží bretoňské ženy", děl tlumeně, aby zbavil smysly zápachu.

"My", začal Jakob.

"Ve stokách? Nepochybně kvůli nějakým ohavným plánům. A narazili jste na jinou hlídku, ne? Boj? Zranili jste nějakého strážce? Možná dokonce zabili?", obviňoval je četař.

"Zajisté ne", protestoval Jakob vehementně, a pak rychle uklidnil svůj hlas a pokračoval.

"Napadli nás bestiáci".

"Bestiáci?", prohlásil důstojník nevěřícně.

"Pokud nám nevěříte, ukážeme vám těla", zasyčel Hergar.

Jakob vrhl na trpaslíka zlostný pohled.

"Co?", zašeptal trpaslík v odpověď na tento nečekaně přásný pohled, ale než to mohl Jakob vysvětlit, četař promluvil.

"Dobrý nápad, podíváme se na ty 'bestiáky'. Jdeme, chalpci".

Hlídka bojovně pobídla skupinu, aby je vedla dloubajíc do nich štíty a zbraněmi.

"Ale sami máme zraněné", protestoval Dieter a Elldrigar se o něj stále opíral.

"Tak?", odvětil důstojník, zjevně slepý k postavení klerika v middenheimské společnosti. Toto byla jeho hlídka, jeho území a v noci byl absolutním vládcem ulic.

Smířeni s návratem na dějiště zamířili zpět a hlídka šla hned za nimi, povídající si a diskutující mezi sebou.

Když dorazili, stalo se to, čeho se Jakob obával. Těla a šurikeny byly pryč, zbyly jen kaluže krve. Četař přišel k louži a ponořil do ní prst, krev stále lehce tekla, když si protíral temnou, lepkavou kapalinu mezi prsty.

"Rudá krev. Lidská krev. Každý ví, že bestiáci mají zelenou krev".

"To je blbost", namítl Hergar, neboť všichni čtyři již viděli a prolili mnoho obou variant.

"Chceš se hádat, zakrslíku?", zeptal se důstojník, zvedl hlavu, ale nepodíval se na zdroj hádky. Bylo jasné, že vyzývá Hergara, aby bylo jasné, že pokud trpaslík neustoupí, bude jednat.

"Co když jo, umgi?", odsekl Hergar, použiv trpaslické slovo pro lidi s opovržením a hanlivým odporem.

"Dávej si pozor na jazyk, zakrslíku, nebo ti dám smrt, kterou hledáš".

"Zkus to", navrhl ten mdle.

Četař přešel trpaslíka s arogantní sebedůvěrou a v koutcích si mu pohrával úsměv. Jakob zoufale chtěl Hergara zastavit, ale věděl, že to je nemožné.

Pokud by je trpaslík přivedl do boje, byli by v oslabeném stavu jistě poraženi. Pokud by mu pomohli, stali by se všichni čtyři hledanými uprchlíky ve městě, z něhož není úniku.

Důstojník se postavil před Hergara a škodolibě shlédl na drobnou postavu.

"Cos provedl, žes přijal zabíječskou přísahu? Nejspíš sis vzal goblinku? Zabíječ trolů. Haha. Spíše zabíječ smrk…".

Důstojník byl katapultován dozadu, když ho Hergar praštil. Rána zastihla člověka nepřipraveného, zatímco škádlil trpaslíka, a srazila ho. Kůže na Hergarových kotnících znecitlivěla od rány do helmy. Stráže najednou vytáhly meče a připravily se k útoku.

"Ne", zakřičel důstojník. "Ten malej hajzl je můj".

Narovnal se, odepnul si opasek a helmu a dal si na ruce dva hadry. Stráže dohlížely na ostatní, kteří nyní nemohli nic dělat.

"Velmi dobře, zakrslíku, teď to vyřídíme", zabrumlal a vložil si do dlaně několik mosazných boxerů, jako by je chtěl zahřát pro následné cvičení.

Zabíječ hodil své kladivo Jakobovi a nevšímal prosícího pohledu svého druha, jen zaťal pěsti v přípravě na rvačku.

"Řekni sbohy svým zubům", zavrčel a vrhl mocnou ránu na člověkův obličej.

Trpaslíkova sebedůvěra nebyla na místě, neboť četař vyrostl na ulicích Middenheimu, kde byly pouliční zápasy povýšeny na umění. Hergar byl na druhou stranu ničivý válečník, ale opominul neozbrojený boj, aby byla jeho zbraň více smrtící. Předpoklad, že jeho síla a rychlost jej provedou bojem, byl vážnou chybou a důstojník byl připraven jej poučit.

Četař odrazil ránu máchnutím předloktí a vedl těžký úder na trpaslíkovu sanici.

"Napadení důstojníka", prohlásil, když Hergar dopadl několik kroků od něj a potřásl hlavou, aby zahnal náhlou závrať. Když pohlédl zpět, viděl důstojníka s rukama s rukama připravenýma k boji zakrývajícíma většinu jeho tváře.

Hergar se již zotavoval, když byl člověk u něj, skočil kupředu a připravil si boxery. Jeho pravá pěst udeřila, rána trhla s Hergarovou hlavou na stranu, když útok prošel trpaslíkovou chabou obranou.

"Bránění se zatčení", připojil, otočil se v bocích a máchl druhou pěstí, levý hák otočil Hergarovu hlavu na druhou stranu až odlétla sprška krve.

Rána mu dala další výhodu důstojník jednaje s dobře časovanou zkušenou obratností znovu udeřil pravačkou, čímž otočil Hergarovu hlavu zpět po samý limit krku a otřásl jeho rovnováhou.

"Rvaní se na veřejném prostranství", odfrkl a skrčil se, načež krutě praštil Hergara do břicha.

S ohromeným zaskřehotáním se trpaslík zlomil v pase a sklonil tvář přímo do divoké horní rány, jenž přistála na Hergarově sanici, trhla mu s hlavou nahoru a poslal jej k zemi.

"Vstup do stok bez povolení", oznámil hlídač pokračuje ve své litanii trestných činů. Zabíječova výdrž jej zvedla, i když jeho smysly se točily, což ho dělalo zranitelným, neschopným zvednout obranu a získat chvíli oddechu od boxerského víru.

Po ostrého kopu kolenem do trpaslíkových slabin Hergarova hlava znovu letěla s výkřikem kupředu, načež mu člověk vrazil hlavičku. Ozvalo se hluboké prasknutí lebky o lebku částečně tlumené vrstvou kůže a zabíječ se zhroutil netečně na ulici.

"Podezření z vraždy".

Kopnutí dopadlo na jeho žaludek. Hergar hlasitě vydechl a zkroutil se v záchvatu kašle, když stočil nohy a sevřel si dvakrát zraněné břicho.

Jakob se pohnul kupředu, neschopen dále stát a nice neudělat. Tři meče se zastavily u jeho hrudi, jak se další sledující strážci pohnuli a zahradili mu cestu.

"To nedělej, kámo. Budeš další, když si nesedneš a nezůstaneš zticha", pohrozil mu jeden z nich, když Dieter chytil Jakoba za rameno a pokusil se ho odtáhnout zpátky.

"Jo, poslechni kněze. Jen se dívej, jak zakrslík dostane svou medicímu. Možná se něco naučí", naznačil další s tichým smíchem.

"Jako nehrát si s hlídkou", prskl další s širokým úšklebkem, jeho proděravělé řady zubů se leskly v matném světle.

"Cenná lekce pro každého návštěvníka našeho krásného města", prohlásil důstojník hlasitě, když zaslechl část rozmluvy.

Důstojník pak znovu vykopl a zasáhl Hergarovy omámené rysy. Zabíječova hlava odskočila a on padl do bezvědomí, zatímco mu karmínové prameny vytékaly z nosu a rtů a obarvily mu vousy.

"Podezření na hromadnou vraždu".

Následoval další kopanec, tentokrát na bok. Úder neměl odezvu, takže četař přestal, setřel si pot z čela a pohlédl na netečnou postavu, z níž odkapávala rudá a vydávala skomírající sípání.

"A bytí malým, zakrslým troubou trpaslické špíny, který si myslí, že může sekýrovat Middenheimera jen proto, že jeho hloupá rasa hodila trochu malty na cihly", odfrkl a naposledy kopl, aby utišil své předsudky k Hergarově rase.

Uspokojen si důstojník vyndal měděné bosery a přivolal dva své muže.

Ostatní mohli jen bezmocně hledět, jak jim důstojník nařídil vzít Hergara za paty a odtáhnout jej pryč.

"Vy ostatní", podíval se důstojník na ostatní, Elldrigara, Jakoba a Dietera.

"Zmizte. Pokud vás uvidím znovu, dopadnete podobně".

Bylo jasné, že strážce nechce být zatěžován nějakým papírováním, které by bylo potřeba, a stačí mu jeden z nich na snadno dokazatelný zločin, kde není potřeba detektivní práce, takže byl spokojen nechat věci tak, jak byly.

Hledě zasmušile, jak middenheimští odnášejí Hergara pryč, stál Jakob ztuhle a naplněn zlostí, zatímco Elldrigar se mohl jen opírat o Dietera, oba stejně bezmocní, a navzdory jejich averzi k trpaslíkovi byli celou příhodou rozdrážděni.

17.

Skrak nalezl malou nízkou chodbu a pokračoval hrubým průchodem vlnícím se vzhůru, po všech čtyřech šplhal úzkou rourou.

Byla to dlouhá cesta skrz Fauschlag, skavení kontingent si vytvořil domov hluboko v nitru hory. Vyšší patra skrývala mnohá nebezpečí jako bestiáky, mutanty, stoupence chaosu, noční gobliny, fimiry a k tomu hladové obludnosti kořistící na všech bez rozdílu.

Skavení síly vyhloubily několik takovýchto přímých chodeb ze svého panství přímo do různých lokací včetně nejvyšších chodeb vyhýbajícím se nebezpečí ve středu. Cesta v současné době vedla za těžké dveře podepřené a uzavřené, aby zabránily průchodu, dokud nebude odstaněn zámek na jeho straně.

Skrak správně předpokládal, že to bude tajný vstup, odstranil západky, odsunul vzpěry a otevřel sklápěcí desku. Byla těžší, než vypadala, a dalo práci s ní pohnout, donutilo ho to zarýt nohy do rozryté hlíny pro podporu. Když dosáhl úspěchu, viděl, proč se musel tak namáhat. Na druhé straně byla pevná oblast cihlové zdi s konci lemovanými šedou houbovitou hmotou vzhledu malty a skvěle skrývající tento tajný průchod.

Když si prohlédl sklep pod sebou, viděl Skrak zdi vesměs pokryté částečně použitými vinnými policemi a bečky a nízké bedny pokrývající většinu podlahy. Chodba ústila blízko stropu, což ho donutilo skočit dolů, po té co nalezl příhodně volné místo pro dopad.

Jediný východ byl po schodech. Bohatý dům nahoře byl pustý, takže se vydal do haly, přehodil ocas před křeslo a rozvalil se na polštářích, aby přemýšlel a čekal.

Hloubal o Maulokkově zprávě, pokoušel se zdůvodnit, proč byl jmenován východ. Nejpravděpodobnější důvod byl odvrácení pozornosti a útoku na druhé straně města. Pokud nebyly instrukce připraveny ke zmatení vůdcových nepřátel. Byl ochoten obětovat člověčenský kult pošetilců svým protivníkům, aby byli přesvědčeni, že skutečně udeří z východu? Pokud Maulokk Skraka podezříval, pak to mohlo být docela dobře dvojté blafování, aby jej navedl na linie myšlenek a donutil přemýšlet o západě. Pokud by dokázal najít nějaký vzor Maulokkových myšlenek, pak by mohl předvídat jeho činy, ale skavení inženýrský lord byl zcela mimo takovou předvídavost. Jeho jediná šance bylo najít, který soubor vyhloubených chodeb byl zamýšlen k dopravení skaveních hord do Middenheimu.

U vchodových dveří do domu zaznělo kovové cinknutí, tupý zvuk dolehl k jeho citlivým uším a vyrušil ho z jeho zadumání. Dveře se se zavrzáním otevřely a zabouchly. Zašoupnutí zástrčky, a pak druhé, obnovující obranu domu, předcházelo zvuku dlouhých lidských kroků na vyleštěných prknech. Pokoj byl temný a člověčenec kráčel přirozeně, aniž by si všiml kouzliče, chabý zrak jeho rasy nebyl schopen proniknout šerem téměř jasným pro Skrakův noční zrak.

Člověčenec se napjal, zabouchl vnitřní dveře a došel k lampě na zdi, zapálil knot a nechal světlo naplnit komnatu. Šlechtic ve středních letech měl temné vlasy a hustý knír, skromné chmíří rostoucí z jeho tváře bylo zastřiženo a uhlazeno v typickém požitkářském člověčenském způsobu.

Když se obrátil a spatřil Skraka, vydal polekaný výkřik a uskočil, narazil na stůl a shodil tác s křišťálovými sklenicemi a karafou na zem, až se hlasitě rozlétla na nespočet kousků.

Člověčenec znovu nabyl klidného vzhledu, hluboce se uklonil a padl na kolena.

"Pane velké a všemocné Rohaté krysy, buď vítán v mém domě. Já, Maximillian Rudolf Verrater jsem připraven na tvé příkazy".

Skrak se snažil zakrýt své pohrdání tímto organismem. Bez ohledu na to, jak se to pokoušeli skrýt, tito žalostní ubožáci sloužili skavenům a pokoušeli se zachránit vlastní bídné životy, až přijde velký armagedon. Skutečně věřili, že budou ušetřeni osudu všech ostatních, pokud zradí svou rasu. Takoví člověčenci jen posilovali víru, že skaveni jsou opravdu nadřazeni chtivým opicím a skavenstvo si zaslouží získat svět právem dobyvatel od těchto nejnehodnějších vlastníků.

"Já přišel, říct ti, abys řekl-řekl ostatní věrným Rohaté kryse: povstaneme na východě, poslední den karnevalu, připravte obdržený plán-plán", děl Skrak nedobrou starosvětštinou, měl problémy s tímto podivným jazykem tolik nepodobným kvíkiši.

"Bude to provedeno, pane", zbožně odvětil člověčenec.

"Dobře-dobře. Jedna věc navíc. Ve městě - člověčenec, elf, Ulrikův klerik, dlouhovousý zabíječ, všichni přátelé, přebývají u hobitů. Jdi tam. Předstírej nepřítele skavenů. Řekni-řekni: 'Skavení vůdce přijde, sklep, dům, 19 Obchodní, Stará čtvrť, půlnoc, této noci přijde'. Musíš říct dobře, dělat důvěryhodného hodně-hodně".

"Ano, pane, nezklamu vás", prohlásil člověčenec s nadšeným zápalem, jakoby mu božstvo dalo za úkol nejskvělejší a nejnáročnější práci.

Skrak se zvedl do své plné velikosti nad klečícím člověčencem a promluvil natolik vážným tónem, jak jen dokázal.

"Dohlédneme. Pokud selžeš, zemřeš. Pokud uspěješ, odměna vel…", začal a vrhl se stranou, když se dveře otevřely, načež se stočil za sedačku mezi zákruty svého roucha, aby zůstal z dohledu. Když se rozhlédl, viděl Skrak člověčenskou ženu oděnou v černé a bílé nahlížející dovnitř s lampou.

"Pane? Slyšela jsem ránu, je všechno v po…", začala, zatímco člověčenec vyskočil z pokleku a snažil se jí vyvést ven.

"Je to v pořádku, Kristine. Uklidím to později, teď jdi. Mám práci", oznámil přísně, ale s rozpačitým chvěním v hlase, jak se bál, že jeho věrnost by mohla být odhalena.

"Práci? Zcela sám? Nebojte se, budu hned pryč, pokud… Ulriku chraň mě", zvolala a její usmívající se tvář se změnila v masku hrůzy, když spatřila Skraka skrývajícího se za křeslem.

Skrak skočil na podlahu, přeskočil vysoké opěradlo a pádil k ní jako děsivý stín. Popadla člověčence, něšťastně vřeštěla a hledala u něj ochranu.

Skrak máchl rukou, aby odstranil překážku. Ozvalo se trhání látky, jak ženina ruka vytrhla velký kus mužovy látky, jelikož její hrůzou stažené pěsti se odmítly pustit. Člověčenec zasáhl další křeslo a přepadl přes něj s hlasitým žuchnutím na zem.

Křik ženy se změnil v dušený vzdech, když ji Skrak popadl, sevřel čelisti kolem jejího hrdla a zhluboka se zakousl. Jeho zuby pronikly kůží, síla jeho čelistí jí rozdrtila průdušnici a ukončila jekot. Jeho váha srazila ženu na podlahu. Skrak dopadl na ní stále zakousnut. Její pěsti do něj začaly bušit, a jak byl stále zahryznut, chutná krev mu stříkala do tlamy. Skrak bojoval s nutkáním otevřít její krk a hodovat na teplém mase, protože pokud by provedl takový masakr, člověčenec by mohl být objeven díky tak zjevným stopám vraždy.

Žena začala slábnout, její síla mizela, dokud její paže nedopadly bezvládně na zem a utržená látka z nich nevypadla. Skrak držel smrtící stisk ještě o chvíli déle a dával pozor, až se její tep konečně zastaví a oči pohasnou.

"Ó, bohové. Ó, bohové. To se nemělo stát. Bohové chraňte nás", mumlal šlechtic a třásl se v šoku z toho, čeho byl svědkem.

Skrak vstal, pustil ženu a obrátil se k muži krčícím se za ním.

"My se postaráme o tělo-tělo. Dělej, jak bylo nařízeno, jinak se přidáš-přidáš", zasyčel a ukázal na křečovitě stažené údy šlechticovy hospodyně.

"A…ano, p…pane", zakoktal, chvěl se leknutím a hrůzou z toho, co právě viděl, pevně se svíral, aby utěšitl svou otřesenou psychiku ze svědectví vraždy. Člověčenec sloužil Rohaté kryse a snažil se zachránit vlastní kůži a z toho důvodu udělá nyní to, co mu Skrak nařídil.

Skrak se obrátil a kráčel zpět ke sklepu, cestou popadl mrtvolu a vzal ji s sebou. Nacpal svou oběť do chodby, vylezl za ni a nacpal jí do úzké trubky, kterou její tělo téměř zabralo. Přesvědčil se, že zapečetil dveře, a zatlačil její tělo dolů, kde mu svah pomohl.

Když byl spokojen s dostatečnou vzdáleností, aby její ostatky nebyly pro blízkost cítit skrz dveře, začal překážku hltat. Dlouhá cesta nahoru a úsilí z nesení mrtvoly v něm vyvolalo černý hlad a jeho zhltnutí zbytků bylo rychlé a všepohlcující. Po potlačení divokého hladu jejími vnitřnostmi Skrak ukousl její paže a strčil si je do svého roucha, aby obnovil svou energii po sestupu. Se svačinou připravenou obrátil svou chuť ke zbytku banketu.

Nějaká kůže, vlasy a roztrhané kusy její uniformy bylo vše co zbylo, když Skrak pokračoval dále a vrátil se do hlubin Fauschlagu.

18.

Pochoduje rychle dolů chodbou Karikk donutil klanové krysáky pelášit pryč, když se jeho obrněná postava hnala vytrvale vpřed obklopena dvěma páry svých temně obrněných běsnivců.

Mířil do Maulokkova doupěte a přitom přemýšlel, jak se jeho život proměnil. V jednu chvíli byl otrokem žijícím v zoufalství a bolesti od tepu srdce k dalšímu, v dalším okamžiku byl vynešen k luxusnímu životu, jenž nyní vedl. On a jeho druzi dobře jedli, byli obáváni i ostatními běsnivci, měli nejlepší vybavení, výcvik a plemenice a byli požehnáni ochranou Maulokkova mecenášství.

Právě dokončili další zvýšení své pověsti v chodbách nahoře dobytím hnízda kultistů chaosu. Pokřivení uctívači Tzeentche byli vesměs vyhnaní obyvatelé města, ale dav také obsahoval několik válečníků chaosu, nějaké tzeengory (bestiáky spřízněné z Pánem změny) a mnoho chapadlovitých bojovníků chaosu s hadí hlavou.

Skaveni na ně vpadli, použili klanové krysáky jako nárazník k pohlcení magické odvety a ochraně svého počátečního postupu a následného boje. Běsnivci rozsekali všechny, kdo se jim postavili, a zahnali ostatní nahoru, kam povolali další klanové krysáky, aby pomohli vyřídit rozprášené stoupence chaosu. Vydávali hluk, aby donutili kult prchnout přímo do trpaslíky ovládaných nejvyšších chodeb. Vousáči čekali a byli dychtiví pomstít se zlodějům jídla. Smyšlení vyníci byli pobyti sekerami a kladivy ukvapených vousáčů, takže běsnivci se mohli neviděni stáhnout zpět do hlubin.

Karikk byl udiven zuřivostí, kterou dokázal vyvinout, a šikovností, s níž bojoval. On a jeho vojáci bojovali mnohonásobně lépe, než kdykoliv předtím. Jejich otroctví je učinilo mnohem vražednější, než byli ostatní běsnivci, rovnali se velitelům oddílů v bojové divokosti, zatímco on byl možná více než roven jakémukoliv klanovému náčelníkovi. Ale takové mámení postupu a pravomoci nebylo již činitelem jeho mysli, jejich otrocví je naučilo znát cenu takové pošetilosti.

Dorazil k Maulokkově doupěti a sám vstoupil, ponechávaje svůj doprovod u hlídky. Kouzlič seděl nad plány chodeb obklopen rolemi pergamenu. Karikk poklekl na koleno a sklonil čenich v upřímné úctě.

"Můj pane".

Maulokk sroloval plány, které zkoumal, a postavil se.

"Povstaň, nejvěrnější kapitáne".

Karikk vyhověl, použil svou halapartnu, aby se vytáhl na nohy, načež Maulokk pokračoval.

"Chci, abys vybral některé věrné běsnivce z klanu Skrík a s dvanácti z mých nejlepších vojáků šel do těchto vesnic".

Vytáhl kus pergamenu s mapou jižní oblasti Středních hor. Cílové vesnice byly všechny umístěné poléd cesty do Talabheimu.

"Je důležité, aby byly napadeny v tomto pořadí - Holzbeck, Selmigerholz, pak Garssen".

Karikk si všiml vesnice a města mezi posledními dvěma cíly upozornil na ně.

"Zapomeň na ně, budou tě tam očekávat po prvních dvou útocích. Když zaútočíš, chci vesničany svléknout a také chci hodně zohavení. Použij klanové krysáky, aby donesli lup zpátky, zajisti rychlý postup, a nade vše zanech přeživšího, aby přiznal, kdo připravil a provedl tyto nájezdy".

Karikk nechápal Maulokkovy úvahy, ale on to nepotřeboval. Vše, co po něm bylo požadováno, byl úspěch, který zajistí bez ohledu na jakékoliv překážky.

19.

Skrak spěchal do vojevůdcovy lokace, kde nalezl Kritiše v ochranném kruhu strážců dozírajícího na uložení posledních zásob získaných pleněním šedého věštce Skarbitika.

Bylo tam mnoho jídla, neboť přepadené vesnice uložily sklizeň do zimních skladišť. Z pouhého dodaného množství by čekala vesničany tuhá zima hladu, takže měli štěstí, že přeživší z útoků (jichž bylo stejně málo), nyní přišli v řetězech jako noví otroci. Jejich štěstí v životě díky jejich chycení bude ovšem krátké, neboť Maulokk nařídil rozdělit člověčence jako příděl jídla pro obzvláště produktivní hloubiče chodeb.

Tento rozkaz se zbavil těžkopádných zajatců a posloužil k tomu dát klanovým krysákům ochutnat člověčenského masa v potěšujícím objemu jako raritu a delikatesu k vychutnání.

Skrak dorazil k vojevůdci a tiše jej oslovil.

"Vůdce Maulokk chce, abyste se vydal chodbami do Staré čtvrti. Je tam skupina člověčenců, kteří jsou podezíraví a snaží se nás najít. Budou číhat na návštěvu v obydlí na Obchodní dnes o půlnoci. Maulokk chce, abyste se s nimi osobně vypořádal. Můžete si s sebou vzít čtyři své nejlepší vojáky. Zaplatil jste klanu Ešin, jak jsme projednali?".

"Samozřejmě", zaburácel vojevůdce, podrážděn, že byl využíván k takovým podřadným úkolům. Pobití obtížných člověčenců byla práce pro klanové krysáky, ne úkol pro vojevůdce.

"Pak je to, jak jsem očekával", přiznal Skrak s předstíranou okázalostí.

"Co?".

"Maulokk očekává, že zemřete v boji proti nim, neboť taková smrt by nespustila vražednou smlouvu".

"Skupina ubohých člověčenců, že by zabila mě?", vysmál se mu vojevůdce, ohromen, že by Maulokk mohl jen předpokládat tak nepravděpodobnou možnosti.

"Nejen člověčenců. Elf, vousatý zabíječ a kněz zběhlý v bojové magii. Ale mám plán. Mohl bych se boje tajně zúčastnit proti klerikově magii a pomoci vám. Také vám mohu dát toto".

Ze svého roucha vytáhl amulet na tenkém řetízku s runami vyrytými kolem jeho obvodu.

"Toto magické zařízení vás značně ochrání proti škodě. Mějte jej v boji".

Vojevůdce si ho vzal a protáhl čenich a hlavu skrz smyčku. Pak jej zastrčil za brnění.

"Měl byste spěchat, abyste tam byl včas, není pochyb, že by vás Maulokk ochotně popravil pro špatnou dochvilnost".

"Souhlasí", přitakal Kritiš a obrátil se na svou stráž.

"Ty, ty, ty a ty, následujte mě", nařídil a vyrazil mumlaje si pod vousy se Skrakem následujícím za ním skrývajícím tajný úsměv.

Jeho plán pracoval skvěle. Amulet byl při výrobě zpackán a nyní to byl prokletý artefakt, který ač se zdá, že propůjčuje velkou obratnost, ve skutečnosti zpomaluje reflexy nositele, nechává ho snadno zasáhnout a ztěžuje oběti svého zhoubného vlivu bránit se či provést protiútok. Pokud by to nezajistilo vojevůdcovu smrt, pak by Skrak 'náhodně' spálil maso z jeho kostí nesprávně vyslaným bleskem.

Doufal, že nějací člověčenci také zemřou v boji. Maulokk je chtěl k něčemu využít, takže oslabení jejich síly a počtu by byl vítaný bonus.

20.

"Pane?", otázal se hlas.

"Počkej. Budu hned venku", odvětil Maulokk.

Uložil kus vrásnivce do své olověné skříňky, zavřel silné víko a přehodil plátěný potah přes pokusné zařízení, aby ho skryl. Kouzlič opustil komnatu a spatřil jednoho ze svých běsnivců, Ikirika. Válečník se hluboce uklonil, když se Maulokk vynořil ze své soukromé dílny.

"Co se děje, Ikiriku?", zeptal se a oslovil ho jménem, aby poskytl zdání, že nepovažuje své vojáky za pouhou anonymní potravu pro děla používanou podle rozmaru pro své vlastní cíle.

"Přišlo několik představitelů klanu Moulder. Mají zásilku krysích ogrů".

"Vezmi mě k nim", odvětil nadšeně.

Běsnivec ho vedl cestou a další byli za ním jako doprovod, když byl mimo své doupě, přičemž nechal další dva toto strážit.

Pokračovali do jedné skavení chodby poskytující přístup do podzemní říše. Podél obrovské chodby bylo mnoho velkých klecí na kolech. Každá obsahovala silně stavěné bezsrsté obludy uvázané na pevném jhu, na pohled prakticky nemyslící. Maulokk nikdy předtím neviděl jejich druh, ale postaral se, aby se jeho pohled nezdržel na podivném plemeni organických strojů.

Náhončí klanu Moulder běhali kolem ozbrojeni biči. Mnozí měli ostnaté výrůstky, jiní měli jednu či více dalších paží vyrůstající z boků nebo z pravých údů, následek konkrétního zacházení s vrásnivcem k posílení náročných a užitečných mutací.

Přiblížil se těžce obrněný, robustně stavěný náhončí se čtyřma svalnatýma rukama držící odporný krotitelský bič v jedné ruce, dvě zkřížené šavle na zádech a jednoruční sekeru zastrčenou za opaskem.

"Vy jste vůdce Maulokk?", vyslovil nenuceně.

"Jsem".

Skaven se symbolicky, úsečně pokonil. "Náhončí Wericik. Jsem tu doručit vámi objednané zboží".

Maulokk si ho nevšímal a vyrazil podél řady hledě do klecí. Krysí ogři v nich byli hubení, slabě vypadající či zakrslí a byli obzvláště a abnormálně mdlí nebo v zuřivém, šíleném vzteku, kdy se vrhali proti klecím, ale jejich slabost sotva otřásla jejich vězením.

Vzorky byly zjevně zmetky poslány mu po úplatku od některého z nepřátel. Maulokk se rozhodl zjistit, od koho.

"Tito krysí ogři jsou žalostní. Horší než to, jsou urážkou mě a vašeho klanu", zvolal a hrál rozzuřeného, přijal záminku, že se přestal ovládat přemožen těžkostmi a překážkami svého velení zde.

"S lítostí vám musím oznámit, že zboží nemůže být vyměněno za žádných podmínek", nanicovatě odvětil náhončí očekávající takovou reakci.

Rozhodnut zjistit, zda byl jeho protivníkem klan Moulder nebo jiná síla, soustředil Maulokk své síly pokračuje v zdání vřícího hněvu. Zacvakal zuby a vydal náhlé nadzvukové zapištění, obé příznačné pro extrémní agresivitu. Černý oblouk moci začal praskat kolem jeho těla a jeho oči žhnuly temným jasem.

"Očekáváte, že přijmu tyto… oživené… vnitřnosti?".

Náhončí se sklonil a šlehal ocasem na znamení zamýšlené pasivity, jeho vyrovnaný výraz zmizel, když zjistil prekérnost svého postavení. Předpokládal, že Maulokk bude držen v patřičných mezích následky zabití náhončího, ale pokud byl tak utrápený, jak to vypadalo, pak takový zločin byl v současnoti v pozadí vůdcova zájmu.

"Nemohu vrátit peníze, je to mimo mé možnosti. Jsem jen vůdce poselstva, nenesu vinu".

"Tvůj klan mě zradil. Tys mě zradil. Ty. Já se…", křičel Maulokk s napjatou kožešinou a rouchem třepotajícím se kolem, jak vlnitá nejasná síla kroužila kolem něj a učinila obviňující prst ukazující na náhončího planoucí září nadpřirozené síly.

Náhončí vydal řadu dlouhých nadzvukových zavrčení v naději, že zažehná konflikt zachováním poslušnosti.

"Klan byl nucen je poslat. Neměli jsme na výběr".

"Kdo?", zařval Maulokk, klec moci planoucí kolem jeho těla se stávala divočejší, jak začala olizovat podlahu a zlostně píchat do vzduchu.

"Já nevím. Obchod byl dělán tajně".

"KDO?".

"Nevím. Přísahám na zuby Rohaté krysy".

Maulokk uvolnil nahromaděnou energii, použil svou vůli a slova moci k vypuštění ničivého vrásblesku. Půlnoční elektrická energie vyrazila a zarazila se do zdi, kde vyryla rozeklané zuby. Povrch na okamžik zduřel, prasklina vypadající jako složitá skládačka propouštěla světlo zevnitř.

Obrovský výbuch vydlabal do skály velkou díru. Náhončí se krčili v úkrytu a jejich velitel padl na kolena očekávaje, že bude příštím příjemcem smrtící síly, a rychle se usmiřuje s duchem Rohaté krysy.

Všude se vznášelo mračno prachu ponechávající velké části v záhybech kožešiny všech v okolí a naplňující vzduch ostrým pachem spálené žuly.

Maulokk bojoval s nutkáním rozzuřit se povzbuzeném lákavou extází temné enregie proudící jeho bytostí. Obrátil se a zlostně kráčel pryč, přičemž začal hluboce dumat nad touto nečekanou překážkou.

Během svého návratu bratr s černou kůží doručil zprávu zabalenou v srnčí kůži. Maulokk vytáhl kus papíru a rychle ho přečetl.

'Kult chaosu se stěhuje z východu. Výzbroj byla získána'.

Nechal poryv vyvolaného černého ohně pohltit list. Bylo to jak očekával, kulty chaosu mají zvědy u člověčenců následující Rohatou krysu.

Takoví špióni by byli odhaleni v horní hierarchii, takže musí být v nižších úrovních členů sekty, kteří buď tajně poslouchají nebo kradou informace. Takové oči by by měly být vymýceny, než provede svůj plán, a on věděl, kdo by to měl udělat.

21.

Kráčejíce vážně, Jakob a Elldrigar sešli ze schodů a vstoupili do vlídně teplé výčepní místnosti hostince, jehož útulná a přátelská atmosféra se snažila proniknout skleslostí obklopující je.

"Dobrý večer, mí drazí", zaskřehotala Halrida radostně zpoza baru. Ale ti dva byli v pochmurné náladě a neodpověděli na veselost liliputánské ženy. Po té, co jejich zranění byla vyčištěna a obvázána, je Dieter opustil a vrátil se do chrámu. Přes den se chabě vyspali a nyní se cítili vyčerpaně a netečně.

"Dvě večere, prosím, Halrido", požádal Jakob.

"Pojďte, mí drazí", zašvitořila hobití hostinská a zavolala na obsluhu kuchyně, zatímco se dva unavení zákazníci schoulili do na volná místa.

Stoly byly téměř všechny obsazeny večerními stolovníky, neboť s blížícím se karnevalem byl hostinec dosti plný nových hostů a turistů.

Halrida donesla dvě kouřící hromady jídla s pivem a vínem. Než odešla, podala Jakobovi holý, voskem zapečetěný dopis.

"To doručil posel před hodinou".

"Jaký podnik?", zeptal se Jakob, vzal nůž na chleba a rozřízl okraj kvalitní obálky.

"Jen uličník", usmála se a odklusala pilně zajišťovat, aby všechna břicha na place byla plná, jakoby takové přejídání bylo jejím osobním úkolem.

Jakob vytáhl dopis a otevřel kvalitní, úhledně přeložený pergamen. Písmo bylo elegantní a pečlivé. Kdokoliv to psal byl vzdělaný a rovněž plynulý pisatel nebo si dal čas se zkomponováním textu. Jakobovo učení čtení a psaní bylo přinejlepším základní, aktivní život skupiny poskytoval málo příležitostí k delšímu studiu, a tak části dopisu byly mimo jeho pochopení.

"Co se tam píše?", zeptal se Elldrigar.

Jakob prostě podal dopis svému druhovi, než by připustil své selhání, ačkoliv negramotná byla naprostá většina jeho lidu. Elldrigar se nedal ošálit a tiše přečetl dopis pro Jakobovy uši.

"Vůdce vašich obtížných nepřátel vystoupí a udeří o půlnoci ve sklepě 19 Obchodní ulice ve Staré čtvrti. Bude očekávat špióna, který ho má kontaktovat a předat mu velmi cenné informace. Skavení vůdce bude čekat celou hodinu, než zmizí odkud přišel. Podepsán… M".

Byla to Jakobova představivost nebo se Elldrigarovy zuby zatly při vyslovení jména krysáků?

"Myslíš, že je to pravda", dotázal se Elldrigar, obrátil dopis a prozkoumával zadní stranu pro další údaje.

"Zaslouží si prošetřit, když nic jiného".

"Kdo je M? Proč nám tak pomáhá? Jak se to dozvěděl? A o nás?", pokládal otázky elf.

"Ska…", začal Jakob, než se náhle odmlčel, kradmě se rozhlédl, a pak pokračoval tlumeným hlasem. "Nepřítel o nás musí vědět od poslední noci. Očekávám přeběhlíka v jejich řadách".

Dobrá, snadno seženeme Dietera, ale co Hergar? Možná to je hulvátský, provokující zloděj, ale pokud dojde na boj, potřebujeme všechnu dosažitelnou bojovou sílu k poražení skaveního vůdce, a ač se mi protiví to přiznat, opravdu potřebujeme jeho přítomnost".

"Musíme si vynutit propuštění", prohlásil Jakob.

"Hlídka to zaručeně nepovolí".

"S dostatečným finančním povzbuzením to možná znovu posoudí", děl Jakob, vzal zpět dopis a vložil ho zpět do obálky.

"Naneštěstí to je něco, co nemáme", podotkl Elldrigar, sebral obálku a prohlížel si jí hledaje stopy.

"Mám nějaké prsteny, které muhu zastavit", zamumlal Jakob.

"Předpokládám, že bych mohl prodat ty malé rubíny, které jsem si schoval pro naléhavé případy".

"Ty je stále máš? Myslel jsem, že jsi je ztratil v boji u Dresschelru?".

"Pak je dobře, že jsem je 'přehlédl', ne?".

"Řekněme. Důležité je, že je máš, takže jdeme, máme málo času".

Rychle shltli své porce, trochu se napili svých nápojů a po sebrání svých zbraní zamířili do zastavárny, kde (po intenzivním a vzrušeném smlouvání) získali za své cennosti plný váček zlata. Rychle se vydali k městské bráně blízké incidentu, kde kouzelná moc zlata ovlivnila odhodlání Hergarových věznitelů a donutila je propustit trpaslíka jen s varováním. Dozorce zjevně věděl, že zatknuvší důstojník má sklon k rasismu a nechtěl si přidělávat další starosti držením trpaslíka, dokud se muž nevrátí z hlídky této noci.

Bití v žaláři zjevně pokračovalo, nejspíš díky trpaslíkově tvrdohlavosti a urážlivému chování. Jeho oči byly nateklé a temné modřiny pokrývaly jeho tvář a tělo. Několik zubů mezi nateklými rty chybělo a zaschlá krev pokrývala jeho tvář a hruď. Když mu chtěli pomoci, poslal je pryč, takže doprovodili Hergara k Hladovému hobitovi v tichosti, jeho krok byl toporný díky otřesu žaludku a žeber.

Jakob začal připravovat jeho brnění, Elldrigar zbraně a Dieter poskytl Hergarovi několik dívek magické regenerace. Otoky slehly, modřiny vybledly a rány se stáhly do nepoškozené potetovené kůže. Téměř zcela vyléčen a schopen zase normálně mluvit okamžitě žádal detaily, co se stalo v jeho nepřítomnosti.

"Získali jsme významné vodítko", odvětil Jakob.

"Musím meditovat, abych mohl použít svou magickou energii v případě boje", přerušil ho Dieter, sedl si a zavřel oči, zatímco se nechal unášet do tranzu. Jakob přikývl a pokračoval v informování Hergara.

"Někdo podepsaný 'M' praví, že skavení vůdce vyleze ve Staré čtvrti na tajné setkání, dnes v noci".

"Kdy vyrazíme?", odpověděl chraplavě trpaslík dychtiv pomstít svou porážku.

"Hned jak budeš schopen", pokrčil rameny Jakob.

"Jsem vždy připraven na boj, teď víc než kdy jindy. Kde je moje kladivo?", vyštěkl, vyskočil a rozhlédl se kolem s náhlým znepokojením.

Jakob mu podoal zbraň zpod postele. Trpaslík ji pevně sevřel, pohladil její pevnou hlavici jemně jako milované koťátko, a pak si ji konejšivě poplácal.

"Pěsti. Pcha. Příště mu rozbiju hlavu jako… jako shnilý meloun", vykřikl Hergar.

Elldrigar vzdychl a potřásl hlavou.

"Pojďte, bude lépe, když si pospíšíme, je už skoro jedenáct", prohlásil Jakob, vytáhl svou síť a uložil do pochev oba své bastardy a krycí dýku.

Skupina rychle odešla a procházela mezi stíny a ulicemi, dokud nebyla ve Staré čtvrti. Okrsek sousedící s hobitím Malospornem byl domovem nejhorší middenheimské spodiny. Gangy zlodějů, hrdlořezů, narkomanů a opilců se plížily kolem, zatímco prodavači zakázaných drog a prostitutky jim cestou neustále dělali návrhy. Hergarovi bylo několikrát zabráněno, aby se rozzuřil, když mu ženy nabízely schůzku za poloviční cenu vzhledem k jeho výšce.

Skupina zjevně připravená k boji odrazovala od útoku a díky tomu, že se hlídka této oblasti vyhýbala, zde naštěstí nebyly činitelé, kteří by je pokárali za jejich ozbrojení.

Dosáhli domu bez nehod a zjistili, že je malý a v špatném stavu, mnoho let neobývaný. Zatažené špinavé závěsy zabraňovaly pohledu, a když Dieter zaklepal na dveře a nedostal odpověď, zaujali postavení v blízké uličce, aby probrali další směr.

"Co teď?", dotázal se Jakob.

"Dokáže někdo odemknout zámek?", zeptal se Elldrigar.

"Mohu použít trochu magie na otevření mechanismu", nabídl se Dieter, zalovil ve svém váčku a skrytě vytáhl něco, co vypadalo jako malý stříbrný klíč.

"Vyrazíme, jak budeš uvnitř", rozhodl Jakob.

Klerik přikývl a po nenápadné prohlídce ulice kvůli hlídce zamířil k domu. U dveří se na chvíli zarazil a krátce se dotkl zámku, než prostě otevřel dveře a vešel dovnitř.

"Klerik by mohl dělat zloděje", dumal Hergar.

"Proč nám o tomhle kouzle neřekl dřív?", nevrle zabručel Jakob a vzpoměl si na všechny ty chvíle, kdy mohli využít kouzlo pro vlastní pohodlí a bohatství.

"Nemůžeš očekávat od muže víry, že se uchýlí k takovému zlodějství, jen protože máš hluboko do kapsy. Magie, zejména od boha, je uzpůsobena k použití jen, když je třeba nebo z dobrého důvodu", vysvětlil Elldrigar.

"Jak to víš?", zeptal se Hergar.

"Pokud si vzpomeneš, moje rasa je známá pro kouzelnickou zdatnost", povýšeně odvětil elf.

"Jestli jsou tihle klerici tak silní a užiteční, proč je nevidíme na bojištích, proč vidíme jen fakultní čaroděje?", přemýšlel Jakob.

"Řekl jsem, že vím všechno o lidské víře? Jen jsem poukázal na to, že magie se nedá použít snadno. Pochybuji, že by někdo pronikl složitostí a paradoxy lidí", prohlásil Elldrigar.

"Projednou s tebou souhlasím", připojil se Hergar s ponurým úsměvem, pak se ti dva zasmáli a podívali na Jakoba.

"Jdeme", řekl Jakob, jelikož měl dost posměchu dvou nejstarších ras.

Po rychlém přechodu přes ulici vstoupili a zavřeli za sebou dveře.

Vnitřek smrděl zatuchlinou z nepoužívání. Vše bylo pokryto prachem a lemováno hedvábným povlakem pavučin. Kdokoliv zajistil, že toto místo nebylo nikdy prodáno, se nestaral v jakém stavu zůstane.

Elldrigar, Jakob a Dieter vytáhli své meče, jemný zvuk čepelí vytahovaných z pochev zahnal zlověstné ticho.

"Kde je sklep?", zašeptal Dieter a šťouchl Jakoba do žeber.

"Jak to mám vědět?", odsekl Jakob a odstrčil klerika stranou, jak se rozhlížel po scéně a znovu byl nucen chopit se role vůdce. "Elldrigare, prohledej patro. Dietere, jdi s ním. Hergar a já se podíváme po cestě dolů. V případě potíží volejte o pomoc a buďte opatrní, nevíme, kolik jich tu může být".

Elf s jemnýma nohama a klerik vylezli nahoru po schodech s kobercem v hledání obyvatel, zatímco Jakob a Hergar se rozdělili a prohlíželi přízemí.

Když Jakob narazil na schody do sklepa, chvíli poslouchal zvuky zevnitř, a pak počkal na návrat svých druhů.

Elldrigar a Dieter sešli se schodů a přidali se k němu, Hergar se objevil krátce po té. Jakob ukázal na dveře, a pak je nechal připravit se, zatímco položil ruku na kliku a stoupl si nalevo. Elldrigar shodil s ramene luk, založil šíp a zaujal postavení naproti dveřím. Hergar si stoupl napravo s pozvednutým kladivem. Dieter s malou lahvičkou průzračné tekutiny v jedné ruce a svítící lampou ve druhé stál vedle Elldrigara.

Jakob kývl a s trhnutím otevřel dveře, načež se sklonil, a odhalil řadu jednoduchých schodů mířících dolů a doleva.

Elldrigar skočil kupředu na jejich vrchol, přikrčil se a zamířil do chodby. Jeho oči pronikly šerem způsobem, kterým lidské nemohly, a když viděl, že schody jsou pusté, kývl na ostatní, že je tu čisto.

Jakob se proplížil kolem s mečem napřaženým. Dieter donesl lampu a stoje za elfem ji držel vysoko, aby umožnil teplému světlu naplnit svažující se chodbu.

Jakob dosáhl dna a rozhlédl se skrz otevřené dveře nalevo rozšiřující sklep pod domem.

Po kývnutí na ostatní Dieter rychle následoval za Elldrigarem na podzemní úpatí schodiště, kde osvětlil komnatu před nimi. Hergar hlasitě sešel a s připraveným kladivem nedbale vstoupil.

Sklep byl zatuchlý a prázdný. Několik plesnivých truhel leželo u zdi, ale nic jiného, a dozajista žádné vstupy, východy či zuřiví skavení válečníci.

"Kde u Grungniho kladiva jsou?", zavrčel Hergar a odkopl z cesty krabici.

Jako v odpověď na trpaslíkovu otázku se část zdi otevřela a černota za ní vychrlila srstnaté obrněné postavy držící zubaté meče a kované štíty.

V jejich čele šel matný vojevůdce obrněn v plátech, náhrdelník z lebek se mu za běhu kymácel a obouruční čepel měl zdvihnutou nad hlavou.

Zubatý meč máchl dolů v širokém oblouku. Hergar zvedl kladivo k odražení útoku a vylétly jiskry, když se dvě zbraně střetly.

"Ano, to je lepší", zajásal Hergar a jeho svaly se zvlnily, jak bojoval se skavenovou silou.

Skaven stáhl svou zbraň zpět a vrhl ji proti Hergarovu břichu, rychlost stvůry byla hrozivá v její mrštnosti a půvabu. V odpověď zabíječ změnil stisk a kyvadlovým pohybem udeřil naplocho do vojevůdcovy čepele a odrazil ji s cinknutím stranou.

Hergar nechal kladivo zhoupnout se svou rychlostí dokud nebylo znovu vertikálně a rychlým vražením jej poslal na skavenovu obrněnou lebku.

Sebejistý se svou zručností se Kritiš snažil parírovat a následně hleděl v šoku, jak se jeho paže pohybuje mdle a není schopná mečem odrazit útok. Neodražená pevná zbraň zasáhla skavena do čela, zazněl zvuk kovu o kov, když byl vojevůdce ranou na chvíli omámen.

Zabíječ rychle následoval, nechal gravitaci uchopit těžkou hlavici, a pak ji zvedl zpět na hlavu v divokém kruhu mířícím na vojevůdce.

Kritiš odpověděl vyhnutím se, ale jeho dřívější rychlost a obratnost podivně zmizela, až si Hergar myslel, že zasadil větší ránu vojevůdcově mozku, než tušil. Tupá zbraň bzučela ve vzduchu a nabírala rychlost proti vojevůdcovu rameni. Ozvalo se ostré prasknutí a kloub byl vyražen z jamky.

Elldrigar vypustil šíp, zatímco Dieter pronášel složitá čarodějná slova. Střela se ponořila do boku běsnivce, pronikla matným segmentovaným brněním a uhnízdila se mu ve střevech.

Jakob vyrazil kupředu, máchl mečem po hrudi zraněného běsnivce, aby jej rychle dodělal a snížil počet nepřátel.

Mohutný skavení válečník rychle pokryl oblast svým kulatým štítem, jeho tělo se sklonilo, jak o sobě bolest ze šípu dávala stále znatelněji vědět. Dřevěný štít utržil hlubokou ránu, ale odmítl nechat proniknout čepel na maso za ním, skaven po úderu udělal několik nejistých kroků.

Další běsnivec se objevil po Jakobově boku a udeřil na jeho srdce. Jakob periferně zahlédl útok a kontroval svou dýkou, zachytil meč přizpůsobenou šíří zahnutého jílce a odstrčil stranou.

Další dva skaveni vyrazili ke dveřím. První se setkal s Dieterovým kouzlem, které proniklo jeho myslí a oloupilo ho o jeho rozumové schopnosti. Postava s černou kožešinou se zhroutila a těžce dopadla k Elldrigarovým nohám, přičemž sebou trhala a slintala.

Druhý přeskočil padlého druha a vyrazil na Elldrigara nenávistně mávaje mečem. Ostří zajiskřilo na kameni, kde ještě před okamžikem stál elf, jenž elegantně uhnul.

Skavení vojevůdce vrčel, hrbil se a plival, když vedl meč kolem na Hergarův bok. Trpaslík zablokoval slabý a mdlý útok, využil násady k jeho odražení, než zatočil zbraní a praštil hlavicí vojevůdce do zápěstí. Ostrý příval bolesti způsobil, že zubatý meč vypadl Kritišovy z rukou a hlasitě zařinčel na podlaze.

Hergar pozvedl kladivo oběma rukama ke smrtícímu úderu, nepřítel před ním chřadl přemožen zraněními.

"Tady to je za Dammaz Kron", zařval Hergar vybírající si další malou porci odplaty za jeden z největších zápisů ve Velké knize nenávisti".

Náhle se skaven narovnal, zraněnou rukou vytáhl z opasku sekáček a hbitě přehodil zbraň do své zdravé ruky, než krutě sekl na vystavený potetový trup trpaslíka.

Se zděšeným trhnutím se Hergar snažil uskočit zpět, ale jelikož nečekal útok, nebyl na něj připraven. Ostří vyseklo dlouhou a hlubokou ránu do jeho těla, přičemž odseklo několik pramenů vousu. Hergar se počítal za šťastného, že útok byl slabý jako všechny vojevůdcovy útoky, neboť lépe mířený by ho byl jistě vykuchal.

Rozzuřen ztrátou vousů Hergar udeřil. Kladivo narazilo do skavenova čela, prorazilo helmu a otřáslo jeho lebkou. Vojevůdce se zhroutil a slabě škrábal do podlahy vydávaje sotva slyšitelné bědování a divoce šlehaje ocasem s krví vytékající v z jeho prasklé hlavy.

Trpaslík vydal svůj zabíječský pokřik vítězství a nenaplněné přísahy smrti, směs veselí a smutku zněla místností, než vyskočil a zarazil kladivo zcela do ležící hlavy celou svou vahou a pádnou rychlostí. Zbraň rozdrtila chlupatou lebku, která se rozlétla v záplavě krve, kusů mozku a úlomků kostí, jenž ohodily zbytky mandlu vzadu.

Jakob se vrhl klamně nízko na jednoho z protivníků, a pak v poslední chvíli zvedl zbraň. Čepel minula sklopený štít a zasekla se skavenovi do ramene, zavrzala na klíční kosti a donutila tvora hlasitě pištět bolestí. Jakob náhle skočil na levou stranu svého soka, uhnul tak druhém běsnivci po pravici, který sekal vražedně na jeho orgány. Táhl zaklesnutý meč s sebou, čímž otevřel ještě více způsobené zranění, roztrhl kůži a otočil s klíční kostí, kterou slyšitelně zlomil.

Dezorientován silnými vlnami bolesti skaven nedokázal zabránit Jakobově dýce zabodnout se mu do krku. Špička pronikla jeho krkovicí. Okamžitě pod vysokým tlakem vystříkla rudá fontána, pokryla Jakobovo brnění teplými kapkami a postříkala mu tvář tak, že ho donutila zavřít oči a otočit hlavu od rytmicky pumpujícího proudu.

"Sakra", zaklel, potřásl hlavou a snažil se setřít krev. Ochraným šilháním zahlédl dalšího běsnivce útočit na něj, hledaje výhodu v jeho chvilkovém oslepení.

"Chytej", vyštěkl Jakob, popadl bublajícího skavena oběma rukama a aniž by pustil zbraně, hodil umírající postavu na jejího druha, čímž získal možnost setřít temnou vlažnou tekutinu kapající mu do očí.

Takový groteskní pohled na masakr ho nevyvedl z klidu, v životě viděl daleko horší u přátel i nepřátel, jeho roky ve válce zocelily jeho srdce jako pohled medůzy. Krom toho, pro svědomí je značně snažší zabíjet takové obludy než jiné lidi.

Dieter vykročil vpřed a rozbil olejovou lampu o hlavu běsnivce, než ten mohl zaútočit buď na něj nebo na Elldrigara. Sklo se rozlétlo a olej vytekl na skavenovo tělo. Planoucí knot zapálil hořlavou tekutinu a postavu běsnivce okamžitě zakryly zářící plameny.

Dieter a Elldrigar byli nuceni ustoupit kvůli žáru a zdvihli ruce, aby se před ním bránili. Požár se rychle šířil a v okamžiku byl skaven v jednom plameni. Štiplavý zápach hořící kožešiny pálil Elldrigara v nose, když zakládal další šíp a střelil ho hořícímu skavenovi do břicha, takže ten okdlopýtal dozadu a umožnil Dieterovi bezpečně proběhnout kolem do místnosti pomoci Jakobovi. Skaven se zhroutil a odkutálel se spálenou kožešinou a ožehlou kůží, jeho křik se rychle stal chraplavým, jak mu oheň sežehl hrdlo a plíce.

Cítě horko plamenů, když míjel horečně se svíjejícího běsnivce, Dieter slyšel přednes z tajné chodby. Pohlédl do ní a náhle ze stínu vyšlehl temný záblesk.

Půda pod ním okamžitě praskla a rozdělila se. Z puklin se vyvalila hustá, nezdravá zelená mlha. Sténající čarodějný vítr zachytil slabě světélkující mračno a hnal je na něj. Než mohl reagovat, páchnoucí opar byl na jeho těle.

Dieterovy plíce vzplály dusivým žárem a on padl na kolena drže se za hruď, neschopen dýchat, jak bídná magie dychtivě pohlcovala jeho vnitřnosti. Žhnoucí praskání rozpouštějícího se masa znělo z jeho hrudi, zatímco jeho paže se kroutily v křeči. Kouřící, zelené bahno vytékalo z jeho úst v hustých kapkách a rozežíralo jeho zuby a jazyk jako kyselina, jeho rty praskaly pod dotekem syčících slin zeleného hnusu. Dieter se snažil zavolat Ulrika v naléhavé prosbě, ale jeho plíce byly již rozervané a nevyšel žádný zvuk. Zhroutil se na zem, jeho oči se vyvrátily a život mizel.

Hergar se otočil a viděl běsnivce snažícího se vyprostit z krvácející mrtvoly, pak ji bojechtivě odstrčil stranou a připravil se zaútočit na krví oslepeného Jakoba. Zabíječ se vrhl do vzduchu ke skavenovi a zamířil kladivem na jeho hlavu, zachytil jej nepřipraveného, jelikož jeho pozornost byla obrácena na zmasakrování Jakoba.

Běsnivcovo čelo se rozlétlo a síla, jíž byla lebka vržena dolů, mu zlomila krk. Tvor padl na kolena a tiše pištěl. Hergar dopadl, s nadšením se otočil a udeřil kladivem, čímž s hlasitým křupnutím rozdrtil lebku svého soka a ohodil blízkou zeď krví a kusy masa.

Skavení válečník na Elldrigarově straně se začal hýbat, jak mizel účinek Dieterova kouzla. Elf vykročil kupředu a vypálil mu šíp zezadu do hlavy. Skaven sebou začal divoce házet s šípem zabodnutým hluboko v mozku a po několika trhnutích ochabl.

Jakob si vytřel několik posledních kapek karmínové tekutiny z očí a zdálo se mu, že zahlédl postavu u vstupu do chodby. Její nejasná silueta vypadala jako skaven v rouchu, ale nemohl toho o moc víc rozeznat. Třepotání světla z hořícího běsnivce dolehlo k jeho čenichu a Jakob viděl škodolibý smích, než ustoupil.

Zaklel a dal se do pronásledování, ale byl nucen zastavit u vstupu díky černočerné tmě uvnitř.

"Světlo", zařval.

Osvětlení poskytované skavením sežehlým masem odumíralo a místnost byla každým dalším okamžikem temnější.

"Žádné nemáme", zavolal Elldrigar, rozhlížel se kolem a snažil se najít nový vhodný zdroj. "Bohové, Jakobe, to je Dieter".

Když doběhli ke klerikovi, váhavě hladali stopy života, ale ty nebyly. Hrozný zápach z těla jim zvedal žaludky a nutil zacpat si nos ke zmírnění ohavného puchu.

"Prokletý krysácký odpad", zasyčel Jakob zlostně, zvedl se a odešel od těla, přičemž z pachu lehce kašlal.

Zvuk padajícího kamene zněl z hlubin chodby, stálý bouřlivý hřmot kamene padajícího na kámen.

"Sakra, sakra, sakra", vykřikl Jakob a rozzlobeně nakopl zeď, neboť podle zvuku bylo jasné, že Dieterův vrah již unikl a zabránil pronásledování.

Znepokojivé, neustále chvění proběhlo sklepem.

"Co…", chtěl se zeptat Hergar, zatímco s čvachtnutím vytahoval kladivo ze skavenovy hlavy.

Chvění se stalo silnější, zdi a strop začaly praskat a trhlinami se začal sypat prach.

"Ven, rychle ven", zařval Jakob a běžel ke schodům s Elldrigarem v patách.

"Ale těla", protestoval Hergar, podlaha se již začala prohýbat a kroutit pod jeho okovanýma botama.

"Zapomeň na ně, běž o život", volal Jakob, zatímco bral schody po čtyřech.

Trpaslík podrážděně plivl na vojevůdcovy bezhlavé zbytky a rozběhl se k východu. Ušklíbl se, když se uvolnila cihla ze stropu a dopadla mu na rameno.

Dům nahoře se chvěl pod seizmickým tlakem a nižší patra začala praskat. Tři zbylí obyvatelé běželi zoufale k předním dveřím, Elldrigar jich dosáhl první, když předběhl brněním zatíženého Jakoba.

Smykem zastavil přede dveřmi, popadl kliku a zatáhl, ale východ zůstal pevný, zaklíněný chvěním zkrouceným rámem.

"Co se děje?", zvolal blížící se Jakob vlnící se z jedné strany chodby na druhou, jak vyrovnával pohyblivou podlahu.

"Jsou zaseklý", bázlivě odpověděl Elldrigar, zatnul zuby a zbytečně trhnul s pevně zaklíněnými dveřmi, které začaly sténat, jak prohnuté zdivo přidalo ještě více váhy na chycené dřevo.

"Z cesty", vykřikl Hergar běžící kupředu se zesilujícím hrdelním vrčením.

Elldrigar uhnul stranou a Hergarova zvířecí melodie dosáhla svého vrcholu právě když hlavou narazil do dveří. Po nárazu se trámy ve dveřích rozlétly ven, vytrhly se z pantů a dopadly na ulici. Trpaslík se nemotorně skutálel na špinavou dlažbu s množstvím třísek zabodnutých v lebce a krví stékající mu po tváři.

Elldrigar a Jakob společně vyběhli skrz proraženou díru a vratký vchod se za nimi zhroutil. Poněkud omámený trpaslík se hrabal na nohy, tlusté kusy dřevěných dveří odhodil stranou.

"Pojďte, měli bychom zmizet, než se objeví hlídka", prohlásil Elldrigar a běžel k boční uličce.

Jakob pomohl Hergarovi na nohy a sprintem následovali elfa do vlnícího se bludiště chudinské čtvrti dychtiví zvýšit vzdálenost mezi sebou a sutinami.

"Uvidíme se zpět v pokoji", křikl na Hergara a rozdělili se, každý si zvolil jinou cestou.

Tupý, podivný křupavý zvuk laviny kamení se nesl ulicemi. Sklep se zhroutil a stáhl přízemí domu s sebou ponechávaje z domu dutou, chatrnou schránku. Jakob si uvědomil, že jakákoliv těla tam zůstala, nyní budou nepoznatelná. Skaveni znovu unikli odhalení.

22.

Karikk sledoval temné stavby Holzbecku. Byla to bezvýznamná vesnice položená pár mil jižně od Středních hor. Jako hlavní zastávka vozů předpokládal, že bude dobře bráněná, takže provedl průzkum a přípravy.

Kolem deseti domů leželo kolem středu vesnice, který byl obsazen výhradně rozlehlým zájezdním hostincem dominujícím srubům a statkům, který byl pravděpodobně jediným důvodem, že vesnice vznikla. Několik oken stále svítilo, obyvatelé se ještě pozdě v noci snažili dodělat práci a povinnosti.

Hrubý plot obklopující celou osadu poskytoval mizernou ochranu před skavení skupinou nahromaděnou v temnotě mezi stromy. Jeho vojáci byli vedeni trojicí běsnivců klanu Skrík a díky tomu se během okamžiku dostali do pozic. Karikk uchopil halapartnu rovně a skrčen začal pelášit se třemi černými válečníky za sebou.

U plotu popadl dýku a začal řezat provazy držící klády na místě. Když byly všechny přeřezány, odtáhl je stranou, čímž vytvořil průlez.

To samé se současně dělo všude kolem odvodu neviděno slepými člověčenskými hlídkami.

Když byla bezpečná díra připravena, dal rozkaz pohnout se dále za použití vysokého nadzvukového pískání, které bylo nezachytitelné lidskýma ušima, ale slyšel ho každý skaven v jeho vojsku.

Ozvala se salva slabých zahvízdnutí a pět lidských hlídačů u hostince padlo s kůží probodenou počtem šípů. Karikk viděl dalši skupinu pelášit od proraženého obvodu, načež vstal a rychle zamířil k nejbližšímu domu.

Jako jejich malí krysí příbuzní běsnivci byli mistři ve šplhání a během vteřin vylezly tři skupiny po strmé zdi hostince a otevřely mohutná vrata zevnitř, čímž zdolaly jedinou problematickou překážku.

Karikk vyrazil k předním dveřím domu a ramenem je vyrazil. Zámek se utrhl a dveře se rozlétly, aby odhalily malou, chudě zařízenou obytnou místnost, jejíž teplo proniklo jeho kožešinou.

Karikk odvážně vpadl dovnitř a vykopl z pantů chatrné vnitřní dveře naproti němu. Člověčenec vyskočil ze své podivné postele, zatímco jeho žena vybuchla v jekot, když viděla skaveního válečníka zalitého matným světlem svíčky.

Člověčenec vytáhl z pod postele sekeru a skočil na Karikka, křiče svým domácím jazykem plným hlubokých hrdelních zabručení.

Karikk zachytil ostrý sek násadu na násadu s hlasitým prasknutím dřeva o dřevo. Máchl svou zbraní proti sekeře, práskl protiváhou do mužova kolena. Kloub slyšitelně praskl, a když muž vykřikl bolestí, Karikk mu dal tvrdou hlavičku.

Ostnatá helma rozervala kůži na jeho tváři, natrhla maso a srazila muže otřeseného a krvácejícího z rány na tváři.

"Vezměte ho ven", nařídil těm za ním, což mužstvo okamžitě splnilo, každý z nich si byl dobře vědom psychopatické pověsti jejich kapitána.

"Prohledejte zbytek domu, pak pokračujte", dodal ostře, zamířil kupředu a udeřil ječící ženu, čímž jí srazil z postele.

Žena padla netečně na podlahu a krev jí tekla z tváře. Karikk ji popadl za vlasy a odtáhl z místnosti po krvavé stopě jejího muže, jenž byl podobně vyveden z domu.

Zvuk poplachu, hrůzy a boje zněl studeným nočním vzduchem. Malý člověčenec vyběhl zpoza domu hledaje únik, jeho rysy vzrušené, jeho tělo třesoucí se.

Karikk si všiml několika vesničanů běžícím obvodem, což uspokojovalo Maulokkovy rozkazy a činilo z člověčence před ním vhodný cíl.

Člověčenec se pokusil kličkovat, když viděl běsnivce pustit vlasy své oběti a hrozivě zdvihnout halapartnu, ale nemohl se rovnat v rychlosti původnímu skavenímu otroku.

Karikk máchl čepelí a trefil krk, čímž otevřel hluboké zranění a umožnil množství krve rytmicky cákat ze zející rány. Zlákán svůdným pohledem, vykročil kupředu, popadl oběť a přitiskl čelisti na nabízenou ránu. Nasál plná ústa teplé krve, bublající člověčenec po něm sáhl ochabující silou přemožen bolestí a děsem.

Proudu znatelně ubývalo, což jej připravilo o potravu, takže Karikk odtáhl mdlého člověčence do domu, zdvihl ho vysoko do vzduchu a přirazil ho na zeď. Svými řezáky prokousl břicho a vstrčil svůj čenich dovnitř, kde hlodal na vnitřnostech a nechával slabou kůži a svaly proudit kolem svého obrněného čenichu. Když byl hotov s pozřením vnitřností, zjistil, že černý hlad stále neutišil, proto pokračoval v jídle. Prohrabal se vzhůru, žvýkal orgány, vytrhával je a polykal je, až bylo konečně člověčenecké torzo zcela prázdné.

Karikk se zhluboka napil z hrudního koše, vydal spokojený vzdech a nechal tělo padnout na hromadu.

Po jídle si olízl svůj zkrvavený čenich a vydal se skrz vesnici posoudit postup útoku.

Jediný skutečný údpor přišel od domobrany a strážců vozů, ale zastiženi překvapeni a bez času na přípravu nebyli překážkou pro útočící běsnivce.

Přeživší byli rychle zadrženi a přivedeni před Karikka, který okamžitě stanovil jejich osud, zatímco skaveni plenili vesnici o jídlo a užitečné předměty.

"Stáhněte tyto dva, nabodněte je ve středu vesnice, přibijte tyhle tři na zdi hostince, tyhle tři spoutejte, polejte olejem a upalte zaživa, snězte ze zbylých co chcete, nechte co nechcete", náladově nařídil.

Skaveni to nepotřebovali říkat dvakrát a vrhli se vhodnou stravu s hladovým nadšením. Člověčenci krátce křičeli, když se skaveni čenichy začaly zahryzávat do jejich masa, rychle je trhaly v bláznivé krmící se zuřivosti ústící v úplném pohlcení nešťastných člověčenců. Těla byla během chvíle ohlodána na kost, pak byly kosti zlomeny silnými čelistmi a shltnuty též.

Když se svíjející se ježatá a chlupatá hromada rozešla, člověčenci zmizeli a zůstala jen krvavá skvrna, nějaké vlasy a kusy zkrvavených šatů.

Když byla osada zcela vypleněna a přeživší pobiti, Karikk je vedl zpět do chodeb, zapečetil tajný výstup a zamířil k další vesnici s plným a spokojeným břichem.

23.

Morupán Festrik zachmuřeně seděl na svém hnijícím hnízdě hýbajícím se hemžícími se červy, zatímcko kolem volně poletovaly mouchy. Ten třikrát zatracený šedý věštec mu tohle udělal.

Zúčastnil se náboženského setkání k poctě tajného Klanu svaté noci Plíživého zánětu. Ve stejné době se vyskytl mohutný zával v rozšiřovaných chodbách. Jeho nepřítomnost a nepřítomnost jeho morových mnichů z oblasti vypadala velmi podezřele. Co více, nemohl vyzradit, proč byl pryč, neboť byl svázán Zákonem hnusu, aby neodhalil nic z vyznání morových mnichů.

Jeho plány by se zdržely, možná by byly dokonce zmařeny jakýmkoliv zkoumáním jeho záležitostí Maulokkem. Rozzloben se odebral do svého kabinetu morů rozhodnut vypořádat se s viníkem co možná nejdelším a nesadističtějším způsobem.



Maulokk pevně připrevnil štít jádra reaktoru a prověřil silové pečetě, aby se ujistil, že je vše bezpečné. Když shledal vše uspokojivým, začal opakovat proces na dalších vzorcích, zatímco myslel na poslední tajné zprávy získané přes machinace a vliv krysího krále klanu Ešin.

Šedý věštec Skarbitik ztratil téměř tři čtvrtiny svých vojáků ve dvou následných lidských přepadech, což naznačovalo, že nejen lidé objevili jeho působení, ale také použil špatně maskovaný plán, což jim umožnilo předvídat jeho kroky a připravit se na další útok. To bylo mazané selhání, které mu chytře umožnilo přenést vinu jinam, chránit sám sebe a dál pokračovat ve svém vytrvalém narušování.

Maulokk dokončil poslední reaktor a rozhodl se jít a navštívit šedého věštce Tikrika, načež hodil závěs na stůl a odešel.

V chodbě zahlédl koutkem oka letmý pohyb. Instinktivně vyskočil, prolétl vzduchem do ochranného kotoulu a vytáhl dýku. Když vstával, zachytil šustění látky rychle se k němu blížící. Zanechal jakéhokoliv zjišťování, kdo to by, soustředil všechny své myšlenky na boj. Natáhl se a jednal nacvičeným způsobem.

Vrah klanu Ešin držel v každé ruce plačící čepel, temné vražedné nože vytvářely temný jed syčící a rozežírající kámen, kam dopadly kapky. Jedna taková čepel vylétla na Maulokka, druhá zůstala vzadu na obranu.

Úder byl testovací, čehož Maulokk využil. Zachytil vrahovu čepel jílcem a zvrátil ji v soupeřově sevření. Kopem do břicha odkopl vraha dozadu a donutil ho pustit ji ze sevření. Dopadla špičkou na kamennou podlahu, kde její žíravá náplň rychle otevřela díru, do níž vklouzla.

Oba skaveni se bojovně přikrčili, čepele natažené před sebe. Vrah studoval kouzliče, kterého již podcenil a výsledkem byla ztráta jedné čepele, což vyrovnávalo síly.

Maulokk si naopak měřil vraha, jehož držení těla a pohyb jasně naznačoval, že byl nadřazen obvyklým členům klanu Ešin. Možná to byl mistr vrahů nebo dokonce pán stínů, každopádně byl v boji velmi zběhlý.

Maulokkovou hlavní výhodou bylo jeho brnění, neboť ho nosil pro ochranu před výbuchem při práci. Cena jeho čarodějné obrany by však byla drasticky snížena čepelí klanu Ešin, která se dokáže prožrat skrz téměř jakýkoliv pevný materiál.

Především by potřeboval udržet vraha od vytažení jeho druhé zbraně, takže Maulokk převzal ofenzivu, skočil se svou dýkou a pokusil se zatlačit svého nepřítele dál. Vrah se vyhnul svěžím a ladným skokem, kterým jakoby porušoval gravitaci.

Maulokk zaútočil, když se vrahovy špičky dotkly země, nenápadně přehodil dýku z pravé ruky do levé, a pak klamě udeřil. Trik však byl odhalem a vrah uskočil hvězdou, jenž jej odnesla do bezpečí, kde rychle skočil na nohy a znovu se postavil do bojové pozice.

Mohutně stavěná foukačka na jeho zádech dovolovala použití v souboji, takže ji vrah s trhnutím uvolnil a chytil jako účinný klacek, což nahradilo jeho ztracenou čepel.

Dvojice se pohybovala a kolébala, instinktivně čenichala, jejich oči byly vzájemně spojeny, hledaly slabost, mezeru. Po dlouhé chvíli vrah jednal, potřeba dokončit svou misi a nebezpečí příchodu posil nebo pomoci ho rychle donutilo jednat zbrkle.

Vedl úder na Maulokkův žaludek, kouzlič jej odrazil a sekl v odpověď na vrahovu tvář.

Ten jej foukačkou úspěšně odklonil pouhý palec od své kůže a strčením odrazil Maulokkovu čepel, čímž otevřel jeho střeh a vytvořil si cennou příležitost.

Vrah okamžitě bodl na vystavenou hruď svého cíle. Maulokk se zvrátil, takže slintající špice vyřízla kouřící díru do jeho roucha, ale nedotkla se brnění či kůže.

Během piruety máchl Maulokk loktem do útočníkovi hrudi využiv otočku jako hnací sílu a přitáhl si dýku zpět.

Vrah byl nucen uskočit stranou, ale sekl do vystaveného kloubu, než ho skok odnesl z dosahu. Čepel zazvonila na vrásnivcovém brnění, které zasyčelo pod dotekem jedu, a pak projevilo zlost v podobě černého blesku. Ďábelská síla zasáhla vraha, ale díky jeho tuhé kůži neudělala nic horšího než sežehla jeho kožešinu a pomohla ho rozrušit na nejnepatrnější stupeň, daleko méně, než by měla. Vrah věděl o Maulokkově obraně a artefaktech a byl na ně mentálně připraven.

Maulokk skočil kupředu a vrhl na nepřítele široký zadní vbod, jímž vyryl hlubokou jizvu na jeho biceps.

Skavení zabiják ustoupil, několik proužků dýmu kouřilo ze sežehlé srsti, a zvedl čepel varovně před sebe.

Než by se vzpamatoval ze svého dlouhého útočení, Maulokk popadl svou výhodu. Znovunabyl rovnováhu skokem nahoru. Vrhl divoké bodnutí do tváře svého soka a současně otočil celé tělo. Bodnutí bylo odraženo foukačkou, která pod ranou praskla, a Maulokk provedl kop v opačném gardu, patou do skavenova boku. Vrah byl skopnut nešikovně stranou, což poskytlo Maulokkovi další cennou příležitost.

Mrštně dopadl, přehodl svou dýku do pravé ruky a bodl do hrudi svého nepřítele vyvedeného z rovnováhy. Jako na péru se vrah vrhl pryč házeje zlomenou foukačku Maulokkovi do tváře, ústupem získal ještě další místo na zotavení a přípravu mazaného útoku.

Nad zemí vrah vytáhl vrhací hvězdici z opasku a vrhl ji. Maulokk nebyl ošálen předešlou foukačkou a udržoval soustředění, které bylo nezbytné v takovémto smrtelném a velmi náročném boji.

Foukačka se neškodně odrazila od jeho helmy, takže byl schopen odrazit smrtící projektil dýkou ze vzduchu. Šuriken se zaleskl proti jeho čepeli a zazvonil neškodně na podlaze.

Maulokk se rychle přibližoval. Druhý šuriken se objevil ve skavenově ruce a Maulokk bez odkladu vyskočil, když ho spatřil. Zbraň zahvízdala a zabodla se do brnění na jeho stehně, pronikla jím a částečně se ponořila do masa, čímž vpustila jed do jeho oběhu. Počáteční účinek toxinu a šoku okamžitě znecitlivěl kouzličovu nohu, což mělo za příčinu jeho nemotorný dopad, ač nikoliv tak těžkopádný, jak předpokládal.

Vrah vyrazil, aby využil slabosti své oběti, předpokládal, že jed pracuje naplno. Maulokk divoce mách zbraní a nepřítel se zaklonil v poslední chvíli, takže nůž jen otevřel ránu na vrahově tváři, místo aby mu rozsekl čenich. Překvapený, ale nikoli bezbranný nepřítel divoce bodl v odvetě. Maulokk se pokusil vyhnout, ale ač se snažil zakrýt většinu své pomalosti, jed již bránil jeho obratnosti. Cítil špičku čepele zasáhnout jeho bok, rozpustit a proniknout kovem a škrábnout ho na kůži. Žíravý jed chtivě pálil jeho tkáň a s bolestí vynásobenou rychlostí mách zápěstím držícím smrtící nůž. Dýka rozsekla kosti předloktí a ponořila se hluboko do srsti smáčené krví.

Vrah zasyčel a rychle potlačil oslabující vlny bolesti proudící jeho tělem jako záplava.

Maulokk vrazil do svého protivníka hlavičkou, přerazil řezáky a rozsekl vrahovy rty a nos ostrými bodci své helmy.

Pokračuje ve víru chladně naplánovaného vzteku a současně bojuje druhou bitvu proti jedu v sobě Maulokk vrazil obrněné koleno soupeři do slabin, čímž ho srazil na zem. Nenechal mu ani nejkratší úder srdce na získání rovnováhy a vyrazil znovu vpřed, následoval koleno loktem se špicí vražený do břicha, který vraha zkroutil a pronikl jeho kůží. Maulokk trhnul sem a tam než vytáhl špičatý loket, poklekl a praštil pěstí z boku do sanice. Ničivý náraz přerazil kosti a vyrazil několik zubů z násilně zavřené tlamy.

Vrah přehodil svou čepel z přeražené ruky do volné a sekl. Byl zpomalen zraněním a Maulokk neměl problém zvednout paži a chytit mu zápěstí, čímž útok zastavil. Kouzlič vytáhl svůj nůž z údu soupeře, zkroutil ho, aby způsobil paralyzující utrpení a odložil další útok jedovaté dýky.

Vrah se třásl příšernou bolestí a s temným zasyčením stáhl dýku a znovu po Maulokkovi bodl. Čepel se sotva pohnula, když Maulokkova vlastní dýka vklouzla do vrahovy hrudi.

Jen vrahova mimořádná obratnost a síla mu dovolila uhnout stranou natolik, aby úder nebyl smrtelný. Místo probodnutí srdce špička prošla mezi žebry a zanořila se do levé plíce.

Skaven zavrávoral, chytil si zranění probodnutou rukou a snažil se sesbírat dost síly pro konečný útok. Chraplavě dýchal a s každým výdechem vykašlával krev. Maulokk ustoupil též, dal svému nepříteli místo, které potřeboval, aby naň povolal magickou energii.

Přitáhl temnou sílu, spletl ji kolem sebe a svedl nahromaděnou energii do natažené ruky. Maso pulzovalo zelenou září a praskalo odpornou energií. Vrah bojoval s muky procházejícími jeho nervy, krev kapala na podlahu, zatímco přemýšlel, že jeho jedinou povinností je zabít Maulokka, jeho přežití je vedlejší.

Maulokk odvážně vykročil kupředu, odrazil chabý pokus o útok a plácl dlaní soupeře do tváře. Bídné světlo se zdálo proudit do skavenova obličeje a stékat žilami a tepnami do zbytku jeho těla, jas ho osvětloval zevnitř a zhoubně se šířil. Vrah křičel a vřeštěl, jeho svaly a kůže začaly chřadnout, praskaly na kosti, které také začaly s křoupáním praskat. Jeho opasky s vybavením z něj spadly, jeho tunika a plášť sklouzly, když se zmačmě zmenšil.

Vrah se zhroutil na své šaty a vybavení a tajemně žhnul, jeho tělo pomalu sesychalo, stávalo se menším a menším, jeho křik dosáhl nezměrné výšky, než odumřel a jeho tělo nebylo větší než Maulokkova noha.

Kouzlič dloubl botou do kouřící slupky, a pak ji zvedl, aby prozkoumal jemné detaily, než ji vložil do váčku s ostatními suvenýry, které vytvořil podobným zabitím.

Vytáhl si vrhací dýku z masa a pomalu nechal transmutující energii naplnit jeho tělo a zničit zbylé usazeniny smrtícího jedu, s nimiž si jeho tělo nedokázalo poradit.

Byl to zdlouhavý proces, takže otevřel lahvičku skalmu, který měl pročistit jeho systém. Byl jeho vlastní výroby, ač to nebyl jeho recept. Vyroben ze směsi práškového vrásnivce, různých bylin a zmutovaných hub byla asfaltová substance vhodným léčitelem zranení, ale její účinek byl vyčerpávající. Maulokk vetřel tenkou vrstvu na své tranění kovovou stěrkou a připravil se na palčivou bolest, která se okamžitě rozšířila kolem míst, kde pasta ležela.

Zatnul zuby a začal dýchat nuceným sípěním, jeho kůže bublala a kroutila, jakoby byla naplněna množstvím hmyzu, které se tlačilo k povrchu a snažilo se proniknout ven. Nespoutaná mutace pomalu odezněla, když byla pokožka zregenerována, a zanechala temné zakřivené jizvy pod jeho bílou kožešinou.

Zhluboka vydechl, muka zmizely. Mohl nechat zranění vyléčit se přirozeně, ale chtěl být v plné síle, až přijde další etapa jeho plánu. Nemohl vyloučit možnost, že díky úskokům bude třeba další boj.

Vrátil na skalm víčko a založil ho. Vytáhl z podlahy plačící čepel, sebral druhou, vložil obě do jejich odolných pouzder a odnesl vzácné zbraně do svého doupěte.

Bude potřeba prohodit pár slov s šedým věštcem Tikrikem, než zavolá Skraka, a pak tu je ten člověčenec, Maximillian.

24.

Hergar změnil pokoj u Hladového hobita. Nyní, když zabili vůdce nepřátel, byli neustále ohroženi možnou odvetou.

Tři z nich seděli za zástěnou a pili pivo a víno po té, co prospali většinu dne. Nikdo neřekl nic o Dieterově smrti, neboť byli všichni žoldnéři, prodejné meče, nájemní zabijáci, a tudíž pro ně byla smrt pracovní riziko. Putovali a pracovali s ostatními, viděli přátele a nepřátele společně umírat před svýma očima, a byli emočně zoceleni proti takové tragédii. Všichni si vzpomínali na Dietera, čím byl, co dělal. Klerik nyní žil v jejich vzpomínkách a truchlení jako fňukající děvčata by situaci nezměnilo. Možná v dalších letech připijí na jeho paměť a budou o něm mluvit, ale nyní se zabývali jinými věcmi, jako bylo jejich vlastní přežití.

"Co teď?", zeptal se zarytě Hergar, temné strupy křižovaly jeho lebku, provizorní obvazy zakrývaly sešité rány.

"Užijeme si festival, nepřítel je bez vedení", odvětil Jakob přesvědčeně a uspokojeně se opřel do sedačky.

"Nebylo to moc lehké?", nadhodil Elldrigar.

"Co? Jsou to jen hlodavci, nepříliš chytří", ostře ho pokáral Hergar.

"Přesto mám podezření".

"A co bychom měli podle tebe dělat? Znova se plazit stokama? Líbí se ti to?", zeptal se Hergar sarkasticky.

"Co s tim M?".

"Zradil krysáky a vrátil se k práci, nebo pokud je muž činu, pokračuje v tom, a já mu přeju hodně štěstí", odvětil Hergar, zvedl svůj korbel a připil jejich neznámému dobrodinci.

"Co když chtěl zaujmout místo vůdce, kterýho jsme zabili? Co když jsme byli poslaný pomoct mu postoupit v hierarchii? Pokud získal vládu, bude chtít udělat něco působivého, aby jí udržel", děl Elldrigar.

"Teda… ehm", zamračil se Hergar zmaten a neschopen nalézt nějakou přesvědčivou odpověď. "A co?", řekl nakonec přezíravě, mávl rukou a zahleděl se za bar, jak vytlačoval myšlenku z hlavy.

"Uhodil hřebíček na hlavičku, Hergare", přidal se Jakob.

"Ne, neuhodil", přišlo okamžité strohé vyvrácení, trpaslík držel svůj názor a tvrdohlavě odmítal věnovat pozornost novým událostem zjevujícím se před ním.

"Ano, zatraceně uhodil", trval na svém Jakob.

"Dobrá, tak to tu máme znovu. Co bychom měli dělat? Potřebujeme víc žalu? Proč rovnou neskočíme z městskejch hradeb, třeba hned?", zasyčel kousavě.

"Počkáme, užijeme si festival a budeme držet oči a uši otevřený", naznačil Jakob.

"To dokážu", snadno potvrdil trpaslík.

"Myslím otevřené a neopilé, Hergare".

"Hmmmmf".

25.

Karikk se rozhlédl po vesnici Selmigerholz. Obrana ležela zničená, obránci a občané byli zřetelní pod hejny klanových krysáků hodujících na ještě teplém mase. Jiní člověčenci byli nabodnuti na kůl, ukřižováni, pověšeni ze stromů na vlastních vnitřnostech, staženi z kůže či umačkáni k smrti dveřmi vlastních domů, ty byly zavaleny hromadou kamenů a šklebící se skaveni pak chlemtali pramínky krve vytékající dole. Vzduch zněl vytím člověčenců, nervydrásající hluk byl uklidňující melodií pro vojska věčného podzemí.

Zároveň přesycení běsnivci bodáním jílců a pěstmi povzbuzovali klanové krysáky k plenění vesnice. Méně než půl tuctu člověčenců uniklo hejnům skavenů a již prchli hluboko do lesů, pryč od chlupaté hordy.

Planoucí ohně zářily kolem vozů a hostince, koně byli stále uvázáni a nájemníci stále křičeli, když plameny olizovaly jejich kůži. Štiplavý pach pálícího se masa naplnil vzduch.

Během vedení útoku utržil několik modřin, ale nic vážného. Promáčkliny na jeho brnění budou vyklepány před útokem na Garssen. Jeho nová krvežíznivost v něm běsnila a potřebovala naplnit.

Zadumal se, jak dobrý je život, pak zhltl plnou tlamu syrových orgánů, cítil teple vlhké maso klouzat líně svým hrdlem. Setřel visící vaz na bradě a začal svolávat své vojáky a nařizovat každému návrat do podzemí.

26.

Maulokkovi dva strážci leželi mrtví, zabiti vrahovými jedovatými šipkami tam, kde stáli. Jen Maulokkovo čarodějné umění ho zachránilo před podobným jedem zpečetěným osudem.

Útok byl překvapením, a ač tu byla magická zařízení, která mohla varovat nositele před nepřítelem, Maulokk byl svými učiteli poučen, že nemá spoléhat na takové artefakty. Ti, kdo tak činili, byli zanecháni bez ochrany, když zůstal útočník nezachycen těmito zaříkadly, neboť existovala také kouzla a předměty skrývající nepřítele před takovými věcmi. Nebylo těžké je získat, jelikož takové věci byly velmi žádané pro snadné zabití někoho, jehož důvěra v tajemné varovné předměny je ponechávala prakticky bezmocné.

Těla byla odnesena zpět do doupěte jeho běsnivců, aby byla snědena jejich druhy, a tak přešla síla mrtvých na živé. Dva noví strážci rychle přikvačili nahradit staré a znovuzajistit jeho bezpečnost.

Maulokk s nimi byl spokojen a pokud to vydrží do konce tohoto tažení, mohl by najmout další a vytvořit z tohoto rodu nové plemeno, dokud tajně nevytvoří nový vlastní klan věrný mu až za hrob.

Vstoupil Skrak a uklonil se.

"Poslal jste pro mě, pane?".

"Ano. Vrah se mě pokusil zabít".

"Ale ne? Kdo by…".

"Ty", oznámil Maulokk rozhodně.

Skrak mlčel, nejistý co říci. Bylo to blafování? Odhad? Nebo Maulokk nějak odhalil pravdu? Maulokk však pokračoval.

"Víš, že mám zvědy v klanu Ešin. Myslel sis, že nedostanu zprávu o smlouvě na můj život?".

"Ale vrah…".

"Pán kouzličů Morskittar. Dobře zaplatil, aby mě udržel v nevědomosti, když proti mně poslal agenta".

"Proč?", děl Skrak předstírající zděšení. Dobře věděl, že takové činy byly často mocnými podnikány, ale hrál o čas. Věděl, že v čarodějné bitvě se Maulokkovi nevyrovná, takže nenápadně vytáhl dva kusy čistého vrásnivce. Pozření valounů bylo hrozné riziko, ale baz nich by byl mrtev, takže neměl co ztratit.

"Aby mě udržel ostražitého, zjistil, že jsem ve střehu. Neustále".

"Ale šedý věštec Tikrik, on…".

"Myslíš mého věrného spojence šedého věštce Tikrika? Sehráli jsme malý souboj, neboť bylo mým záměrem vést tě proti mně", mírně oznámil Maulokk.

"Ale proč?", odvětil předstíraje údiv, zatímco jeho pařát pro útěchu pevně svíral kousky, kámen jakoby ho hladil po kůži a vléval svatou moc do jeho dlaně.

"Abys odstranil vojevůdce bez mé účasti a já měl dobrý důvod využít tě pro svůj poslední výtvor".

"Nikdy", vykřikl, vhodil si vrásnivec do tlamy a spoklnul jej. Chvění čisté, ryzí moci jím začal proudit téměř okamžitě, látka se změnila na čirou energii a proudila jeho bytostí, naplňovala každou tkáň, každou buňku tepáním temné magie. Její množství bylo zdrcující a jeho kůže se začala vlnit, snažila se udržet ohromnou sílu a zůstat nedotčena. Bylo potřeba nejvyššího úsilí zvlásnout vlnící se hady moci, než ovládnou jeho tělo a přemění ho v nemyslící, slintající obludnost. Bojuje s degenerací ve zrůdu, ovládl studnu moci a ustoupil povolávaje kouzlo, a jak viděl, Maulokk dělal to samé.

Černá elektrická energie praskala kolem Skrakových paží a napňovala komnatu zlostným pulzováním temného světla. S posledním výkřikem vypustitl planoucí pruh vrásohně, stovky svíjejících se rozeklaných jazyků letící v drsném paprsku, aby zaplavily nepřítele.

Máchnutím své paže Maulokk zastavil blesk, a ten se začal vytrácet drcen neviditelným štítem. Pach ozónu je začal téměř dusit, jak hojná tříšť žhnoucích jisker odlétala od vířících prstů moci.

Skrak se snažil udržet kouzlo při životě, přečkat Maulokkovo rozptylující kouzelnictví, ale Maulokk použil další sílu ke zničení vypuštěné energie a poslední oblouk ničivého napětí zmizel, aniž by se ho dotkl.

Nezdolný Skrak povolal více síly, spletl smrtící magii a vypustil čarodějný mor proti Maulokkovi plnou silou, kterou dokázal shromáždit, a učinil každý kousek moci tak nakažlivý, jak jen bylo možné.

Maulokk odpověděl vírem zlovolné mlhy moci, která se nežně vznášela kolem něj, a zatímco tvaroval temnou magii, nákaza jej zasáhla a snažila se zachytit jeho masa.

Maulokk vychrlil vlny duševní energie, odrazil Skrakův vliv a odepřel morovému kouzlu oběť. Bez bacilonosiče čarodějná nákaza zmizela a zanechala Skraka otevřeného bezprostřední Maulokkově odvetě.

Maulokkova magie vyšlehla proti kouzličovi. Neviditelné ostré úponky se zkroutily kolem něj a snažily se proniknout do skavenovi odolávající vůle.

Skrak využil poslední kousky snahy a stále to nestačilo. Takže nakonec zkusil zoufalý pokus a povolal energii ze svého vrásnivcového oka, přitáhl si moc a snažil se jí chránit. Temný kus se rozpadl na nespočet barevných kousků světla, kámen se rozbil do zubatých oblouků energie, která rozmazávaly Skrakovy rysy, nořila se do něj a posilovala jeho moc, dokud nezůstal jen prázdný oční ďůlek.

Maulokkova vůle doň bušila a smrtící magie prorazila Skrakův oslabený odpor. Kouzlič žalostně zaječel, zasahující temné kouzlo proudilo jeho postavou a on cítil cizí magii dusit jej, drtit jeho mysl, cizí energie tak nepodobné síle Rohaté krysy. Odhalení, co v něm bylo, bylo hrozivé.

"Temná magie. To není možné", zvolal jakoby nemožné mohlo být odvoláno, když je označí za klam.

Měkké rány se objevily na jeho kůži křížící se vzájemně ve složitém vzoru rychlých řezů naplňujících jej silnou bolestí. Jeho krev stékala v proudech jeho srstí a stříkala, kde byla přeříznuta žíla. Skrak se se chvěním zhroutil, šlachy byly přerušeny a jeho tělo se tak potácelo a škubalo sebou, jak snášel strašnou zkoušku rozpitvání zaživa.

"To není tvé maso, co hledám, ne tvá zrádná krev, Skraku", podotkl jeho mučitel s ohavným veselím.

Skrak spadl na bok a rozplácl se ve velké louži své teplé krve. Široce roztáhl ústa, aby zakřičel, ale jeho rty byly rozervány na cáry, jeho dásně otevřeny šílenou bouří řezů a jeho zuby volně padaly z krájeného masa. Jazyk bezvládně ležel v zakrvácených ústech a jeho oční víčko přestalo fungovat a nechalo rozříznout oko pod ním, čímž zcela oslepilo jednookého kouzliče. S chraplavým výdechem zbytek jeho krve vytekl a Skrakův život jej opustil.

Maulokk vzal ohebnou mrtvolu a dovlekl ji do své dílny, kde vytáhl poslední nevyužité části vrásnivcového oka a zamkl je v olověné truhličce uchovávající jeho zásoby svaté látky. Po té umístil maskovací plátno zpět na práci a zabalil tělo do látky, načež se vrátil do hlavní komnaty.

S jinými důležitějšími záležitostmi než jeho výtvor Maulokk pokračoval s lidskými papíry, vytvářel falešné dokumenty a informace k novému komplotu. Zatímco pracoval, vešel běsnivec a uklonil se.

"Pane. Šedý věštec Tikrik je zde".

"Pošli ho dál", poručil zamyšleně, soustředě se na zejména obtížný podpis.

Šedý věštec pyšně vkráčel a okamžitě si všiml rudé louže na podlaze a přetrvávajícího pachu čarodějného souboje.

"Předpokládám, že plán fungoval", odhadl.

"Skvěle", odvětil Maulokk a změnil téma na důležitější.

"Co jste objevil?".

"Další náklad půjde z Pekelné jámy do dvou měsíců. Určitě použijí velkou chodbu Škrábohavěti".

"Jiné zprávy?".

"Jen, že na západě došlo k velkému závalu. Ztráty byly velké".

Oblast byla domovem velké části vojska klanu Pestilens, takže Maulokk se rozhodl vyzkoušet teorii.

"Byl zabit nějaký morový mnich?".

"Ne. Všichni byli pryč, nějaké shromáždění, říkaly mé zdroje".

'Ten šedý věštec Bilkvik je dobrý', pomyslel si Maulokk. Vybral si dobu, kde byl klan Pestilens mimo své obvyklé sídlo, aby od sebe odvrátil podezření. Moroví mniši budou říkat, že jejich setkání bylo náboženským obřadem, takže neposkytnou detaily. Málokdo mimo jejich páchnoucí klan zná intriky či jen předpoklady o jejich bídné víře, takže není možné potvrdit, zda byl obřad skutečný či jen výmysl s prostým cílem, který měl odvolat mnichy z nebezpečné oblasti.

'Mí nepřátelé se zjevují', pomyslel si vzrušeně Maulokk, radoval se z nebezpečí a velké výzvy.

"Řekněte Bilkvikovi, že zrovna přijímám hlášení o postupu a chci, aby přišel. To by mělo skrýt vaše důvody být v mé přítomnosti", naznačil Maulokk.

"Souhlasím", potvrdil Šedý věštec a odměřeně se uklonil. Maulokk odpověděl podobně, když jeho spojenec odtáhl, a pak se bez odkladu vrátil k práci.

Rychle dokončil poslední pergameny, načež nadzvedl potah a vložil je do zapečetěného pouzdra. Zvedl se a pospíchal do oblasti, kde byly plánovány rakety. Kerik'k a Skrabik byli oba zaměstnáni montováním a rozebíráním předělávaných raket. Obrátili se a uklonili, když viděli jeho příchod, hloubka prozradila jejich vědomost o Skrakově smrti, ale ne Maulokkovy motivy pro ni.

"Právě jsem dostal nějaké zprávy o závalu. Všimli jste si, že žádný morový mnich pod ním nebyl?", řekl s předstíraným hněvem.

"Ne, pane", odvětili oba jednohlasně.

"Podezříváte je ze sabotáže?", zeptal se Kerik'k, zjevně hledaje informace pro své morové mecenáše.

"To zbývá vyšetřit. Kerik'ku, jdi k morupánu, chci ho vidět ve svém doupěti, jak rychle to jen bude možné".

"Ano, pane", odvětil kouzlič, uložil si svou úzkou čepel na záda a zvedl flakónek s naléhavě nutných číkem, trhání čenichu naznačovalo, že rány znovu zlobí.

Kerik'k využíván klanem Pestilens naznačí morupánu, že jej Maulokk podezřívá z 'neštěstí', což bylo jeho záměrem.

Když byl venku, Maulokk hleděl do chodby, aby si byl jist, že je Kerik'k opravdu pryč, než se obrátil ke Skrabikovi.

"Mám pro tebe další důležitou misi, Skrabiku. Týká se to problému s krysími ogry".

"Pane, to nebyla má chyba. Já…", začal kouzlič v náhlé zděšené obraně.

"Nezabývej se takovými věcmi, neboť pracují síly mimo kontrolu kohokoliv z nás. Ale chci situaci napravit, s tvou pomocí", zašklebil se Maulokk.

"Co chcete, abych udělal?", podivil se.

"Budeš doprovázet na cestě šedého věštce Bilkvika. Bude věřit, že se máš setkat s dalšími klanovými krysáky, ale ty se setkáš se zásilkou krysích ogrů z Pekelné jámy vezených pro šedé věštce do Zhufbaru. Musíš zajistit, aby byl šedý věštec zabit, touto dýkou".

Vytáhl Skrakovu čepel a podal ji kouličovi spolu s lahvičkou a pergamenovým svitkem. Maulokk věděl, že zbraň byla začarována na způsobení těžkého šoku skavenům a dokázala rozetnout klanového krysáka ve dví jediným úderem.

"Dej jed na zbraň hodinu před zamýšleným použitím. Až se objeví zásilka klanu Moulder, probodni ho zepředu a nevytahuj čepel. Nenech žádného náhončího uniknout živého. Polož ruku náhončího na dýku, a pak sešli kouzlo. Nenech žádnou stopu zbytků svitku, protože se po použití rozpadne. Vyměň mých dvacet krasích ogrů za tyto a rychle se vrať".

"Co s náhončími tady?".

"Zaměstnám je, nevšimnou si ničeho, dokud neuvidí, že jejich krysí ogři se během jejich nepřítomnosti poněkud vylepšili".

Osamocení krysí ogři by zemřeli hlady nebo by byli ukradeni potulným klanem krátce po té, co by byli opuštěni. První by zajistilo skrytí rozkladem, že to byla Maulokkova odmítnutá zásilka, druhé by ústilo v jejich nenápadné odstranění, až by se ukázalo, že jejich kořist patří šedým věštcům. Takže spíš než by riskovali odpovědnost za útok, zbavili by se zloději důkazů.

Šedý věštec by měl seslat kouzlo, které zabilo jeho náhončího vraha. Jediná osoba chybějící v Middenheimu v té době by byl šedý věštec a ten, kdo neznal takové kouzlo, jmenovitě Skrabik. Všechny důkazy by ukazovaly na podvodného šedého věštce, takže se zaručeně ututlají, neboť taková věc byla prakticky neslýchaná a jen by poškodila pověst kněžstva jako fanatických stoupenců vůle Rohaté krysy.

Šedí věštci, kteří byli zodpovědní za podplacení klanu Moulder (velezřec jistě pracoval přes zavrženíhodné agenty), by nemohli použít svou znalost Maulokkových motivů pro takovou krádež, aniž by sami odhalili vlastní angažovanost. Taková sabotáž by snížila účinek každého dalšího selhání, čemuž se viníci budou za každou cenu snažit vyhnout.

"Odejtede večer, připravte se", nařídil a odešel přijmout své další dva 'hosty' do svého doupěte.

Morupán dorazil první, jeho sípavý dech a zvonění zvonků na jeho holi předcházelo jeho uvedení Maulokkovými strážemi. Skláněje se těžce nad svou křivou tyčí vůdce klanu Pestilens vkulhal.

"Přál jste si mě vidět, vůdče Maulokku", zaskřehotal.

"Ano, přál", potvrdil kouzlič a nemluvil dále, chtěl chraplavého morupána nechat mluvit na obhajobu nevinnosti klanu, což ten po nepříjemné pauze učinil s nucenou strohostí.

"Nemáme nic společného se zhroucením západních chodeb. Byla to náhoda, nebo sabotáž zaměřená k našemu podezření".

"Vím. Pravý zločinec je mi znám a bude to s ním vyřízeno", odpověděl nenuceně.

"Proč jsem tedy tu?", zeptal se mdle, nedotčen náhlým zproštěním viny.

"Jaké nákazy tu máte?".

"Úplnou encyklopedii nemocí a morů, vůdče Maulokku. Zdálo se, že nechcete použít naše zboží, že chcete všechno uznání, že…!".

"Pokud jste skončil. Ptal jsem se proto, že chci, abyste použili vaše vzácné viry a začali šířit základy nejnakažlivějších infekcí. Nic exotického, nic, co by vyvolalo příliš podezření či zájmu. Pokud potřebujete nosiče, klan Ešin nakazí malé příbuzné. Rozmístí je pro vás", přerušil ho Maulokk.

"Mají krysího krále, který je bude ovládat?", zasyčel hnijící skaven a ještě více se opřel o svou hůl.

"Samozřejmě", radostně odvětil Maulokk.

Festrik se odmlčel, jeho plány byly v nebezpečí s přítomným krysím králem a pod Maulokkovým vlivem. Odhalil to kouzlič úmyslně, aby ho odradil od útoku? Kolik z jeho vlastních komplotů tento skvělý špión již odhalil?

Festrik již jednou krysího krále viděl, když byl částí vojska, které zaměstnalo klan Ešin k použití takových tvorů k rozmístění nového moru přímo do tileánského města. Podivní tvorové vypadali jako třináct albínských bratří, jejich ocasy spojeny v jediný složitý uzel. Klidní jedinci byli jako žádný přirozený krysí král, byly to čarodějné výtvory schopné ovládat každého člena stejné rasy v obrovském okruhu a dokázaly komunikovat se svými pány s klanu Ešin. Vše, co viděli malí druzi, viděl i krysí král, a tak klan Ešin viděl přes jejich inteligenci k čemukoliv je pověřil. Festrik musí být od nynějška neobyčejně opatrný.

"Proč ta náhlá změna, vůdče?", ostražitě se dotázal.

"Bylo to mým plánem od začátku. Člověčenecký festival začne tuto noc, hodování a oslavy nám poskytnou skvělý kryt. Nemoci, které vypustíte, nesmí být přenosné nebo musí zcela zmizet před koncem týdne. Cilte chrámy, hostince a bary", nařídil.

"Zaútočíme? Během týdne?", zaskřehotal, zapomněl se a neskryl svou radostnou náladu, načež trýznivým kašlem odpadla hlenitá slina z jeho sanice.

"Brzo odhalím detaily. Nechť Rohatá krysa provází vaše výtvory, morupáne", řekl Maulokk vážně.

"A nechť bdí nad vašimi činy, vůdče Maulokku", zavrněl morupán a vybelhal vrávoravě ven, ponechávaje Maulokka jeho myšlenkám.

Rozhodl se na usmířenou umožnit klanu Pestilens dělat svou práci. Nechtěl, aby se budoucí zášť přidala k té způsobené blamáží s jeho jmenováním. Všechny jeho machinace klidně běžely, nic ho nyní nebrzdilo.

27.

Morupán Festrik opustil doupě a krátce pohlédl na Maulokkovu stráž, smrtící běsnivce. Podezřívavě si ho měřili, po zabití svých druhů měli těla napjatá a připravená. Dva z nich selhali ve své povinnosti a ostatní nyní překypovali paranoiou. Rozzloben nedostatkem strachu, který projevavali, se vydal ke svému vlastnímu doupěti, získavaje málo uspokojení v pohledu na vystrašené klanové krysáky, kteří se mu klidili z cesty.

Jeho nateklé červené, krví podlité oči zahlédly šedého věštce Bilkvika kráčejícího jeho směrem užívajícího svůj zubatý úštěp jako hůl.

Festrik otočil jedním ze svých prstenů. Ozvalo se slabé cvaknutí a ze zeleného kamene vyklouzl tenký černý trn. Chvíli předtím, než se setkali, lehce zakopl a vrazil do šedého věštce. Malý osten prstenu pronikl nezpozorován Bilkvikovou kůží.

"Omlouvám se, šedý věštče, jste v pořádku?", vyjádřil sklesle.

"Budu žít", odvětil ten se zadržovaným rozhořčením, narovnal si roucho a roztržitě si přetřel malé píchnutí.

'Ne, nebudeš', pomyslel si Festrik, když kulhal pryč, mysl plnou vítězoslavné žluči.

Drobná špice nesla silný a prudký mor, který byl nyní v probodnutém skavenovi. Šedý věštec měl týden k získání vakcíny, během něhož bude virus neviděn a necítěn zrát. Jakmile nezbytný týden uplyne, začne umírat malátnou, bolestivou smrtí, jeho tělo bude pomalu pohlcováno virem. Zabere nejméně měsíc hrozné bolesti, než konečně zahyne, a Festrik byl dychtiv vychutnávat každou chvíli jeho utrpení. Takový byl trest za zkřížení cesty klanu Pestilens.



Šedý věštec Bilkvik vstoupil. Nepochybně dorazil, až když vymyslel stohy výmluv k vyvrácení jakéhokoliv nařčení. Stál klidně před Maulokkem ve smělé póze skavena, který nemůže být trestán za své zločiny. Maulokk si nevšímal drobností a zamířil k jádru věci.

"Mám pro vás novou misi, šedý věštče Bilkviku", začal ostře. "Poslal jsem jednoho z mých důstojníků s malou ozbrojenou eskortou setkat se a přivést zpět kontingent posil, nebo možná bychom měli říci náhrad, po nedávné 'nehodě'. Chci, abyste šel s ním".

Neřekl důvody, neboť chtěl, aby Bilkvik předpokládal, že byl poslán pryč buď aby nezpůsobil další škody nebo aby sabotoval misi, kde nebyl nikdo jiný, komu by to bylo možno dát za vinu, a to by dalo Maulokkovi důvod potrestat ho.

"Odcházejí dnes v noci, buďte s nimi", vyštěkl.

Šedý věštec se zamračil na tu strohost, ale obrátil se beze slova a odešel, nechávaje Maulokka pokračovat v práci na svém projektu, zatímco čekal na člověčence.

28.

Ulice Middenheimu byly plné a vřely vzrušením. Pouliční komici byli všude v činnosti a Velký park byl valícím se mořem občanů a návštěvníků. Ve středu na velkém pódiu stál dobře oblečený muž, v němž hádali nejspíš místního hodnostáře. Udeřila půlnoc, všechno náhle ztichlo a Hergar, Elldrigar a Jakob jej sledovali pronášet tradiční řeč.

"Tuto noc v dávných staletích Artur, náčelník Teutogenů, ještě před příchodem Sigmara vylezl na Fauschlag a spatřil toto místo, perlu v lese. Obrátil se na svůj lid, který byl znaven a vyčerpán dlouhou cestou a děl: 'Dlouhé bylo naše putování a dlouhé naše utrpení. Toto místo bude naším domovem… tak nechť zábava začne".

Zazněl velký jásot, dřevěné píšťaly zaječely, skupiny spustily chraptivé sbory, lidé aplaudovali a dupali jim po nohách, házeli stuhy do vzduchu. Začátek karnevalu zněl celým městem jako příval oslavných zvuků.

Neúprosnost slavnosti táhla bojem vysílené trio do zápalu bezuzdných oslav. Pivo, víno a kořalka tekly proudem a byly pěny veselé písně. Obvykle vážné povahy zmizely z vesměs bujaré populace města, všichni byli přátelští a každá starost byla nakrátko zapomenuta.

Hergar a Jakob hojně pili, naplňovali své korbele přetlačováním a velkorysostí podpořenou jejich příběhy o odvaze a bojích. Nakonec se dopotáceli zpět do svého hostince a usnuli, necháveje prostitutku, kterou sebral Jakob, uříznout jeho váček a odejít s ním jako kompenzací za vyplýtvaný čas.



Elldrigar zahlédl během noci kultivovanější společnost patřící k elfímu podniku Zpívající měsíc, kde mluvil s vlastním druhem a vzpomínal na život v hluboké divočině říše lesních elfů. Strávil několik hodin v civilizované společnosti daleko ze středu hrubých lidí, a pak se vydal zpět do hostince se znatelně lepší náladou.

29.

Jakob byl třesením vzbuzen ve své posteli. Jak se pomalu probíral ze spánku, zjistil, že hlava hrozivě buší a žaludek se mu stahuje a bolí. Svět kolem se vlnil a on bojoval s nutkáním okamžitě zvracet, stejně jako otevřít své těžké oči. Obraz Elldrigara se měnil z mlhy do poněkud zřetelnějších úrovní. Jakub mluvil tiše, aby ochránil svůj bolící mozek.

"Co?", zamumlal, jeho ústa byla suchá jako arabská písečná duna.

Elldrigar před ním držel kus papíru, ale navzdory nejlepšímu úsilí a šilhání písmo odmítalo stát se čitelným.

"Další zpráva od M. Přišla v noci", prohlásil Elldrigar.

Jakob se převalil a zabořit tvář se zasténáním do polštáře. Cítil se hrozně. Zatracený Middenheim, rád by mu pomohl jindy. Ať se zachrání sám, proto platí lid daně na lovce čarodějnic.

"Jdi pryč", zamumlal podrážděně.

"Poslouchej toto", začal Elldrigar nezdolán bídným stavem člověka.

"Skavení chrám. 3 Západní zahrady, okrsek Ulrikův chřtán. M".

"No a?", zanaříkal.

"No a? Měli bychom se pohnout. Známe skavení základnu. Tam získám všechny odpovědi".

"Bude tam i zítra", zamručel Jakob a vytáhl peřinu výš, aby skryl Elldrigara z mihotavého výhledu.

"Typický lidký hulvát, neví jak se krotit, zná jen přemíru", děl Elldrigar s odporem a vstal. "Nechám dopis tady, kdyby ses na něj cítil později. Teď půjdu a prohlídnu místo sám, bez pomoci", zanaříkal si.

Jakob roztržitě zamumlal souhlas. Elldrigar se naklonil nad peřinu kryjící Jakobovo ucho a zařval: "Tak se uvidíme později".

Jakob sebou trhl a zděsil se, v jeho mozku zněl hluk ozvěnou. Navzdory děsivému bědování z nepohodlí a mdla, nic jiného na posteli neskončilo.

"Typické", zaprskal Elldrigar a podíval se po Jakobově váčku kvůli penězům na jeho osamělou misi. Ale nemohl jej najít.

"Kde je tvůj váček, Jakobe?".

Máchl roztržitě, kde měl mincemi naplněný váček být, jen aby zjistil, že po něm zůstaly jen rozříznuté šňůrky.

"Och, ne. Ta kurva mě okradla. Děvka", zaklel a zhroutil se zpět, pomalu mumlaje sprostá slova do polštáře.

Elldrigar vzdychl a odešel, ponechávaje ho jeho kocovině.

Ulice již byly plné, vůně pečených koláčů a cukrovinek se mísila s vůní kadidla, parfémů a silných alkoholických nápojů, která překonávala štiplavý zápach města a jeho odpadu.

Chtěl vidět nějaké karnevalové atrakce, elfí gymnasty, lučišnický turnaj nebo představení bardů a básníků. Město již mělo nějakou kulturu, ale místo toho musel sledovat podezřelý dům, díky nedostatku inteligence jeho druhů.

Občas litoval, že se dal s nimi do party, ale lov odměn ztratil své kouzlo, když zjistil, že ty, které vystopoval, nebyli vždy vinni.

Byl osvícen, když poskytl své služby pronásledovatelům toužících po odměně za Jakobovu hlavu. Po dostižení své kořisti byl dostatečně přesvědčen, že odměna byla nesprávná. Navzdory všemu Elldrigar stále věřil ve spravedlnost a s Jakobovou pomocí zajistil, že zkorumpovaný úředník se stal sám předmětem říšského zatykače. Úředník byl podplacen pomstychtivým baronem, když Jakob v souboji porazil za svého zaměstnavatele baronova vlastního bojovníka.

Elldrigar ho osobně stíhal a získal odměnu, ale nebyl schopen dostat se k vlivnému šlechtici. V lidských zemích byly spravedlnost a peníze neoddělitelné a osoby vlastnící jedno určovaly kvantitu a kvalitu, kterou poskytovaly ostatním.

Přidal by se k Jakobovi, kdyby věděl, že součástí družiny byl trpaslický zabíječ? Možná ne, ale časem se Hergar znovu přidal ke svému lidskému druhovi po výpravě do Norsky, pár tam pracoval téměř rok a stali se pevnými přáteli.

Nezáleželo na zásahu či pomoci jeho druhů, musí dostat tu havěť, i kdyby jí měl čelit sám.

Nakoupil u pouličního prodejce flétnu a postavil se k protějšímu domu jako komik. Byla to opravdu velká budova střední třídy a byla zcela nenápadná mezi okolními. Okna byla špinavá a znemožňovala pohled dovnitř, takže Elldrigar byl ponehcán s dveřmi jako jediným místem, které mohl sledovat. Budova byla přímo napojena na další dům, takže přední dveře byly jediným přístupem tam a ven, což činilo jeho osamělý dohled značně snažším.

Jeho hraní bylo průměrné na elfí standarty, ale byl na vyšší úrovni než lidští pouliční zpěváci. Píseň, kterou se naučil jako dítě v Athel Lorenu, rychle přivábila stálý proud mincí do jeho klobouku. Nehrál své oblíbené, ty, které hrával své ženě a dítěti, neboť to mu přinášelo příliš mnoho hořkých vzpomínek.

30.

Druhého dne karnevalu se šedý věštec Skarbitik vrátil z divočiny. Maulokk opustil své výtvory, aby se zúčastnil jeho příchodu.

Vojsko, které přežilo 'omyly' šedého věštce bylo slabé a přetížené vesměs neužitečným a bezvýznamným lupem. Naštěstí výsledky Karikkova východního tažení přinely mnohem více kořisti a hojně nahradily zrádnou neschopnost šedého věštce.

Skarbitik k němu přišel s falešnou okázalou radostí, pozlátkem, jemuž se Maulokk vyhnul pohrdáním jako urážce svého intelektu.

"Jsem rád, že jsem zpět, vůdče Maulokku. Člověčenci nás vytrvale pronásledovali, byli bdělejší, než jsme očekávali".

Pokud by Maulokk neposlal Karikka na nájezdy, člověčenecké jednotky pronásledující Skarbitika by se nyní vrátily do města ještě před vpádem. Místo toho byly nyní vyslány poradit si s Karikkovým pleněním, takže se alespoň zbavil jednoho problému, který šedý věštec zrodil.

"Jak vidím", děl Maulokk, chladně přehlédl vyčerpané a ztenčené řady klanových krysáků.

"Dvakrát jsme byli přepadeni, zdá se, že člověčenci všude nastražili pasti. Bylo jen vůlí Rohaté krysy, že jsem dokázal odhalit většinu, jinak by se nikdo z nás nevrátil živý, proto jsme byli nuceni podniknout návrat za denního světla", nabídl omluvu pro svou mizernou taktiku a ubohé výsledky.

Maulokk zůstal nepohnut, podniknul nutné kroky, aby po Skarbitikovi uklidil. Šedý věštec netušil, že úmyslné stopy, které zanechal vedoucí do Middenheimu, a tak upozornil na připravovaný útok pod městem, byly odstraněny klanem Ešin a kontrolovány malými příbuznými. Stopy nyní mířily na východ ke Karikkovi, naznačujíce přemístění vojska v těch místech, a možná útok na nějaký větší cíl, jako město, které Karikk právě minul.

"Je štěstí, že jste přežil a dostal se zpět. Převezmete hloubení chodeb od šedého věštce Bilkvika. Vyráží na osobní pochůzku a já potřebuji někoho, kdo převezme zodpovědnost nad kopáním na západě", prohlásil Maulokk.

"Začnu ihned", slíbil šedý věštec a stroze se uklonil, než odešel.

'O tom nepochybuji', zadumal se soukromě Maulokk.

31.

Morupán Festrik šel k Cikritovi. Drogy měly být podány osobně, aby se zajistilo, že budou fungovat, jak bylo plánováno. Ale kontakt běsnivce by zvýšil možnost, že by byl viděn jedním z množství malých bratří a krysí král by předal takové podezřelé informace majitelům v klanu Ešin a tak Maulokkovi, čímž by odhalil Festrikovu pomoc v komplotu. Přemýšlel, zda nedat zamořený náklad zpravodajům klanu Ešin, to by patrně nakazilo a zabilo skupinu a krysího krále, ale takový očividný útok by roznítil pomstychtivou válku klanu Ešin proti jeho vlastnímu klanu. Takový spor by stál spoustu prostředků na odškodném, jinak by ústil v množství vražd.

Klan Pestilens byl již jednou pokořen stínem klanu Ešin, nebude tak snadno riskovat takové ponížení.

Vložil lahvičky a krvácející ostny do pytle a opustil doupě, obezřetně se rozhlížeje po známkách malých bratříčků sledujících jej, místo aby se chovali přirozeně. Upokojil se, že není sledován, a opatrně se vydal na schůzku s Cikritem, nemocné smysly stále ostražité.

32.

Maulokk nenápadně vypátral chodbu vedoucí na povrch, obrátil se a propustil stráž dávaje rozkazy chovat se, jako by byl ve svém doupěti a nechtěl nikoho vidět za žádných okolností.

Maulokk okamžitě začal dlouhý pochod nahoru a celou dobu dával pozor pro případ přepadení, když si vzpomněl na staré přísloví - 'samolibý skaven je mrtvý skaven'.

Úzký nízký průchod směřoval vzhůru rozlehlou horou a umožňoval mu vyhnout se mnoha úrovním smrtících chodeb. Nakonec ho přivedl na povrch v kamenné podlaze staré lidské krypty hluboko na městském hřbitově.

Maulokk odtlačil těžký kámen stranou a vytáhl se do plesnivého vnitřku. Pak vrátil kámen na místo a hledal dveře.

Skaveni instalovali silné zástrčky, aby dveře krypty stále vypadaly zavřené. Bylo to čistě pro jistotu, protože skaveni vybrali kryptu používanou šlechtickou rodinou vymřelou na mor. Jejich bohatství a neštěstí odrazovalo od otevření rodinné hrobky.

Když sáhl na zástrčky, zjistil Maulokk, že jsou trochu zrezivělé, a potřeboval několik ostrých ran, než se odsunuly a umožnily mu lehce otevřít těžké dveře a pohlédnout na měsícem osvětlenou nekropoli.

Brzká noc byla těžká zvuky veselí, což poskytovalo skvělé maskování jeho aktivit. Zabalil se do pláště a pelášil k bludišti nahuštěných hrobů a zbytečných marnivých monumentů. Držel se při zemi a mezi úzkými cestami, které oddělovaly malé kamenné budovy, uši měl nastražené a ruku držel stále blízko meče.

Na své cestě byl Maulokk zmaten čirým množstvím vhodného jídla, které blázniví člověčenci prostě zakopali a nechali shnít. Copak neměli rozum?

Blízko plotu se zdálo jasné, že ulice jsou přeplněny lidmi, což znemožňovalo nepozorovaný průchod. Vrátil se zpět dovnitř a vylezl na vysokou sochu Morrova anděla, z kteréžto pozorovatelny chtěl nalézt svůj cíl.

Držel se mramorové sochy schoulen mezi jejími širokými křádly a městský vítr mu vlnil jeho roztrhané roucho, zatímco se rozhlížel po městě. Zahlédl dům na Morrově třídě a začal přivolávat kouzlo.

Síla prošla skrz jeho maso a nabrala podobu a on s triumfálním vypísknutím skočil do vzduchu, odhmotnil se v obláčcích štiplavého siřičitého kouře a objevil se na vrcholu taškové střechy domu.

Vědom si velkého množství světla se skrčil a rychle se pohnul na temnější svah mířící od hlavní ulice. Ulička dole byla chabě osvětlena a naštěstí tam bylo jen málo lidí. Zdálo se, že karnevalové atrakce byly všechny na hlavních třídách, čímž táhly lidi z vlnitých uliček kroutících se mezi domy.

Zatímco čekal na vhodně velkou díru, která by dovolovala neviděný sestup, zjistil Maulokk, že velké otevřené místo kolem něj bylo poněkud zneklidňující. Jeho vesměs podzemní výchova zapřičinila drobný pocit agorafóbie. Rozčilen touto malichernou osobní slabostí ji nelítostně potlačil.

Ulice se nakrátko vyčistila a on skočil z kraje střechy na dlažbu dole, dopadl do dřepu a jeho oči se rychle rozhlížely, zda nebyl spatřen.

V hlubším stínu dveří se pohnula hromada, kterou předtím pokládal za odpadky.

"Sákrá, to už člověka nenechaj ani vyspat?", mumlal špatně artikulující a slabý hlas.

Divoká a chlupatá tvář vykoukla z hardů a roztrhaných přikrývek, prohrabala se vrstvou špinavých závěsů chránících před pohledem i před živly. Rychlým pohybem Maulokk popadl rukou muže za hrdlo a sevřel oslabeného opilce. Bezvýsledně lapaje po dechu se zoufale kroutil v pokusu uniknout dusivému stisku, ale jeho pohyb se postupně stával stále ochablejším. Pěna kapala od jeho visícího jazyka, vypoulené oči byly skelné, jeho tep se zastavil a jeho tělo povadlo. Maulokk přehodil deku před tvář a dále se rozhlížel, nepřítomně si uhladil srst, když se složil vedle mrtvého pobudy.

Opilí člověčenci neustále klopýtali kolem, blaženě neznanalí osudu, který je navštíví s koncem karnevalu. To bude konec, konec pro mnohé.

'Kde je ten prokletý člověčenec, pomyslel si.

Noc byla stále klidná a stále nebylo žádné známky po cíli. Jak seděl a studoval život města, zdálo se mu lákavé vyrazit a rozříznout slabou růžovou kůži, nacpat se masem, prorazit lebku jako vejce a rozžvýkat houbovitý orgán uvnitř. Ale byl z klanu Skryre a černý hlad byl jeho služebníkem, rozhodně ne jeho pánem. Jen ať se jím vojevůdcovské klany nechají ovládat, zuřivost z krvelačnosti sloužily na bojišti dobře. Byla to silná pomoc, když hladovějící jednotka bojovala do smrti a pokusila se nakrmit.

A co víc, být svědkem, jak druzi padají a jsou odtahováni do skaveních řad, kde jsou sežráni křičícími klanovými krysáky, slouží k psychologickému vyděšení nepřátel, což dalo dětem Rohaté krysy další výhodu. Ta byla ale zmenšena nesmírným tutláním snažícím se skrýt jejich existenci před člověčeneckou populací.

Sleduje procházející se dav jej Maulokk studoval s vědeckou zvědavostí. Nikdy předtím neviděl člověčence ve středu jejich přirozeného prostředí. Viděl je jako otroky, přepadal jejich menší osady, ale nikdy nebyl svědkem plného shonu a hemžení lidského města. Hustě nacpané ulice, pach natěsnaných těl, špína a křik, to bylo téměř jako u skavenů.

Maulokk spatřil silně stavěného člověčence kráčejícího ulicí s aurou autority kolem sebe. To musel být on. Člověčenec měl propracovaný oděv s podivnými ozdobami a jasnými barvami. Obouruční meč ležel v pochvě na jeho zádech a z pohybu pod jeho kazajkou bylo jasné, že má kroužkovou košili.

'Tak tohle je Bruno Keisler, hrozba a výhoda. To je kapitán hlídky, který nás pod Middenheimem drží zkrátka', přemítal Maulokk a studoval člověčencovo chování.

Člověčenec byl součástí vojska, které vytlačilo skaveny z města Nuln. Vědomosti o nich mu umožnily zabránit mnoha jiným skavením komplotům a nyní byl stálým trnem v oku Rohaté krysy.

Navzdory občasným nedostatkům, celkově se hodilo skavením plánům, že lidé v ně nevěřili. Ti, kdo skaveny viděli, se obecně rozhodli 'zapomenout', co spatřili. Hrozba pod jejich zemí zůstávala záměrně nevšímána a byla často pokládána za malou podrasu bestiáků a nikoli nezměrnou rasu, kterou byli.

Zatímco kulty chaosu se snažily zvýšit moc chaosu, lidští stoupenci skavenů a jejich agenti neustále usilovali zajistit roušku tajnosti, nevědomosti a pověrčivosti ohledně svých pánů.

Když člověčenec procházel kolem něj, Maulokk za ním vylezl, popadl ho jednou rukou za límec a strhl ho do dveří. Maulokk držel pevně a položil svou dýku na mužovu krkovici, čímž ho učinil nehybného, pokud si zápasem nechtěl otevřít vlastní hrdlo. Maulokk cítil z mužova dechu likér, opilství nebezpečně zasáhlo jeho smysly.

"Co? Jsem kapitán hlídky. Za to získám tvojí hlavu", zasyčel.

Maulokk upevnil stisk a přimáčkl špičku blíže, aby ho utišil. Kouzlič začal povolávat menší kouzlo, které Ikit Spár ukradl vesnickým čarodějům z Říše a naučil je ho. Vyvolal v sobě sílu a cítil, jak se jeho hrdlo chvěje účinkem, načež promluvil plně říšským hlasem s Middenheimským přízvukem.

"Moje jméno je Klaus. Jsem lovec čarodějnic ve službě všemohoucího Sigmara. To je, můj příteli, všechno, co potřebuješ vědět. Odhalil jsem skavení spiknutí a ty jsi jediný, kdo může jednat proti takové hrozbě, neboť my oba víme, že ty 'pohádkové bytosti' existují. Mají v čele mocného šedého věštce. On a malý doprovod půjde hlavní stokou podél západního Velkého parku asi za šest hodin. Plánují útok, o němž nevím moc, jen že přijde poslední noc karnevalu. Avšak šedý věštec zná všechny plány vpádu", rychle prozradil a odtáhl nůž, než praštil pěstí zezadu do mužova krku, přičemž lehce úder stáhl, aby nepřerazil vaz.

Kapitán hlídky se zhroutil na hromadu. Maulokk rychle soustředil svou magii představil si, že je v chladné temné kryptě na hřbitově. Byl si jist, že vyvolal každou drobnost, každou prasklinu a kus plísně, aby se kouzlo neodchýlilo a nevneslo ho do zdi nebo nějakého podobně neblahého pevného objektu. Kouzlo ho zvedlo a zahalilo žlutým siřičitým dýmem, který rozpustil jeho podobu a znovu jej shromáždil na očekávaném místě.

Zavřel zástrčky na vnějších dveřích krypty, vstoupil do chodby, dal kámen na místo a rychle spěchal zpět do hlubin.

33.

Jakob podal kupci kouřící koláč a přijal peníze. Halridiny masové koláčky se prodávaly obzvláště dobře a umožňovaly mu sledovat dům, aniž by vzbudil podezření. Po rozdělení výdělku s hobitkou stále bude mít slušnou sumičku, což činilo sledování také výnosným.

Dům byl dějištěm několika příchodů a odchodů, ale nedávno přišlo více lidí než obvykle a ve stále větších skupinách. Něco se vevnitř určitě děje.



Elldrigar našel Jakoba, vytáhl flétnu a prodral se davem po jeho bok. Právě se zúčastnil osvěžujícího představení elfích zpěváků v Královských zahradách, a ač neochodně, byl připraven vzít to za Jakoba na dalších šest hodin.

"Něco nového?", zeptal se.

"Je tam rušno. Myslim, že bysme tam měli jít brzo", odvětil Jakob.

"Tedy dnes?", naznačil Elldrigar, položil na zem klobouk a protáhl si prsty, aby rozcvičil klouby a svaly.

"Asi tak. Bude nejlepší, když pudu najít Hergara. Hlídej, dokud se nevrátíme. Chceš něco vzít?".

"Můj meč, luk a toulec, a tohle můžeš dát ke mně do pokoje", děl a odevzdal mu několik cetek, které získal během prohlížení slavností.

"Uvidíme se", slíbil Jakob a zamířil hustým proudem lidí, zatímco Elldrigar přiložil svůj nástroj ke rtům a začal vydávat veselou melodii. S očima přivřenýma, aby budil zdání, že je pohlcen svou hudbou, sledoval dům s novým elánem.

34.

Šedý věštec Skarbitik stál na římse a přehlížel dřinu. Klanoví krysáci byli zaměstnáni čištěním posledních sutin a posilováním stropu masivními vzpěrami. Některé kameny byly pokryté zaschlou krví z těch rozdrcených pod nimi. Co zbylo bylo velmi rychle zhltnuto hladovými dělníky jako nečekané překvapení pro ty určené k vyčištění závalu.

Šedý věštec přemýšlel, jak pokračovat v brzdění Maulokka. Zajistil, že se člověčenci dozvěděli o jeho nájezdech, a vedl své vojsko k jejich hlídkám, jež byly za nimi poslány. Nyní byl poslán sem. Bilkvik pošetile způsobil zával, to bylo příliš podezřelé. Byl si jist, že Maulokk si nebyl vědom jeho vlastních plánů, byl pouze vzteklý z jeho selhání.

Pokud by mohl najít způsob, jak varovat člověčence před vpádem, pak by ho mohl velmi zdržet, ale dokud neví, kde útok započne, na východě nebo západě, zůstávalo to pouze teoretickým plánem.

Pobízeje klanové krysáky k aktivitě spatřil Maulokka mířícího k němu v doprovodu jeho prokletých běsnivců. Přemýšleje, co kouzlič inženýr chce, Skarbitik seskočil a lehce se uklonil při Maulokkově příchodu. Byl to rozčilující akt ponížení, že on, šedý věštec, vybraný Rohatou krysou, byl umístěn pod tohoto čarodějného nedouka.

"Mám pro vás úkol, šedý věštče Skarbitiku", oznámil kouzlič.

"Čeho se týká?", odvětil s nehranou nedočkavostí, rád za šanci zničit nový plán pošetilce klanu Skryre.

"Vydejte se na sever do stok u Velkého parku. Jděte po východní cestě na jih. Člověčenecký kultista vás potká někde na cestě. Řekněte mu, že došlo ke změně plánu. Zaútočíme na západě a on musí odlákat městkou stráž z této oblasti, čímž nám dá čas shromáždit síly. Již zná plán, vy jen doručte mou zprávu".

Šedý věštec se na chvíli zamyslel, když uvažoval, co je za touto úpravou, ale po závalu chodeb na východě by musela být použita záložní chodba, proto změna na západ. Zústaly však jiné pochybnosti a on sdělil svou nejnaléhavější.

"Proč já, vůdče?".

"Šedý věštec zajistí, že se ubohý člověčenec bude třást strachy z následků selhání, a já potřebuji, aby uspěl", zdůraznil Maulokk.

"Vyrazím okamžitě".

"Dobře", prohlásil Maulokk, obrátil se a zamířil pryč, zatímco Skabritik skrýval svůj jásot.

'Ty hloupý imbecile', přemítal. "Nechám tvého člověčence jednat na západě a také každého městského strážce, hlídače, domobrance, rytíře, vojáka, klerika, čaroděje a člověčence, který dokáže držet zbraň také, a až se tvůj útok rozpadne do masakru skavenů, velmi pyšně tě odvedu k odsouzení svým vlastním otcem a ostatními lordy rozpadu ve Skavenmoru. Velezřec Kritislik mě dobře odmění za tvoje zničení, Maulokku, a já doufám, že se mi dostane cti uříznout tvou povýšenekou hlavu z tvé zdechliny'.

S triumfem v srdci šedý věštec povolal šest běsnivců, sehnal dvanáct klanových krysáků jako další doprovod a zamířil chodbou ke stokám.

35.

Kapitán Keisler rychle vstoupil do instruktážní místnosti. Čas docházel. Pět destáníků mu věnovalo pozornost a čtyři čarodějové v rouchách stáli lhostejně na straně. Cech dodával podporu ochraně města už mnoho desetiletí, posílal své členy jako doprovod příležitostních vnitřních hlídek a poschytoval magickou pomoc při specializovaných událostech, jako jsou únosy rukojmích, obléhání a přepady.

Otevřel stočený pergamen v podpaždí a roztáhl ho na stole, přičemž položil korbele na rohy, aby zůstal rozevřen.

Mapa systému stok byl stěží získána od Úřadu pro veřejné práce. Úředníci posedlí červenými tkanicemi se velmni zdráhali vzdát se mapy Velkého parku bez přemíry všemožných formulářů.

Keisler věděl, že se připravuje možný skavení vpád a neměl čas na pitomou byrokracii. Po několika slepých uličkách odkazujících na ostatní úředníky nakonec ztratil trpělivost. Vybuchl vzteky a byl nucen uchýlit se ke srážení hlav, aby získal, co chtěl. Zbylí (při vědomí) puntíčkářští úředníci se rychle vzdaly údajů, mezi sliby stížností svým nadřízeným.

Keisler již krysákům čelil. Věděl, že byli ve Fauschlagu, ale doufal, že je to jen malé vojsko ke sledování a ne k jednání. Otravovalo ho, že Říše a většina Starého světa cílevědomě přivírala oči ke skavení hrozbě, ale on chápal proč a dokonce sympatizoval s takovou velkou nedbalostí. Pokud by obyvatelé znali čísla a čirou moc těchto tvorů, pak by panika a strach způsobily více škody něž skaveni kdy udělali. Bídná rasa zřídka jednala, ale když, zanechali toho za sebou málo. Zdálo se užitečnější soustředit zdroje do reálné a zjevné hrozby chaosu, zatímco v temnotě skavení síla rostla a oni čekali, ale na co? Něvěděl, ale stejně se toho obával, ať to bylo cokoliv.

'Lovec čarodějnic' mohl být agentem zlověstnější síly, ale byli tu jiné náznaky, že skaveni něco podnikají. Menší propuknutí nemocí, které bylo nemožné odhalit, se šířily od začátku karnevalu. Je to výsledek špatné hygieny? Nebo možná zla předcházejícího krysákům? Došlo k nájezdům na východě, severu a jihu. Byli viděni skaveni, ale obvykle byli popsáni jako 'hlodavčí bestiáci'.

Odvoláním se k několika službám dokázal přesvědčit velmistra rytířů Bílého vlka zahájit 'čistící tažení' v místních lesích. Rytíři několikrát zastihli skavení síly překvapené a krysáci byli vyhlazeni. Skaveni zmizeli stejně rychle, jako se objevili, nájezdy náhle ustaly. Znovu o sobě dali vědět před několika dny, když byly nalezeny zničené vesnice, hrůzné scény uvnitř a žalostně málo vesničanů nedávalo pochybovat o vinících.

Krysáci se zdáli táhnout k městu Bergsburg a velmistr se rychle rozhodl, že jeho řád vyrazí a zničí hrozbu jednou provždy. Keisler přešel své výhrady mlčením, když rytíři cválali z Middenheimu a mířili před skavení trasu, kde se rozhodli v osadě vyčkávat.

Veleknězova povinnost byla jasná, byl Ulrikův ryříř a jako takový neměl větší nepřátele, než ty poskvrněné chaosem. Keislerovy povinnosti byly méně přimočeré a často byly v rozporu s přáním politiků a šlechty, protože efektivní ochrana a kontrola města nebyla levnou záležitostí, a pokud byla nějaká věc cennější nade vše ostatní, byly to peníze. Někdy toužil vrátit se zpět do svých starých dnů hlídače, kdy prostě hlídal a zavíral, řešil zločiny a následující vyšetřování. Každý chtěl nezločinné a bezpečné město, ale nikdo za to nechtěl platit. Bylo to zoufalé.

"Mám důvod se domnívat, že tlupa bestiáků zakrátko půjde po této cestě", oznámil a ukázal cestu, jež mu odhalil jeho snad neškodný informovatel.

"Setkají se s kultistou svých bídných božstev chaosu, aby kuli pikle, ale budou překvapeni, neboť my v plném počtu budeme na jejich setkání čekat. Desátník Fleischer a desátník Ungluck budou čekat zde", nařídil a ukázal do boční chodby blízko severní hlavní stoky, kde byl nepřítel očekáván.

"Seržant Ekelhaft, Fronen a Wucht budou čekat zde", nařídíl a ukázal na jinou chodbu, tuto o něco dále.

"Když nepřítel přejde, vy zaútočíte zezadu. Jakmile druhá jednotka zaslechne zvuk boje, okamžitě zaútočí z druhé strany".

"Co chcete od nás?", dotázal se čaroděj ve středních letech.

"Mezi nimi bude čaroděj v šedém rouchu. Musí být zajat živ. Nemusím zdůrazňovat, jak důležité je chytit ho pro vyšetřování. Zná všechny jejich plány, doupata dalších bestiáků, kultisty, všechno. Použijte svou magii k potlačení jeho a především, nezabíjejte ho".

Keisler by dal přednost mít s sebou čaroděje z magických fakult, neboť jejich silná magie by měla málo práce se skavením odpadem. Ale Middenheimský cech používal lidskou magii rozvinutou z šamanských kořenů, ne naučenou elfy z Ulthuanu. Tedy nebyla tak silná ani smrtící. Ze základního pochopení věděl, že moc nezávislých čarodějů pochází z nějaké vnitřní studny energie, což ji činí slabší než fakultní magii, která je tahána přímo z mocných magických větrů. Nezávislí čarodějové jsou mírumilovní akademici (narozdíl od svých k boji cvičeným kolegům z fakult), což je činí velmi neochotné zaplétat se do bojů a nespolehlivé a neefektivní, pokud tak učiní. Tato neschopnost se projevila během posledního vpádu choasu a urychlila vytvoření fakult elfy.

"Nějaké otázky? Ne? Dobře. Jdeme hned. Desátníci, zavolejte své hlídky do zbraně a nechť je Ulrik s námi".

36.

Trvalo věky najít Hergara, neboť se ponořil do dalšího popíjení. Po mírném vystřízlivění trpaslíka, sebrání Elldrigarových zbraní a vlastního vybavení zamířili zpět k domu.

"To jste tu brzo", zanaříkal Elldrigar.

"Pokud si pamatuješ, moje směna je za dalších šest hodin", odsekl Hergar.

"To je jedno, jsme tady, takže jdeme na to", ozval se Jakob. "Nejdřív vklouznem do týhle uličky, abychom se připravili neviděni".

V temnotě úzké uličky a mimo rušný dav se skupina začala připravovat na boj. Když byli připraveni, začali diskutovat, jak provést plánované vniknutí.

"Jak se dostanem dovnitř?", otázal se Jakob, čímž nadhodl první problém. "Nemáme Dieterovu magii k otevření zámku".

"Co oknem?", nadhodil Hergar.

"Všude kolem jsou lidi", odvětil Elldrigar.

"Tak půjdem starým osvědčeným způsobem", zašklebil se Hergar a jeho úsměv přinutil Elldrigara zavřít oči a vydat zasténání marnosti.

37.

Skarbitik zatlačil na tajné dveře a vstoupil do temných chodeb lidských stok. Se svojí besnivčí stráží kolem se šedý věštec vlekl hustou odpadní vodou. Malí bratříčci pištěli a cupitali kolem po nerovném zdivu a mnozí plavali v proudu vedle skavenů, jakoby nějak přitahováni svými požehnanějšími a rozvinutějšími příbuznými.

Jeho pletichy a hloubání bylo přerušeno náhlým rachocením útočících obrněných těl zezadu. Jeho ruka instinktivně sáhla po zubatém měči na zádech a vytáhla ho. Zvuk kovu následovaly výkřiky a pištění, byl to lidský přepad.

Nad zvuky boje Skarbitik rozeznal typický proud skandování způsobené sesíláním kouzla. Kouzlením by jeho doprovod rychle padl a zanechal ho samotného, pokud by mu nepomohl.

Skarbitik začal vlastní zaklínání, volal moc Rohaté krysy a splétal své kouzlo se zamračeným hněvem.

Vrásnivcový plyn se v přívalech zvedl z každého póru jeho kůže, napnul mu srst a rozevlál roucho v mihotavém víru. Energie v něm se tlačila ven a byla vysílána ve vířících vlnách přes skavení válečníky, žhnoucí chapadla dýmu klouzala po jejich tělech, prostupovala vzduch svým vlivem.

Jakmile válečníci vdechli štiplavou čarodějnou černou mlhu, její síla začala proudit jejich žilami, naplňovala je nadpřirozeným elánem. Mlha vnikla do jejich mozků a vyvolala hrozivou berserkovskou zuřivost, která mohla být utišena jen nevybíravým pobitím svých nepřátel. Skaveni se vrhli na soupeře, přičemž divoce ječeli a sekali. Dva klanoví krysáci zemřeli na infarkt z přetížení, jejich těla nebyla schopna splnit požadavky krvežíznivého čarodějnictví. Nehledíce na riziko svých činů ostatní pokračovali v divoké zuřivosti a zavile vřeštěli.

Skarbitik slyšel spěchající kroky přicházející zpoza něj, což odhalovalo další sili uzavírající skaveny uprostřed. Proklínaje situaci znovu sáhl pro svou moc s soustředil ji do ničivé síly proti posilám.

Strážce v blížící se frontové linii svítil lampou, a jakmile spatřil Skarbitika, padl na zem. Černá energie prolétla kolem jeho paže do cihel, chapadla moci se změnila v praskliny. Lidé zoufale spěchali stranou, aby se vyhnuli zející trhlině otevírající se pod nimi, ale mnohým se to nepovedlo a propadli se do temné díry, omezení chodby znemožňovalo únik. Než mohla rozptylovací magie čerodějů zapůsobit, čiré kamenné čelisti se zavřely a rozdrtily vše uvnitř, vyděšený křik ztracených lidí byl náhle ukončen zvučným bouchnutím kamene o kámen.

Odpadní voda tekoucí chodbou zrudla, jak pohřbená těla pomalu vypouštěla svůj obsah skrz úzké trhliny.

Ti, kteří dokázali uniknout propasti, rychle zaútočili křičíce své kletby na šedého věštce odpovědného za tak příšerný konec jejich přátel a druhů.

Na oplátku se Skarbitik střetl s jejich útokem se zápalem, sekal maniakálně nalevo napravo. Využil jednu ze svých dlouhých čepelí a svůj očarovaný meč, zatlačil strážce a pohodlně způsobil těžké a smrtelné zranění dvěma, kteří se příliš přiblížili.

S těly a odseknutými údy u nohou náhle pocítil ve své mysli lidskou magii snažící se stisknout jeho rozum. Skarbitik sebral magickou energii k odražení útoku a po krátkém úsilí býl úspěšný. Přišel další útok a znovu jej odrazil zajišťuje, že se jej nedotkne, zatímco vykuchal blízkého hlídače špičkou svého meče.

Jeho síly byly rychle vyčerpávány bojem a on potřeboval čerstvý příliv, aby jej podpořil, potřeboval vrásnivec. Věštec si přehodil dýku, chytil jí za špičku a vrhl zbraň, aby si uvolnil ruku. Špička se zabodla do tváře čaroděje a hrot vyrazil mezi krvavou tříští na temeni jeho lebky, tělo padlo dozadu, kde vyvolalo zděšení mezi ostatními čaroději. Nebyli vojáky a takový masakr na jejich vlastních je velmi rozrušil.

Zoufalství zasáhlo Skarbitika, zatímco tápal po vzácných valounech a široce máchal svou čepelí, aby získal důležitý čas. Cítil kondenzovanou sílu ryzího magického kamene, popadl ho a hodil do tlamy. Vrásnivec mu dopadl na jazyk, zatímco se dva odvetné čarodějné útoky zabořily do jeho mozku. Jeden odrazil, ale navzdory nejlepšímu úsilí a použitím veškeré své moci nemohl odvrátit druhý.

Všechno vybledlo a valoun vypadl z jeho ochablých rtů dopadaje s drobným žblunknutím do vody. Skarbitikovy myšlenky pohasly, jeho vidění se rozmazalo a jeho tělo ochablo, jak vzpomínky mizely.

38.

Jakob si obmotal svůj plášť kolem těla a nasadil si kápi, aby zakryl své obrněné rysy. Přešel ulici, aby se připojil k ostatním před domem, kde stál Hergar mimo dohled napravo ode dveří, Elldrigar nalevo. Po hlasitém zaklepání na těžké dveře ustoupil.

Uplynula plná minuta, během níž jim procházející hýřilové věnovali malou pozornost. Znepokojený Jakob postoupil, třikrát bouchl na dveře a znovu odstoupil.

Zvuk odemykaného zámku pozvedl ducha družiny a všichni se napnuli očekáváním. Dveře se trochu pootevřely a odhalily příkrého muže ve středních letech s vlnitými hnědými vlasy.

"Co…", začal, ale byl odstrčen Hergarem vrazivším do dveří, které bouchly muže do tváře a poslaly ho klopýtavě zpět. Trpaslík spěchal dovnitř, Jakob a Elldrigar následovali marně se snažíce o nenápadnost. Muž sáhl po zbrani, zatímco si držel nos, z něhož mu mezi prsty vytékala krev. Hergar kopl a jeho bota přistála muži ve slabinách. Člověk vydal tlumený výkřik a zhroutil se přímo na Hergarovu letící pěst. Mužova hlava sebou po ráně škubla a on odlétl, aby se s bouchnutím volně rozplácl na podlaze.

Trpaslík si setřel krev, která nyní pokrývala jeho kotníky, do kalhot, plivl pohrdavě na ochablé tělo a rozhlédl se. Jakob jemně zavřel hlavní dveře, čímž zajistil soukromí.

Vnitřek byl zaprášen a chudě zařízen a z jeho zanedbání bylo jasné, že v něm nikdo nebydlí.

"Porozhlédněte se po schodech dolů", zašeptal Jakob doufaje, že ostatní v domě neslyšeli útok. Museli spěchat, měli jen několik minut, než bude nepřítel postrádat svého kolegu, který se vypravil jen ke dveřím.

Plížíce se předsíní začali jemně otvírat dveře a nahlížet dovnitř.

Elldrigar zastavil před místností, ustoupil a vrátil se do sousední komnaty, pohlédl dovnitř a prohlížel si pravou zeď. Usmál se a vyšel zpět, kde začal zkoumat část předsíně.

"Co je?", zeptal se tiše Jakob.

"Pokoje", zašeptal. "Je mezi nima mezera aspoň sáh".

"Skrytý dveře", potichu prohlásil Hergar a přidal se k hledání, zatímco Jakob zůstal hlídat a poslouchal, zda někdo nejde.

"Mám to", oznámil Elldrigar a zatlačil na falešnou lampu naproti podezřelé oblasti. Zeď cvakla a část se přehoupla zpět, čímž odhalila špatně osvětlené schody vedoucí dolů. Zespodu se slabě ozýval zvuk kopání, což dobře skrylo jejich příchod.

Elldrigar a Jakob pomalu vytáhli meče. Hergar zvedl kladivo a začal odhodlaně sestupovat, zvuk práce byl jasnější každým krokem.

Velký sklep dole obsahoval několik masivních truhel u pravé zdi a nalevo visela tři hnijící černá prkna svázaná špinavým provazem do trojúhelníku, na němž byla náhodně přibita řada šňůr nesoucích oplzlé krysí lebky.

Dva muži klečeli před touto děsivou ikonou jakoby v modlitbě, na stole po jejich levici ležely obětní dýky a další tajemné pseudonáboženské náčiní, mnohé pokryté rudou. Hrubě ražená chodba vedla několik sáhů přímo naproti vchodu, tři muži v hrubých šatech pokračovali v hloubení a házeli suť do velkého sudu za nimi, jenž byl z poloviny plný.

"Dobré ráno, krysolízové", pozdravil Hergar a vystoupil zpoza rohu s kladivem spočívajícím na svalnatém rameni.

Muži se obrátili a zmateně hleděli na něj a sebe navzájem. Elldrigar vystoupil po Hergarově levici s vytaženým mečem, Jakob se postavil napravo a vytáhl svou krycí dýku.

Dva muži před oltářem vstali a rychle vytasili ze svých kabátců dlouhé čepele. Ti hloubící vystoupili a změnili sevření svých krumpáčů z nástroje na zbraň.

Elldrigar se vrhl dopředu a ucukl, čímž vyprovokoval nervózního člověka s krumpáčem, aby udělal předčasný pohyb vpřed. Mužův úder byl divoký a Elldrigar potřeboval jen lehce uhnout, aby se mu vyhnul. Pokročil kus dopředu nalevo, a pak udeřil, hrot jeho meče přesekl hřeben nosu, rozdrtil ho, udělal hlubokou ránu nalevo, než prosekl víčko a zasekl se do bulvy. Muž zaječel a odklopýtal dozadu, čirá tekutina a proud krve proudil z roztržené díry.

Elldrigar máchl na vedlejšího kopáče, vysekl mělkou ránu na jeho ruce a donutil ho ustoupit. Třetí hloubič vrhl svůj krumpáč na mrštného elfa v nízkém oblouku. Špička projela jeho kalhoty a odřela kůži, tupý nástroj způsobil více bolesti než škody. Elf se zachmuřil a udeřil mečem do krumpáče, zatímco o krok ustoupil. Třmi seky vyrazil zbraň z ruky soupeře a mrštil jí stranou.

Hergar skočil na uctívače proti němu a vedl kladivo divoce proti lidské hlavě. Muž horečně ustoupil a sekl po Hergarově boku, dýka hvízdala ve vzduchu. Ostrá čepel projela po jeho kůži, otevřela ji a odhalila kyčelní kost. Trpaslík zasyčel a rozzuřen bolestí nenávistně nízko máchl kladivem.

Pevná hlavice kladiva narazila do kolene jeho protivníka s nezastavitelnou silou. Kost pronikla kůží, vazy se roztrhaly, jeho noha se silně ohnula odporně nepřirozeným směrem. Člověk se s jekotem zhroutil na zem, čepel mu vypadla z ruky a všechna jeho vnímavost byla zaměstnána těžkou bolestí jeho nohy.

Stín kladiva padnoucí na jeho tvář předcházel konečnému zničení jeho lebky následným nárazem. Kladivo prorazilo hlavu a otřáslo částí podlahy, kde vytvořilo malý kráter po zničení mužovy hlavy.

Jakob umožnil uctívači před sebou zaútočit první, záměrně zůstával v klidu. Jeho sok skočil, jen aby byl jeho dlouhý nůž zachycen Jakobovou dýkou. Zvedl zbraň do výšky a udeřil mečem. Těžká čepel pronikla bokem soupeře a rozervala hluboké zranění. S trhnutím Jakob uvolnil kultistovu čepel od své dýky a ustoupil. Soupeř okmažitě skočil kupředu a sekl horizontálně s výkřikem nevole.

Jakob se skrčil, umožnil čepeli prolétnout mu nad hlavou, než vyskočil drže meč před sebou. Ozvalo se přeskání žeber a meč bastard zajel do mužovy hrudi. Tvář nepřítele se zkroutila do zkřivené masky a dýka vypadla z jeho sevření. Jakob krutě zakroutil svou zbraní, čímž donutil soupeře vykřiknout, jak drtil vnitřnosti. Zkrvavený hrot vyjel nepříteli z krku, a on s hrubým trhnutím osvobodil svou zbraň a obrátil pozornost jinam. Napíchnutý člověk si mačkal hrozné zranění, smrtelné bodnutí nyní nechalo jeho život vycházet stálým poryvem a teplé kapky stříkaly přes ruce marně se snažící zastavit proud. S bolestnou grimasou padl na podlahu a slabě klokotal.

Elldrigar ustoupil stranou, jak se odzbrojený člověk vrhl kupředu s napřaženýma rukama. Bleskovým úderem elf nacpal svou zbraň do vystaveného podpaždí a ozvalo se prasknutí kosti, jak se čepel ponořila do trupu a vynořila se na druhé straně. Přibodnut na čepeli válečník vydal ostrý výkřik a ztuhl, jeho napnuté paže sklesle klesly na boky a z jeho úst vytryskl karmínový proud, jak se jeho plíce otevřely.

Elldrigar okamžitě vytáhl svou zbraň, masitá pochva přilehla těsně k oceli a donutila ho použít všechnu svou sílu, aby přemohl stisk. Pak skočil dopředu, aby dorazil zraněného kopáče, jehož paže stále krvácela, ale mužův krumpáč se střetl se zkrvaveným mečem po zoufalém máchnutí a zastavil ho. Elf se zhoupl na patách a provedl se svou útlou zbraní skoro plný oblouk, než ji zarazil do mužova boku. Ostří se zabodlo hluboko a zanechalo rozeklanou ránu chrlící hojný vodopád krve s kusy vnitřností. Člověk se prohnul a zhroutil na zem, kde se kroutil, jak z něj odcházel život.

Hergar vystartoval a plácl svou zbraní do páteře oslepeného člověka, který si držel ránu a vyl utrpením. Obratle vydaly uspokojující prasknutí a ochromený nepřítel se rozplácl ječe na podlaze.

Ignoruje prosebné štkaní Hergar vysoko zvedl svou zbraň a máchl jí dolů na nepřítelovu tvář, čímž se zvučným prasknutím rozdrtil lebku. Kusy mozku a kostí vylétly kolem a krev se vyřinula ve vysoké rudé fontáně, přičemž postříkala trup a tvář trpaslíka. Hergar s čvachtnutím vytrhl svou zbraň pokrytou lepivou vrstvou lidských těl.

Trpaslík se otočil a z jeho zbraně odkapávaly husté kapičky hrozných zbytků, když nenašel jiného soupeře, tak si hodil kladivo na rameno a vydal se podrážděně k truhle. Shledal těžkou bednu zamčenou, tak ji rozdrtil.

Elldrigar a Jakob začaly prohledávat těla, zatímco Hergar otevřel další truhly se stejnou surovostí, zabíječ si vylíval zlost nad rychlým koncem boje a snadným vítězstvím.

"Našels něco?", zeptal se Jakob, když se trpaslík prohrabával v nově otevřené bedně.

"Dokumenty a… peníze".

Zvedl naditý měšec, pak další a jeho oči planuly lakotou.

"Tady je alespoň tisíc korun", ušklíbl se.

Jakob přispěchal, a shledal, že trpaslík nepřeháněl. Deset tlustých váčků leželo mezi otrhanými, runami zdobenými rouchy a množstvím medailónů. Každý amulet nesl symbol Rohaté krysy na jedné straně a černý onyx se siluetou krysí hlavy se zkroucenými rohy a rudýma křišťálovýma očima na druhé. Těch si nevšímali, jejich pozornost byla upřena na jiskřivé zlaté peníze.

"Bereme všechno", řekl Jakob chtivě a láskyplně hladil váček.

"Opravdu?", odsekl Hergar s veselou jízlivostí.

Elldriar zalovil pod šaty na kultistově tělě a vytáhl řetízek, který nalezl na krku mrtvoly. Medailon byl stejný jako ty v truhle. Při prohledání ostatních mrtvol nalezl podobnou ozdobu na každé.

"Každý měl jeden", prohlásil, snaže se vytrhnout své druhy z jejich chtivosti zlata.

Neodpověděli pohlceni hrabivostí. Vzdal to a začal se prohrabovat dokumenty.

Jakmile si pár plně nacpal kapsy uloupeným bohatstvím, promluvil Jakob, konečně se navrátivší k záležitostem po ruce.

"Našels něco?".

"Členy, kontakty, nepřátele, soupeře, nic o nějakém spiknutí".

"Začni prohledávat místnost, pokud tady je něco k najití, pak to ty nejspíš odhalíš…".

"Jasně, to je hotový. Říkal jsem to, ale byli ste zaměstnáni slintáním nad lesklými kovovými disky", prohlásil kousavě.

Jakob si ho nevšímal, neboť se choval jako každý normální člověk a tudíž neviděl důvod pro pocit hanby.

"Hergar a já budeme pokračovat v prohledávání", děl a nevšímal si odměřeného pohledu Elldrigara, který začal vizuálně a fyzicky prozkoumávat zdi a podlahu začínaje s oltářem. Hergar a Jakob téměř dokončili prohledávání papírů, když elfovy zručné prsty něco našly.

"Tady", prohlásil triumfálně.

Vzhlédli a viděli jej vytahujícího cihlu ze zdi, čímž odhalil malou dutinu. Opatrně sáhl dovnitř a vytáhl silný válec, otevřel konec a vyndal čistě srolované pergameny. Část podal Hergarovi a Jakobovi a všichni tři začali rozvírat a číst dokumenty. Jakob promluvil první s nevírou v hlase.

"U bohů, skaveni plánují útok. Velký. Vylezou na východě města".

"Tohle nastiňuje plán, ale není tu zajištění odporu. Jakoby očekávali, že je všichni budou ignorovat", vykládal Hergar užasle a znovu čet slova, aby si potvrdil, že údaje správně přečetl.

"Myslím, že vím proč", vážně prohlásil Elldrigar.

"Co?", děl Jakob.

"Kapitán hlídky na východě, Keisler, je jedním z jejich agentů".

"To jistě ne", pronesl Jakob s hrůzou.

"Zatracená hlídka. Znám je. Nemůžete věřit jedinýmu z nich. Thagi, ani jedinýmu z nich", odplivl si Hergar opovržlivě.

"Podle tohodle je chrání léta a nepochybně zajistí, že veškerý odpor bude v danný čas jinde", pokračoval Elldrigar klouzaje po textu.

"Ale pokud se to stane, město padne", prohlásil Jakob.

"Jo, musíme ho zastavit", pronesl Hergar dychtiv vyzískat o příležitost k boji, zejména proti hlídce města, které ztratilo jeho sympatie.

"Jak?", přemýšlel Jakob.

"Doneseme to veliteli hlídky. Ať se o to postará", zavrčel Hergar s odporem, jelikož neměl v lásce ochranný sbor města a byl rozpolcen mezi jednání proti němu a odmítnutím nechat se zatáhnout do vnitřních bojů.

"Několik nepodložených listů? Nikdy tomu nebude věřit", prohlásil Jakob s jistotou.

"Potřebujeme víc důkazů", souhlasil Elldrigar.

"A jak je, u Grungniho vousu, získáme?", vyprskl Hergar.

"Absolutně nemám páru", stručně odvětil Jakob. Byl válečník, ne detektiv a nevěděl, jak si poradit s tímto druhem intrik.

"Dobrá, nejlépe bude probrat to jinde pro případ, že by se objevili další jejich přátelé", děl Elldrigar a ukázal na krví prosáklé a rozdrcené zbytky stoupenců kultu.

"Fajn, vezměte všechny důležitý dokumenty, peníze a nějaké medailony. Trochu se prospíme a promluvíme si zejtra", navrhl Jakob doufaje, že by v noci mohlo přijít nějaké božské vnuknutí, neboť jinak byli nahraní.

39.

Maulokk mluvil ke stínu ve stínech, ohalil své pikle neviditelnému agentu stoje uprostřed chodby s běsnivci kolem.

"Jdi a proveď pokus připravit šedého věštce Skarbitika o život. Musí to vypadat přesvědčivě a musí to selhat. Zajisti, že bude škrábnut zbraní potaženou tímto".

Vytáhl ze svého roucha flakónek a hodil jej do temnoty, kde byl tento snadno chycen. Jed uvnitř byl smrtící, ale malé množství způsobilo blouznění, které značně ochromilo duševní obranu.

Agent klanu Ešin se od malých bratříčků dozvděl, že byl šedý věštec chycen a kde byl držen. Misí vraha bylo zajistit, že se Skarbitik ke všemu přizná, a jeho doznání dodá věrohodnost a autenticitu, pokud se ho vlastní pokusí umlčet.

Maulokk byl od té doby, co poslal šedého věštce do léčky, na veřejnosti, což umožnilo klanu Ešin zajistit spojení, aniž by na sebe ukazoval. Nyní se mohl vrátit a pustit se do své práce.

Se svými strážci po boku prošel oblastí jeskyní klanových krysáků, kde mnoho skavenů odpočívalo po hloubení chodeb. Náhle z bočního průchodu vystoupil a do cesty se mu postavil silně stavěný běsnivec.

Maulokkova stráž si před něj stoupla a sklonila halapartny s hroty zamířenými na hrdlo připraveni zabít jej v okamžiku, kdy jim Maulokk dá povolení.

Skavení agresor měl na sobě prostou tuniku a nesl krásný dlouhý meč, ale podivně nic jiného.

"Klan Skrík tě nazývá 'vojevůdcem', Maulokku", deklamoval posměšně. "Já, Cikrit, vyzývám tvé postavení a jako náčelník klanu Skrík požaduji Obřad nadvlády pod dohledem Rohaté krysy, aby rozhodl, kdo povede klan".

Maulokk věděl, že musí přijmout. Jeho postavení neoficiálního vojevůdce bylo vratké. Ač by obřad posílil jeho nárok na ovládání klanu a velmi by mu prospěl, bylo jasné, že tento jedinec byl na souboj připraven, což byl rys nutící k opatrnosti.

Beze slova si začal sundavat brnění, neboť obřad byl od toho, aby zvítězil silnější, ne lépe vybavený nebo obrněný. Obřad byl především válečnický rituál, ale umožňoval uplatnění i kouzličům a věštcům, což ústilo ve smrtící magické duely, jež mohly zničit celou oblast a ústit ve smrt mnoha diváků. Avšak Maulokkova současná pozice spadala do kategorie válečnické kasty, což ho vystavovalo hrozbám vojenské hierarchie válečnických klanů.

Běsnivčí stráž ustoupila a vytvořila kruch dychtivých diváků, bezmocných zasáhnout ve svatém obřadním boji.

Maulokk si sundal své amulety, prsteny, výzbroj a roucho, jen zuby a drápy byly dovoleny jako zbraně, a žádný předmět či artefakt. Jeho soupeř si stáhl tuniku a odložil meč stranou, než se posunul do improvizované arény. Bezstarostný krok a radostný postoj vyzyvatele zavdaly Maulokkovi příčinu k ještě většímu znepokojení.

Kouzlič se postavil před Cikrita a oba okamžitě prohnuli záda a naježila se jim kožešina. Se skloněnými hlavami začali kroužit kolem sebe a úporně čenichali.

Cikrit uvolnil rychlý nadzvukový puls, jeho zuby rachotily zuřivostí, jeho tělo se chvělo divokou agresivitou, což dalo Maulokkovi jasný důvod předpokládat práci chemikálií v běsnivcově statném těle.

Táhnoucí se váhavé minuty čekali, zkoumali svého soupeře, důvěrně se seznamovali s bojovou oblastí. Byl to Cikrit, který nakonec zahájil boj, napřímil se a s rozevřenými čelistmi skočil na Moulokka.

Rychlost běsnivce byla skutečně velká a Maulokk měl problém se jí rovnat. Ustoupil vlevo a máchl loktem do žeber letícího soupeře, což způsobilo dunivý úder.

Cikrit sebou trhl, ale mrštně dopadl, otočil se na prstech a kopl Maulokka do boku. Rána byla šikmá, ale bolestivě drsná a srazila Maulokka dozadu s ochromeným bokem z divokosti úderu. Cikrit byl v okamžiku u něj, kopl Maulokka do hrudi a odhodil kouzliče do vzduchu čirou silou úderu.

Země jej hrubě přijala, když těžkopádně dopadl s pohmožděnými žebry a vyraženým dechem. Zaklepal čenichem, aby si z očí vyhnal mlhu, a vstal do Cikritových připravených paží. Běsnivec ho popadl za hrdlo a snadno ho zvedl do vzduchu.

Náhle neschopen dýchat a s přerušeným prouděním krve do mozku Maulokk sevřel soupeřova zápěstí a zatáhl celou silou. Svaly byly jako železo a byly zcela nepohyblivé, stisk zůstal nezměněn v plné síle.

Kouzlič zkroutil nohy na hruď a kopal rychle do Cikritova břicha, kde vytrhl velký kus kožešiny a otevřel hluboké šrámy. Běsnivec zavrčel pod následnou salvou hrubých kopů a jeho sevření povolilo, což umožnilo Maulokkovi uvolnit jednu škrtící ruku.

Maulokk vycítil šanci a rychle provedl agrasivní ránu na stranu soupeřova čenichu. Účinek byl minimální, kůže byla nepřirozeně tvrdá. Neodstrašen rychle zasypal divokými ramani běsnivcovu hlavu a postupně odtlačil pevný čenich stranou, což umožnilo Maulokkovi zcela se uvolnit skokem stranou.

Rychle couval a lapal po dechu, snažil se vymazat závrať způsobenou nedostatkem kyslíku s hrdlem bolestivým týráním.

Běsnivec zaútočil svými zuby. Maulokk stál na místě a v poslední chvíli strčil svou paži do čelistí mířícími mu na hrdlo. Tlama se zavřela, ale jen stoličky sevřely paži, neboť strčil končetinu za smrtící řezáky. Přestože jeho kůže nebyla proražena, kousnutí mu drtilo maso a způsobilo intenzivní omračující bolest, Cikritova strašná síla ho extrémně trýznila, a téměř jakoby hrozila zlomením jeho kostí.

Maulokk překonal tlak svou vůlí, vyrazil a chňapl po Cikritově vystaveném hrdle. Běsnivec si všiml útoku a rychle plácl rukou po Maulokkově čenichu, čímž zabránil přiblížení, a pěst druhé ruky se zarazila do Maulokkova boku. Kouzličovy nohy se podlomily silou úderu a další bolest jej rozzuřila.

Zaražením kolene do běsnivcových slabin způsobil krátké zastavení bitvy a oslabení ruky pevně držící jeho čenich. Máchnutím paže odrazil ochranou končetinu stranou, skočil a zakousel se do Cikritova krku. Jak se jeho zuby ponořily do masa, jeho sok zařval a pomstil se hryzáním ruky zaražené ve své tlamě. Maulokk zavrčel, uchopil černou bradu přímo nad svou tváří a snažil se roztáhnout čelisti, než bude jeho paže roztrhána.

Divoká rána dopadla na Maulokkův žaludek, její síla jej zkroutila a odhodila několika palců dozadu do vzduchu. Následovala další a další a Maulokk se celou dobu nepohnul, ne z ran, ale ze shromažďování své magické energie. Čtvrtrý silný úder dopadl a kouzlo bylo vytvrořeno.

Temná hnisající síla vřela v jeho plicích, kde naplňovala každý sklípek nadouvající se energií poskytovanou stvořitelem.

Kouzlič uvolnil své pevné kousnutí a otevřel tlamu, z níž se vířícím proudu vytryskl pronikavý výdech. Zahnívající dech obklopil běsnivce a on okamžitě uvolnil Maulokka a ustoupil zahalen smrtícím dýmem máchaje kolem sebe rukama, aby jej odehnal ze své kožešiny.

Kouzlič se rychle stáhl, aby popadl dech a ošetřil si nehybnou paži. Bolest, které si nevšímal, dokud byl ponořen do božského potěšení soustředění moci Rohaté krysy, jej zasáhla s náhlou odplatou a způsobila mu závrať.

Cikrit se nezraněn vynořil z mračna přiléhavé odporné smrti. Co mu mělo sloupat maso z živých kostí v černých kouřících kusech se jej ani netklo. Maulokk poznal rozsah příprav Cikritových příznivců. Nápoje a směsi potřebné k zajištění takové odolnosti k magii, ač velmi účinné, byly nakonec osudné pro konzumenta, kteroužto skutečnost Cikrit zajisté netušil.

Zkonstruovaný sok zaútočil, skočil do vzduchu a na Maulokka, který se stočil na zem, vyhodil nohou a kopl do běsnivce nad sebou. Cikrit těžce dopadl na záda o několik sáhů dále a hbitě ze své natažené pozice vyskočil zpět na nohy, zavile odhalil zuby a obrátil se zpět ke kouzličovi.

Maulokk se postavil a povolal čerstvou energii. Nebyl způsob, jak přímo ohrozit běsnivce čarodějnictvím, ale stále jím mohl být zraněn.

Neviditelná chapadla moci napadla podlahu kolem něj a kdekoliv se jí dotkla, zlověstná černá krysa se žhnoucíma očima byla stvořena ze samotného vzduchu. Během mrknutí oka bylo vytvořeno hejno, chvíli se mlelo ve velké mase srsti, pařátů, zubů a zářících očí, dokud Maulokk nenaznačil směr k nyní vzpřímenému soupeři.

Vlna havěti poslušně vyrazila kupředu a vrhla se na nepřítele v pelášivém útoku. Krysy vyskočily do vzduchu a zanořily své ostré zuby do kůže a horečně hlodaly, dokud se nedostaly k masu, trhaly je svými pařáty a nořily se do běsnivcovy kůže. Cikrit je odháněl nebo je drtil svým mocným stiskem, ale kde jedna krysa zemřela a rozplynula se do éteru, jiná nahradila zabitého hlodavce vynořujíc se z vřícího chlupatého koberce. Nemyslíci masa přeběhla přes válečníka a byla Maulokkem opuštěna. Jakmile jeho ovládání opadlo, okamžitě se změnila do řídké, bledé mlhy temného stínu.

Krváceje z tuctů kousanců se Cikrit obrátil a vrhl se na Maulokka, který již mohl vidět pomalost v jeho pažích. Útoky způsobily dost škody, aby jej připravily o některé uměle vštípené zdatnosti, což dalo kouzličovi výhodu, kterou naléhavě potřeboval.

Malátný úder zamířil na jeho žaludek a byl odražen předloktím. Popadnuv oběma rukama běsnivcův krk s ním Maulokk trhl dopředu a dal mu divokou hlavičku na špičku čenichu, čímž ho na chvíli omráčil. Maulokk bez zaváhání jednal, než se Cikrit vzpamatoval, otočil se v plném kluhu, získal hybnou sílu a zarazil loked do Cikritova břicha, než se otočil na druhou stranu a vrazil druhý loket do válečníkovy sanice. Kost praskla, což dále oslabilo rozzuřeného nepřítele, který odklopýtal dozadu snaže se získat místo k jednání a čas na zotavení.

Maulokk se skrčil do nízkého náklonu a stranou, načež plnou silou kopl Cikrita do žaludku, čímž jej donutil s výkřikem poklesnout. Jak tvář jeho nepřítele padala směrem k němu, Maulokk se ještě více skrčil. Tleskl rukama do země, sebral všechnu svou zuřivost a vyhodil soupeře do vzduchu. S dlaněmi na zemi spočívaje na pažích vykopl obě své nohy do nastavené tváře a se zvučným plesknutím odhodil Cikrita na podlahu, kde sklouzl a rozplácl se.

Maulokk chtěl využít tuto velkou příležitost a zabít jej, ale běsnivcova odolnost k jeho magii dělala jeho čarování neúčinné. Musel to udělat jiným způsobem, jinak by ho vyzýval každý běsnivec a náčelník klanu Skrík.

"Dost. Je čas ukončit tuto rvačku", vykřikl a zvedl paže, načež vypustil zaříkání, jež se šířilo davem shromážděným sledovat tento boj o moc. Kouzlo bylo jedno ze zakázané magie, které jej naučil Ikit Spár, a bylo jako všechna zaříkání příšerné temné magie, jenž ovládal, děsivé.

Maulokkova kůže se zavlnila a náhle vybuchla, čímž pokryla vnitřní kruh diváků černou krví. Zhroutil se na zem, jeho nohy a tělo zduřelo, jeho hlava se otevřela jako kvetoucí květ, přebytečné maso odpadlo v černých kouřících hroudách. Pulsující visící kusy jeho lebky vytvořily sedm stonků, které začaly růst, odporná přeměna pokračovala nezemskou rychlostí. Zkrvavená kožešina kouzliče ustoupila a odhalila husté šupiny. Jeho paže se staly mohutné a silné zakončené stopu dlouhými ostrými pařáty podporující jeho plazí postavu, zatímco vlnitý ocas sebou mrskal, jeho páteř se protáhla a potáhla se ochrannými šupinami. Temné, vlnité hlavy se rozvinuly na vrcholech stonků, z nichž se staly dlouhé kolébající se krky nesoucí nové hlavy ve vzduchu. Všech sedm najednou otevřelo své tlamy a vydalo děsivé zysyčení, při němž odhalily dvojici řad jehličkovitých zubů.

Cikrit bojoval s nutkáním prchnout, když se děsivá obluda vydala kupředu a sedm strašných tlam ječelo po jeho krvi. Přihlížející klanoví krysáci se otočili a v hrůze prchli, ostatní poklesli a brebtali v hrůze. Jen silná agresivita propůjčená drogami dodanými morupánem mu poskytla dost odvahy, aby čelil obludě, kterou se Maulokk stal, ale stejně neměl žádný nápad, jak s takovou věcí bojovat.

Shlédnuv na běsnivce čtrnácti očima, která poskytovala složitou koláž infračervených vzorů a jasných barev, Maulokk postoupil s vyzývavým řevem. Malá postava se marně vrhla na hydru a mnoho hlav se na ní vrhlo a zabodlo množství zubů do teplého masa, než zvedlo zápasící tělo do vzduchu.

Cikrit zaječel, nespočet zubů pronikl jeho kůží, trhal jej pomalu na kusy a trýznil ho nejodpornějším způsobem. Podpůrné hlavy poklesly a praštily s ním o zem. Mlátil, kopal a kousal, drogy a nápoje ho udrživaly živého a při vědomí, když obluda vytrhávala velké kusy jeho svalů a masa, zatímco on sám nemohl nijak ublížit nepřirozené kůži. Jeho vlastní krev mu pocákala tvář, vlhké trhání jeho těla mu naplnilo uši a přehlušilo i jeho vytí nepřekonatelné hrůzy a bolesti.

Hlavy se stáhly a radovaly se v ohnivém pekle před nimi, sledovaly, jak jejich ocas obkroužil Cikritův krk, vyzvedl ho do výše a škrtil zmučeného běsnivčího vyzyvatele. Zesilováním smrtícího stisku se jeho pohyby stávaly slabšími s každým úderem srdce, jeho krev odkapávala v pravidelných proudech z mohutných děr v jeho těle, obluda sledovala jeho mihotající se tepelné schéma utrpení s dychtivým potěšením. Konečně prostě ochable a bez života visel, jeho zduřelý zkrvavený jazyk visel z jeho tlamy potažen pěnou odpadávající na zbytky jeho těla dole.

Maulokk sledoval třikrát sebou škubnuvší nohy, a pak nechal tělo spanout, uvolnil proud moci svého čarování a připravil kouzlo stravy. Jeho tělo se rychle začalo vracet do přirozené povahy, šupiny a hlavy se zatáhly a obraz hadí obludnosti mizel.

Klanoví krysáci sledovali obrácenou metamorfózu v bázni z bezpečné vzdálenosti, a když se Maulokk plně vrátil do své normální bílé podoby, došel k mrtvole a klekl vedle ní. Diváci uctivě sledovali, jak pokračoval v obřadu, ponořil prsty do hrudního koše běsnivce, a pak jej s divokým trhnutím a hlasitým křupnutím otevřel. Maulokk pohlédl na lesknoucí se orgány přdd sebou, a pak pronesl slova požadované od vítěze.

"Děkuji Rohaté krysy za jeho ochranu a přízeň, nyní si beru jejím jménem vitalitu svého soka".

Maulokk se sklonil a zabořil čenich do teplých vnitřností rozložených před ním, cpal se dokud nebyla hrudní dutina prázdná. Konec obřadu nebyl pouhou tradicí či zvykem, byla to životně důležitá záležitost pro přežití, neboť energie vyčerpaná během boje musela být získána zpět, jinak by nenasytný černý hlad pohltil vítěze brzo po jeho vítězství.

Maulokk se nebál přítomnosti nákazy či jedu v mase, neboť takové pasti by snadno označily pachatele, což mu umožnilo s klidnou myslí hodovat.

Když byly vnitřnosti zcela spořádány, kvůli davu přemohl Maulokk svou zbývající bolest a zvedl značně lehčí tělo nad hlavu. Křiče na shromážděné skaveny cítil své modřiny vyjící na protest proti takové námaze, ale ponechal si zdáni normálnosti.

"Má síla je vaší silou. Mé vítězství jsou vašimi vítězstvími. Má odměna je vaší odměnou".

Vrhl mrtvolu do jejich středu a oni se na ni rychle vrhli, snažíce se získat kus Cikritovy síly skrz pozření jeho masa. Zatímco hodovali, Maulokk si znovu nasadil brnění a ozbrojil se, přičemž sebou trhnul, když si upevňoval kov proti svým bolavým ranám.

Když se horda rozptýlila, zůstala jen kůže a ocas, Maulokkův čin přidal další špetku věrnosti k té, kterou doloval ze svých vojáků.

Maulokk zamířil do svého doupěte odpočívat před pokračováním ve své práci a vydal příkazy, že vše, co patřilo Cikritovi - jeho samice, brnění, zbraně a bohatství - má být prodáno nebo přerozděleno. Nechtěl z toho nic, bylo to nepoužitelné a mohlo by mu to jen ublížit. Samičí agent v jeho doupěti, aby jej zabil, zbraně s nevyzpytatelnými pastmi nebo prokletími, jakékoliv množství lstivých technik mohlo číhat v Cikritově doupěti. Bylo bezpečnější odstranit kořist svého vítězství, neboť přežil, a to bylo vše, co opravdu potřeboval.

40.

Z rohu místnosti kapitán Keisler sledoval, jak si desátník Hauer setřel nahromaděnou krev ze svého mosazného boxeru a zasadil další úder svázanému šedému věštci.

Skarbitikova hlava odlétla stranou a ochabla, rudé proudy mu stékaly po bradě srst zmatněla krví. Jeho oči byly tak oteklé, že jimi téměř nebylo vidět, a jeho tlama byla plná děr po uvolněných zubech. Jeho prsty byly zlomeny, každý dráp vyrván u kořene, a jeho levá paže byla na několika místech zlomena, stejně jako množství žeber.

"Jaký byl váš plán? Kolik vojska máte?", naléhal Keiser klidně, a již nepočítal, kolikrát za poslední dvě hodiny řekl stejná slova. Skaven znovu zůstal zticha.

Keisler si byl jist, že obluda dokáže mluvit starosvětštinou, a pouze snášela utrpení, aby chránila svá vzácná tajemství. Skutečnosti, že neřekla nic ve své přirozeném jazyce či jakémkoliv jiném, dávala jeho podezřením oprávnění. Přál si, aby byl jedním z ametystových čarodějům z magických fakult v Altdorfu. S dostatkem práce jejich telepatické schopnosti dokázaly vytáhnout tajemství i z lebky tvora nejsilnější vůle, ale takové způsoby byly příliš drahé pro všechny krom kurfiřtstva a nejbohatší říšské šlechty.

Desátník Hauer zasadil další úder na skavenův žaludek, pak další. Po té popadl věštcův čenich a praštil jej tvrdě do čumáku.

"Mluv, hajzle", zasyčel Hauer a sadisticky zkroutil zlomené skavenovy prsty, než zarazil pěst do jeho boku a přerazil další žebro.

Příliš pevně přivázán na židli si Skarbitik odfrkl, aby si vyčistil nos od krve.

Pokud by si jen mohl odpočinout, mohl by znovu nabrat síly a použít magii k úniku. Přísahal si, že raději zemře, než by lidem cokoliv řekl.

Mohl prozradit Maulokkův plán, to byla pravda, a tím způsobit selhání útoku. To byla mise, kterou zde měl naplnit, ale to by ústilo v jeho okamžitou popravu, jelikož by pro člověčence neměl další použití. Pokud by dokázal vydržet, stále může uniknout a pokusit se zhatit Maulokkovy plány.

Byl si jist, že to byl kouzlič, kdo ho zradil a poslal do pasti, nepochybně doufaje, že ho člověčenci zabijí a zbaví Maulokka jeho přítomnosti. Ale oproti předpokladu jej člověčenci chytili.

Dopadl další úder, přerazil další žebro a způsobil, že přísahal Maulokkovi strašlivou pomstu za to utrpení. Jeho myšlenky se zamlžily a jeho vědomí začalo upadat, jak se teplé vlny kousavé bolesti valily z ran, a Skarbitik znovu omdlel.

"Přines další vědro vody", nařídil Keisler.

Ozvalo se slabé zahvízdání a něco prolétlo kolem. Rotující matný tvar vysekl mělkou ránu na skavenově krku a zabodl se s ostrým kovovým třeskem do zdi.

Keisler se otočil, aby viděl tmnou postavu nenadále se pohybovat v nejasném ranním šeru z jednoho z úzkých oken místnosti. Zakřičel na poplach běže ven, zatímco zahalená postava skočila na nemožnou vzdálenost na nejbližší střechu, svůj holý ocas natažen. Po dopadu bez zranění kolem sebe zahalila plášť a zdánlivě zmizela z dohledu, stala se tajemným průsvitným vlněním, její stín zůstal jediným vodítkem její přítomnosti. Postava elegantně odcupitala do tmavých hlubin ulic dole, a pak prostě zmizela z dohledu.

Keisler se usmál. Skaven se snažil umlčet svého vůdce, což znamenalo, že plán pokračuje, a on zhruba věděl, jaký plán to byl. Ale chtěl detaily, neboť to by mu pomohlo zachránit životy nespočtu Middenheimských. Pohlédl na svého zajatce a viděl jeho končetiny škubat sebou křečí, až mu poskočilo srdce.

"Doktora, rychle", zařval a běžel k trojúhelníkové střele zaražené v kameni. Dával si pozor na ostří a rukou v rukavici přejel po jejím obvodu. Setřel lepivou usazeninu - jed. Měl na to myslet dřív, ale jako pravý říšský rekrut si blahopřál, místo aby myslel.

Doktor vtrhl dovnitř lapaje po dechu se svou lékařskou taškou v ruce. Z jeho zmateného pohledu bylo jasné, že se diví, proč tu je, a také jaký druh poblouznění to leží v krvi uprostřed místnosti.

"Jed. Zajistěte, aby neumřel", vykřikl Keisler rozptyluje prvotní odpor.

"Jeho?", zamumlal si doktor pod vousy uvažuje, jakého pohlaví je humanoidní havěť.

"Prostě to udělejte".

Doktor zdráhavě prohlédl šedého věštce, zatímco zvuk stráže spěchající kolem posílit bezpečnost zněl chodbami. Jakmile dokončil zkoumání, zavřel doktor svou brašnu a postavil se.

"Nakolik mohu říci, ať je tato věc cokoliv, bude žít. Do jeho těla se dostalo velmi málo toxinu. Co je to? Bestiák?".

"Jo. Mutant. A musím vás požádat, o zamlčení jeho existence", nařídil Keisler vážně.

"Pokud na tom trváte", uštěpačně odvětil doktor, protože nechápal, na co jsou tajnosti potřeba. Bestiáci nebyli neobvyklí.

"Trvám", dodal Keisler s přísnou důležitostí.

Kapitán hlídky si ulehčeně vydechl, když doktor odešel. Jeho zajatec byl stále naživu a ponechával své cenné znalosti stále dostupné.

Nechal Hauera pokračovat ve výslechu po vylití vědra ledové vody na tvora, což odpornost probudilo z bezvědomí. Během chvíle k jeho velkému údivu byl výsledek získán. Rozhodl se šedý věštec po vražedném pokusu od vlastních nechránit příbuzné dále?

V blouznící bolesti se tvor pomalu přiznal, odhalil, že skaveni vylezou na západě o poslední noci karnevalu s vetchými krysími ogry a žádnou z obvyklých hrozivých zařízení skavenstva krom těch zplozených něčím, co nazýval klan Pestilens. Byli bez prokletých jezzailů s jejich výbušnými střelami, bez maso pohlcujících vrásohňů či blesky zahalených kol zkázy nebo odporných ječících zvonů, jen s početní silou. Bez byť jen prvku překvapení pro hlodavce bylo vítězství Middenheimu jisté.

41.

Elldrigar, Hergar a Jakob spali mizerně. Podzimní slunce a hluk karnevalu rozdělily jejich spánek do malých neklidných částí, vždy narušených výbuchem čerstvého a překvapivého rámusu. Když se obloha začínala smrákat, vzdali to, oblékli se a vydali se povečeřet.

Všichni ráno navštívili místního doktora, který se jim postaral o rány a vyčistil známky infekce na oplátku za uloupené zlato, jehož přebytek také pomohl zajistit jeho mlčenlivost. Po lékařské návštěvě se Jakob a Elldrigar vybavili na nastávající střet a volně utráceli své peníze. Když vstoupili do podniků prestižních zbrojířů, Jakobovi se rozšířily oči a začal poskakovat těžko potlačovaným vzrušením, z množství nabízené oceli se mu sbíhaly sliny. Konečně měl peníze a příležitost získat osobní ochranu, o které léta snil.

Téměř pět set zlatých korun padlo na nákup plného plátového brnění pro Jakoba s drátěnou košilí a vycpávanou koženou kazajkou pod ním. Polovina řečené částky šla na Elldrigara, který se vybavil kroužkovou košilí a kyrysem. Většina zbylých peněz padla na pokrytí nákladů na zbytek týdne a na nakoupení batohů naplněných důležitým vybavením jako stanů, luceren, ok, měchů na vodu, kotlíků, provazů a jiného vybavení na přežití v divočině, jen pro případ, že by město opouštěli ve spěchu. Pro Jakoba to téměř vypadalo jako odměna za pomoc Middenheimu, kompenzace od jejich nepřátel za všechno co vydrželi od výstupu výtahem.

Oslava v noci byla dobře rozběhnuta, jak se neustále celý večer rozjížděla. Ulice byly naplněny lidmi a mnozí zjevně strávili většinu dne na pivní slavnosti ve Velkém parku, kde se tohoto třetího dne karnevalo opili do hlučného šílenství.

Během večeře se dohalovali, jak pokračovat v jejich soukromém boji proti skavením hordám.

"Potřebujeme důkazy, to je jisté", začal Elldrigar.

"Ale kde je vzít? Ukrást?", pochyboval Jakob.

"Proč ne?", zeptal se Hergar, který v takovém činu neviděl problém.

"Protože je to kapitán stráže? A pokud nás chytí, strávím zbytek života v šatlavě?", naznačil Jakob.

"Ne, když budem opatrní", namítl Hergar.

"Jak se teda podle tebe dostaneme skrz městskou bránu do jeho kanceláře?", nadhodil Jakob.

"Tam nebude mít nic kompromitujícího, potřebujeme se dostat do jeho domu", poukázal Elldrigar.

"Ale jak teda získáme jeho adresu? Zeptáme se věštce? Budeme se modlit za božské vedení…", jízlivě se ptal Jakob.

"Podíváme se do dokumentů?", přerušil ho Elldrigar a položil před sebe malou hromádku papírů.

"Je to tam?", děl Jakob, překvapen a podrážděn vlastním opomenutím.

"Bylo to tam, když jsme to brali", klidně oznámil Elldrigar, vzal papíry a rychle se prohraboval listy.

"Tak kde žije?", zeptal se Jakob koukající elfovi přes rameno. Elldrigar se zastavil, obrátil několik stránek a jel prstem po linkách textu, než přestal a poklepal na údaje.

"Ulrikův okrsek, Svatá ulice čtrnáct".

"Takže vpadnem dovnitř a vymlátíme z něj pravdu?", dychtivě prohodil Hergar, plán na zmlácení a zabití jednoho ze strážců mu byla po chuti.

"Ty vyšinutý bandito. To je nejhloupější věc, cos tenhle týden řek, a že to byla těžká konkurence", vyjel na něj Elldrigar.

"Vylez zpátky na stromy, Elgi. To není práce pro zženštílé klacky", zabručel Hergar a praštil svým prázdným korbelem o stůl.

"Ne slabost, hulváte, šarm. Vy trpaslíci jste všichni stejní, vyvyšujete hloupost a neotesané násilí", zamumlal Elldrigar a přísně se zamračil na zabíječe.

"Ukážu ti spousta násilí, elfí zvratku", zavrčel Hergar a jeho svaly se zavlnily, jak se napnul před bojem.

"Nechte hádání. Musíme se vypořádat s důležitějšíma věcma", přerušel je Jakob podrážděn jejich neustálými hádkami.

"Hmmmf. Co teda budem dělat? Zdá se, že nikdo z vás nemá koule, aby se to udělalo po mym", žehral Hergar, zaklonil se na své židli a zamával svým korbelem ve vzduchu požaduje doplnění.

Elldrigar se usadil a rozhodl se nechat Jakoba přijít se zjevným, alespoň bude tvrdohlavý trpaslík poslouchat člověka. Chtěl to udělat správně, proto musel hrát diplomaticky.

"Provedeme to jako předtím a zjistíme nejbezpečnější dobu na vniknutí dovnitř", oznámil Jakob a pohlédl na oba ze svých popuzených druhů.

"Dneska je Marktag, správně?", zeptal se Hergar mrzutě, když děvečka dolévala jeho korbel pěnivým pivem, a pak odkvačila ukojit opilé chutě dalších.

"Jo", odvětil Jakob, zmaten důvodem otázky.

"Třetí den karnevalu? Do jeho konce máme čas na zastavení skavenů, a ty chceš beze všeho ztrácet čas nesmyslným pozorováním a vyzvídáním".

Elldrigar prudce vstal, jeho trpělivost byla zcela vyčerpána. Beze slova vyběhl nahoru, neboť pokud by zůstal, musel by si znovu vyměnit ostrá slova s psychotickým blbcem, a v sázce bylo příliš mnoho, než aby nechal rasové nepřátelství vše zničit.

Trpaslík nevrle vzhlédl za odcházejícím elfem jistý si tím, že pokud by celé trpaslictvo potkalo Elldrigara, domnívalo by se, že pokud by zlikvidoval takovou prokletou osobu, jeho zabíječská přísaha by byla více než naplněna.

"Hergare", přísně řekl Jakob, aby přitáhl trpaslíkovu pozornost. "Musíme zjistit, co proti němu máme, a při tom je nejlepší zůstat utajeni".

"Dejme tomu, ale jak můžu splynout s lidmi v okrese lidský střední třídy? Hned mě odhalej".

"Během přípravy nám začaly docházet peníze. Rytíři bílého vlka provedli řadu čistek v okolních lesích. Přivedli zpátky množství oblud chaosu, takže jsou další boje s minotaury", prozradil Jakob informace získané rozhovory se zákazníky, když prodával koláčky při poslední sledování.

"Skvělý. Skavení útok se připravuje, rytíři se odserou plenit nějakou divočinu", zamumlal Hergar, potřásl hlavou a zhluboka se napil svého piva.

"Chtěl si zvládnout minotaura, ne?", děl Jakob, čímž způsobil, že se Hergarovy oči široce otevřely a zíraly na člověka přes okraj korbelu. Pak s ním bouchl, říhl a poplácal si rukama břicho.

"Jako nic", sebejistě přitakal Hergar. "Ale co dnes v noci?".

"Vezmu si první hlídku, Elldrigar pak může zase hrát. Budem pokračovat jako předtim. Ty zatim můžeš získat nějaký peníze v přetlačování, soubojích, slyšel jsem, že ve staré čtvrti se pořádají nějaké zápasy", naznačil Jakob, aby udržel zabíječe co nejdál a přitom utišil jeho bojechtivost. Pokud získá nějaké další peníze, bude to dobrý bonus.

"To zní dobře", zašklebil se Hergar. Buď naplní svou přísahu nebo získá nějaké peníze a oba výsledky jsou stejně žádoucí.

42.

Síly pod Karikkem vyběhly z lesa. Přehouply se přes příkop a mrštně slezly kamennou obrannou zeď. Prodlení nebylo nebezpečné, neboť člověčenské hlídky byly umlčeny odstřelovači a jejich šípy proděravěná těla zhltli vyhladovělí klanoví krysáci dole.

Garssen byl nejbohatším ze tří cílů, jeho prosperita pocházela z farmaření a skladů. Populace čtyřiceti duší spala vyčerpaná celodenní dřinou, kterou skaveni sledovali ze svých skrýší, a člověčenci nevěděli o jejich hladovém pohledu.

Obrnění běsnivci vedli klanové krysáky k plenění domů pobíjejíce muže, ženy a děti v postelích, pijíce jejich krev a hltajíce sousta teplého lidského masa, než vyprázdnili sýpky a obrali těla.

Karikkova krvelačnost se rozhořela, když se pustil do boje. Sekl nalevo a otevřel lidskou hruď od krku k pasu, když jiný člověčenec proti němu neobratně pozvedl meč. Karikk mu usekl paži v rameni, než probodl jeho žaludek a vykuchal vesničana.

Postoupil kupředu, probodl halapartnou člověčencovu lebku a zvedl na zbrani tělo do vzduchu. Člověčenec sebou trhal, čímž lebka praskla a umožnila tělu spadnout z čepele, na jejímž hrotu ponechala kusy mozku, lebky a vlasů. Karikk máchl vzduchem, čímž sešvihl zbytky ze své halapartny, a ty se rozplácly o zeď, kde začaly pomalu klesat a odrážely se v mdlém světle jako vlhké perly.

Se spokojeným úšklebkem se vřaždící běsnivec vydal hledat další kořist.

V posledních několika dnech jeho osobní vojáci okusili množství lidského masa a těšili se ze své moci. Útoky byly pro všechny očistou, umožnily běsnivcům vybít si zuřivost na komkoliv, kdo jim zkřížil cestu, vypustit svou nenávist, nechat ji všechnu v těchto krutých jatkách. Nyní byli dychtiví vrátit se do Middenheimu a zúčastnit se vpádu. Zvěsti ohledně všech podrobností vůdcova plánu se šířily a zájem dosahoval vrcholu.

Původně elita klanu Rakib se ukáže hodna svým pronásledovatelům, zrádcům a stejně tak vůdci. Pevně věřili, že je Maulokk pozvedne do vyšších stupňů společnosti a dále. Osvobozeni ze své zahořklosti se jejich otroctví stalo vzdálenou vzpomínkou, nyní se snažili stát se nejobávanější a nejsmrtonosnější bojovou silou, jakou skavenstvo kdy vidělo, silou rovnou dokonce němým albínům z chrámu Rohaté krysy.

43.

Hluboko pod sluncem osvětleným povrchem v rozeklaných širokých chodbách skavení podzemní říše čekal Skrabik a pomalu vdechoval zatuchlý vzduch.

Celý den prolenošil s šedým věštcem Bilkvikem a skavením vojskem. Šedý věštec začal být podezřívavý, že vše nebylo řečeno. Pokud se krysí ogři brzo neobjeví, bude muset jednat s předstihem v plánu.

Zakázka měla putovat z Pekelné jámy na jih chodbami kolem Karak Ungoru, a pak se stočit kolem severní Černé vody a Zhufbaru.

Skrabik a ostatní čekali na křižovatce kolem padesáti mil jižně od chodby Skríč, což byla odbočka od velké chodby Škrábohavěti a zvláštní přístup do Karaku Kadrin.

Po několika hodinách přispěchal jeden z Maulokkových strážců.

"Konvoj klanu Maulder míří tímto směrem", hlásil a všichni běsnivci vypadali připraveni na Skrabikovi instrukce.

Šedý věštec podrážděně vydechl, neznalý skutečnosti, že toto je důvod jejich přítomnosti.

"Kdy už hodlá dorazit ta jednotka klanových krysáků?", zeptal se znuděně.

Skrabik lehce kývl hlavou, třikrát zastříhal vousky a vytáhl začarovanou dýku zpoza opasku, než vložil její hrot do příslušné lahvičky s jedem.

Běsnivec poznal sinál, sevřel halapartnu a skočil.

"Jaká to zrada", zasyčel Bilkvik, uskočil před smrtícím úderem a sklonil kopí na agresivního běsnivce, který se připravoval k dalšímu útoku.

Bilkvik viděl Skrabikovy kroky za ním, ale než si uvědomil rozsah zrady, bylo pozdě. Kouzlič bodl a čepel se ponořila hluboko do hrudi šedého věštce, čarodějné ostří otevřelo jeho hrudní koš jako teplé máslo a začarovaná dýka pronikla orgány a způsobila mohutné krvácení.

Šedý věštec s bolestivým křikem odstrčil Skrabika, než mohl kouzlič vytáhnout zbraň a zopakovat úder. Skrabik v prudkém pohybu pustil čepel a odcupital zpět.

Získávaje výhodu z tohoto nečekaného místa Bilkvik pozvedl své kopí jako oštěp, zažehnal smrt čirou silou vůle, takže mohl alespoň zabít svého vraha. Cítit svůj život vytékat ze svého břicha bylo hrozné a nesporné, jeho hruď byla sopkou bolesti, která naplňovala jeho rozzuřenou sílu.

Jeho údy projela křeč, napnula všechny svaly a šlachy, což odhalilo Bilkvikovi, že byl otráven. Následoval titánský záchvat a šedý věštec padl ztuhle na zem, jeho oči vyboulené, jak byl bezmocný proti nesmiřitelnému náporu smrti.

"Bojové pozice", zakřičel Skrabik, nevšímal si bublajícího křečovitého těla u svých nohou a hledal úkryt u temnějších zdí. Vytahuje svitek se rozhodl jej rychle přečíst, než se objeví cíl.

Ozvalo se jednotné cinkání kovu a zvuk pařátů drhnoucích o kámen, jak vojsko pelášilo do pozic a běsnivci vyváděli klanové krysáky z jejich nečinnosti. Ve chvíli bylo vojsko v úkrytech a zcela skryto v hlubokém stínu křivé chodby.

Uplynulo několik minut, během kterého se zvuk bouřlivých kroků a skřípění kol stával stále hlasitějším dokud nerozvibroval celou chodbu.

Z přítmí vyšel zástup železných klecí poháněných biči náhončích. Bezsrstí čtvernožci s ochablou kůží a velkými volskými hlavami a těžkými čelistmi visícími z jejich tváří a zajišťujícími nevrlý výraz táhli vozy.

"Útok", zařval Skrabik, když byly vozy blízko, a příkaz nebyl slyšet terči pro hluk způsoben jejich vozy.

Skaveni zaútočili rychle a neprojevili shovívavost ani zdrženlivost. Náhončí křičeli, když se nenadále ze stínů vynořily halapartny a zabodly se jim do masa. Biče zašlehaly ve snaze udržet nepřítele zpět, zatímco vytahovali zbraně a snažili se osvobodit krysí ogry z klecí. Ale Maulokkovi běsnivci žili pod biči a bolest z ran si sotva všimli. Byl to neúčinný odstrašující prostředek a štiplavé rány kožených jazyků vyvolávaly jen obludnou krvelačnost, jelikož ten pocit vyvolával hořké vzpomínky na jejich otroctví.

Skrabik začal kolem sebe vyvolávat síly, spojoval kouzlo vrásblesku, když si všiml náhončiho odemykajícího zámek na kleci, zatímco ho dva jiní chránili před útokem. Drtící čepele běsnivčích válečníků syčely vzduchem a rozsekaly stráže, ale náhončí svými životy vykoupili čas a těžký zámek se nyní otevřel.

Jeden z krysích ogrů uvnitř vyrazil dveře a vylezl, pod jeho kroky se třásla země, když zkroutil rty a vydal pištivé zavřeštění. Náhle byla obludnost obklopena pruhy černé síly proudící do její znetvořené kůže, vytrhávající velké kusy masa z kostí a ponechávající černé doutnající díry. Kámen se zachvěl a praskl, když mrtvý krysí ogr vylétl díky kouzlu do vzduchu, a pak dopadl na podlahu chodby. Zkroucený ležel na zemi a pramínky nasládlého kouře se linuly z jeho ran, kožešina obludy na několika místech doutnala.

Náhončí, který vypustil netvora, byl sťat halapartnou a dveře byly rychle zajištěny, aby se zabránilo dalšímu úniku.

Poslední náhončí byl rozsekán a skaveni rychle zhltli mrtvé, čímž zničili důkazy a utišili černý hlad, jenž vzplanul námahou.

Skrabik si pro sebe postěžoval, hladové šílenství vojska mu sebralo všechny přeživší. Chtěl použít kouzlo na živou bytost, přestože mrtvola by posloužila stejně účinně. Rozhodl se pokračovat v plánu, a zahlédl náhončího, jehož krk byl rozdrcen. Vystoupil kupředu a odkopl od těla klanového krysáka, který odlétl stranou a utekl hledat jinou potravu.

Dotáhl nedotčenou mrtvolu na Bilkvikovu zkroucenou mršinu, položil ji na tělo šedého věštce, jak mu bylo řečeno, a vložil do ruky náhončího dýku, přičemž pevně sdvřel prsty kolem jílce. Po té roztáhl lněné plátno, načež vytáhl svitek a začal přednášet slova, která vypustí magii uzavřenou uvnitř.

Skrabikova ruka pulsovala zeleným světlem vytvářejícím tepající auru. Svitek začal mizet, jak se rychlý únik magie uzavřené v jeho struktuře ukázal příliš velký, než aby jej unesl. Poslední kousky pergamenu se rozpadly na pulzující zelenavý prach a Skrabik se dotkl náhončího.

Energie okamžitě vstoupila do těla mrtvoly. S křupáním kostí a šustěním usychající kůže se mrtvola zmenšovala a usychala, až se scvrkla do velikosti jeho nohy.

Skrabik se podíval na výsledek zaříkání a stál u těla, aby se ujistil, že nebude rušeno, když začal znovu vydávat příkazy.

Odmítnutí krysí ogři byli rychle dotlačeni z blízkého tajného místa a lepší exempláře byly odtaženy pryč, aby byly propašovány zpět do Middenheimu. Skrabik sroloval plátno, které neslo žhnoucí popel svitku, a vstrčil jej do vaku. Vše se událo, jak Maulokk zamýšlel.

44.

Všimnuv si pohybu ve stínech, šáhl Maulokk po meči na zádech, ale pustil jílec, když spatřil elegantního, černosrstého malého bratříčka. Maulokk opatrně sundal dopis na jeho ocase a rozvinul jej. Papír nesl jediné slovo: 'setkání'.

Malý bratříček prchl zpět do temnoty, jak se vliv krysího krále odklonil jinam. Maulokk dokončil inženýrskou práci, na níž zrova dělal, a po sebrání páru strážců vyrazil na procházku, použiv jako záminku inspekci práce na chodbách.

Zastavil se, když ho oslovil bezvýrazný hlas.

"Vůdče Maulokku".

"Proč jste mě zavolal?", zašeptal ten v odpověď.

"Skupina sleduje kapitánův dům", přišla slabá odpověď ze skrytých úst.

Jak doufal, skupina zabila zrádné kultisty, které ten člověčenec, Maximillian, uvedl do starého chrámu Rohaté krysy. Krysí král byl poslán, aby zjistil, kdo z kultistů je upřímný a kdo je špión či informátor jiných sil, což umožňovalo chytit je do pasti. Někteří zrádci mohli zůstat, ale většina byla zlikvidována a přeživší ukončí svou zradu, až vyjde interní čistka najevo.

Nařknutí posloužilo dobře i jinému cíli, protože díky padělaným dokumentům nyní podezřívali kapitána, že je skavením agentem. Trikem bylo použití Keislera, dokud byl užitečný, a zničit ho, než se stane překážkou. Maulokk hodil připravený vak do stínů, kde byl ten v letu chycen a schován.

"Pokračujte, jak bylo plánováno", stanovil.

"Jak si přejete", přišla prázdná odpověď.

45.

Pyšně stoje ve středu čtyřicetisáhové díry byl Hergar zaplaven zvukem davu, dřevěné lavice amfiteátru byly naplněné diváky dychtivými vidět prolitou krev, ať už Hergara nebo jeho soka.

Těžká ocelová vrata naproti se začala zvedat doprovázena hlasitým, divokým povzbuzování, když se ve stínu uvnitř něco pohnulo.

Hergar si přejel rukou po svých natužených vlasech, aby se ujistil, že jsou rovně, zvedl své kladivo a chladně si prohlížel mohutného minotaura, který vystoupil na svých rozeklaných kopytech. Dav vybuchl v řev a křik, pískot, ječení, skandování i úlek, když se obluda objevila na slunečním světle.

Velká obluda vydala kravské zabučení a zvedla jednou rukou masivní palici, tři sáhy dlouhou pobitou kovovými cvočky. Nevšímaje si davu měl tvor oči plné nenávistného opovržení upřené na Hergara a mohutnýma rukama svíral provizorní zbraň.

Hergar zamířil kupředu, tvor se na něj dlouze díval a hrabal zem připraven k útoku. Jako parní tank vyrazil kupředu a jeho kopyta rozrývaly zemi jako bouře, jak svižně zrychloval. Dav vřeštěl a ječel vzrušením.

Navzdory své obrovské velikosti byla obluda hrozivě rychlá. Se zvednutou obrovskou palicí nad hlavou praštila Hergara pěstí. Pevné kotníky dopadly na jeho tvář, roztočily trpaslíka jako gobliního fanatika a poslaly ho do prachu. Jeho vidění se rozmazalo a jeho tvář vybuchla ochromující bolestí, když se snažil co nejdříve dát dohromady a bránit se.

Hergar se rychle odkulil stranou, když zaslechl svištící proud rychle klesajícího objektu. Místo, které vyklidil, vybuchlo pod palicí, jež dopadla a vyhloubila kráter zahalen mračnem zvednutého prachu.

Hergar změnil směr a odkulil se zpět, své kladivo přitom v oblouku vedl na rameno obludy. Ozvalo se hlasité plesknutí kovu o kůži a minotaur zavrávoral zpět, drže se za ochromený kloub, což dalo Hergarovi potřebnou příležitost vstát.

Obluda šlehla palicí v klouzavém máchnutí. Rezolutní Hergar mávl kladivem proti úderu a ozvalo se zvučné prasknutí, jak byla palice ve vzduchu zastavena. Silné vlny z otřesu přeběhly po obou zbraních a rozvibrovaly paže obou soků, což téměř způsobilo upuštění zbraní.

Tvor zvedl mohutnou zbraň a vedl ji dolů jediným rychlým pohybem, který se slil. Praště do obrovské zbraně, vychýlil ji Hergar ze zamýšlené cesty.

Palice narazila do země a Hergar rychle mávl kladivem zpět, praštil minotaura do brady a násilně mu zavřel tlamu.

Kymácejícímu se minotaurovi odkapávala od huby krvavá pěna a Hergar využil chvilkovou výhodu. Kladivo vrazilo do napětím zbělelých kotníků držících obrovskou drtivou zbraň a vyrazilo ji z tvorova sevření. Obluda zavyla a kvapně couvla, třela si pohmužděnou pěst a hledala místo, kde se mohla chránit před drobnou postavou útočící s takovou horlivostí.

Hergar zaútočil a vyslal úder nutící minotaura uskočit, čímž získal další místo mezi nepřítelem a opuštěnou palicí. Se zamračeným veselím zabíječ rychle překonal mezoru, než vyskočil do vzduchu, zatímco byl jeho sok rozhozen vyhýbáním se poslednímu útoku.

Kladivo bylo divoce dopraveno na lebku obludy, která po té klopýtla, na chvíli otřesena. Hergar se znovu vrhl vpřed a vedl úder na minotaurův bok. Obluda sebou škubla, pak se zasyčením v odvetu kopla a železem pobité kopyto otevřelo hlubokou jizvu na Hergarově holeni, kde celou spodní část nohy ochromilo.

Se stejnou zuřivostí se zabíječ mstil, máchl kladivem do tvorovy hrudi, přerazil několik žeber a vyrazil vzduch ze sokových plic. Minotaur se ostře nadechl, zašklebil se a praštil Hergara do břicha titánskou pěstí téměř stejně velkou jako trpaslíkův celý trup. Meteoritický úder proklouzl jeho obranou a zvedl zabíječe dobré dva sáhy do vzduchu, přičemž mu vyrazil dech.

Nemotorně dopadnuv, vyvrkl si kotník a padl na kolena, mrače se bolestí, když ho silný drtivý stisk minotaura vzal za trup. Jeho hrudní koš zasténal na protest proti tlaku a o vteřinu později byl bez námahy zvednut do vzduchu a hozen na zem, jako by byl dětský míč.

Země se před ním mihla jako čmouha, a pak se změnila v tisíce bílých hvězd, když na ní dopadl. Trpaslík se dvakrát překulil a se smykem zastavil, dlouhé oděrky se objevily po celé délce jeho boku.

Hergar plival krev z úst, ale jeho krvelačnost byla podnícena tušením možné porážky, a on s veselým jekotem vyskočil na nohy, vydávaje zabíječský bojový pokřik vítané smrti.

Nevšímal si paralyzující bolesti způsobené dopadem a rozběhl se kupředu. Minotaur zkroutil ruku za zády, a jak se Hergar blížil, s divokým zabučením vedl odporně pádný úder na zabíječovu hlavu. Útok srazil trpaslíka a odhodil ho po krátkém letu zpět na zem, oživil jeho modřiny a přidal nové.

Se silným proudem krve vytékajícím mu z nosu se snažil postavit a ještě na kolenou obdržel ránu do čela. Trpaslík odlétl dozadu a odvalil se po zemi pod obrovskou silou nárazu, kde nakonec přistál o sedum sáhů dále a svět se s ním zatočil.

Supějící minotaur zvedl ze země palici, než se vrátil k blouznící postavě, která se znovu začala zvedat. Obluda chtěla tvrdě kopnout drobnou postavu, jež se neočekávaně odkulila stranou, nechávajíc kopyto prolétnout nad sebou ve vzduchu.

S poslední dávkou energie Hergar vrazil hlavici kladiva do minotaurových odhalených slabin. Obluda se s vrčivým výdechem prohnula, což poskytlo zabíječi novou naději na vítězství. Zaměřiv své vlnící se vidění Hergar roztočil svou zbraň v plném kruhu nad hlavou a vrhl ji dolů na temeno lebky obludy. Ozvalo se křupnutí kosti, obluda sebou začala zmítat v křeči, krev proudila po její tlamě z dlouhé rány na hlavě.

S křikem Hergar donutil své bolavé, vyčerpané svaly pohnout se kupředu a pokračoval v řadě následných úderů veda jeden na bok, druhý do hrudi a třetí na žaludek. Kladivo každým úderem vydávalo hluboký tón bubnu, svaly a kosti obludy byly husté a pružné.

Nepřítel se omámeně skrčil, jen aby dostal divoký útok na spánek, kde ulomil roh a poslal minotaura nehybně rozvaleného v oddechující hromadu.

Ztracen ve vražedné zuřivosti, že zase unikl zabíječské přísaze, pozvedl Hergar kladivo do výše, aby dorazil obludu. Náhle ho popadly ruce a odtáhly ho zpět. Řval a pral se, proklínal muže každou nadávkou Starého světa ze slovní zásoby, kterou nashromáždil. Byli najati 'rváči', aby zachránili minotaura či bojovníka, kdyby byl jeden z nich ve smrtelném nebezpečí, a Hergar ohrožoval život velmi ceněné a vzácné obludy. Trpaslík si všiml, že muži byli podezřele laxní přijít mu na pomoc, když ho minotaur drtil na krvavou kaši.

Apatická obluda byla rychle odnesena na léčení a vědro studené vody schladilo Hergarův vztek, když opustil bojiště.

Mohutný, zjizvený rváč vylezl ze stadionu a dal těžce dýchajícímu zmáčenému trpaslíkovi hrubý lněný pytel.

"Tady 'sou prachy. Desetina vleznýho. Dvě stovky a osm pětek. To neni blbý za pár minut práce, co, prcku?".

Hergar popadl pytel a praštil muže přímo do nosu, zlomil ho a poslal ho kutálejícího se k zemi, kde krev z nosu zanechala občasnou stopu.

Po hanlivém komentáři o rváčově vztahu s jeho matkou Hergar odkulhal, vzteklý, že mu bylo upřeno zabití, přestože věděl, že taková smrt v aréně nebyla dovolena.

46.

Elldrigar roztržitě hrál na svou flétnu a upíral svůj pohled na Keislerův dům. Dva dny už hlídali sídlo hanebného kapitána, Jakob jako žebrák nebo prodavač koláčů a on během dne jako umělec.

Bylo odpoledne. Slunce pomalu klesalo k obzoru a karneval stále sílil. Fanoušci smrkáčské kopané křižovali ulice v opilých tlupách, skandovali jméno svého oblíbeného týmu špatně artikulovanou opakující se litanií. Rudé šipky létajících čarodějů zobrazovaly, kde dokončili své výškové lety a okruhy, většina byla viditelná z celého města.

Keisler byl zřejmě muž pevné rutiny. Od té doby, co ho sledovali, se vždy vracel za úsvitu, a pak se jen chvíli vyspal, než se vrátil do práce. Kapitán strávil celé dny v práci, což bylo podezřelé. Proč by tak tvrdě pracoval? Co dělá? Jediné logické vysvětlení bylo, že se staral, aby jeho vlastní síly byly na špatných místech, až jeho skavení páni povstanou.

Od opuštění Athel Lorenu Elldrigar viděl a bojoval s mnoha podivnými nepřirozenými tvory - bestiáky, fimiry, kentaury, ještěry, minotaury a mnohými jinými. Většina z nich byla spojena s chaosem, a on chaosem opovrhoval, ale jen ke skavenům choval jednoznačnou nenávist.

Elf často postrádal poklid svého domova. Země lidí pádily horečným tempem, krátce žijící lidé se snažili nacpat do svých životů, co jen bylo možné. Jeho dlouhověkost spolu s obvyklou neuspěchanou elfí výchovou činila z tak zoufalého spěchu při prožívání života cizí pojetí. Mír Athel Lorenu byl nečinný, zatímco hektické, nebezpečné kraje lidí povzbuzovaly žití pro dannou chvíli, protože smrt mohla udeřit kdykoliv. Tento podivný, pesimistický pohled na život byl hlavním popudem, jež ho vyrušil z nemoci žalu. Elldrigar opustil domov, protože v zemích jeho zrození nebylo nic pro něj, krom bolestných vzpomínek a hořkých připomínek, a pokud by neopustil svou otupělost odchodem, pak by jistě zůstal v apatickém otupění zármutku po zbytek svých dní.

Během hodiny Keisler opustil svůj dům, zamkl dveře a zamířil k městské bráně. Elldrigar se netrpělivě díval po Jakobovi. Člověk měl najít Hergara a přijít zpět, ale předpokládal, že trpaslíka bude těžké najít. Elldrigar přivítal těch pár dní oddechu od trpaslíkovy protivné přítomnosti, ale museli jednat, v noci chtěli vstoupit do domu.

Když jeho druzi konečně dorazili, všiml si Elldrigar na trpaslíkovi čerstvých jizev a ran, zajisté získaných v bitvě s minotaurem předchozí den. Elldrigar si nemohl odpustit ironickou poznámku.

"Takže si prohrál".

"Vlastně jsem, Elgi, zabil dvacet…".

Rozhodnut přerušit začínající hádku v zárodku Jakob zakročil: "Odešel?".

"Jo, před pár minutama", odvětil Elldrigar.

"Přesně podle plánu", potvrdil s radostí Jakob.

"Takže jdeme dovnitř?", zeptal se Hergar netrpělivě.

"Možná bychom měli počkat o chvíli dýl, jen pro případ, že by si něco zapomněl a vrátil se", nadhodil Elldrigar a rozhlížel se po ulici.

"Och, vystrašen jako obyčejně, co? Neboj se, hubeňoure, dohlídnem na tebe", posmíval se mu Hergar.

Elldrigar zdůraznil široké zívnutí.

"Předvídatelný jako vždy. Doufal jsem, že by minotaur mohl namlátit trochu rozumu do tvé prázdné hlavy", prohlásil bezstarostně.

"Chceš prázdnou hlavu? Rozmlátim pro tebe tvojí", zasyčel Hergar a přiblížil se zvedaje výhružně kladivo.

Jakob si stoupl před něj a Elldrigar se uculoval.

"Nechoď a neusni, prcku", dodal, trpaslík plál pohrdáním.

"Hergare", řekl Jakob, ale zabíječ stále zíral na elfa ponořen v černé náladě a svíraje kladivo, jakoby dřevěná násada byla elfovým krkem.

"Hergare", řekl jasněji, čímž vyrušil válečníka z jeho vražedných představ.

"Co? Slyšel jsem tě hned, sakra", zavrčel.

"Sleduj předek, zatímco my půjdem zezadu, jasný?", děl Jakob snaže se zajistit, že zabíječ nebude vyrušen nebo znuděn a nepůjde pryč, dokud budou uvnitř. Potřebovali jeho oči bdělé a pracující pro ně.

"Hmf", potvrdil trpaslík stručně a vrátil se ke sledování s popudlivou strohostí, zatímco elf kráčel k postraní uličce mezi domem a dalšími v sousedství.

"Měj oči na stopkách, pokud se někdo objeví, hoď kámen oknem a předstírej opilce", doporučil mu Jakob.

Trpaslík přikývl a opřel se chladně o zeď.

Jakob se rozhlédl oběma směry po hlídce, a pak zamířil do úzkého zatočeného průchodu mířícího k domu zezadu. Po překontrolování, že je to správné bydliště, došli k zadním dvěřím, kde Elldrigar potajmu hlídal ve špinavé uličce, zatímco Jakob vytáhl páčidlo a zarazil jeho konec mezi rám a dveře u zámku. Po rychlém trhnutí zámek praskl a dveře se pootevřely. Rychle vběhli do odhalené kuchyně, zabouchli za sebou dveře a opřely o ně židli, aby je neotevřel vítr.

Čile zahájili prohledávání vnitřku, nahlíželi pod koberce a matrace, za sktříně a šatníky, do knih a zásuvek, do polic, za obrazy a kamkoliv jinam, kde by mohli najít důkazy.

Předpokládali, že předmět jejich hledání by měl být přístupný, takže nic netrhali a nerozsekávali, proto vše vrátili na místo tak, jak to našli.

Toto prováděli čtyři hodiny, když Elldrigar náhle tlumeně zavolal.

"Jakobe, tady. V ložnici".

Jakob pověsil obraz zpátky na zeď a narovnal ho, načež vyběhl po schodech a nalezl elfa před rohoží, jenž zakrývala volné podlahové prkno. Elldrigar odstranil kus dřeva a naklonil se dovnitř, odkud vytáhl kožený vak.

"Co je uvnitř?".

Elldrigar vytáhl sadu kultistických rouch podobných těm, které už viděli. Byl tam standartní medailon Rohaté krysy a truhlička. Elldrigar otevřel víčko svou dýkou a vytřepal papíry uvnitř. Po zběžném pohledu do nich promluvil.

"Je to skavení plán na útok na západě. Stoky a otvory, hlavní cíle všechno", řekl, stočil je a vrátil.

"Co děláš?", zeptal se Jakob nevěřícně.

"Vracím to".

"Co? To jsou naše důkazy".

"Nic to nedokazuje. Pokud si to vezmeme, varujeme kapitána, že víme o jeho zradě".

"Jakže? Pokud bychom přesvědčili jiné, že je zrádce, zavřeli by o a město by se připravilo na útok", vyštěkl Jakob.

"A pokud by ho zavřeli, myslíš, že skaveni by poslušně vlítli do toho, o čem by věděli, že je to přepad? Změní plán a bez vědomosti o něm by město bylo nepřipravené. Takhle máme šanci připravit se, dokud si myslí, že nic nevíme", prohlásil přesvědčivě.

"Dejme tom, ale sakra, Elldrigare, potřebujeme důkazy", naříkal Jakob.

"No tak, starý příteli, víš, že mám pravdu. Nesmíme to tady zpackat", nadhodil Elldrigar, snaže se přesvědčit člověka, aby dělal, co je potřeba, a nevybral si ukvapenou snadnou cestu do záhuby jich všech. Jakob se zhluboka nadechl a ostře vydechl, krče rameny.

"Vím, ale máme přímo před sebou důkaz a nemůžeme nic dělat. Bohové, to je frustrující".

Elldrigar vložil vak zpět a vrátil prkno na původní místo, přehodil rohož a zahladil ohyby.

"Bude lépe jít a naplánovat další tah", prohlásil Elldrigar, zvedl se a zamířil k východu.

Po krátkém sledování zakrývající rohože ho Jakob neochotně následoval, mumlaje si pod vousy.

47.

Když člověk a elf opustili dům použivše svůj hrubý vstup, temný obrys vyšplhal po stěně a otevřel okno, které předtím otevřel jemným zahnutým drátem. Vrah klanu Ešin tiše vešel a vlezl do ložnice, jeho tiché našlapování nezpůsobilo ani nejmenší zavrzání podlahových prken. Stočil rohož, zvedl prkno a vytáhl vak, který mu k podstrčení dal vůdce Maulokk.

Nebylo na něm, aby měl názor na jakýkoliv plán, byl pouhý vykonavatel. Jeho klan nepletichařil ani neplánoval, jen nelítostně a bezohledně plnil své kontrakty, které často byly vyvrcholením jiného složitého záměru.

Přivázal si vak k opasku, a pak skavení mistr utajení vyklouzl a neviděn se vrátil do stok.

48.

Kapitán Keisler si urovnal uniformu, zhluboka se nadechl, otevřel dveře instruktážní místnosti a vstoupil dovnitř.

V malém sále již byli tři kapitáni hlídek, Josef Dreschler, Walter Stekel a Herman Kammerer, a navíc jejich nadřízený, velitel Ulrich Shitzmann.

Keisler zasalutoval a ostatní odpověděli stejně dle vojenského protokolu.

"Tak jakou věc tak velké důležitosti máte, že jste nás sem všechny zavolal?", dotázal se Shutzmann.

"Město bude napadeno poslední noci karnevalu", kategoricky oznámil Keisler, po čemž se na něj všichni prudce podívali.

"Kým?", zeptal se kapitán Stekel.

"Jak?", optal se kapitán Dreschler.

Keisler se odmlčel, zvažoval slovo, které by způsobilo posměch a nevíru, ale stejně jej vyslovil.

"Skaveny", odvětil neurčitě.

Kammerer se slyšitelně zasmál, Stekel se zmateně zamračil a Dreschler pohlédl na nereagujícího Shutzmanna.

Keisler byl připraven na přezíravý postoj a nevědoucí odezvu na existenci krysáků, takže pokračoval s nezměněným tónem, jelikož věděl, že se o to musí pokusit, ačkoliv by to mohlo ukončit jeho kariéru.

"Informátor mě varoval před spiknutím, a když jsem ho vyšetřoval, přepadli jsme a pobili malou skupinu ve stokách. Avšakch chytili jsme vůdce", ohlásil, přičemž poslední poznámku směřoval na Krammerera, neboť bylo příliš riskantní nechat něčí nevíru nebo odhodlanou amnésii ohrozit městskou obranu.

"Mám ho v cele pod přísnou stráží, neboť skaveni už poslali jednoho z vlastních vrahů, když jsme jej vyslýchali. Naštěstí selhal".

Shutzmann uvažoval. V Keislerově objevu nebyla chyba, a ač to držel v tajnosti, sám již zkřížil meče s touto bídnou rasou. Jako velitel hlídky odhalil mnoho stop po krysácích ve Fauschalgu. Kulty páchnoucí rasy ve městě a později kruté drancování místních oblastí havětí.

"Co navrhujete?", zeptal se vážně.

"Veliteli. Jistě nevěříte takovému bláznovství?", zvolal Kammerer s rozhořčenou nedůvěrou.

"Klidněte svůj jazyk, kapitáne", nařídil Ulrich přísným vyštěknutím. "Je to jistě hrozba pro město, ať to je útok nebo snaha odvrátit naši pozornost. Musíme a budeme se na to připravovat".

Dreschler a Stekel souhlasně přikývli, dostatečně přesvědčeni věřit v existenci nebezpečí, ale stále pochybující o identitě údajného pachatele.

"Sdělím záležitost ostatním midden maršálům, a pak samotnému grafovi. Kapitáne Keislere, přineste mi vše co víte o této záležitosti během hodiny".

"Ano, pane", prohlásil radostně Keisler, než zasalutoval a spěšně odkvačil.

Podniknout opatření proti hrozbě již nebylo v jeho rukou. Midden maršálové, generál Schwerzmutt, maršál von Gensher a velitel samotný proberou situaci. Jakákoliv pochybnost o skavenech by zpomalila či dokonce zastavila průběh v tomto počátečním stádiu. Pokud se zvěst o hrozbě dostane ke dvoru grafa Borise Todbringera, pak strach a pohrdání jen pomohou skavenům zmařením času na přípravu, nebo dokonce zcela zabrání mobilizaci.

"Zatracená byrokracie", pomyslel si podrážděně, když mířil pryč. "Zabije nás všechny".

49.

Obrátiv do sebe zbytek svého piva Hergar hlasitě říhl, aby naštval Elldrigara, který kultivovaně usrkával ze své sklenice koňaku. Jakob odstrčil svůj prázdný talíř a utřel si ubrouskem přebytečnou omáčku ze rtů.

"Nemáme na výběr. Musíme ho zabít".

"Jo, to je první rozumná věc, kterou jsem slyšel", souhlasil Hergar a pohlédl na Elldrigara, zda je rozhodnutí jednomyslné.

Elf to chtěl vzít jiným směrem. Vražda mu nebyla po chuti, čin by spíš odpovídal nějakým hrdlořezům nebo zbabělým zabijákům. Krom toho, mohli se mýlit. Ale čas kvapil, již nyní mohlo být pozdě zastavit plány zrádce, a pokud by nejednali, město by padlo. Byl to jeden zlý život v porovnání s tisíci nevinných. S jeho smrtí se pohyb vojsk od útočných bodů zastaví nebo jej jeho následník změní, protože takový pohyb shledá zbytečným či špatným. Nikdo nezpochybňoval plány nadřízených, ale příští kapitán je zruší, jakmile uvidí, jak podivně chybné jsou.

Skaveni nebudou varováni, že kryt jejich agenta byl odhalen a použit k ospravedlnění vraždy. Pokud byly důkazy stále v domě, skupina je mohla použít ke svému očištění a možná by bylo město zcela varováno, takže by se skaveni střetli s připraveným vojenským úderem, jakmile by se objevili.

"Předpokládám, že nemáme jinou možnost", uznal nakonec. Muzeli zastavit Keislera.

"Víme, kdy přichází. Víme, kdy odchází. Zabijeme toho smrdutýho hajzla v jeho domě", navrhl Jakob.

"Přepad při návratu?", zeptal se Hergar.

"Jo. Zadní dveře jsou stále otevřený, takže máme snadnou cestu dovnitř a ven", stanovil Jakob.

"Co když bylo vyražení dveří odhaleno?", dotázal se Elldrigar vidící v takovém plánu mnoho trhlin.

"Tak je vyrazím znova", opáčil Jakob, unaven otálením a skrýváním se. Chtěl něco udělat, cítit, že jejich činy konečně dokázaly něco jiného, než získat informace o nevyhnutelném masakru. Museli přestat dozvídat se o něm stále více a začít dělat něco, co by ho zastavilo.

Elldrigar zřetelně viděl, že člověk a trpaslík pevně upřeli své mysli na tento způsob, takže nebylo moc možností navrhnout něco lepšího.

"Dobrá", vzdychl.

Jakob a Hergar se vítězoslavně usmáli a pokračovali se vzrušením v hlase v plánování.

"Máme pár hodin, než se vrátí. Zaprvé, sundám si brnění, abych nebyl tak nápadný. Pak půjdeme sledovat dům, párkrát ho obejdeme, podíváme se po nějaké známce přítomnosti, a pak půjdeme a počkáme na toho bastarda", rozhodl Jakob.

Elldrigar potlačil zoufalé zasténání zhoupl se na židli. Měl z tohoto podniku neblahou předtuchu.

50.

Stoje před kongregací šedý věštec Tikrik mazaně upoutal poslouchající klanové krysáky, masy byly okouzleny slovy věštce, který mluvil jménem Rohaté krysy. Jako proroci a vizionáři byly duchovními dohlížiteli nad celým skavenstvem vládnoucí skrze strach a písmo.

Tikrik pokračoval ve svém kázání, aby povzbudil a ukonejšil klanové krysáky.

"Máme mnoho nepřátel, ale pamatujte, děti Rohaté krysy, náš pán nám dal toto požehnání, aby nás vyzkoušel a učinil nás silnějšími, aby nám zajistil dary, které si sami musíme vzít, neboť takový je způsob Rohaté krysy.

Dal nám jako nepřátele elfy, jimž můžeme ukrást jejich magii a vědomosti a ukázal nám hloupost civilizace.

Dal nám jako nepřátele trpaslíky, jimž můžeme obsadit pevnosti, nosit jejich kvalitní brnění, jejich ostré zbraně a ukázal nám hloupost pýchy.

Dal nám jako soky orky, kteří mohou sloužit silnými svaly a malým mozkem jako otroci, jež můžeme snadno naplnit věrností ke svým pánům, a naučil nás hloupost neznalosti.

Dal nám jako opruzníky gobliny, které můžeme rozdrtit pod nohama, a tak nás varoval, jak nízko může tvor klesnout.

A dal nám jako protivníky človečence, jimiž můžeme naplnit svá břicha a naučil nás hloupost samolibosti. Všechno to jsou dary Rohaté krysy a my si je vezmeme jeho jménem".

Maulokk ho vyzval k takové řeči, aby podpořil morálku. Kouzlič věděl moc dobře, stejně jako on, že každá bitva je vyhrána nebo prohrána předtím, než první noha vstoupí na bojiště či první meč opustí pochvu.

Toto podivné spojenectví vzniklo před rokem. Kouzlič získal podporu menšího vojevůdcovského klanu a využil jej k vnesení všeobecného zmatku do Tikrikových plánů. Když narazil na plán výbuchu v Maulokkově dílně, získal skvělou příležitost a přišel za kouzličem s nabídkou.

Následně byl Maulokk podivně nepřítomný a inženýrský viník byl 'nečekaně' přítomen, když došlo k výbuchu, krerý jej roznesl po většině místnosti. Od toho dne si ti dva vzájemně pomáhali s výměnou informací a byli si vzájemně očima a ušima u nepřátelských klanů. Bylo to pro ně velmi nebezpečné postavení, ale bylo to velice užitečné.

Díky své přítomnosti zde mohl pomoci Maulokkovi a zároveň být velmi odměněn po úspěšném útoku na Middenheim. Takový užitek by zdaleka převážil jakékoliv následky ze selhání svrhnutí Maulokka a způsobení, že se plán zvrhne do neštěstí. Krom toho, jeden jeho vlastní plán potřeboval jisté člověčenecké zajatce, kteří mohou být opatřeni díky Maulokkově přízni. Dalším bonusem přirozeně bylo, že Maulokk bude jeho dlužníkem, a čím mocnějším se kouzlič stane, tím cennější takový závazek bude. I jako šedý věštec měl kolem sebe mnoho rizik a jeho život byl nejistý jako každého jiného skavena.

51.

Kapitán Keisler kráčel časně ranním světlem dne Konigstagu, zívl a zalovil pro klíč. Vytáhl ho, strčil si meč podpaždí, odemkl zámek a otevřel dveře.

Strávil celou noc prací na tajných přípravách pro případ, že by grafův dvůr nevěřil existenci hrozby. Hlídky na západě se drasticky zvýšily pod záminkou, že se v oblastli očekává aktivita organizovaného zločinu. Podsvětí pravděpodobně využije velkého finále na zakrytí svých bezohledných činů, a takový příběh je dosti uvěřitelný, aby zajistil mohutné navýšení, kde potřeboval.

Vkročil do dveří, a okamžitě si všiml nebezpečí a dveře za ním byly zavřeny mužem za ním. Keislerovy reakce byly vybroušeny téměř na vrchol v krutých a nelítostných ulicích Middenheimu, a on odpověděl okamžitě za použití taktiky rychlého vyřazení. Širokým kopem vedl špičku do slabin trpaslíka s natuženými vlasy, zatímco současně trhl hlavou na hrubě odděného a neobrněného muže za sebou. Zvuk jeho helmy plácnoucí do masa byl doprovázen ostrým prasknutím nosní kosti.

Trpaslík pustil válečné kladivo, které držel nad hlavou, a prohnul se, z očí mu vyhrkly slzy, zuby zaťaty. Muž odklopýtal zpět, jednu ruku na krvácejícím nose, druhou slepě mával, aby získal podporu pro svou rovnováhu. Prsty poškrábaly zeď, dokud s hlasitým žuchnutím nedopadl na podlahu.

Keisler popadl trpaslíka za krk a praštil jeho tváří do zdi, která se zbarvila doruda. Trpalíkův odpor opadl po barbarském úderu a Keisler pokračoval, mrštil rukou dolů a prudce vykopl kolenem, které narazilo na trpaslíkovo již těžce zjizvené čelo.

Keislerovy drátěné nohavice jej ochránily před zraněním, přičemž zvýšily zranění soka. S ostrým prasknutím Hergar spadl dozadu a zůstal ochable ležet.

Keisler širokým švihem vytáhl meč z pochvy a odhadl soupeře. Sražený muž se hrabal na kolena, krev proudící mu z nosu polevovala. Keisler vykročil a kopl ho do tváře, tvrdě ochromil soupeře, než zvedl meč a chystal se napíchnout omráčeného vetřelce.

Náhle periferním viděním zachytil pohyb, ozvalo se jemné, krátké zasvištění a jeho hruď prořízla bolest. Po ráně klopýtl zpět, meč mu vypadl z ruky a zařinčel na podlaze, jak mu ubývalo sil. Podíval se dolů a spatřil šíp zabodnutý hluboko v hladkém povrchu svého brnění a proniknuvší kroužkovou košilí pod ním, zatímco krev se lila přes pírka letek. Věděl, že nebude schopen zaútočit na útočníka, než ten znovu vystřelí, takže se místo toho snažil otočit a vyrazil ke dveřím přesvědčen, že jich může dosáhnout, než útočník znovu nabije.

S trhnutím otevřel dveře, když se mu další šíp zabodl do zad, pronikl brněním a vnořil se mu do masa. Keisler byl na okamžik příliš šokován nečekaným úderem a bolestí. Divoce skočil na ulici, jeho vidění ochablo, chrčení jeho dechu a krev tekoucí mu ze rtů naznačovalo, že jedna jeho plíce byla prokláta. Dokázal udělat několik dalších kroků a zhroudil se, rozvažuje, proč střelec, který dokáže vypálit dvě střely tak neuvěřitelně rychle za sebou nebyl použit jako odstřelovač, který by ho střelil ze střechy, když kráčel po ulici.

52.

Jekot přehlušil zvuky veselí, když se obrněný kapitán zhroutil mezi lidi.

Elldrigar doběhl ke dveřím a s kopnutím je zavřel, zastrčil závoru a běžel k Jakobovi. Člověk byl v bezvědomí a navzdory ráznému zatřesení nepřišel k sobě.

Měli jen pár minut, než hlídka vnikne do domu. Pokud se pokusí odnést své společníky, bude jistě chycen. Elf byl nucen udělat těžké rozhodnutí, které bylo cizí jeho povaze. S odporem, že to musí udělat, popadl jejich váčky, protože zatknuvší strážci by nepochybně takové peníze zabavili. Když je přivázal k opasku, vzal Hergarovo kladivo, znaje cenu takového dědictví. Pak uháněl k zadním dveřím, přičemž si hodil luk na rameno.

Když vyšel ven, rychle zamířil cestou hluboko do bočních uliček, přičemž se snažil sám sebe přesvědčit, že jednal správně. Skaveni stále plánovali, Keisler mohl stále žít, jeho druzi budou jistojistě uvězněni, bylo potřeba, aby zůstal někdo, kdo tyto věci vyřeší, někdo volný a s penězi. Trpaslíkova výhra by je možná mohla všechny zachránit.

Po návratu k Hladovému hobitu rychle shromáždil jejich vlastnictví a zjistil potíže s rozsáhnou sbírkou brnění. Skrytě spustil pytle s kovem z okna, použil stejnou cestu a přesídlil do Templářovy paže, hostinci jižně od Velkého parku. Hostinský nejprve tvrdil, že jeho podnik je plný, ale značná částka ho donutila zrušit rezervaci a poskytnout Elldrigarovi pod falešným jménem nové ubytování.

Vyčerpán a pokryt potem ze strachu i z námahy ulehl ve svém novém pokoji a přemýšlel o svém dalším tahu, jeho srdce bušilo a znělo mu ozvěnou v žaludku.

53.

Velitel hlídky Shutzmann byl náhle probuzen časně ráno těžkými údery na dveře. Vyklouzl z postele, a ihned pocítil nepřirozený chlad.

Podúrovňové náměstí před palácem, Válečné náměstí, bylo dříve toho dne naplněno čarodějným krupobitím, a bylo tedy vystaveno ledovým čarodějům vytvářejících hladké, rovné kluziště pro závody na bruslích. Až toto roztaje, výsledný bazén poskytne vodu pro soutěž ve vodním pólu, ale než k tomu dojde, bude muset žít se sálajícím chladem, který se dotkl všech domů podél náměstí včetně sídla ostatních midden maršálů.

Vytáhl tlusté roucho a nasadil si jej, než se vydal ke dveřím. Horečné klepání se obnovilo, když se blížil.

"Dobře, dobře. Bohové vás zatrať. Už jdu", zavolal podrážděně, víčka ztěžklá, v ústech sucho a smysly stále poněkud nejisté.

"Co je?", vykřikl a otevřel dveře.

Destátník stojící před ním rychle zasalutoval s přehnanou vojenskou precizností.

"Omlouvám se za vyrušení, pane, ale ráno došlo k nehodě".

"Ano?", zeptal se zmateně, protřel si oči a zívl, snaže se zahnat přetrvávající účinek přerušeného spánku.

"Kapitán Keisler. Byl naň učiněn útok. Leží v Shallyaině chrámu, utrpěl těžká zranění".

"Jak se to stalo?", vyštěkl, a s trhnutím se touto zprávou zcela probudil.

"Vrazi čekali v jeho domě, kam pronikli zadním vchodem. Dva jsme chytili, ale máme důvod věřit, že jeden uprchl", ohlásil důstojník.

"Proč?".

"Kapitán byl dvakrát střelen, ale ani jeden ze zajatců neměl luk či jinou střelnou zbraň", vysvětlil desátník. Horko po jeho běhu rychle zmizelo a on se začal klepat, jak mrznoucí led začal studit na jeho kůži.

"Už jste je identifikovali?", zeptal se Shutzmann.

"Zatím ne, jsou u výslechu. Jeden z nich je trpasličí zabíječ, pane", opatrně sdělil desátník.

"Zabíječ?", zeptal se Shutzmann překvapeně, neboť to nesedělo na to, co věděl o trpaslících. Byl obeznámen s jejich kulturou, protože jich v Middenheimu bylo mnoho a byli zodpovědní za vybudování většiny mohutných městských opevnění. Věděl, že zabíječi hledají spásu ve smrti v boji, ať už jakýkoliv důvod je donutí brát přísahu na prvním místě, ale pokusit se zabít kapitána hlídky?

"Ano", potvrdil desátník po chvíli.

"Pak to držte v tajnosti. Nechci nadmíru zneklidnit trpaslickou komunitu, než získáme odpovědi. Co ten druhý kriminálník?".

"Člověk. Toto měl u sebe, pane".

Desátník podal medailón a hvězdici. Ulrich okamžitě poznal znak, ale nechal si tuto znalost pro sebe. Člověk byl ve spolku se skaveny. Pokud byl ve spolku s takovým mužem, mohlo to znamenat, že trpaslík patřil k temným? Nevěděl prakticky nic o takových věcech, jen že temní trpaslíci existovali a byli obávaní. Mohl zabíječ být taková zrůda?

"Zjistěte plány jejich pánů, zavolejte toho mučitele…", odmlčel se snaže se vzpomenout na jméno, "…Foltera. Zatím nás nezklamal, sežeňte ho, a rychle, čas je drahý".

Ulrich se vrátil do postele a přemýšlel nad události toho dne. Setkání s midden maršály proběhlo dobře. Oba souhlasili, že hrozba existuje, a když přednesli jednomyslně záležitost grafovu dvoru, dokázali překonat despekt a nevíru a získat povolení jednat. Byli dokonce tak přesvědčiví, že nezískali jen plnou pravomoc chránit západ, ale také jim byla přislíbena domobrana, rytíři a jednotky na východ, neboť graf měl podezření, že celá věc byl jen složitý podvod k odvrácení pozornosti od pravého místa vpádu.

Přetáhl si přes sebe přikrývky a zaklel, jelikož je již všechno teplo opustilo. Pak upadl do spánku sužovaném předtuchami a sny naplněnými temnotou a štětinatou havětí.

54.

Maulokk se zastavil, když jej znovu zavolal stín. Znovu povolán krysím králem ovládajícím malé bratry poslouchal, co mu vrah klanu Ešin tiše sděloval.

Maulokk byl rád, že jeho plán byl vyprovokován tak brzo. Poplatky za používání týmu klanu Ešin a krysího krále byly astronomické, ale byly neocenitelné a on nelitoval svého rozhodnutí využití jejich jedinečných služeb a mimořádného talentu.

"Člověčenec, Keisler, byl smrtelně zraněn. Leží v Shallyanině chrámu. Vousáč a jeho člověčenecký druh byli chyceni. Elf unikl hlídce a přesunul se do jiného hostince, kde zůstává potud".

Jeho loutky selhaly. U Rohaté krysy. Nedokázali nic udělat pořádně? Maulokk rychle stanovil problém a zjistil, že to je takhle možná lepší. Rozhodl se nechat neschopné blázny vykonat pro něj jednu poslední službu.

"Až padne noc, zabijte zajatce", nařídil stručně, a znepokojeně šlehl ocasem.

"Jak si přejete", odvětil, a lehký větřík naznačil odchod vraha.

Na své cestě zpět Maulokk dále pokračoval v přemítání nad současnými událostmi. Jeho plány běžely téměř perfektně. Klan Skrík jej přijal jako svého vojevůdce a po Cikritově osudu se nikdo jiný necítil dost sebejistě, aby ho vyzval nebo přijal podporu jiných na přípravu pro další boj. Dokud jeho velení neskončí, klan Skrík byl jeho.

Jeho noví krysí ogři dorazili dříve, naštěstí než se náhončí vrátili. Skaveni klanu Moulderu neměli jinou možnost než přijmout lež, že je Maulokk nakrmil různými růst a svaly zvětšujícími nápoji vlastního návrhu. Přirozeně tomu nevěřili, ale nestěžovali si, jinak by odhalili úplatek, který způsobil problém na prvním místě. Pokud by se zvěst o jejich zradě roznesla, velmi by to poškodilo budoucí prodej jejich výtvorů zničením důvěry ve spolehlivost klanu.

Pokud by se vědomost o výměně donesla šedým věštcům, snadno by uhádli, co se stalo, ale nebyli by schopni naříkat nad krádeží. Šedí věštci by se neodvážili prohlásit, že zaplatili, aby dostal zmetky, protože to by očistilo Maulokka ze všech jiných selhání a nabízelo by to úvahu, že věštci záměrně způsobili všechna Maulokkova neštěstí. Takové politické odhalení by také poškodilo kněžstvo, otřáslo iluzí nestrannosti a způsobilo by značné vystupňování sporů mezi klanem Skryre a kněžstvem.

Útok na kapitána dodal větší váhu jeho spiknutí, které jeho člověčenecké loutky 'odhalily', a odstranil škodlivý účinek jeho velení nad lidmi. Zabití jeho neschopných vrahů by je dále obvinilo jako skavení agenty vyslané umlčet Keislera a také by jim zabránilo vyvrátit taková obvinění. Elf nebyl důležitý, uprchlík před spravedlností hledán pro pokus o vraždu, neměl by způsobit žádné další problémy.

Zpět ve své soukromé dílně pokračoval s posledními vylepšeními svého díla a pyšně na ně hleděl. Jeho jediným zklamáním bylo, že musel čekat ještě celé další dva dny, než uvidí, co to dělá s kůží.

55.

Šplhaje po pevné zdi blízko východní brány Ikitik cítil noční vánek čeřící mu jeho tmavou srst pod chameleonským pláštěm stínů, oděvem chránícím ho před cizíma očima.

Hlídka městské strážce na cimbuří nad ním líně prošla a Ikitik snadno stoupal užívaje drápy na nohou a dlaně k pevnému uchycení.

Jako mistr vrahů byl určen hlavou jednotky poslané do Middenheimu, ale navzdory své důležitosti v celé misi se rozhodl provést tento úkol osobně. Bylo to částečně kvůli obtížnosti, ale zejména, protože měl velmi rád vražedné úkoly.

Chvíli uvažoval, proč Maulokk chtěl provést tento úkol, ale rychle takové otázky zapudil. Na tom vlastně nezáleželo, jeho názor nebyl zapotřebí, jen jeho umění dovedného vraždění. Kouzlič jej nikdy zcela neviděl a neznal jeho jméno, ale přesto se mnohokrát setkali. Jako všichni vrazi téměř vždy pracoval anonymě ze dvou důležitých důvodů. Zaprvé, činilo to klan více bez tváře a tudíž hrozivější, a zadruhé, zabraňovalo to odvetě jedinců toužících po pomstě nad konkrétním vrahem, který provedl zakázku způsobivší urážku.

Pod vedením krysího krále malí bratříčci již prozkoumali jeho cestu a poskytli nejbezpečnější možnost. V dálce za jezerem lidmi nazývaným Černá tůň byla obloha osvětlena jasně barevnými výbuchy, planoucími letícími pásy, mnohobarevnými blesky a dalšími vzdušnými ohňostroji způsobenými kouzly a alchymií z důvodu, který nemohl pochopit.

Ikitik rychle slezl, instinktivně se vyhýbaje světlu, takže pokračoval nejtemnější, nejopuštěnější cestou, aby ještě více utajil svůj pohyb.

Dorazil k cíli, bolestivé výkřiky mučených obětí dolehly k jeho citlivým uším.

Ikitik vytáhl plačící čepel a zatímco jí nechal nashromáždit plnou míru čarodějného jedu, vyndal dvě hvězdice. Pohnul se ke dveřím a naklonil žíravou čepel k zámku, aby nechal jed skanout na vnitřní mechanismus. Slabé syčení rozpouštěného kovu bylo příhodně přehlušeno další dávkou křiku.

Vražením otevřel dveře a vyrazil nahoru, jeho nohy lechtaly podlahu nejjemnějším dotykem. Muž a trpaslík byly přivázáni na stůl silnými provazy. Hubený muž oděný v temném rouchu a kožené zástěře se skalpelem stál před vousáčem, oděv i předmět pokryté krví oběti. Hlídači zdráhavě stáli v každém rohu komnaty, zatímco důstojník křičel otázky do trpaslíkovy mukami zkroucené tváře.

Všichni pohlédli na dveře, které se otevřely zdánlivě samy, ale nespatřili Ikitika, dokud nebyl plášť stínů rozevřen, což mu umožňovalo operovat bez překážek jeho záhybů.

Oči důstojníka se rozšířily v šoku, a pak se zhroutil, když plačící čepel pronikla jeho otevřenými ústy, hrot pronikl člověčencovým patrem a probodl mu mozek i s lebkou. Odhalená tkáň hlasitě syčela a začala se tavit pod dotekem nejprudšího jedu, zatímco vrahova ruka šlehla doleva a vypustila hvězdice držené mezi jeho prsty.

První hvězdice za sebou nechala stopu temného světla vycházejícího z valounu vrásnivce uprostřed zbraně a zabodla se do čela strážce. Náraz aktivoval kouzlo, vzácný kamen vybuchl a ponořil se do kosti. Člověčencova hlava se zahřměním vybuchla do všech směrů spolu se září černé energie skropivší zeď vlhkými kusy tkáně. Bezhlavé tělo sebou trhlo a svalilo se, chrlíc příval krve z rozervaného pahýlu zbylém po krku. Zbývající černé napětí praskalo po vystaveném mase, tkáň sesychala, jak byla pohlcována posledními zbytky ohavné energie.

Druhá hvězdice letěla na hlídače po jeho pravici a ostří se zakouslo do hrudi cíle, jehož výbuch odhodil na zeď. Zkázný výbuch otevřel jeho trup, vydloubl žebra a způsobil vypadnutí všech vnitřností, sklouznutí nohou a dopadnutí na zem s hlasitým a stašlivým čvachtnutím. Člověčenec sklouzl na zem do bezvládné hromady mezi rozlité vnitřnosti, ponurá chapadla páry a dýmu se zvedala z hrozného zranění, jak další oblouky temné síly poskakovaly po otevřené dutině jeho trupu.

Ikitik s trhnutím uvolnil plačící čepel z lebky a šlehl s ní v širokém oblouku proseknuvším hrdlo mučitele. Smrtelná rána rostla, jak jed požíral syčící kaňon v jeho krku. Člověčenec byl stále nehybně ztuhlý leknutím, rudá krev proudila po jeho trupu. Když kolébavě klesal k zemi, začal si v panice ohmatávat zranění, zapomínaje na skalpel stále svírající v ruce, čímž si způsobil zubatý řez na bradě.

Dva strážci naproti si uvědomili nebezpečí, těla jejich druhů stála padala, tak rychle byli pobiti.

Ikitik vytáhl druhou plačící čepel a vnořil jí do hrudi strážce po své pravici. Čarodějný hrot snadno pronikl skrz jeho překážející štít a brněním a ponořil se hluboko do těla. Člověčenec padl do kouta a pomalu klouzal dolů, jeho prokláté srdce bylo požíráno lačným jedem.

Ikitik přeskočil stůl s přivázaným člověčencem a mrštně dopadl před dalšího strážce. Vedl pravou zbraň dolů v předstíraném útoku na mužovo stehno, čímž zajistil, že se ten pohnul nalevo, neboť to byla strana, kde měl štít. Strážce zoufale sklonil štít k odražení útoku a přitom se zcela odhalil. Vrah vrazil loket do mužova čela, čímž ho omráčil. Ikitik neztrácel čas, sevřel čelisti kolem hrdla a zhluboka se zakousl, aby utišil jakýkoliv výkřik, načež několikrát trhl, přičemž každé škubnutí bylo doprovázeno rvaním masa. Při pátém trhnutí to maso vzdalo a utrhlo se od kosti, která se stala viditelnou pouhý okamžik předtím, než příval krve vystříkl z velké díry a znovu ji skryl.

Ikitik zabořil obě čepel do křečovité hrudi člověčence, zatímco polykal teplé sousto, taková svačinka byla výtaným požitkem při úkolu. Olízl si zuby a obrátil svou pozornost k pravým cílům. Člověčenec a trpalík naň plivali nadávky v jazyce Starého světa, mluvili příliš rychle na jeho základní znalosti, aby rozeznal, co říkají. Když vykročil, slyšel zvuk běžících vojáků blížících se k mučírně. Poznalo se, že křik obětí nebyl dílem mučení, a byl vyvolán poplach. Ikitik využil jejich naprostou bezmocnost a rychle jim rozřízl hrdla od ucha k uchu. Jak bublali a kroutili se v křečích a jejich krev volně proudila ze smrtelných ran, zavinul se do pláště, uložil své čepele a pelášil pryč, kde zmizel do milované temnoty.

56.

Elldrigar se vydal k Templářově paži, silný zápach Poslední kapky mu stále visel v nose. Neblaze proslulá putyka byla nechutným místem, kam by za normálních okolností nikdy nepáchl. Ale umožnilo mu to spojit se s druhem lidí, kteří mohli získat, co chtěl. V tajné zadní místnosti bylo hráčské doupě, kde se setkal s individuem nazývaným 'Paulus', u nějž za množství zlata objednal uniformu stráže, zjistil detaily, kde jsou drženi jeho druzi, a jistý způsob, jak se k nim dostat. Nyní vše, co musel udělat, bylo počkat ve svém pokoji, dokud ho nekontaktují, a doufat, že se nestane obětí podfuku.

57.

Byl předvečer před útokem a Maulokk zadumán seděl ve stínech svého nejasně osvětleného doupěte. Jeho očekávání bylo velké a neustále zápasil s udržením své mysli prosté změti emočního zmatku. Celá jeho budoucnost visela na událostech následující noci.

Pokračoval v rozebírání svých předchozích rozhodnutí a činů a druhotných spiknutí proti němu, plánech a zrádcích, které neodhalil.

Dal rozkazy k omezení přídělů jídla, aby černý hlad poskytl jeho silám výhodu zuřivosti. Hlad nezpůsobí kanibalismus, protože s blížícím se útokem budou chtít všichni vojáci být v co nejlepší bojové kondici a nezraněni ze zápasů při pokusu zhltnout slabší klanové krysáky. Ale dostane se na skvělý stupeň, aby jim dodal instinkt nelítostných zabijáků.

Kerik'k dokončil práci na raketách a nyní dohlížel na poslední práce v chodbách na východě, což dalo Maulokkovi možnost prověřit jeho práci a odstranit nefunkční zbraně. Pracoval opatrně pro případ, že by na ně Kerik'k umístil pasti pro případ tak očekávatelného činu, ale nenašel nic.

Maulokk cítil jistě, že klan Pestilens použije Kerik'ka, aby naň před vpádem zaútočil. Rakety byly zřejmým způsobem, ale nebylo to moc lstivé.

Zítra, pomyslel si optimisticky. Zítra Maulokk, první syn Morskittara, započne svůj výstup do Shromáždění. Neselžu. Dokážu to nebo zemřu.

58.

Velitel hlídky Ulrich Shutzmann pečlivě studoval mapu. Město leželo před ním zmenšené na drobná náměstí a detailně se vinoucí linie s pečlivými názvy k identifikaci každé dobné ulice a uličky.

Shutzmannova hlídka byla soustředěna na západě. Městská stráž generála Schwerzmutta byla strategicky umístěna, aby mohla přispěchat kamkoliv, kde by útok začal. Vojáci maršála von Genshera a žoldnéři byli posíleni odvedenci z domobrany a byli nenápadně rozmístěni na východě.

V tichosti pokračoval ve zkoumání schématického návrhu, na němž generál a maršál v současnosti pracovali, přicházeli s plány či nesouhlasili s jinými strategiemi. Bylo jednomyslné, že stoky by neměly být bráněny. Místo toho se vojenští vůdci rozhodli udeřit na nepřítele, až se vynoří z průlezů.

I kdyby měl nepřítel jiné vchody, blízké jednotky je snadno zadrží, a pak zablokují takové vstupy. Jakmile se krysáci vzdají, začne pronásledování, najdou jejich tajné chodby, vstoupí tam a dorazí bídnou rasu. Čistka přispěje k zlomení ducha a otřese morálkou obtížných tvorů.

Pokud by se rozhodli bránit stoky, ztratili by mnoho mužů při setkání se skaveny v jejich oblíbeném prostředí a díky skutečnosti, že stále neví, odkud se nepřítel vynoří. Pokud to skutečně byly stoky, přepad skavenů by byl velmi nebezpečný a takové riziko bylo bezdůvodné. Znali nepřátelský plán a byli naň připraveni. Skaveni byli ztraceni.

59.

Vyrušen z myšlenek Maulokk slyšel volání své gardy.

"Kapitán Karikk se vrátil, pane", informoval ho jeden z jeho běsnivčích strážců.

"Až přijde, pošlete ho dovnitř", odvětil kouzlič a vstal, přinesl svůj vynález a právě dokončil jeho uspořádání, když běsnivec vstoupil a hluboce se uklonil.

"Vstaň, nejvěrnější z mých vojáků", děl klidně.

Kapitán poslechl, vstal do své celé výšky a jeho tělo nyní zcela vymezovalo jeho velikost a sílu, Maulokkovy přídavky do jeho stravy přinesly působivý výsledek. Cvičení a zkušenosti jeho posledního příkazu dále válečníka zocelily, zbavily jej pochyb, daly mu sebedůvěru rovnou jeho válečnickému umění a hrubé síle. Nemohl tu být drastičtější kontrast k době, kdy Maulokk spočinul zrakem na ubohém otroku a nabídl mu svobodu.

"Jak šly nájezdy?", dotázal se.

"Skutečně velmi dobře, pane. Jediné překvapení bylo při našem návratu. Viděli jsme nahoře výbuchy a mysleli jsme, že se vracíme příliš pozdě, abychom se zúčastnili útoku".

"Bez mé věrné gardy? Ne. Ti pošetilí člověčenci odvracejí své mysli od války tvořením barevných rozmarů na obloze", oznámil mu Maulokk.

"Proč? Ochraná magie?", vyptával se Karikk znepokojen, že o nich nepřítel ví.

"Ne, namá to žádný rozumný smysl. Ale kdo může rozumět způsobům člověčenců? Ale na tom nezáleží, taková pošetilost skryje náš výstup, takže je to naše výhoda a nepředstavuje nebezpečí, krom energie čarodějů, kteří to vytvářejí", odvětil.

"Možná je laskavostí pobít tyto imbecily", nadhodil Karikk zamračen, jak se snažil pochopit důvod takové nákladné lehkovážnosti.

Maulokk se jízlivě usmál a souhlasně si odfrkl, než začal mluvit o vážnějších věcech.

"Chci, abys vybral šest nejlepších vojáků. Musí skvěle mířit a být schopní rychle přijmout nové vědomosti".

"Jistě, pane. Mohu se zeptat proč?".

"Tato zařízení", odpověděl ukazuje na šest kovových ruksaků s přivázanými koženými popruhy.

Velká pruhovaná olověná polokoule pronikala středem každého, zatímco měděné cívky a složitá potrubí tvořily složité mřížoví kolem. Z pravé strany vyčnívaly dvě trubky spojené dohromady, které se vinuly ven a byly napojeny na zařízení podobné pušce. Přes vnější vzhled muškety byla hlaveň dlouhá, tenká a zakončena temnou kovovou koulí. Dřevěná držadla, obal a pažba byly pokryty dráty a podivnými tajemnými znaky, které jakoby se na světle pohybovaly. Karikk nikdy neviděl nic podobného.

"Co to je?", podivil se.

"Projektor vrásblesku. Naučím je tvé vojáky používat a palebný mechanismus je prostý, jen namířit a vystřelit".

"To jste vytvořil?".

"Ano. Tajný projekt proti obrněným člověčencům, neboť blesk je kovem přitahován a škodlivý účinek je jím zvětšen", prozradil Maulokk.

"Myslím, že vím, kdo by to mohl používat", potvrdil Karikk, jména běsnivců mu již skočila do mysli. Šest se ukázalo nejlepšími odstřelovači při likvidování hlídek před útokem na osady, a s jejich nedávným cvičením budou ideální.

"Pošli je ihned na školení, musí se dobře seznámit se zbraněmi, než začneme".

Běsnivec se uklonil a vyrazil splnit rozkazy.

Maulokk jen potřeboval ukázat, jak nastavit ovládání oblouku, který řídil šířku bleskového kuželu. Úzký paprsek byl potřeba k zasažení kůže a kamene, ale těžce obrnění vojáci mohli být snadno zřízeni širším obloukem, slabší paprsky byly přitahovány a posilovány vodivým kovem. Byly to vhodné náhrady za jiné výrobky jeho klanu.

60.

Elldrigar si navlékl uniformu stráže, použil své vlasy, aby zakryl elfí rysy a špičaté uši a po nacvičení pyšné, hulvátské chůze vypadal jak jen bylo možné podobně člověku.

Chyběly tři hodiny do posledního dne karnevalu. Už se považoval za zrazeného svými zdroji. Ale bylo malým ulehčením, když se podsvětní kontakt objevil, neboť zbýval jen jediný den, kdy mohl jednat. Navíc potřeboval příkrov noci, aby byl úspěšný, což zmenšilo jeho čas na žalostnou hrstku hodin před začátkem útoku. Vzpomněl si na další, rozčilující informace, zatímco si oblékal šaty a těžkopádné brnění uniformy.

'Byl učiněn pokus o jejich životy, to je vše, co víme. Jsou drženi v cele pod severovýchodní branou, zde je hrubá mapa'.

Narazil si opatřenou helmu na hlavu, znovu si prohlédl pergamen, sledoval chodby a rozpoznal nejlepší cestu, než jej hodil do krbu a zvedl dva velké pytle na ramena, vnitřek hlasitě zachřestil.

61.

Chodby zněly šinoucími se hladovými skaveny a doprovodným kovovým zvoněním brnění o brnění. Hordy proudily z tajných dveří a naplňovaly stoky přetékající jejich chlupatými těly, černý hlad hlodal v jejich útrobách, z jejich čelistí odkapávaly sliny, když poslouchali lidi slavící nad jejich hlavami.

Maulokk vyslal připravené jednotky na západ a východ s úmyslem zaměstnat nepřátelské jednotky, zatímco pošle většinu svých vojsk na jih. Krysí ogři budou hnáni na člověčence na východě a moroví mniši se svými nakažlivými a smrtícími morovými kadidelnicemi se pohnou na západ.

Maulokk se rozhodl putovat se svými důstojníky, raketami a projekty vrásblesků.

Slavnosti nahoře dosáhly téměř svého vrcholu, když se skaveni shromažďovali, čekali na křik při osvětlení Černé tůně, což byl lidský signál k zahájení útoku.

62.

Stráž u brány nevěnovala pozornost Elldrigarovi, který přesvědčivě prošel kolem a zamířil nitra domu. Bylo zde nepřirozeně málo hlídek a budova se zdála téměř opuštěna. Usoudil, že vinu na tom mají požadavky karnevalu, který stále pokračuje, a jeho nepokoj rostl každým krokem.

U dveří zakreslených na mapě stáli dva strážci. Začal procházet kolem, pak se rychle otočil, ukázal dolů chodbou a vykřikl.

"Tam".

Instinktivně pohlédli směrem, který jim jejich 'kolega' ukázal, a v tu chvíli Elldrigar jednal. Vytáhl svou dýku a praštil jejím jílcem do lebky bližšího člověka, čímž jej okamžitě omráčil. Druhý se otočil a jeho ruka šáhla po meči. Byl na půli cesty z pochvy, když mu Elldrigarova bota přistála ve slabinách. Muž sebou s chropotem trhl, zašklebil se a zakymácel se, přičemž vydával naříkavé kvílení. Elldrigar sevřel svou dýku a praštil s ní strážce z boku do hlavy, takže se ten přidal s hlasitým žuchnutím ke svému kolegovi.

Rychle prohledal jejich uniformy a našel klíče. Pak je začal jednotlivě strkat do zámku, aby našel správný, jeho čelo se zatím orosilo úzkostlivým potem. Konečně se zámek otevřel a on rychle vtáhl strážce dovnitř a zabouchl za sebou dveře.

Hergar a Jakob leželi na hrubých postelích a vypadali mrzutě, avšak jejich ponuré tváře se rozjasnily, když si Elldrigar sundal svou helmu a odhodil vlasy.

"Tak jsem zaskočil", zářil.

"Elldrigare", zasmál se Jakob a vyskočil z postele.

"Slyšel jsem, že vás zabili", zeptal se elf, který neviděl žádné viditelné zranění.

"Jo, zatracený krysí vrah nám proříz hrdlo, když nás ti bastardi mučili, protože nás považovali za skavení agenty".

Jakob zvedl hlavu a odhalil bílou, hrudkovitou jizvu od ucha k uchu, pak poklekl a okamžitě začal svlékat stráže z uniforem a zabavovat jejich věci. Jeho pohyby byly poněkud vratké, extrémě blízké setkání se smrtí zjevně otřáslo jeho nervy.

"Bylo zatracený štěstí, že tam byl čaroděj a uzdravil nás, než jsme chcípli. Ukázalo se, že zavolali vyššího čaroděje z cechu. Chtěl nás vyslýchat o čarodějnictví našich 'pánů' nebo něco takového. Jeho léčivá magie nás zachránila", vysvětloval Jakob, zatímco pracoval.

"Pche", zavrčel Hergar. "Chtěli nás jen vyléčit, abysme se líp svíjeli a byla větší zábava, až nás budou upalovat".

Zvedl se a dusal k elfovi.

"Tak, konečně si nám přišel pomoct, co?".

"Kam jinam bych měl jít, abych našel někoho tak rozčilujícího jako tebe?", odvětil Elldrigar jízlivě.

"Podívej se někdy do zrcadla".

Oba se usmáli.

"Projednou je dobře, že tě vidim, čahoune".

"Taky tak, zakrslíku".

Jakob vstal zapínaje si opasek hlídky kolem pasu. Jeden z hlídačů sebou pohnul a Jakob se sehnul a tvrdě jej znovu poslal do otřeseného spánku.

"Takže, zamíříme zpátky k hobitovi? Máš naše věci?", zeptal se Hergar.

"Přesunul jsem se k Templářově paži", prozradil Elldrigar a znovu si upravil přestrojení.

"Takže zamíříme tam?".

"Ne. Útok začne co nevidět. Schoval jsem všechny naše věci kousek odtud".

"A co já? Co mám použít jako zbraň? Zadek?", zeptal se Hergar zlostně.

"Neradil bych použít tak nechutnou a baňatou zbraň. Myslím, že bude lépe použít tvou vzácnou palici, křupane", zasmál se Elldrigar.

"Máš ho?", nejistě odvětil trpaslík přemýšleje, zda to není nějaký špatný elfův vtip.

"Vzal jsem ho s sebou, když jsi byl zase zbit".

Trpaslík se vděčně usmál a skrze rty promluvil s nefalšovanou radostí.

"Díky ti za to… Elldrigare".

"Udělal bys pro mě to samý".

"Možná", zamručel Hergar tiše, věda, že nejspíš ne.

"Neztrácejme tedy čas a pojďme si pro věci", prohlásil Jakob, nyní zcela zamaskován a dyhctiv opustit hrozné místo. Po svém uvěznění a nedávných událostech již hleděl přímo k boji.

Držíce Hergara mezi sebou jako vězně dva 'strážci' zamířili do ulic.

63.

Zhora pronikl zvuk výbuchů a v odpověď pištivá symfonie skaveních válečných pokřiků zněla ozvěnou chodbami, horda pelášila na povrch a invaze započala. Ruce s drápy mávaly zbraněmi a svíraly štíty v očekávání, když byly otevřeny průlezy a s horečným strkáním děti Rohaté krysy vystoupily z Fauschlagu do města Bílého vlka.

64.

Shutzmann stál s hlídkou v uličce. Špinavý průchod se točil do východní staré čtvrti a byl blízko proslulé putyky zlodějů a vrahů nazývaného Poslední kapka, což bylo důvodem pro jejich umístění tak daleko od zbytku na západě. Vojenská přítomnost blízko tohoto doupěte zlosynů byla doměle kvůli zajištění bezpečnosti v takové divoké noci slavností, aby se snad zločinné živly nepokusily získat převahu.

Normálně by ulička poskytovala skvělý pohled na průlez uprostřed ulice. Ale z pozice bylo lze přehlédnout jen moře veselících se lidí, jejichž pozornost byla soustředěna na šířící se barvy a světla na noční obloze skrývající hvězdy za tisíci krátkodobých umělých.

Vzdechy a křik zněl k nebesům jasně osvětlených duhovými výbuchy a plamenými proudy. Ač nemohli ze svého místa vidět rytíře a domobranu, věděli, že tam jsou, skryti v jiných ulicích a uličkách, připraveni na jakýkoliv náznak útoku extrémně podezřívaví na skryté průlezy.

Občané vždy zdivočeli, když přišel karneval, a jejich rušné oslavy nikdy nebyly tak vášnivé jako v posledních dnech. Nyní, o poslední noci slavnosti, tu prakticky nebyla žádná hlídka v aktivní službě na ochranu těchto částečně bláznivých mas. Těžká vojenská přítomnost na východě, západě a u městských hradeb by některé odstrašila, ale profesionální zloději by mohli pracovat hodiny. Ale lepší kriminálníci než vraždící dvounohé krysy z nitra země.

Křik hrůzy pronikl zvuky veselí a vzdušných výbuchů. Shutzmann se upřeně zahleděl do části ulice, z níž člověčenci mizeli pryč a drápali se přes sebe na útěku, šlapajíce nelítostně po těch, co upadli.

Viděl zubaté zbraně lesknoucí se ve slabém světle a zběžně zahlédl chlupaté podoby skákající na lidi a trhající jejich maso.

Zařval povel k útoku, a okamžitě vedl výpad, prodíral se skrz panikařící lidi a snažil se dostat na místo, než se vyhrne příliš mnoho skavenů.

Když se prodral prchajícím davem, vrazil meč do hrdla polekaného krysáka a jeho kolegové jej následovali do bitky, rychle tvoříce okruh kolem místa, z něhož se havěť vynořila.

Ulrich rázně sekal nepřítele, celou zuřivost uvolnil proti skavenům, zatímco jeho vojáci využívali momentální početní převahy, zatlačovali skaveny zpět a zabraňovali ostatní opustit průlez. Těla padala na obou stranách, což dělalo zemi pod nohama zrádnou, jak se hromadila každou vteřinu, mrtví leželi na mrtvých, země klouzala vyteklou krví.

65.

Maulokk vylezl na ulici, jeho běsnivci kolem něj a Karikk věrně po jeho boku jako osobní strážce.

Hýřilové snažící se prchnout po příchodu skavenů zablokovali jeho zamýšlenou cestu, panika se rychle šířila po ulicích a pohlcovala vše. Společně s Kerik'kem a Skrabikem vyvolal do mysli kouzlo. Objevily se vlny elegantních černých malých bratříčků, zdánlivě ze samotného vzduchu. S nenávistným jednohlasným pištěním tajuplná horda cupitala kupředu a zaplavila člověčence.

Lidi křičeli hrůzou a bolestí cítíce na sobě horký, páchnoucí dech, žluté zuby jim trhaly kůži a oči, zatímco dychtivé jazyky lízaly jejich tekoucí krev a pařáty se zarývaly do čerstvých ran. Hejno běželo kupředu, nevybíravě zabíjelo a mrzačilo, jeho nadpřirozený hlad byl neukojitelný, jak pokračovalo v doplňování svého počtu zevnitř vlastní čarodějné masy.

Tři kouzliči se nepohli, když jejich výtvory posedl amok, využili své vůle na udržení tajuplných hlodvaců v této realitě, umožnili jim mrzačit a zabíjet bez úlevy. Během chvíle se ulice vyčistila, jak lidé prchali v absolutní pohromě.

Maulokk první zrušil kouzlo, ostatní jej rychle následovali a celý šik havěti náhle zmizel uprostřed hostiny. Skupina kráčela přes masakrem vytvořený prostor, postupovala rychle a nevšímala si žalostných bolestivých výkřiků a zmrzačených a pomalu umírajících.

Klanoví krysíci postižení černých hladem se vrhli na chvějícíc se stravu ve stopách svých vůdců a horečně umlčeli zraněnou kořist, když se cpali teplým masem jak jen mohli, než spěchali dostihnout své druhy.

66.

Velitel stráže Shutzmann začal posílat své vojáky dolů do stok, aby pronásledovali skaveny, když zaslechl čerstvé volání. Pohlédl směrem po zvuku a nevěřil vlastním očím.

Linie tyčících se postav neúprosně postupovala ulicí. Obrovští svalnatí humanoidi byli alespoň deset stop vysocí, jejich mastná kůže byla pokryta mnoha bradavicemi, vředy a občasnými chomáči srsti. Na podsaditých krcích ležely mohutné hlodavčí lebky s dlouhými žlutými zuby, nyní pokryté krví zmasakrovaných člověčenců. Jejich gigantické pařáty zakončené ruce se zvedaly a padaly v divokém rytmu drtícím a trhajícím těla v cestě a odhazujícím polámané mrtvoly a roztržené části těl vysoko do vzduchu, aby dopadly za nimi.

Horečně nařídil svým mužům stažení a utržil vážné ztráty, jak se skaveni mstili ustupujícím lidem. Celou dobu se obludní krysí ogři vytrvale blížili, smetli všechno před sebou ať už hrůzou a panikou z jejich děsivého vzezření nebo svým stálým, krutým útokem.

Bojuje proti náhle se obrátivší prchající vlně lidí vedl své vojáky a hlídku k obludám, zatímco volal pro posily. Nezáleželo na tom, jak se to stalo, vše na čem zálaželo, bylo, že potřeboval jednat rychle, než bude bitva prohrána.

Když se přiblížil, spatřil náhončí s biči pobízet obludnosti zezadu. Za vícerukým skavenem se táhl koberec temné havěti, řady oček jiskřily jako drahokamy ve světle, jejich vířící počet se vzpíral odhadu. Tehdy Shutzmann pocítil chladné obětí strachu zahalující jeho srdce.

"Ulriku a Sigmare, chraňte nás", požádal tiše v ohromeném šoku, ale bohové tuto noc neposlouchali.

67.

Pyšně stoje v čele svých morových mnichů se Festrik a jeho stoupenci stali jednou myslí, když se jejich identity ztratily ve vřící síle svatého moru. Vstoupili do šílené, vzteklé zuřivosti svévolného zabíjení a krvelačné zběsilosti moroběsu, pištěli radostí, když se odporní lidé objevili v dohledu. Mniši křičeli v extázi, když se růžová kůže rozdělovala pod jejich čepelemi a teplá lidská krev se lila na jejich kožešinu, zmatněla ji a v pramenech stékala spolu s jejich potem.

Nosiči morových kadidelnic roztočili své kadidelnice na řetězu chrlící dusivý nakažlivý dým. Všichni se zhluboka nadechovali husté nezdravé mlhy a všichni byli ponořeni v tranzu extatické nirvány, kterou způsobil páchnoucí plyn.

Lidé si neuvědomili opojné miasmatické výpary, dokud jim nezaplavily plíce a zánětlivá pára nezačala se svým děsivým dílem. Hrdla zpuchýřovatěla, plíce vzplanuly a praskly, což způsobilo pád obětí snažících se popadnout dech orgány, jež toho již nebyly schopny. Postižení se drželi za hrdlo a na zemi umírali z nádherně spojené smrti otravou a udušením.

Občas padl nosič kadidelnice přemožen jedovatým výtvorem svého tance. Když se tělo ještě kroutilo ve smrtelné křeči a široce otevřená tlama se smála rozkoší, jiný sebral kadidelnici, zhluboka požitkářsky vdechl kouř a začal houpat špičatou koulí s nábožným vytržením.

Vojáci čelíci zuřivému postupu morových mnichů byli zmasakrováni, skavení postup byl nezastavitelný a bránící se Middenheimská vojska byly odražena či pobita.

68.

Skrz ulice byl viditelný Velký park. Maulokkovi běsnivci smetli občany, jejich halapartny odsekávaly paže, mlátily po hlavách a otevíraly těla s vražednou horlivostí.

Maulokk prozkoumal scénu a nařídil, aby byly rozmístěny rakety. Čtyři klanoví krysáci se protlačili zezadu a nesli odpalovací tyče. Položili dřevěná zařízení a rychle odkvačili, když začal Skrabik umísťovat šest raket do příslušných otvorů.

Maulokk odhadl vzdálenost a podle toho pohnul tyčemi. Čarodějové byli blízko jezera zaměstnáni vyčerpáváním své magické energie pro zábavu prostých dělníků, většina z nich o nich dosud nevěděla, neboť skavení příchod se odehrál rychleji, než se šířily zprávy, a všechny varovné výkřiky byly přehlušeny představením a oslavami.

"Tak se podíváme, jak ti člověčenci zareagují na opravdový ohňostroj", zamručel Maulokk a stručně dal rozkaz ke střelbě.

Skrabik zapálil doutnáky a uskočil dozadu. V krátkém sledu se rakety vznesly k obloze chrlíce za sebe hustý černý dým, jejich ohonem byla burácející fontána temnoty lemována žlutými jiskrami. Maulokk nenuceně vytáhl svůj dalekohled a přiložil jej k oku, aby mohl vše dobře vidět.

Šest nádherných výbuchů zaplavilo park, každému předcházel široký puls zlověstné pohlcující temnoty. Stinné patrony zřejmě způsobily silnou ochromující bolest lidským čarodějům, někteří z nich dokonce klesli mrtví. Jejich kouzla také nebyla nedotčena, když se jich dotklo temné světlo a čáry zmizely v polovině letu nebo se vytratily při sesílání. Skutečný výbuch byl o poznání menší než puls, ale stejně způsobil hrozný masakr na těch poblíž. Otřesná síla trhala maso, valící se oheň jej sežehl a vymrštěné střepiny sestávající z kostí, raket a kamených úlomků způsobily těžké rány. Šest černých hřibovitých mraků se zdvihlo k obloze a zanechalo za sebou díry v půdě a požár pohlcující okolní strašlivý zmatek, jak se stále silněji ozývalo bědování zraněných.

Masakr posloužil jako varování všem před nelidskou přítomností a občanstvo se okamžitě snažilo prchnout, jak skaveni znovu začali postupovat a změnili oblast v márnici.

Přeživší čarodějové se vznesli do vzduchu, vyvolali poplach a hledali místo, odkud by mohli vetřelce zaplavit kouzly. Na bojišti se vynořili vojáci přivoláni bojem, když si povšimli úrovně spoušti. Maulokk odpověděl na jejich nevítanou dotěrnost projektrory vrásblesků.

"Úzký paprsek na čaroděje. Široký na vojáky. Vyberte cíle a palte podle libosti", nařídil.

Běsnivci nastavili ovládání, když si vybrali své zamýšlené cíle, zamířili a vypálili.

Generátory na jejich zádech bzučely tupým zvukem, dlouhý drát na vrcholu jejich zbraně náhle začal praskat kroutící se černou elektrickou energií. Vrásnivco-měděná koule na konci vzplála jako zlá hvězda a paprsek temného blesku vyrazil. Energie vpletená v kličkujícím nestálém letícím oblouku udeřila do Middenheimských válečníků, temná síla pražící s náhlou mohutnostní je obklopila přitažená jejich kovovou kůží, pálila jejich kůži, trhala maso od kostí a zanechávala za sebou žhnoucí, doutnající mrtvoly. Soustředěné paprsky vyhledávaly čaroděje, kteří se nevida mezi skaveny žádné luky nebo kuše cítili bezpeční při sesílání svých kouzel ze střech a balkónů. Jejich opomenutí z nich učinilo snadnou kořist a oni byli sestřeleni ze svých pozic s proraženou hrudí, tvářemi a vlasy odtrženými od lebek, břichy otevřeny tenkou září pálící zhoubné síly.

Nepřetržitý proud vrásblesků byl namířen na nový cíl okamžitě, jakmile byla předchozí oběť zabita, skaveni pouštěli odporné paprsky na vše, co viděli. Běsnivci brzo začali pištět v sadistickém veselí, když prováděli svůj soukromý masakr a těšili se ze své práce.

Ohnivé koule a praskající žhnoucí paprsky pršely na skaveny od věrných čarodějů, až klanoví krysáci a běsnivci ostře vřískali, když jejich srst vzpála a jejich kůže byla spálena nepřátelskou magií. Maulokk, Skrabik a Kerik'k každý vyslal vlny odrážející čáry a zničili lidská kouzla mířící na ně nebo projektory vrásblesků, které se tak snadno vypořádávaly s útočníky.

Vyčerpáno z předchozích neúspěšných kouzel a vystaveno novým zbraním jen málo čarodějů prchlo hledat pomoc, zatímco těla jejich druhů ležela rozedraná a zčernalá.

Maulokk zahlédl koutkem oka pohyb, zatímco se trojice člověčeneckých vojáků vrhla v šíleném útoku na jeho běsnivce.

Skočil na něj klanový krysák s zakroucenou dýkou a Maulokkova ruka vystřelila ka zápěstí, které drželo zbraň, popadla ho a pevně sevřela. Kouzlič popadl druhou rukou vražedného krysáka za krk, zvedl ho do vzduchu a postupně otáčel skavenovo předloktí, čímž jej přesměroval na nositelovo břicho. Skaven bojoval s nevyhnutelným s horečným úsilím, jak Maulokkova větší síla překonávala jeho vlastní. Kouzlič náhle zastavil, když si všiml matně zářících pozůstatků na čepeli. To mohl být jenom vrásjed, smrtící a nesmírně drahý čarodějný utrejch, který naplňuje nositele mutující silou a napájí se jeho vlastním životem. Oběť se groteskně zkroutí a pokřiví, dokud nezhyne. Vrásjed byl občas používán na bojištích dopravován střelami do srdce nepřáteských oddílů, kde způsoboval, že jednotky panikařily a prchaly od hrůzy rostoucí v jejich středu. Nebezpečné a smrtící mutace často zajišťovaly zničení všeho kolem zasaženého cíle, než jej vysátí života nakonec zabilo. Byla to past, protože pokud by jej Maulokk zabil jeho vlastní zbraní, vrah by jej stále mohl zabít uprostřed přemíry divokých a smrtelných mutací.

Tvář klanového krysáka byla maskou potlačované hrůzy, neboť účinek vrásjedu byl nesnesitelně bolestivý a skaven si byl zjevně této skutečnosti plně vědom.

Maulokk pustil krysáka na zem, vytáhl svůj meč a proklál jím vrahovo srdce, než se ten mohl narovnat. Přemýšleje, kdo by mohl poslat tohoto vraha, vzal dýku, zabalil jí do látky a uschoval otrávenou zbraň, jed vzácný a drahý stálo za to si ponechat.

Běsnivci, po té, co pobili člověčenecké válečníky, se kolem něj těsněji stáhli. Jejich pochybení téměř vedlo k zabití jejich pána a ochránce a oni byli rozhodnuti nebýt znovu tak neúspěšní.

69.

Zatímco se Hergar, Jakob a Elldrigar proplétali uličkami ke svému hostinci, viděli kolem sebe vypuknout útok. Zdálo se, že skaveny nevyvedla z klidu ztráta svého zrádného kapitána hlídky a stejně zaútočili.

Lidé prchali k severu pryč od skavenů a bezohledně po sobě šlapali, starajíce se jen o vlastní životy. Rychle proudící řeka občanstva účině zablokovala průchod trojice, a ta mohla jen hledat volnou cestu.

Když se vyšplhali po několika kamenných schodech, aby unikli deroucímu se proudu, než je odnese, shlédli na děsivou scénu smrtelného nebezpečí a hrůzy. Bylo to apokalyptické.

Od tyčícího se Ulrikova chrámu po západ Velkého parku začali klerikové vrhat kouzla, které jim jejich bůh poskytl pro obranu katedrály.

Vojsko a domobrana proudilo do oblasti s přívalem skavenů v patách. Zdálo se, že většina bojů se odehrává uprostřed dříve klidné idylické zeleně, jenž nyní sloužila jako improvizované bojiště.

Templáři a stráž s luky a kušemi zaujali pozice u okem Ulrikova chrámu a začali střílet na chlupatou hordu dole. Mnoho jejich druhů bojovalo, aby zadrželo skaveny v nižších podlažích, bránili okna a rozbíjeli dveře ve snaze odrazit havěť, která je neúnavně napadala ve zdánlivě nekonečném počtu.

Elfí čaroděj se stříbrnými vlasy vedl skupinu z čarodějnického a alchymistického cechu hluboko do boje, malé vojsko před sebe vysílalo znehybňující vyjící vichřici, zatímco jiní z nich vyvolávali pražící smrt do větru drtícího nepřátele.

Ze své pozorovatelny si Elldrigar všiml skupiny těžce obrněných skavenů s mágy v róbách mezi nimi. Před nimi šlo šest černých krysáků, jejichž složité stroje chrlili neustálé paprsky zlovolné smrtící energie na vše, co jim stálo v cestě. Každý z nosičů těchto zbraní byl doprovázen dvěma menšími hnědými druhy, kteří jim poskytovali ochranu.

"Myslím, že vídím jejich vůdce", zavolal.

"Co?", zakřičel Jakob neschopen slyšet elfa přes řev a hluk bitvy a rozprášených občanů, oči vytřeštěné hrůzou při pohledu na obrovské skavení vojsko v činnosti.

"Vůdce. Vidím ho".

"Kde?".

Elldrigar ukázal. Jakob sledoval jeho náznak a všiml si jich, právě když mizeli do obchodní čtvrti, východně od Velkého parku. Dloubl do Hergara, který byl poněkud otřesen, když byl drsně pošlapán pod nohama lidí během návalu.

"Jdeme. Vůdci", zařval.

Hergar ponuře kývl a hodil si své kladivo na rameno, jeho zuby se sevřely při pohledu na obludy, které zničily celé trpaslické pevnosti a účinně ukončily zlatý věk jeho rasy.

Vystoupili na vrchol schodiště, vykopli dveře, vnikli dovnitř prázdného domu a prohodili židli skrz zadní okno, aby získali přístup do méně zaplněné, úzké a špinavé uličky, která je snáze mohla dovést na východ.

70.

Šedý věštec Tikrik sledoval, jak se moroví mniši valí na západ. Těžká odplata přicházela z blízkého chrámu Myrmidie, lidské bohyně války. Skavena nevyvedly z klidu čarodějné útoky, jejich počet postačoval, aby Tikrik rozptyloval jen kouzla mířící na jeho pozice, čímž umožňoval magii konat to nejhorší přesvědčen, že nebyla nebezpečím porážky. Byl rozhodnut šetřit své síly, než by byl nucen provést riskantní krok podpory své energie shltnutím vrásnivcových valounů. Nebezpečí být přemožen a přeměněn do pokřivené blekotající zrůdy bylo malé, ale přesto to bylo nebezpečí stále číhající a čekající na úder.

Žoldnéři, vojáci a zuřiví rytíři Zářícího slunce chránili duchovní, kteří vysílali salvu za salvou smrtící magie do nakupených skaveních řad. Kněží také nasytili široké okolí magickou silou zvyšující lidskou morálku, velmi umocňující jejich bojovou sílu, chránící je před zraněním a poskytující nadpozemskou odvahu stát a čelit pištící hordě. Taková kouzla byla naštěstí krátká, neboť jak se snažili udržet magii v chodu, strkání vojáků a proud přední linie rychle dokázalo vyrušit jejich nezbytné soustředění.

Čas běžel, musel získat správné zajatce, než budou skaveni nuceni stáhnout se z města. Takový ústup byl nevyhnutelný, bylo tu příliš málo vojáků a čarodějů a nedostatek skaveních elitních jednotek k udržení Middenheimu.

71.

Znamení Maulokkova cíle se stala zjevná. Oblast již byla scénou mnoha bojů, ale lidská vojska, která ovládala pozice, byla nucena zamířit jižně setkat se s plným skavením útokem. Pokřivená těla klanových krysáků jako návnad pokrývala oblast mezi mrtvolami lidských občanů a vojáků. Blízký otvor byl otevřen, označen věncem skaveních těl. Maulokk pro ně necítil lítost. Zahynuli ve službě skavenstvu, a proto zemřeli dobře a účelně. Místo v říši Rohaté krysy měli jisté a posmrtný život byl mnohem důležitější pro krátce žijící skaveny, než pro lidi, kteří žili třikrát tolik, co klanoví krysáci. Pravý skaven získal věčnost v ráji. Ti, kteří byli posouzeni jako nehodní byli zničeni, pohlceni a odsouzeni k věčnému zapomnění.

Maulokk se obrátil ke svým běsnivcům.

"Vlezte do kováren, zajměte člověčenecké kováře a zabijte jejich rodiny", nařídil.

Maulokk chtěl tyto zajatce k výrobě zbraní a brnění pro své cíle a pro vojevůdcovský klan exotroků, jenž hodlal vytvořit. Vynikající trpasličtí řemeslníci, kteří byli také k mání jinde ve městě, by se nikdy nenechali takto zotročit, takže člověčenci byli jedinou alternativou. Zajatci budou mít proň velkou cenu, nebude potřebovat shánět vysoce kvalitní zbraně z drahých kováren klanu Gnarš a ušetří mu velké prostředky, které může lépe použít jinde. Zabitím rodin těchto zajatců budou zajisté nenávidět skaveny, ale nebudou nenávidět své zotročitele i tak? Se smrtí žen a dětí nebudou mít k čemu se vrátit, takže nakonec rezignují. Nebyl odborník na člověčeneckou psychologii, ale zdálo se, že jeho uvažování je správné.

Běsnivci vyrazili dveře a napadli ty uvnitř. Většina obyvatel byla slavit ve Velkém parku a snadno se vrátila do blízkých domů, než je skavení postup předstihl. Ukryti ve svých obydlích se skryli a zabarikádovali v obchodech se svými rodinami a učedníky doufajíce, že skaveni nebudou mít šanci vyplenit město.

Zvuk boje zněl z obchodů, kováři se zoufale snažili odrazit vetřelce. Křik a zřetelné výkřiky nenávisti a vzteku zněly mezi zmučeným bědováním žen a dětí pobíjených před svými muži. Zlostní řemeslníci byli rychle přemoženi a odvlečeni a klanoví krysáci vtrhli dovnitř, aby sebrali jejich nástroje, vyráběné zbraně a brnění a také zhltli zbytky zmasakrovaných lidí. Zajatci křičeli hrůzou a snažili se uprchnout, když viděli krysáky trhat těla jejich žen, příbuzných, dětí a nemluvňat, hltat kusy chvějícího se masa jejich milovaných s vyhladovělou vervou.

"Skrabiku", prohlásil Maulokk. "Vezmi člověčence do vchodu do stok a zajisti, že si klanoví krysáci nenechají uloupené zbraně. Chci vzít zajatce přímo zpět a udržet v bezpečí pod silnou stráží".

Kouzlič kývl na souhlas a odkvačil, dávaje čerstvé rozkazy.

Maulokk rozeznal zvuk těžkého boje na jihozápadě, což jej znepokojilo. Musel zajistit, aby získal dost času k dosažení všeho, co chtěl. Pokud by mu Shromáždění umožnilo použít plné moci klanu Skryre, mohl by získat naprosté vítězství. S kouzliči čelícími velkému množství čarodějů a kleriků v Middenheimu, vrhači vrásohně, metači jedového větru, jezzaily, možná dokonce nějakým tím kolem zkázy a ječícími zvony by mohl obsadit město a držet jej mnoho týdnů. Za tu dobu by jej vyplenil, a to by mohlo připravit půdu pro podobné povstání v celé Říši. Takové činy by mu mohly vynést pojmenování roku po nich, ale on sem byl vyslán, aby selhal, ne aby samojediný vyvolal velký armagedon.

Ale byl ještě čas získat čest získáním něčeho tak důležitého a význačného, aby byl celý rok pamatován a pojmenován po jednom z jeho činů.

"Nosiči vrásblesků, vezměte si třicet klanových krysáků na pomoc a zamiřte na jihovýchod pomoci našim silám".

Běsnivci zvedli mocné zbraně v pozdravu a rychle se vydali pryč, svolávali své vojáky a tvrdě si proráželi cestu k cíli se zbraněmi připravenými pro případ odporu.

72.

Vojsko morupána Festrika se nyní setkalo s o moc větším odporem, ale jejich šílená zuřivost jim nedovolila ani si všimnout nebezpečí. Prokleté elfí obyvatelstvo Middenheimu bylo nyní mezi nepřáteli, zkušená muška lesních elfů odstřelovala morové mnichy, zatímco síla a rychlost mrštného lidu v boji velmi posilovala spojené řady nepřítele.

Festrik sekl napravo, rozdrtil vylekanou tvář a vytvořil mezeru. Náhle se před Festrikem vynořil obrovský obrněný válečník a skočil do uvolněného místa v čelní linii. Oděn v plné lesklé, byť krví potřísněné brnění nesl odznaky říšského domu Todbringerů a třímal dlouhý zdobený zkrvavený meč. Nezdolán výškou a robustností člověčence Festrik zacvakal svými hnijícími zuby a skočil na člověčence s vysoko zdviženou rezavou čepelí.



Baron Heinrich Todbringer polkl odporem a zahnal touhu prchnout, před odpornou věcí před sebou. Byl nejstarším synem grafa a nesměl ukázat strach kvůli svým již demoralizovaným vojákům.

Krutě sekl a donutil Festrika ustoupit k morovým mnichům za ním s hlubokou, téměř smrtelnou ránou chrlící krev na hrudi. Šílený vztek pod jeho vedením pominul, neboť čelil trénovanému válečníkovi, který jej mohl nesporně zabít, pokud by nepotlačil svou zuřivost.

Heinrich vyrazil ve snaze tlačit se do útoku. S plácnutím Festrik ztěžka odrazil úder stranou, jeho sok byl značně silnější, než on. Čepel se zasekla do sousedního mnicha, skaven vydal náhlé překvapivé pípnutí, jak byla probodena jeho lebka.

Heinrich čepel s trhnutím vyškubl a připravil se k dalšímu úderu. Příprava dala Festrikovi okamžik slabosti k využití. Bodl svou druhou čepelí, avšak úder byl odražen čarodějně upraveným hrudním plátem a sklouzl neškodně stranou mezi sprškou jisker. Heinrich snesl připravenou čepel divoce v úhlu dolů na svého soka, čímž donutil Festrika skrčit se. Hučící čepel usekla špičku jeho levého ucha a prolétla mu nad hlavou, aby se zasekla mezi žebry v boku sousedního morového mnicha. Prohnilý skaven s pištěním padl s dírou v boku.

Festrik vyskočil ze svého skrčení a vedl obě čepele před sebou v dvojtém útoku. Jeden hrot zacinkal na plátu a byl odražen, druhý vklouzl se skřípěním pod rameno, nalezl místo pod nárameníkem a pronikl skrz vycpaninu pod ním, až vystříkla krev. Chrabrý člověčenec se okamžitě bránil kouzlu smrtící nákazy na jeho zbrani, takže se Festrik rozhodl zabít svého nepřítele fyzickými zbraněmi.

Posunul svou váhu na zbrani již za hradbou brnění a pokusil se zabodnout ji hlouběji do srdce člověčence.

Heinrich zatnul zuby, aby snesl bolest a trhnul hlavou kupředu, čímž trvrdě udeřil skavena. Mohutné hledí přerazilo Festrikův čenich a uvolnilo jeden z jeho řezáků. Se slzami v očích se morupán odpotácel zpět, své zbraně táhl s sebou.

Vyplivnuv zub, vydal nadzvukové nenávistné pípnutí, bojechtivě zavrčel a vyrazil kupředu. Bolest nečekaně pronikla jeho břicehm a shlédnuv, spatřil člověčencův dlouhý meč zanořen hluboko ve svém břiše. S krvelačným zasyčením se Festrik posunul kupředu na čepeli, chtěje prokousnout člověčencovo hrdlo svými zbylými zuby. Upustiv čepel chňapl po člověčenci, snaže se ho pevně chytit a snížit krátkou vzdálenost. Festrik křičel ve smrtelném zápase, meč zabodnut v jeho břiše se kroutil, aby jej paralyzoval vlnami intenzivní bolesti. Jeho střeva byla sekána otáčející se zbraní, zatímco se svíjel v neovládané křeči. Po slabém bodnutí jeho čepel hlasitě byť zbytečně zazvonila o Heinrichovu helmu a spadla.

Dlouhý meč byl vytažen, znovu vylétl v oblouku nad hlavou a otevřel Festrikovu lebku. Čepel zajela až ke krku a dvě části hlavy se oddělily jako plátky květiny. Hojná krev vystříkla a morupán se zhroutil.

Heinrich poděkoval Ulrikovi, že se rozhodl tak rychle vrátit z diplomatické mise pro svého otce, a zamířil k ostatním morovým mnichům s křikem a záplavou smrtících úderů.

"Za Middenheim a grafa Borise".

73.

Supějící Jakob skočil zpět k chladnému povrchu zdi. Hergarova tvář byla zkřivena vztekem, když vedl své kladivo do lebky zraněného skavena, rozdrtil tkáň a poslal kusy kolem po dlažbě v temném kornoutu zjevné hrůzy.

Elldrigar se obrátil a rychle zamířil, načež vystřelil šíp do hrdla zraněného skavena, který běžel pryč nebo zavolat pomoc. Skaven vydal dusivé zachrochtání a zhroutil se jako neživý pytel.

To byla druhá nepřátelská jednotka, kterou potkali, když hledali vůdce vpádu. První byla zničena snadno, ale tato druhá skupina zabrala delší dobu, díky únavě trojice. Všichni byli zkrvaveni z množství malých zranění a byli pokryti krví svých bránících se nepřátel.

Jakob se narovnal a pohnul se do sousední ulice. Hergar vytáhl své kladivo ze skavenovy zničené hlavy a následoval ho, zatímco Elldrigar za nimi opatrně couval, hledal zrakem další krysáky a další šíp měl připraven k výstřelu.

Proběhli úzkou uličkou a snažili se neodchýlit z jihovýchodního směru.

Když zabočili za roh další úzké uličky, Jakob skočil na druhou stranu a z otevřeného prostoru, načež Hergar se sklouznutím zastavil a Elldrigar náhle strnul, než společně vpadli do průchodu.

"Co?", zasyčel Hergar.

Jakob ukázal do uličky, kam málem vběhl.

"Tři hlídky, zády k nám".

"Myslíš, že je to ono?", zeptal se Elldrigar.

"Možná?".

"Zatraceně v to doufám. Chci pořádnej boj", zavrčel nedůtklivě Hergar a odplivl si na zem, jeho hruď se zvedala a klesala hlubokým dýcháním, jeho oči jiskřily radostí z boje.

"Hergare, vezmeš si toho napravo. Elldrigare, ty toho nalevo. Já pudu na prostředního. Jdeme na to".

Pohli se kupředu podél stínu zdí k trojici klanových krysáků, v blízkosti nepřítele zpomalili, aby se pohybovali tišeji, dokud nebyli jen pár sáhů od nich. Zvuk boje a křik zezadu skryl jejich příchod, dokud nebylo příliš pozdě. Skaven nalevo se otočil, když si všiml zvuku, a setkal se s Elldrigarovým mečem, který ho udeřil do spánku a prorazil mu lebku. Jakob popadl přidělený cíl zezadu, sevřel ruku na jeho čenichu, zdvihl mu hlavu a prořízl hrdlo ostřím svého zkrvaveného meče. Podobně jako Jakob Hergar popadl skavenovu hlavu, ale mnohem silněji s ní trhl dozadu v mnohem větším úhlu, čímž mu zlomil vaz. Klanový krysák sebou silně zaškubal, údy mu v zabíječově silném sevření ochably a byl odhozen pohrdavě na zem.

"Tomu říkám hubení škůdců", zavrčel Hergar.

74.

Se zkřivenou tváří Shutzmann opatrně sundal svůj levý loketní chránič, zubaté okraje rozdělující jeho očarovaný povrch zachytily hluboký řez pod ním. Krev vytrvale proudila po jeho předloktí, žíly a svaly odděleny, veškerý cit z končetiny zmizel.

Přikvačil šedě odděný Sigmarův kněz, přinesl nějakou cupaninu a začal přivolávat léčivou magii. Magie naplnila zranění a šustot pohybující se kůže začal být slyšitelný přes zvuky boje a zabíjení.

Byli na jihu města, blízko zdi a druhé stanice zdviže. Spěchali utkat se se skaveny, ale byli postupně zatlačováni zpět k městskému okraji, neboť skaveni byli všude, proudili v zdánlivě nekonečné vlně. Současná bitevní line byla jen zhruba padesát sáhů daleko.

Shutzmann se modlil, aby se tentokrát udržela, protože jim rapidně ubývalo prostoru, kam ustoupit. Velmi potřebná pomoc snad byla blízko, rytíři z královského paláce vedeni grafem a jeho synem Heinrichem se snažili proniknout a ulevit obleženým jednotkám, pokoušejíce se prorazit těžkou skavení obranu zdržující je. Bylo jen otázkou, kdo se k nim dostane první, přítel nebo nepřítel, a stále více se zdálo nepravděpodobnější, že to budou říšské síly.

Ulrich byl nucen vycouvat z boje, když mu halapartna rozsekla paži. Přesunul se tam, kde leželi všichni zranění a dostávali všechnu pomoc, která mohla být sehnána, buď na záchranu životů obránců nebo, aby se mohli rychle vrátit do boje.

Zaznělo řinčení pochodujících obrněných vojáků a Shutzmann s leknutím popadl svou zbraň, načež ve zmatku hleděl na linii v kovu odděných trpaslíků vycházejících z Grungniho kaple. Byli vedeni dlouhovousým prastarým trpaslíkem ve zdobeném plátovém brnění, kyrys nesl tři zářící runy, zatímco tři další runy ležely na jeho dvouhlavé hrůzostrašné sekeře.

Shutzmann tohoto trpaslíka nepoznával, ale znal Mungrima Dalmrina, kněze dohlížejícího na kapli, který kráčel krok za obrněným, zarputile se tvářícím generálem.

Dva vůdci, válečný a duchovní, vedli své vojáky do boje, rozdělili je do čtyř skupin, aby se připojili k hlavním oblastem bojů, kde byli obránci zatlačováni skaveními bojovníky. Dva staří trpaslíci přišli k vůdci s dvaceti ponurými trpaslickými válečníky za sebou. Všechny jejich tváře byly strohé, bitevní jizvy a trofeje byly volně nošeny na jejich skvěle vytvořených brněních, což naznačovalo, že to nejsou obyčejní vojáci, byli to elitní veteráni.

"Předpokládám, že nemáte námitek proti naší pomoci?", prohlásil Mungrim.

"Rozhodně ne", odvětil, posadil se a zapnul si nový, byť obyčejný náloketník místo svého poškozeného očarovaného, když již bylo zranění zcela vyléčeno.

Velitel přemýšlel, odkud se toto mohutné vojsko vzalo. Nebyli to Middenheimští trpaslíci, byli to profesionální válečníci a generál nebyl řemeslník, byl to zjevně zkušený vůdce mnoha bitev.

"Ale zajímalo by mě, proč jste se neobjevili dřív. Došlo k těžkému boji vedle vašeho kostela a já ztratil mnoho mužů", děl Shutzmann, aby měl vše pod kontrolou.

Místní trpasličtí obyvatelé proudili podpořit je proti tomuto prastarému nepříteli, který vyplenil jejich horskou říši a nyní ohrožoval jejich nový domov. Ale po této malé armádě tu nebylo ani památky, dokonce i když jejich vlastní ztráceli své životy na schodech malého kostelíku, odkud oddíl přišel.

"Ještě jsme tu nebyli", oznámil kněz.

"Ale jak…".

"Nemůžeme takové věci prozradit", přerušil jej stroze generál.

Ulrich pochopil, že museli být v chodbách, možná bojovali se skaveny dole, to by vysvětlovalo množství těžkých vojáků, takže téma odložil. Pokud to tak bylo, neprozradili by tajemství netrpaslíkovi.

Ulrich se postavil na nohy a zvedl svůj meč a štít.

"Nejhorší boje jsou na západě, jižně od Velkého parku".

"Takže bychom tam měli jít", chraplavě prohlásil generál.

Veda je rázným pochodem po těly a krví posetých ulicích Shutzmann občas zastavil, aby pomohl lidem proti malým skupinám skaveních nájezdníků, podpora trpaslíků dělala taková setkání krátkými a zcela jednostrannými.

Blízko frontové linie viděli, že boj se zostřuje. Skaveni proráželi skrz na mnoha místech a způsobovali, že postraní uličky byly ponechány nebezpečně nechráněné. Mnoho občanů dobrovolně pomáhalo městským silám na pokraji porážky.

S krvelačným bojovým pokřikem ke svým bohům vyrazili trpaslíci vpřed jako vlna temného kovu. Zavalití bojovníci narazili do nepřítele strašlivou silou, zatlačili skaveny svým úvodním útokem a vyztužili churavějící lidskou linii. Jejich kladiva a sekery se zvedaly a padaly jako kosy o žních, drtily kosti a rozsekávaly těla. Skaveni odpověděli se stejnou zlostí, stahovali své nepřátele na zem a doslova je roztrhávali na kousky. Zubaté čepele vytvářely hrubé rány a prorážely silná brnění trpaslíků.

Shulzmann běžel do čela, aby vedl muže a posílil slabou morálku lidí. Vzduch byl hustý pachem otevřených těl a teplého potu bitvy. Bolestivé výkřiky trpících vycházely o umírajících a zmrzačených na obou stranách. Cinkání kovu o kov neustále znělo do vlhkého trhání sekané kůže, cákání krve a bouchání padajících těl a useklých rukou.

Skaveni začali vylézat z oken na křídle Middenheimských, obrovské množství havěti vlezlo do domů, když byly ulice zablokovány odporem. Krysáci vyskákali a okamžitě se vrhli na nejbližší vojáky, havěť byla rychle podpořena stálým proudem zezadu, skavení zoufalá potřeba masa překonávala jejich strach z opuštění bezpečí obrovského počtu.

Trpaslíci a lidé byli nuceni ustoupit na lépe bránitelné pozice, neochotně zanechávali své mrtvé a zraněné, aby byli nelítostně zhltnuti hordou.

Sekaje divoce, aby jim bránil v pronásledováni, kryl Shutzmann ústup svých vojáků, jak nejlépe svedl, jeho paže pulsovala intenzivní bolestí, jak čerstvě zhojené zranění protestovalo před takovým jednáním.

Obrovský krysí ogr vyrazil ze zadních řad a hlasitě křičel, zatímco trojice klanových krysáků zemřela pod jeho nohama. Obluda byla větší než ostatní z jejího odporného rodu, kteří nyní leželi mrtví za nemalou cenu lidských životů. Tvorova kůže byla prošpikována hrudkovytými černými liniemi, které vypadaly jako vypálené jizvy, a chybělo mu oko a dva z jeho drápatých prstů z levé ruky. Ostatní skaveni skákali stranou, aby se vyhli rozšlápnutí, jak se krysí ogr hrnul kupředu nedbaje na ty v cestě.

Ulrich věděl, že tvor by zabil mnoho ustupujících, pokud ho nedokáže zadržet, nehledě na to, jak krátce.

"Pojď, ošklivče, nezabiješ mě bez boje", zamumlal a sekl, špička jeho čepele škrábla tlustou kůži na levém stehně a otevřela dlouhý, hluboký řez.

Tvor jakoby si nevšímal rány a odpověděl sestupným máchnutím svých pařátů. Zkroucené drápy narazily do štítu, zkroutily povrch a ochromily celou ruku pouhou silou nárazu. Ulrich rychle uskočil a bodl na krytí svého ústupu. Hrot jeho čepele se setkal s chvilkovým odporem nadpřirozené odolnosti jeho kůže, a pak otevřel mělkou díru v kovových břišních svalech,

Dva skavení oštěpy bezvýsledně zazvonily o jeho brnění a jejich nositelé rychle ustoupili, jak krysí ogr postupoval a nevybíravě mával kolem sebe.

Obluda máchla pařáty nahoru, znovu zasáhla Ulrichův štít a roztrhla kov třemi rozeklanými pruhy. Náloketník dole se prohnul a jeho již znecitlivělá kůže ochrnula, život ji opustil. Zoufalým bodnutím dloubl do tvorovy hrudi, ale nebyl schopen proniknout žebry pevnými jako železné tyče. Obluda sevřela svou mohutnou ruku do pěsti a udeřila. Ulrich uskočil stranou, když beranidlo prolétlo jako čmouha kolem, ale byl zasažen bičem náhončího, který se mu obtočil kolem kotníku. Skaven ostře trhl a poslal již rozhozeného důstojníka na dlažbu. Ten těžce dopadl, ale popadl svůj meč a odkoulel se a přesekl koženou smyčku na svém kotníku.

Vypuštěný krysí ogr se nad ním tyčil jako hora, ale náhle zařval bolestí, jeho bok se otevřel a obouruční runová sekera vyjela z masa a postříkala Ulricha krví a kousky rozsekaných svalů.

Ulrich se horečně odkulil stranou, když na něj padal krysí ogr. Země, kterou vyklidil, se otřásla pod mohutným nárazem, jenž mu nedal pochybovat o tom, že by byl rozdrcen, kdyby duchaplně nepřesekl bič.

Trpaslický generál sťal pištící a šíleně se zmítající obludu, zatímco čtyři jeho gardisté drželi skaveny v patřičných mezích pomstychtivými údery. Ulrich uvolnil useknutý konec krotitelského biče, postavil se na nohy a ustoupil, přičemž si třel bolící paži a kolébal se závratí.

Po ochránění lidského ústupu se trpasličtí válečníci stáhli pod tlakem postupu skavení hordy. Jeden z gardistů padl s rozseknutým ramenem. Než mohli jeho druzi jednat, trpaslík byl chycen a vtažen do davu, jeho prsty v rukavici škrábaly po kameni, jak se snažil zachránit. Válečník zmizel za zdí srsti a řval hrozným utrpením, jeho brnění bylo roztrháno, jak se tucty čenichů horečně prokousávaly do jeho těla.

Když dosáhl nově vytvořené čekající linie, Ulrich se obrátil k poděkování zasmušilému generálovi za záchranu, ale věrný válečník tam nebyl. Podíval se ještě dál a viděl runovou sekeru zvedat se v hlubiních postupujícího moře kožešiny a ostnatého kovu, rychlí skaveni předstihli pomalé trpaslické vojáky a chytili je. Nyní bojovali udatně v těsném kruhu, pohřběni hluboko ve skavením hejnu, rvali se s šíleným fanatismem a prodávali své životy draze.

Ulrich pohlédl jinam s okázalým odporem, když byli staženi, roztrháni a zaživa snědeni, jejich helmy se zvedly na kopí a halapartnách jako trofeje.

Skaveni znovu zaútočili do nové linie a byli znova zadrženi, zatímco se jich množství nahrnulo do přilehlých domů a pokračovali v kole ústupů.

Z uličky vyšlehl tepající sálající praskající blesk následován pronikavým ječením a výkřiky. Skavení válečníci ustoupili, rozdělili se a umožnili šesti liniím černé elektrické energie vytrysknout z čelních řad.

Kohokoliv se dotkly, všechno maso bylo okamžitě sežehnuto. Kov vybuchl v černých jiskrách a svedl sílu v celém rozsahu, čímž zvýšil způsobené zranění. Trpaslíci padli, vousy sežehlé, brnění prskající jako hvězdy temné síly, jejich maso doutnalo a odpadávalo od kostí ve voskově bledých kusech nepořádného odpadu.

Skaveni postoupili mezi proudy smrtící energie, nedávajíce obranným vojskům jinou možnost než nepřetržite ustupovat. Linie Middenheimských se znovu v nepořádku rozpadla, podivné stroje vedly pronásledování, když chrlily praskající zkázu do prchajících jednotek. Triumfální pištění se šířilo skavením davem, neboť jejich nepřítel se před nimi zjevně rozpadl.

Rezolutně vzdorní trpaslíci byli odhozeni stranou, energie odchýlená od zamýšlené cesty, aby obsáhla atraktivnější, těžce obrněné válečníky, je napadla smrtícími prsty temnoty a upekla je v jejich ocelových kůžích.

Čaroděj, ztracen ve složitém průběhu čarování, byl ponechán vystaven nyní prchajícími vojáky. Dvě ohnivé koule pražícího horka vylétly z jeho rukou, právě když skaveni obrátili záři svých zbraní na něj a roztrhali ho na kusy šlehajícími oblouky.

Čarodějova magie se sousředila na pohlcení jednoho běsnivce, plameny ho obklopily a změnily válečníka téměř okamžitě na uhel.

Byly utrpěny další hrozné ztráty, vojáci byli pobíjeni snadno jako snopy pšenice. Skupina lučišníků se rychle kryla, zamířila a začala pálit. Několik klanových krysáků padlo prokláno nepřesnými výstřely, lučišníci byli příliš rozrušeni strachem, než aby dokázali přesně mířit. Ale dva běsnivci se také zhroutili zastřeleni soustředěnou palbou.

Křehké vrásnivcové generátory vybuchly náhlým otřesem, když jejich nositelé upadli. Vylétla z nich černá energie, neprůhledná záře odhodila mrtvá těla kolem ve stovkách kouřících kusů. Klanoví krysáci byli roztrháni zuřícím výbuchem, mnozí prolétli vzduchem nechávajíce za sebou hustý kouř z doutnající kožešiny a sežehlých končetin. Když divoký černý výbuch zmizel, odhalil kráter a ani stopy po zlých mechanismech či jejich obsluze.

Kryt lučišníků jim pomohl jen málo, neboť osvobozená energie nepojala chuť ke kameni a hnala se za roh a barikády hledajíc kov, nehledě na to, jak nepatrný, ať už pláty, helmy, meče, šípy, knoflíky či spony.

Klanoví krysáci bázlivě ustoupili od zbraní a zanechali jen dva stráže u každého zařízení. Lučišníci viděli příležitost a nemarnili čas, ač jejich řady prořídly prudkým proudem elektrické smrti.

Zabili dva dlaší a výsledné výbuchy roztrhaly ulici a rozprášily planoucí sutiny a zbytky nositelů a stráže v širokém okruhu. Byli rychle rozmístěni další lučišníci, jelikož předchozí jednotka byla zcela zničena blesky. Za cenu svých životů běsnivci a lučišníci stříleli po sobě navzájem, zničili soupeře, zatímco sami byli pobiti. Co vypadalo jako mrtvý trpaslický válečník na zemi se náhle zvedl a jeho spálená ruka se sevřela kolem krku běsnivce. Tvor instinktivně vypálil a oba byli zaplaveni v kleci černých praskajících paprsků, jak trpaslík svedl energii skrz svůj škrtivý stisk do brnění svého nepřítele.

Silný výbuch otřásl ulicí a označil konec prvního ničivého útoku těchto pokusných válečných strojů.

Skavení horda již nebyla blokována stroji či kužely smrtící energie a zaútočila, každý veden svýcm věčným hladem, čímž odepřela obráncům města oslavit svůj skrovný úspěch.

75.

Maulokk s uspokojením sledoval poslední chycené a svázané kováře, jak jsou spolu s ukradenými zbraněmi a nástroji odváděni do stok.

Pokud byly jeho rozkazy provedeny, několik skupin klanových krysáků se pohybuje na jihu a bere tolik lidských zajatců, kolik je jen možné, mužů i žen. Takové ženské otrokyně jsou cenné na rozmnožení nových služebníků, což by ústilo v zásobu otroků zvyklých na skavení otroctví.

Jeho pozornost byla odvedena do uličky, kde padli tři klanoví krysáci na smrtelná zranění. Ze stínů vyrazily tři postavy, trpaslík, elf a plně ozbrojený muž.

Na chvíli se zastavili, rozhlédli se po množství vojáků na ulici, a po té, co se zjevně odhodlali k statečnému poslednímu boji, pokračovali v postupu se zvednutými zbraněmi.

"Nechte je", zavelel Maulokk.

Běsnivci a klanoví krysáci se připravili k útoku, ale nepřiblížili se. Maulokk vytasil svůj runový meč, Kerik'k vytáhl své útlé ostří a Karikk sklonil svou halapartnu. Skrabik ustoupil a připravil si kouzlo blesku, pokud by ho potřeboval, nechal magii proudit svou myslí znovu a znovu, zatímco sledoval boj.

Maulokk skočil kupředu a sekl na trpaslíkovo břicho. Hergar máchl kladivem a dokázal zbrzdit bodající úder na mělkou ránu na boku, ale náhle pocítil závrať, jeho smysly se z neznámého důvodu rozmazaly.

Dezorientován z magie vycházející z vrásnivcového amuletu kolem Maulokkova krku, síly, jenž nesnadno účinkuje na skaveny s jejich odolností ke svaté hmotě, nyní začala rozkládat trpaslíkovu mysl.

S křikem úsilí a napětí se Hergar snažil vypudit zasahující mlhu z mozku. Sekem Maulokk donutil zabíječe sehnout se, aby nebyl sťat. Jeho reakce byly stále malátné a runový meč jej mělce sekl na levé tváři, až před jeho kousavým polibkem Hergar ucukl.

Hergar zavrčel, když si všiml, co je na skavením meči, a tento projev způsobil příliv krve vytrysknout z jeho ran. Ta krysa. Měla runovou zbraň. Havěť měla svatou ukradenou trpaslickou zbraň a pohled na ni ho naplnil rozhořčením.

Maulokk se znovu tlačil do útoku, jednou rukou sekl na zabíječův bok, aby jej rozhodil. Hergar odrazil úder máchnutím své násady, jen aby skaven máchl loktem na jeho hrdlo a špice na brnění vyryla hlubokou brázdu a pohmoždila mu tvář.

S krkem pálícím bolestí trpaslík zalapal po dechu, zatímco Maulokk přehmátl a sekl přes hlavu. Hergarovy bolestí otupené smysly se snažily odrazit úder, zvedl kladivo horizontálně jako hradbu, ale jen se mu podařilo jej zpomalit. Čepel zasáhla jeho klíční kost a zlomila jí, což vyvolalo vlnu bolesti na celém boku. Krev hojně proudila z jeho zranění, když Maulokk vytáhl čepel, čímž nechal zuby přejet po rozštěpené kosti a vytrhnout kusy Hergarova masa.

Zabíječ viděl, že se smrt blíží, bítva, utrpení, rozervané hrdlo jednou z těchto oblud, to vše ho fyzicky vyčerpávalo. Zabil množství skavenů, aby se dostal na toto místo a nyní chtěl jen, aby s ním tento kouzlič umřel.

"Drengi", zařval Hergar jásavě a nenávistně, vrhl se kupředu s každým kouskem své zuřivosti, jak ostudná hanba a vyhlídka na konec přidala podnět